18.října, Kanada; Finále...

     Jak jinak dnešní příspěvek můžeme nazvat, když vzniká ve výšce 37 tisíc stop nad zemí a my se spolu s ocelovým ptákem zmítáme kdesi nad Calgary a velkejma pláněma. Už je to tak. Poslední dny ve Vancouveru pomalu plynuly až nadešel čas opět zvednout kotvy a vyrazit zas o kus dál. Jenže ne tak jak jsme vyráželi v uplynulých dnech a měsících. Ne jen o pár desítek nebo stovek kilometrů na další vyhlídnutý místo v Kanadě. Tentokráte nás čeká trošku větší porce, my totiž letíme domů! Nejdříve to je teda jen takovej kousek, do Toronta. Ale pak už rovnou do Mnichova, kde jsme se skoro před rokem loučili s matičkou Evropou. Ale ať nepředbíháme, ještě Vás vezmeme s sebou na uplynulých několik dní zpátky do Vancouveru.

   Když jsme končili předchozí článek, byli jsme už nastěhovaní pod pevnou střechou a netrpělivě čekali, s kým naše věrná Lola vyjede opět do světa. V poledne doráží chlapík, o kterým už podle hlasu z telefonu víme, že nebude úplně Kanaďan jak poleno. Nejdříve ho tipujeme na jak jinak než Inda. Nakonec jsme trochu vedle, je to totiž původem Egypťan. Obchazí Lolu ze všech stran, zkoumá prasklinu na čelním skle. Moc se mu nelíbí a tak se ho snažíme ujistit, že za celou dobu, co Lolu taháme po všech kotárech, se ten pavouk ani nehl. Přichází na řadu zkušební jízda. Během posledních dní, jakoby to Lola tušila, začínají se ozývat zvuky, které jsme za celý rok neslyšeli. Po nastartování to je, jakoby někde vibroval výfuk o kastli a jak teď pár dní pršelo, trochu nám celá povrzává. Sami, jak se nám náš zájemce představil, bravurně vyráží vstříc provozu velkoměsta, až se s ním Merlin skoro trochu bojí. Od semaforu k semaforu dává motoru pěkně naložit. Brzda plyn, do toho se snaží udržovat hovor, kde jsme s ní všude byli, co jsme celý rok dělali a když to otáčíme na cestu zpátky, začínáme se bavit odkud, že to vlastně jsme. No a mile překvapil. Jakmile zaslechl, že Česká Republika, začíná vyslovovat jméno, který mu evidentně nejde přes zuby, ale rád by ho řekl. Haveslav, Haveslav...drtí drtí až to s malou dopomocí přeci jen zvládne, Václav Havel. Ten dramatik a váš národní hrdina. Chvíli pak řešíme, proč jsme nezůstali se Slovenskem pohromadě a to už přijíždíme k zpátky k hotelu. Ještě jednou Lolu obcházíme ze všech stran a pak padá od Samiho návrh na cenu. Následuje chvilka napětí, je to asi o dvěstě dolarů míň, než jsme v inzerátu napsali a to jsme během posledních pár dní klesli skoro na polovinu ceny, než se kterou jsme začínali. Ale na druhou stranu, začíná to vypadat, že Lola bude potřebovat trochu pozornosti a tak souhlasíme. Na autoplanu, kanceláři pojišťovny, vyřizujeme rovnou celý přepis a během hodinky se z nás stávají opět chodci bez vlastního povozu a bydlení. Ale tak už to chodí, Lola bude v dobrých rukou a pevně věříme, že ještě poslouží. Vždyť jsme tu s ní stačili najezdit skoro šestnáct tisíc kilometrů a i když si občas už říkala o trochu péče, nikdy nás nenechala ve štychu. Ještě drahnou chvilku si se Samim povídáme než nakonec startuje a odjíždí. A co my? Míříme zpátky na pokoj a s klidem si konečně můžeme oddychnout, že tuhle odrážku v našem seznamu máme splněnou. Přeci jen datum odletu se blíží o překot a tak už jsme začínali trochu nérvóznět, neb vidina, že Lolu vezeme do šrotu se nám nelíbila ani za mák. A co dalšího je v tom našem seznamu. Antropologické muzeum, opěvované snad ve všech zmínkách, průvodcích i letácích o Vancouveru.

