Až by se chtělo zavolat: “Dobré ráno Vietname...“ Jenže na parkovišti v Rakousku to není žádný Vietnam a ani hloučky důchodců procházející se po parkovišti poté, co zde přistáli i s autobusem, by možná tuto repliku nepřijali s povděkem. Tak ještě chvíli předstíráme, že spíme a až když i poslední babička sedí v trošku větší krabičce, tak teprve otevíráme tu naši. Rychlá snídaně, pak ještě testujeme novou mocca konvici, co jsme si pořídili v Itálii a zase vyrážíme o kousek dál. Dnes nás čeká přejezd přes půl Rakouska téměř až k českým hranicím do Zwettlu.
Ale to bychom moc přeskakovali. Tak zpátky, kafíčko v hrnkách nalité a Modrej už ukrajuje první metry ze stoupání k Felbertauern Tunnelu. Zapomněli jsme hned na začátku zmínit, že jsme konvici nijak nevyvařovali, pouze umyli a hned vařili. Takže první kilometry dialogy na předních sedačkách Modrýho vypadaly následovně... „Taky máš to kafe takový hnusný?“ „No je takový divný, ale jde to.“ „Vono je i takový kalný.“ „Taky mi to tak trochu při nalívání přišlo.“ Popravdě, hnusný opravdu bylo. Asi se na tom podepsala jak nevyvařená konvička, tak i kvalita vlastní kávy, která zrovna nebyla z těch hi-tech, byť jsme ji koupili v takové kafařské velmoci jakou Itálie je. Mezi tím jsme stačili dojet až k ústí tunelu, zchudnout o deset euro a ještě se dostat na druhou stranu kopce.
To si Modrej pěkně pobrukoval, protože na druhé straně ho čekalo dlouhé klesání až do Mittersilu, kde jsme odbočovali na Zell am See a pak dále na Bischofshofen. Cestou jsme pokukovali, jestli se někde navyloupne Mekáč, kde bychom se po měsíci podívali na internet a třeba i stihli konečně poslat pár řádku o naší cestě na jih. Mittersil není zas taková vesnice, tak tam samozřejmě tuhle hamburgerovou benzinku mají, ale problém byl v tom, že bylo ještě brzo po snídani a tak jsme naše vysedávání u počítačů neměli ani moc náladu a ani třeba chuť na kafe nebo tak něco nebyla. A tak nad touhle občerstvovadnou máváme rukou a pokračujeme. V těchhle končinách jsme se loni už potulovali, tak víme, že na cestě jsou ještě další. Kilometry přibývají, míjíme St. Johann, Bischofshofen vzpomínáme na loňské lijáky u Hohen Werfenu i na setkání se staršími příbuznými našeho vozítka. Ale to už jsme u Salzburgringu, trati kde má svojí sošku Jochen Rindt, jediný mistr světa Formule 1, který svůj titul získal In Memoriam, a pokračujeme k Mondsee, Attersee a konečně v Lambachu si říkáme, že bychom se mohli někde zastavit. Chvilku nám to dává, ale nakonec přeci jen Mc’Donalda nacházíme a tak zabředáváme do sedaček a věnujeme se moderním technologiím. Tradičně stíháme střídání směn a odcházíme až téměř se setměním. Ale první zápisky už visí na netu, nejdůležitější mailová korespondence vyřízena a aj v žaludku něco přibylo.
Teď nás čeká dojet do Linze, tam se nějak promotat a uhánět ještě dál až do Zwettlu, což je asi šedesát kilometrů severovýchodně, kousek od česko-rakouských hranic. Ze začátku se nám i celkem dařilo držet správný směr a po loňském motání se v rozmanitém spektru uliček to vypadalo, že by letos mohlo být lépe. Linz však nezklamal. Všudypřítomné číslo silnice, které nás provázelo na tabulkách na veřejném osvětlení, u značek, patníků, najednou z ničeho nic zmizelo. Tak přišel na řadu cit a jízda skrz neznámé město poslepu až se zase objevilo naše vysněné číslo. Nutno podotknout na křižovatce, kterou jsme před hodnou chvílí projeli a tak jsme si kdesi u centra Linzu obkroužili čestné kolečko a měli jsme asi pokračovat do dalšího. Nu, operativně měníme plán a budeme se snažit trefit na druhý břeh Dunaje jinudy. To už se naštěstí bez větších obtíží daří, teda jedno přejetí křižovatky a vracení se tak půl kilometru, abychom využili druhého podání a dali se z ní tím správným směrem. Škoda, z jedné strany značení bylo, ale proč se druhá tvářila, jakoby Perg nikdy neexistoval, to už nám asi navždy zůstane záhadou.
