Tak abychom navázali na poslední řádky předešlého, katedrála v Remeši stojí na stejném místě jako loni, zrovna tak trafika s pohledy. Jediné co kazí značku ideal, že k pohledům známky nemají a tak pouze vybíráme obrázky a psát a posílat se bude až zítra z Verdunu nebo jiného místa. Takže tak za hodinku dorážíme zpátky k Modrýmu. Nabíráme směr Chalons en Champagne a jelikož silnici důvěrně známe, několikrát jsme po ní už jeli neb vede přímo okolo Verzenay, tak si vychutnáváme poslední pohledy na řádky a nakonec i letošní ležení necháváme daleko za námi. Co vlastně máme s tím Chalonem? Nuž, loni jsme se tam zastavovali v McDonaldu na internetu a tak letos to plánujeme stejně. Potřebujeme se podívat jak do Verdunu, což není tak složitý, všude tu jsou ukazatele. Ale hlavně kam tam.
Co čert nechtěl, v tuto neděli tu mají nějaký festival či co. Hudba duní okolím, nad stany se tyčí konstrukce pódia s navěšenou aparaturou a přilehlé parkoviště od carrefouru slouží jako záchytný plac pro všechny, kdo se přišli podívat. Dvě kolečka kolem mekáče a nakonec až na protějším parkovišti se po chvilce čekání uvolňuje skulina akorát na naši krabičku. To jak to v zahraničí na západ od nás s internetem funguje jsme tu už někdy loni popisovali a nic se nezměnilo, stejně jako zajetý scénář. Koupit něco malého, aby nás nechtěli vyhánět a pak se zaparkovat do blízkosti zásuvky, aby baterky zůstaly nabité. Koukáme do map a píšeme si čísla silnic, po kterých bychom měli uhánět. Z několika míst, která jsou památná pro bitvu u Verdunu si nakonec vybíráme Fort de Vaux a nedalekou Fort Douaumont. Verdun je totiž jinak úplně normální město, sice s citadelou v historickém jádru, ale dějiny I. sv. války se psaly jinde, před jeho branami. A to, že se psaly krví, to naznačuje už jen počet padlých, celkem na 800 tisíc na obou stranách fronty. Silnice vyhledány, předběžné místo na spaní též, maily shlédnuty a vyřízeny, zbývá si sbalit svých pět švestek a vyrazit.
Důkladnost přípravy se pozná hned na prvních deseti kilometrech...zabloudili jsme. Naštěstí ne nijak drasticky a z vesničky Marson oklikou nacházíme naší vysněnou silnici D 603, kterou bychom v ideálním případě měli sledovat minimálně až do předpolí Verdunu. A tak se ji sveřepě držíme. Mezi tím se kolem cesty vystřídaly řádky s pastvinami a spíše než na nekonečné políčka s živými plůtky vinné révy zde narazíte na louku posetou stračenami. Slunko zapadá, když akorát najíždíme na tzv. Svatou cestu "La Voie Sacré," důležitou dopravní tepnu, bez které by se možná tolik o Verdunu nevědělo a byla by to jen jedna z prohraných bitev světové války. Ale znáte to, historie nezná kdyby. Svatá cesta tu je dodnes a my po ni ukrajujeme posledních pár kilometrů k opevněnému centru tak nechvalně proslaveného města. Trochu nám to dává zabrat, neb francouzské značení dost spoléhá na domýšlení a vlastní nápaditost poutníků, ale správný směr udržíme a tak po deseti patnácti minutách nacházíme vyhlednutý plácek z internetu, včetně zbytků palpostu pro polní dělo. Rozložit spaní, uvařit večerní kávu a hajdy do peřin.
Ráno nás budí bubnování dešťových kapek do střechy a tak při snídani neděláme nic jiného, než že sledujeme jak se jednotlivé přeháňky s železnou pravidelností střídají s pár minutami bez deště. Nicméně bageta se sýrem a kouskem salámu už je snědena, všechen čaj vypitý, tak nezbývá než vyrazit k nedaleké pevnosti Fort de Vaux. O poznání hrbolatější a užší asfaltka se vine lesy, ve kterých je na každém kousku ukryta nějaká ta vzpomínka na pohnutou minulost, dnes označena šipkou pro zvědavce, co ji také chtějí vidět. Tu je zastrčeno palebné postavení kanónu, tu zas polní lazaret... Celé to okolí s vcelku zajímavou atmosférou. Pod koly však uběhlo sotva pět kilometrů a už zastavujeme na prostorném parkovišti, které až asi na pět výjimek dnes zeje prázdnotou. Kapky stále dopadají na čelní sklo a tak se pomalu oblékáme do goraček, když v tu chvíli se obloha na pár minut roztrhne a i Slunko svými paprsky olízne zašlé stěny rozpukané pevnosti. Než stačíme vše pobalit a vytáhnout foťák, zase zalejzá do bezpečného úkrytu za mraky a další nával kapek na sebe nenechá dlouho čekat. Procházíme se po zbytkách jednoho z pilířů francouzské obrany a jen tak si mezi poválenými kusy pancíře domýšlíme původní tvary, ze kterých tyto útržky pocházejí. Tentokráte se rozpršelo o poznání víc a pohled na zataženou oblohu nevěstí žádné zlepšení. Chvíli sedíme v autě a nakonec zvedáme kotvy a vyrážíme dál, směr Metz, známou to zastávku minulého roku. K Verdunu se ještě někdy vrátíme, na kolech za pěkného počasí, to může být ideální místo na jedno až dvoudenní vejletění.