   Hned po snídani tedy vyrážíme na zastávku autobusu a míříme skoro na druhej konec Vancouveru k University of British Columbia, v jejímž kampusu se muzeum nachází. Je to dobrá tři čtvrtě hodina jízdy, tak aspoň okoušíme kolorit místní hromadný dopravy. No oproti Evropě žádnou moc velkou změnu nehledejte. Snad jen, že znamení k zastavení se řidiči dává zatažením za lanko, který je natažený odpředu až dozadu podél oken. K muzeu přicházíme na minutu přesně, akorát s otevřením dveří. Nejdříve nás posílají ke skřínkám, ať si odložíme, ale pak už se neohroženě vrháme mezi exponáty, nejen z nejrůznějších koutů Kanady, převážně pocházející od prvních národů, ale i z jiných částí světa. Takže se nám stalo, že jsme z Velkýh plání od původních obyvatel Severní Ameriky skočili rovnou do podhůří Himálaje v severní Indii. A zakončili to Papuou a Novou Guineou. Exponátů tu jsou tuny. Velký množství je jich vystavených v různě velikých vitrínách a ještě snad dvakrát tolik v šuplících pod nimi, kterými se můžete prodírat jak kartotékou. Jedinou expozici, kterou jsme vynechali, byl Evropský porcelán. To už jsme tu totiž načínali asi třetí hodinu a co Vám budem povídat. Masku od Haidů ze severozápadu Britský Kolumbie, bychom tou dobou byli už schopni přiřadit klidně Kečuům.

   Ještě si procházíme přilehlý neveliký park s dvěma dlouhými domy, které jsou názornými replikami, na jejichž zdobení se podílel Bill Reid, asi nejznámější umělec prvních národů.

     A tak znovu vyrážíme na autobus, ať se trochu přiblížíme centru. Tam kromě již notoricky známé Broadway Avenue, kde se v Mecovi pokoušíme sehnat poslední kousky, co nás ještě napadly, míříme na Granville Island. Takový svérázný kousek země, hned pod mostem spojující přilehlé oblasti s vlastním centrem a mrakodrapy. Člověk tu má najednou pocit, jakoby byl úplně v jiným městě. Úzký ulice, se všude přítomnými kolejemi dávají poznat, že jsme ve světě námořníků a přístavů. Do toho svérázní lidé a aj chmurné počasí pomáhá dokreslovat tenhle zajímavej cípek hnedka vedle Downtownu.

     Jenže čas neúprosně běží a tak to bereme přes banku v centru, kde musíme zrušit účet rovnou až do Gastownu na Skytrain. Poslední typ hromadný dopravy, který nám ještě chybí k vyzkoušení.

     Ve Vancouveru zastává funkci metra a nadzemky, zrovna tak jak to znáte z americkejch filmů. Funguje už od roku 1977 a zajímavostí je, že jde o plně automatizované soupravy bez řidiče. K vlastní jízdě toho tolik nemáme, je to jak v jiným podobným dopravním prostředku, až se člověk neubrání pocitu, jakoby jel metrem.

     A už přichází opravdu poslední den spojený s konečným balením našich zavazadel. Nu, nebyl to zrovna jednoduchý úkol. Pořád to vypadá, že se nám to do těch našich spolucestujících nebude moct vlézt. Popravdě, taky že ne a tak jeden balíček končí na poště a měli bychom se s ním shledat v čase vánočním. Ale jinak to nakonec dopadá zdárně a s pomocí hotelové váhy se ujišťujeme, že jsme to nikde nepřepískli ani s hmotností a podle papírovýho metru, ani s rozměrama. Teda pokud pomineme to, že do letadla půjdeme navlečeni, jak kdyby mrzlo až praštilo. Večer nás nestačej ukolíbat ani dva shlídnutý filmy a tak když ráno o půl šestý zvoní budík, nemáme zrovna pocit dvakrát prosněné noci. Spíše to je jak po tahu. Dobalit posledních pár drobností a hurá všechno ven na recepci a čekat na taxik. Ten je tu na čas, jediný co trochu vázne, je odhlašování z hotelu, ale i to máme nakonec zdárně za sebou a jedeme.