A tak už v nočních hodinách vjíždíme do závěrečné etapy, na cedulích u krajnic slibující šedesát kilometrů. To, že těch šedesát kilometrů bude tak „douhejch“, to jsme netušili. Celý den jsme se nechávali kolébat rovnými širokými silnicemi a teď, jak blesk z čistého nebe přišly tu dvě tři serpentiny, tu stoupání až do nebe a následný sjezd až zas zpátky k hladině moře. Zatáčka za zatáčkou, chvíli nahoru, chvíli dolů, jen dva kužely od světel čeří černo černou tmu v dáli orámovanou záblesky blesků bouřky, která trvala nezvykle dlouho. Vlastně celou dobu našeho putovaní z Pergu do Zwetlu a už před Linzem se začínalo na horizontu blýskat. A že to bylo dlouhé, však jsme z toho bylo vykoukaní až za roh, když jsme konečně minuli počáteční ceduli Zwettl a už zbývalo jen najít ten správný plácek na zaparkování a zaplutí do pelechu.
Ač večer to vypadalo, že se každou chvílí rozpoutá bouřkové peklo i nad našimi hlavami, celou noc ani nekáplo. Ráno se budíme do pěkného slunečného dne a tak se těšíme na kola. Ještě než ale vyrazíme, musíme se dostat k internetu, protože dnes nám na ebayi končí aukce žaluziového okna na Modrýho, tak ho chceme zkusit získat. Je neděle, tak jediná naše spása může být v centru nějaká kavárna, která by měla po ranní bohoslužbě otevřeno. Nakonec nejen kavárna, kde sice internet nemají, ale posílají nás za město, jak jinak než do mekáče, ale navíc ještě u informační kanceláře nabíráme mapy okolí, které se budou hodit na kolech. Bohužel žaluzku se vyhrát nedaří, tak se rychle převlékáme do cyklistického a vyrážíme. Nejdříve se jedeme podívat na starý klášter, díky kterému se Zwettl proslavil, a pak k nedaleké přehradní nádrži. U ní jedeme ke zřícenině, pár metrů nad hladinou a pak pokračujeme mezi polmi, sem tam skrz les, abychom se nakonec zpátky ve Zwettlu vyloupli kousek od Modrýho.
Poslední šlápnutí do pedálů a už se kola stěhují zpátky na nosič na zadním víku a nás čeká závěrečné přebalování před posledními kilometry k domovu. A tak po hodince už je vše na svém místě a stačí už jen nastartovat. Čeká nás přejezd k hraničnímu přechodu Fratres - Slavonice a pak kousek za nimi do Markvarce, kde máme naplánovanou zastávku v útulné kavárně Do Mlejna. Na tu jsme narazili čirou náhodou během našeho putování po okolí Nové Bystřice, o kterém jsme psali na začátku „italských zpráv.“ Jednou jsme tu totiž pěkně zmokli a právě v téhle kavárně jsme čekali na záchranu před kapkami deště. Kromě kávy a dalšího občerstvení tu však, ale mají v nabídce i výrobky místní keramické dílny a tak, když budete mít štěstí, můžete si odnést stejný hrneček jako ten, ze kterého jste si zde pochutnali nejen na kafi. Tak také tak děláme, necháváme se půl hodinky kolébat na kávových vlnkách, šmejdíme mezi poličkami a vybíráme ty správné hrnky, které by se nám do Modrýho hodily. Nakonec opravdu nacházíme a za nedlouho si je už hrdě neseme a ukládáme do „kávové bedýnky.“
Klíčkem otáčíme ve spínačce, ze zádi se ozve nám důvěrně známý hukot a vyrážíme na poslední etapu našeho „italského putování.“ Modrej jakoby to tušil a cítil, že už brzo zase bude doma a tak mu to upaluje jak z praku. Tu správnou navrátilovskou náladu nám jen kazí průtrž mračen, do které vjíždíme u Tábora a trvá až do Prahy. Nebýt jí, určitě bychom trhli rychlostní rekord z Markvarce do Stodůlek. Ale slejvák i buřina začínájí na okraji Prahy polevovat a když ve Stodůlkách vypínáme motor, už zase se pomalu začíná roztahovat zachmuřená obloha a možná i nějaká ta hvězda se mezi mraky na nebi ukázala. Ventily, písty, ojnice a všechno ostatní harampádí už spí a tak i my hned zaplouváme do postele a po měsíci nocí v Modrým zas zakusujeme jaké je to spát mezi čtyřmi stěnami. Na jak dlouho...? Nóóó, nechte se překvapit.