Tak po měsíci se Vám zase ozýváme zpoza oceánu z našeho malého lyžařského střediska s nejnovějšími zprávami. Celkem se tu moc neděje, většinu volného času trávíme na lyžích a tak ani není moc o čem psát. Přeci Vám nebudeme popisovat jak tu jezdíme čtyřsedačkou nahoru, a dolů si užíváme pořádnou dávku oblouků v nejrozličnějších typech terénů. To se teď však na pár dnů změnilo a do našeho jinak klidnýho areálu se sjela fůra závoďáků.
Všude se motaly ski teamy, na hotelu, na hostelu, na kopci. Nejkratší lyže k vidění byly dámský obřačky 180 cm a naopak nejběžnější délka byla 210 cm u chlapskejch prkýnek na Super G. No a o co tu vlastně šlo? Začalo to jako jakýsi „Downhill camp,“ společné soustředění jednotlivých lyžařských týmů, od Calgary až po Vancouver Island a jako zakončení byly čtyři dny závodění, dva Super G a dva klasickej obřák. Obojí klání mělo přídomek FIS, takže sportovní podnik již zaručené kvality, kde šlo o tzv. FIS body. Ono už jen samotné entrée týmů stálo za to. Dodávky z nejrozličnějších míst Alberty, Britské Kolumbie i Spojených států a z nich se trousící postavičky s lyžema až nad hlavu. K tomu se pojí i jedna veselá příhoda z hostelové recepce, kde se ubytoval Grouse Mountain ski team. Celá objednávka byla na jméno Martin Tichy a tak jsme se ještě před jejich příjezdem bavili zda náhodou nebudeme moct prohodit pár slov česky i s někým jiným, než mezi sebou. Check In probíhal v angličtině a až na konci se nás Martin anglicky zeptal: „Odkud máte takovejhle přízvuk.“ Po našem vybalení karet na stůl už jen česky zahlaholil: „Jsem si to od začátku myslel.“ Takže nakonec celý týden na hostelu zaznívala nejen tradiční angličtina, ale i čeština se dostala ke slovu. Martin je za oceánem už o roku 1982 a tak nějak to střídá mezi Kanadou a Oregonem, kde žije. Každopádně milé překvápko a nakonec jsme tu ještě pár českých vět prohodili i s jeho učitelem ze střední, se kterým se tu úplně náhodou potkal. Až to jeden večer kolem recepce v hotelu vypadalo na nějakou českou slezinu.
Výsledky závodů Vám sem dávat nebudeme, přeci jen tu tabulku jmen bychom si mohli klidně vymyslet, tak alespoň zájemce nasměrujeme na stránky http://www.fis.com/, kde by se jistě daly někde dohledat. Martin byl s jejich působením na kopci spokojen. Říkal, že vlastně pro všechny to byl první FISovej závod, takže do toho vstupovali bez nějakých přehnaných ambicí. A nakonec to shrnul slovy, že někteří zajeli celkem dobře, někteří hůř, ale hlavně se nikomu nic nestalo a tak jsou spokojený. A že o pády nouze nebyla, to můžeme jen dosvědčit. Hlavně v Super G se s tím všichni prali odvážně a ne vždy se to vyplatilo a už lítaly lyže vzduchem. Na druhou stranu, jestli máme správné informace, nikomu se nic vážného nestalo, nějaká ta modřina a slzičky, ale to už k tomu patří. A jen pro obrázek, v Super G dosahovali holky rychlosti až 99 km/h a kluci 109 km/h, což už je celkem cvrkot. Každopádně to byla celkem povedená změna, navíc podtržená pěkným počáskem.
Tuto neděli jsme ale už nechali závodníky, aby se s posledním dnem poprali na sjezdovkách sami a vyrazili zase po nějakém čase na výlet. Cílem nám byla Green Mountain, kopec, který se nachází naproti hlavním lyžařským svahům a tak se nám taky naskytl pohled na tu naší vesnici z druhé strany. Nejdříve nás čekal výstup lesem ve stopách nějakýho sněžnicovýho nadšence před námi. A pak už potulování po lukách v horní polovině kopce. Popravdě řečeno, ani nám nešlo o nějaký exponovaný výstup, ale spíš takovej pohodovej špacír. Nakonec jsme si to, co jsme vystoupali i sjeli. Místy to byl spíš takovej treeride než freeride, ale hlavně v horní části na loučkách posetých různými velikostmi smrčků se daly oblouky do sněhu pěkně nakreslit. A jelikož se díky pražícímu Slunku v některých místech udělala aj taková krustička, ne vždy jsme kreslili jen oblouky...
No, každopádně se sem ještě někdy vrátíme. Některé směry z kopce dolů zůstaly neprozkoumaný a navíc zde začíná hřebínek, po kterým by se dalo vyrazit směrem k Nickel Plate. Bude to možná spíš takový šoupání se po lyžích než pořádný sjezdy, ale vzhledem k okolní přírodě, rozhodně žádná nuda.
A tak nějak místo závěru sem patří poděkování našemu šéfovi Peterovi za zapůjčení teleobjektivu na fotky ze závodů. A Vás, při čekání na další příspěvek od medvědů, tradičně nasměrujeme do galerie k shlédnutí dalších obrázků odsud.