     A tak už nám to finále pomalu vrcholí. Nejdřív jsme vystáli půlku fronty na mezinárodním terminálu, než se jdeme zeptat, jestli jsme tu správně, když ten náš let začínáme jen kouskem do Toronta. To nás posílají na vnitrostátní terminál, kde začíná ta pravá bojovka. Všichni drží nějaký papíry a my jen pasy. Naštěstí to není na škodu a pán u přepážky nám i tak vydává palubní lístky, označuje zavazadla a jde se odbavovat. S paní se nejdříve nemůžeme domluvit na poplatcích, které chtějí za naše nadměrné drobečky. Podle internetu by to mělo být sedmdesát dolarů za jedno dodatečný zavazadlo, což je u nás u jednoho krabice a u druhýho fusak s lyžema, to sedí. Jenže paní po nás chce ještě další stovku za nadváhu u krabice. To jsme ale žili v dojmu, že není v právu, protože jsme si mysleli, že druhý zavazadlo může být do 33kg a ne jen do 24. Chvíli se to snažíme vysvětlit, že i sem jsme platili, pouze za druhý zavazadla a žádný nadměrečný příplatky nebyly. Jenže to vypadá neprůchodně, tak rezignujem a platíme. Dorážíme k váze a tam začíná to pravý drámo. První dáváme lyže, o kterých si jsme takřka jistí, že jsou do limitu. Když jsme to vážili na pokoji, určitě jsme se vešli do požadovaných maximálních čtyřiadvaceti kilo. A ejhle, na monitoru svítí dvacet sedm. Kurňa, to není zrovná náš Černej Petr. Verčina krosna by měla být tak tak na hraně, až spíš za ní a ani krabice na tom není o moc líp. S obavami tedy na váhu pokládáme nejdřív Merlinovu krosnu, heuréka, prošlo, pak Verčinu krosnu, zázrak, taky prošla no a krabice nakonec taky. Tak jen co udělat s těma lyžema. Paní nám je nechává ještě jednou zvážit. Zase sedmadvacet, chce nás poslat k přepážce, abychom zaplatili za další nadváhu. Ale pak náhle otáčí, nalepuje štítek o nadváze na fusak s lyžema a s přimhouřením oka nás posílá k dalšímu odbavení. Ještě jednou děkujeme naší zachránkyni a kvapem mizíme, než to praskne nebo si to rozmyslí. Další odbavení šlo jak na drátkách, trocha čekání před startem a už jsme ve vzduchu. Pěkně si to kolíbáme nad mraky a pomalu ukrajujeme kilometr za kilometrem proti smyslu otáčení zeměkoule k domovu.

     A tak místo závěru i jako poděkování, že jste tu naší kanadskou anabázi vydrželi až sem, dáváme obrázek z mraků, kdesi nad Britskou Kolumbií.

14.října, Kanada; Vancouverská potulka

     A jsme zpátky, abychom se s Vámi opět podělili se o zážitky ze dní minulých. Po několika dnech strávených ve Vancouveru již bylo na čase zase vyrazit na nějakou výpravu. Moc jsme to dopředu neplánovali a tak jediný náš plán byl, podívat se tam, kde se nám bude líbit. North Vancouver tedy opouštíme po Marine Dr., která se poblíž Horseshoe Bay napojuje na dálnici do Whistleru.

     Ale ještě než se pustíme do zápolení s ostatními, nutno přiznat, že rychlejšími souputníky, zastavujeme v Lighthouse Parku a skoro až do západu Slunka se tu tak potulujeme po lese a pobřežních skalkách. Dokonce i ten maják, byť trochu schovanej nakonec vidíme a tak můžeme s klidem pokračovat v cestě mezi kopce. O místech, do kterých vyrážíme víme pramálo. Dalo by se říci, že vlastně jen to, co o nich mapa prozrazuje. Jak již bylo zmíněno, v Horseshoe Bay najíždíme na dálnici do Whistleru a tou naší loudavou rychlostí ukrajujeme kilometry po pobřeží Howe Sound, což je jeden z mnoha zálivů, kterými tu Pacifik nahlíží do vnitrozemí. Slunko pomalu mizí za horizontem a tak i my začínáme vymýšlet, kde bychom hlavu složili. Cestou bychom měli projíždět Britannia Beach, což by podle názvu mohlo být vcelku dobrý nocležnický místo.

      Nenechte se mýlit. Britannia Beach není žádnou pláží s paraplíčky. Je to stará hornická osada na dohled od Squamishe, kde se v devatenáctým a hlavně v dvacátým století těžila měď a to až do roku 1974. A vůbec není náhodou, že to byl ve své době nejproduktivnější důl na měď v Britské Kolumbii, takže když tu kopáči skončili, rovnou ho přeměnili na hornický muzeum. Miniaturní vozejky a lokomotivy vytáhli z podzemí na povrch, opatřili popisnejma tabulkama, takhle to udělali i se zbytkem vybavení na povrchu a bylo.