K Metz nám zbývá tak 80 kilometrů a tak od dvacátého už zase pěkně svítí Slunko a po ranní rozmrzelé náladě plné dešťových mraků už není ani památky. Škoda, kdyby tohle vyjasnění přišlo o chvíli dřív, zůstali jsme mezi pevnostmi a pěkně to tam prolezli po svých. Kolem druhé odpoledne dorážíme k centru města a na hodinku parkujeme nedaleko katedrály. Máme tu úkol najít krámek s velkými moka konvičkami na italskou tradiční přípravu kávy a pak chceme navštívit loni vyhlédnuté antikvariáty s elpíčky. Probíháme centrem, zjišťujeme, že téměř všichni mají polední pauzu a tak se vracíme k Modrýmu a vyrážíme na okraj nakoupit nějaké sýry a víno domů. Po konvičkách koukáme i tam, ale úspěšní nejsme. Před šestou se vracíme do centra a naše první kroky vedou do prodejny s konvicemi a jelikož nikde levněji neměli zakupujeme 12ti šálkový speciál, oproti němuž naše konvička, kterou jsme si dovezli z Itálie vypadá jako podvyživený příbuzný. Nu, alespoň budeme moci pohostit kávou všechny zájemce a ne jak doteď, kdy se vaření kávy strhávalo v neustálý maraton doplňování, vaření a na následnou idylku s kouřícím hrnkem v rukou pomalu nezbýval čas, neb první šťastlivci již měli téměř dopito, když poslední teprve dostávali svůj příděl. Nicméně konvička zaplacena a celí šťastní se vydáváme do dalšího nakupování. Jde to jak na drátkách, stometrová ulička, po pravé ruce krámek s otevřenými dveřmi, u kraje ulice auto s plným kufrem černých desek. Už už se chystáme vstoupit, když nás pokuřující prodavačka na schůdcích zastavuje, že je dnes zavřeno, že otevřeno pro veřejnost mají až v úterý. Kdybychom mohli a byli bouřlivých povah, asi by nezaslechla na svoji adresu nic slušného. Takhle se pouze na podpatku otáčíme a ještě jednou louskáme z cedulky tajemné slovíčko Mardi. Škoda, že to znamená úterý a dnes je jak na potvoru pondělí. Nezbývá než to zkusit zase za rok, nebo kdy tudy příště pojedeme. To že i v dalším antikvariátu mají také až od úterý už asi ani nemusíme psát. Nakonec se tedy z města vracíme alespoň s kebabem místo dnešní večeře a po krátké idylce na nábřeží zvedáme kotvy a frčíme dál.
S Metz se však ne a ne rozloučit a ještě těsně před odjezdem směrem na Německo rychle vyrážíme k výpadu k nejbližšímu L’Eleclercu, protože nám jeden kamarád napsal, o pár maličkostí pokud jsme ještě v dosahu tohoto francouzského obchodního řetězce. Byť o fous před zavíračkou, ale stíháme. Nicméně požadované zboží nemají a tak akorát s pomalu zapadajícím Sluncem vyrážíme naposledy přes centrum Metz dál na východ směrem k Saarbruckenu, kde bychom měli překročit francouzsko-německou státní hranici. Slunko se uložilo ke spánku a my si to frčíme nocí po okreskách až k St. Avold, kde najíždíme na posledních pár kilometrů Francie na nezpoplatněný úsek dálnice. A pak už následuje jen vcelku nudná jízda, během které urazíme zase pěknou řádku kilometrů než okolo druhé v noci zastavujeme ke spánku v Heilbronnu. Pěkný plácek na okraji asi toho nejprůmyslovějšího města jaké jsme kdy viděli. Už v noci to vypadalo jako jedna velká industrial zone a ráno jsme při obhlídce okolí tuto domněnku definitivně zpečetili. Pravda, že v centru jsme nebyli, takže berte naše označení Heilbronnu s nadhledem. Odzkoušeli jsme novou konvičku a po pořádný dávce kofeinu odjíždíme k dálnici a pokračujeme dál směrem na Norimberk.
Původně jsme si mysleli, že bychom se ještě někde zastavili a do Čech dojeli až další den. Ale když jsme viděli jak to Modrýmu upaluje a začínali cítit jak se naše těla pomalu hlásí o trochu odpočinku, dojeli jsme na jeden zátah až do Stříbra. Necháváme Modrýho trochu vydechnout, zatímco večeříme z nabídky místní benzinky a pak už frčíme, abychom asi ve čtvrt na jedenáct v noci šťastně přistáli zpátky ve Stodůlkách.
Původně jsme si mysleli, že bychom se ještě někde zastavili a do Čech dojeli až další den. Ale když jsme viděli jak to Modrýmu upaluje a začínali cítit jak se naše těla pomalu hlásí o trochu odpočinku, dojeli jsme na jeden zátah až do Stříbra. Necháváme Modrýho trochu vydechnout, zatímco večeříme z nabídky místní benzinky a pak už frčíme, abychom asi ve čtvrt na jedenáct v noci šťastně přistáli zpátky ve Stodůlkách.