     My jsme tedy navečír pouze zaparkovali na plácku za jedním z přízemních domků, jak jsme ráno zjistili za poštou a šli spát. Obhlídku důlní památky si necháváme na ráno. Na prohlídku jako takovou se nám moc nechce, tak aspoň obcházíme co se dá a není úplně za plotem a pak znovu vyrážíme. Jsme asi patnáct kilometrů od Squamishe a tam už se chceme zastavit v návštěvnickým centru a podívat se, kam bychom se mohli vydat.

     Zátoka tu totiž končí a místo ní se tu začínají zvedat hory všude kam se člověk podívá. Uvnitř ale moc informací k naším cílům nenacházíme a tak se už už chystáme hledat místečko, kde se usadíme s počítači a využijeme volnýho připojení na internet, když slyšíme z jednoho kouta chodby češtinu. Ne, že bychom se chtěli nějak družit, ale je to naším směrem. No a koho tam na lavičce nevidíme. Sedí tam Janek, kamarád z Čech, ke kterýmu se v minutě připojuje ještě Markéta, se kterou kdysi Merlin dělal v lanovým centru. Tak to je další slušná náhoda. Dobrou třičtvrtě hodinu kecáme o cestách, o Kanadě, o tom jak se tu potloukaj, kdy letěj a tak. Zimu strávili v Revelstoku a od tý doby se jen tak toulaj. Na jaře byli chvíli na Vancouver Islandu, odkud je déšť vyhnal do Států a z nich se na konci srpna vrátili zpátky do Kanady. Teď ještě vyrážejí na pár dní na Havaii lítat na paraglidech a do Čech by se měli vracet asi čtrnáct dní po nás. Dostáváme od nich pár rad, jak to chodí ve Squamishi se spaním, s vodou, se sprchama a mimo to ještě tip na japonskou restauraci se sushi. Tu zkoušíme v zápětí a můžeme jen doporučit. Na půl to bylo jak sedět přímo u někoho v kuchyni. Ta totiž byla hned za objednávacím pultem a tak mohl člověk klidně koukat majitelům pomalu přes rameno, jak mu to tam rolujou. A výsledek opravdu stál za to. Pak už jen krátká zastávka v obchodě a vyrážíme. Ještě teď na večer se totiž přesouváme o pár kilometrů dál na parkoviště pod kopci, odkud zítra vyrazíme ke Garibaldi Lake. Podle internetu je to poměrně oblíbenej trail, tak si to hodláme trochu nátahnout a snad to nebude vše jen po dálnicích jak v Mt. Robson Parku na jaře.

     Nejdříve nás hned po ránu čeká trochu toho stoupání lesem a tak ani nevadí, že se Slunko ještě schovává a do údolí moc nenahlíží. Naštěstí není stoupání tak zničující jak v Kaskádách a tak se jde jedna radost. Podle občasnejch kilometrovníků se dozvídáme, že to dělá zhruba sto výškovejch metrů na kilometr. První zastávkou je skalní vyhlídka, kde poprvé vidíme do údolí jehož úbočím stoupáme. Co je však v tu chvíli zajímavější, jak místní veverky pokouší svou bázlivost a ve snaze zjistit, zda náhodou s náma nepřišlo i něco k snědku, pouští se blíž a blíž až jedna dokonce Verce přeběhla po noze a druhá Merlinovi zkoumala objektiv.

     Vyhlídka se jmenovala „Barier lookout“ a tak nepřekvapí, že kousek za ní bylo jezero, jak jinak než Barrier Lake. U něj také narážíme na první známky pomalu přicházející zimy. Jeho břeh byl posetý starejma šlápotama plnejma zmrzlých krystalků vody. A tak nám to chvilku chroupá pod nohama, než se zase dostáváme na lesní pěšinu. Naštěstí to vypadá, že se dnešní předpověď počasí moc nevydařila a když dorážíme na břeh Garibaldi Lake na nebi není ani mráčku, ačkoli mělo být zataženo. Lola odpočívá nějakých devět set metrů pod námi, tak je čas taky něco sníst. To se dostáváme do spárů dalších místňáků. Tentokráte veverky vystřídali nějací bíločerní letci a zkouší se nám zakousnout do housky i z letu. Daří se to teda pouze jednomu, když zrovna Merlin zkouší druhýho vyfotit.

     Ale zpátky na nohy, čeká nás ještě pěknej kousek. Podle mapy jsme si usmysleli, že dojdeme až na Panorama Ridge, což je dalších pět set výškových metrů na sedmi kilometrech. Pomalu se z lesů dostáváme na alpinský louky a na závěr i mezi kamení a pomalu mizící ledovce z okolních údolí. Tady nutno souhlasit se všemi, co se sem opakovaně vydávají, že sem se vrátit rozhodně stojí za to. A vidina zimního výletu na lyžích, rozhodně ne nezajímavá myšlenka.

     Na samotný Panorama Ridge se nakonec nedostáváme a na led zmrzlé firnové pole nás otáčí doslova pár metrů od vrcholu. No, nevadí. I tak jsme už dost vysoko, abychom viděli do okolních údolí a hor táhnoucích se až k obzoru. Moc dlouho se nezdržujem, pár obrázků a dáváme se na cestu zpátky. Kousek to ještě je a Slunko si to už pomalu míří k obzoru, tak ať úplně nezatmíme uprostřed lesů.

     Tomu jsme se stejně nevyhnuli a posledních šest kilometrů, od Barrier Lookoutu, kde jsme se ještě jednou zastavili na fotku, dávame skoro potmě. Skoro...na závěrečný tři už vytahujeme čelovky, ať se tu na dohled od Loly ještě nepřerazíme.

     Ale i ty nakonec zdárně dobíháme a ještě než zalehneme přejíždíme zpátky na okraj Squamishe, kde u Walmartu tradičně kempujeme.

     Ráno si trochu dáváme se vstáváním na čas. Přeci jen včerejších třicet pět kilometrů dalo zabrat a tak i první kroky po ulici vypadají trochu směšně. Popravdě nemáme kam spěchat. Čeká nás pouze přesun zpátky do Vancouveru, kdy bychom se měli znovu setkat s Martinou a Gatym než definitivně odletěj do Čech. A tak ten loudavej den pokračuje až do večera, který trávíme jak jinak než na sushi a vyprávěním o Kubě, kam si ti dva na týden před odletem odskočili.

     Další den nás čekalo zas trochu poletování po městě. Ráno do banky v centru Vancouveru a zase zpátky do North Vancouveru, kde opět bydlíme v naší oblíbený ulici.

     Nazítří ráno už ale zase vyrážíme. Ne teda na kdoví jaký výlet, ale aspoň tak. Musíme si vyzvednout uschované věci ve Fort Langley. Taky musíme vrátit ty vypůjčené z Apexu a přitom rovnou pozdravíme Merva a Merylin, „starouše“, se kterými jsme pracovali v zimě na horách. Jak jsme již někdy dříve psali, firma co provozuje v zimě hotel v Apexu, v létě spravuje kemp ve Fort Langley a tak tu byli i tihle dva. Ač se to na mapě nezdá, je to celkem štreka a navíc přes město, kde semafory zelenou vlnu moc neznají a tak nám to se všemi zastávkami zabere velkou část dne. Cestou tedy ještě zvládáme zamluvit bydlení na posledních pár dní před odletem a několikrát zkontrolovat mail, jestli se nám už někdo konečně neozval na naše vozidlo. Od tý doby, co je Lola na prodej se sice několik zájemců přihlásilo, ale u toho to zatím vždy skončilo a tak stále někoho sháníme, kdo by ji vzal na další kolečko po Kanadě. Zdárně dorážíme do Fort Langley a parkujeme na nám již dobře známým parkovišti u vody. Je vidět, že Den díkuvzdání, který se zrovna slaví je opravdu svátkem a tak je všude fůra lidí a obytek. Ne jako, když jsme tu byli naposledy a vypadalo to spíš jako když všichni odtud utekli. O tom jak nás naši „kanadský prarodiče“ přijali, když jsme se jim bez povšimnutí ocitli za zády a poklepali na rameno asi ani psát nemusíme. Hned se vyptávali jak jsme se měli, co jsme dělali, co naše auto a tak. No, znáte to, jako když se po půlroce ukážete u babičky a dědy. Měli ještě dost práce, protože se motali zrovna kolem krocana, který se tu servíroval kempovým hostům, tak se domlouváme, že se tu ještě zítra ukážeme a určitě za nimi zastavíme. V Lole si pak chystáme naši verzi sváteční večeře, takovej pokus, těstoviny s opečenou klobásou a frčíme na parkoviště u Mekáče v Langley, abychom byli na příjmu. Pokus s večeří se daří, jen ti, byť i potencionální kupci se zrovna nehrnou.

     Ráno ještě jednou prověřujeme schránku bez zásilky a vyrážíme znovu do kempu. Nejen pro ty naše věci a na návštěvu, ale také se podívat do vlastního městečka, které kdysi soupeřilo o post hlavního města Britské Kolumbie. To tu ale ještě kypěl obchod s kožešinami a zemědělskými produkty pod taktovkou Hudson Bay Company. Jakmile, ale toto dění začalo slábnout, slábl i zájem ustavit z tohoto střediska hlavní město až zbyla jen památka v pobobě staré pevnosti a podtitulku na cedulích, že tady se začala psát historie Britské Kolumbie. Hlavním městem byla nakonec ustavena Victorie na Vancouver Islandu a z místní pevnosti, kde původní stojí již jen jedna budova, udělali muzeum s připomínkou starých časů. Zaplať pánbů. Fort Langley si tak zachovalo svůj maloměstskej kolorit včetně malebnejch krámků na těch pár ulicích, co čítá. A po Frazer River, důležité dopravní tepně, která je prvopočátkem vzniku týhle osady, se dnes proháněj osmiveslice z místního veslařskýho klubu, místo výletních parníků s hordou turistů, kdyby tu byla bývala vyrostla hlavní metropole Britský Kolumbie.

     V kempu akorát navazujeme nit, kde jsme včera přestali a navíc ještě do debatního kroužku přibíráme Shannon, manažerku hotelu z Apexu a Terry, se kterou jsme se též viděli v zimě. Nakonec stěhujeme věci z kanceláře zpátky do Loly a kolemjdoucí strašíme našim fusakem s lyžema, že zima je už za dveřmi. Ale, tak jako už několikrát, poslední stisky rukou a obětí a zase na cestě. Ne teda zrovna daleko, do Langley na vyzkoušené parkoviště u mekáče. A zase nic...

   Další den je ve znamení návratu do velkýho města. Trochu nakupování a když navečír zastavujeme v New Westminsteru, kde plánujeme na známým walmartovským parkovišti přespat, zjišťujeme, že nás čekají poslední dva dny s vyhlídkou hezkýho počasí. Přehodnocujeme plán, ještě teď přejíždíme do North Vancouveru na ověřenou adresu a zítra bude v plánu Stanley Park. Asi nejznámější park ve Vancouveru. Znovu se tak ocitáme na ulici mezi svejma a alou na kutě.

     Ráno nás ale vítá šedivou oblohou a jak se v následujících hodinách přesvědčujeme, bude to tak nejspíš celý den. Nedá se nic dělat, lepší než sedět na místě a vyrážíme na Seabus. V pár minutách jsme v samým centru Vancouveru a podél vody si to míříme do parku. Ten nese jméno stejnýho člověka jako známej Stenleyův pohár v NHL a je proslaven hned z několika důvodů. Když uvidíte fotku z Vancouveru s totemy, nejspíše bude pocházet odtamtud. Taky obrázky s Cedry a Douglaskami budou z lesa na území parku. A pravděpodobně i pohled na Lions Gate, visutej most mezi Vancouverem a jeho severním a zápádním předměstním bude odsud. Co je však asi nejužitečnějším na celým parku je to, že jste v pár minutách z centra uprostřed lesa a tak tu většina lidí tráví volný chvilky uprostřed jinak vytížených dní. Je tu mnoho možností jak si to zpestřit od golfu až po vyasfaltovanej chodník po pobřeží, po kterým celý park můžete obejít anebo třeba objet na kole. Deset kilometrů není moc, ale na obědovou pauzu stačí, ne. A tak se po týhle promenádě vydáváme taky. U totemů zažíváme japonskej školní zájezd a další horda lidí nám spolehlivě utváří dojem, kterej je na hony vzdálenej naší romantický představě o totemových sloupech rozesetých na okraji lesa sotva pár kroků od vod oceánu.

     Za to, proplouvající zaoceánský nákladní kolosy pod Lions Gate nám berou dech. Jen si to tak pomalu prohučí kolem a jsou uvnitř Burrand Inlet, zátoky, ve které je chráněn vancouverský přístav od nehostinných podmínek okolního pobřeží.

     Kousek za mostem zjišťujeme, že nás plánek trochu vodí za nos a nepodařilo se nám trefit na pěšinu po útesech. Vracet se teda nebudeme a tak pokračujeme po „Sea wall“, jak se té asfaltové promenádě přezdívá, pod nimi. Popravdě to ani tak moc útesy nejsou. Nakonec si to zkracujeme po jedné z mnoha pěšin přes les a už jsme u Lost Lagoon, kolem které jsme se procházeli loni, těsně než jsme si šli vyzvednout nám ještě tenkrát skoro neznámou Lolu. Tam se vracíme k jachtařským a kdoví jakým ještě přístavům a o podél nich zpátky do centra. Poslední zastavení u terminálu hydroplánů a hurá na Seabus.

     Druhý den jsme se takhle podívali do okolí ke Capilano Lake. Počasí pokračovalo ve svý zamračený náladě a navíc to zas tak nic moc světobornýho nebylo. Vypadá to, že přichází nefalšovanej podzim se všema svýma manýrama. Zalejzáme tedy do tepla knihovny a využíváme plnými doušky posezení v křesílkách a volný připojení na internet.

     A tak se také stává, že takhle lážo plážo načínáme poslední pomyslnou plechovku našeho putování po Kanadě a je tu finální kousek. Přišel totiž čas velkého stěhování a opět míříme z klidu North Vancouveru do centra dění, do vlastního Vancouveru. Původně jsme tedy plánovali, že touhle dobou už bude Lola téměř prodaná a tak posledních pár nocí strávíme chtě nechtě v hotelu, když už bude ukrajovat kilometry s dalšími majiteli. Ale zájemci to zatím vidí jinak a tak ji tu máme stále v našem opatrovnictví. No a na druhou stranu se v tomhle psím počasí bude hodit trochu větší přístřeší na balení všeho toho našeho harampádí, které jsme tu stačili nastřádat. Však včera chlapec na recepci jen koukal, když jsme postupně kolem pronášeli naší cestovní krabici, krosny, další krabice a zakončili to fusakem s lyžema. Popravdě byl toho plnej pokoj a i nás to trochu zaskočilo. A tak zbytek odpoledne trávíme prvním zběžným balením, toho co už určitě nebude potřeba, rozdělováním, co kam, znovu balením až to do určitý míry máme trochu roztříděné. Za okny padaj k zemi provazy vody a tak ani nevadí, že jsme zavřený mezi čtyřma stěnama. Večer zkoušíme vietnamskou restauraci naproti a bohužel to výhra teda není. Bylo to trochu studený, maso trochu neidentifikovatelný, nu nemůže být posvícení každý den.

     Ráno nás nevítá jinak, než dalšími kapkami deště. Nedá se ale nic dělat. Posledních pár dní máme naplánovaný místa v centru, která jsme ještě nestihli, tak vyrážíme směr Commercial Drive. Je to taková normální ulice víceméně plná obchodů. Ale to jaká atmosféra na ní panuje, ji dělá zajímavou. Většinou to jsou takový vetešniství, nebo alespoň první dojem takový budí a do toho malebný kavárničky, nejedna v italských národních barvách a taky že italštinu tu a tam slyšíte. Chvíli se tam tak potloukáme než se zas vydáváme na cestu zpátky. Bereme to ještě přes potraviny a zbytek dne trávíme vyřizováním mailů a esemesek kvůli Lole. Zítra dopoledne by se na ni měli přijít podívat, tak snad už to klapne a znovu vyrazí na cesty a my do dalšího objevování Downtownu.

1.října, USA - Kanada; U sousedů...

     A tak jsme se v Osoyoosu také s Gatyjovci sešli, večer pokecali u vína a ráno už vyrážíme vstříc Spojeným Státům. Důkladný prohlídce na hranicích jsme se nevyhnuli, ale poučeni z předminula, že nesmíme s sebou převážet všechny možný kousky zeleniny a ovoce, po chvíli procházíme s nezbytným papírem, který nás opravňuje k devadesáti denní návštěvě u strýčka Sama.

     Krátká zastávka v Oroville na nákup a tankování a uháníme po dálnici na jih. Čeká nás necelých dvě stě kilometrů až kamsi k Washington Passu v Severním Kaskádovým pohoří. Hlavní tah na jih ale po sedmdesáti kilometrech opouštíme a po State Route 20, více známé jako Northern Cascades Highway, se pomalu začínáme nořit do hlubokých horských údolí. Nejdříve ještě stoupáme v podobně pouštních kopcích, jako v okolí Osoyoosu.

     Ale jakmile z jednoho sedla sjedeme do údolí řeky Methow River, je to jako bychom se dostali úplně jinam. Všude kolem silnice pastviny, na stráních regulérní lesy, ne jen křoviska jak z westernu vystřižený. A tak znovu pomalu nabíráme výšku a stále podél Methow směřujeme k Mazamě, kde bychom se už měli ocitnout v bezprostřední blízkosti Kaskádovýho pohoří, jednoho z mnoha článků Kordiler. Jak to může být dlouho, kdy jsme se o těchhle kopcích učili ve škole a teď se tu jen tak potulujem. Slunko se pomalu chýlí k obzoru a Lola se pouští do finálního stoupání k Liberty Bell Mountain ve Washington Passu. Zatáčka za zatáčkou, chvíli rovinka a padesátka na tachometru. Takhle se to chvíli v proměnlivém pořadí střídá než se výhled do údolí před náma trochu otevírá a už vidíme na konec, teda, myslíme si to tak. Dlouhá zatáčka nás ještě naposledy vrací na správnou stranu úbočí masivu nad námi až konečně míjíme ceduli „Washington Pass“ u krajnice. Zastavujeme na odpočívadle a poamericku se jdeme podívat, jakým to kopcem jsme sem dojeli. Krátký protažení a zas frčíme, chtěli bychom až do Newhalemu, městečka na druhý straně, kde je návštěvnický centrum Národního parku Severních Kaskád.

     Tam bychom se totiž měli zaregistrovat, pokud půjdeme na nějaký trail v národním parku a možná i nabrat medvědí kontejner na jídlo, aby to ti chlupáči měli trochu těžší, kdyby se nedej bože dostali k našim zásobám.

     Jenže sotva ujedeme deset kilometrů od vyhlídky, začne Lola v kopci poškubávat a motor trochu vynechávat. Zastavujeme u krajnice a chvíli dumáme co dál. Možná přece jen dostala zas trochu zabrat do těch dnešních kopců a hlásí se tak o pauzu delší než dvacet minut v sedle. Otáčíme to a z kopce sjíždíme k nedalekýmu parkovišti, kde přenocujem a zbylých sedmdesát kilometrů do Newhalemu dojedeme ráno. Zkoušíme zjistit, zda zde vlastně můžeme stát přes noc, protože všechny auta kolem mají nějaký návštěvnický pas za okýnkem. No, stejně jinou možnost ani nemáme a tak alespoň kupujeme denní permit a strkáme za okno, aby místní rangeři viděli, že snaha byla, kdyby přijeli na kontrolu.

     Ráno nakopáváme toho našeho šestiválcového drobka a znovu vyrážíme do kopce. Tentokráte ale bez zaváhání až na vršek a znovu dolů jak na houpačce. Projíždíme okolo Ross Lake, který je ve všech mapách zaneseno jako velká rekreační lokalita. A klesáme dál okolo Devils Dam a nakonec i Gorge Dam až na samý dno údolí, do Newhalemu. Všechny tři výše jmenovaný jezera jsou totiž ve skutečnosti přehrady, který vyrabějí elektřinu pro Seattle a tak Newhalem vypadá z půlky jak město ze snu Františka Křižíka a z půlky jak vojenská vesnice z americkýho filmu. To je však celkem jedno, my tu potřebujeme pouze zmíněný visitor centrum, kde se dovídáme, že pokud nepůjdeme na vícedenní trail na území parku, není třeba žádná registrace a pokud Lolu zaparkujeme šikovně, tak ani parkovací permit. Ne, že by to pro nás byly teda nějak rozhodující informace, s placením do národních parků zrovna problém nemáme, ale nakonec se nám podařilo vymyslet si trasu, že nebude potřeba ani jednoho. A ani medvědí kontejner nemusíme mít, v místech kam se chystáme je prý okolo tábořišť dost stromů na zavěšení pytle s jídlem, zubní pastou a vůbec vším, co by medvědy mohlo lákat k návštěvě.

     A kam že to teda půjdeme? V mapě na zdi jsme kousek od Ross Lake našli asi tak dvou až tří denní okruh s příznačným názvem, Devils Dom Loop. Teda nejdříve jsme koukali na jeho souseda, který má první půlku společnou. No, z obojího nebude o výhledy nouze, tak můžeme ještě definitivní rozhodnutí nechat až do Devils Passu, kde se trasy rozdělují. Opisujeme si do mapky údaje z vyvěšené podrobnější topografické mapy a vyrážíme pár kilometrů zpátky k severnímu břehu Gorge Dam, kde je kousek od vesnice s dost výstižným názvem, Diablo, kempoviště. Zbytek dne strávíme tady, poflakováním se po okolí.

     Od Marca jsme totiž vyrazili trochu nachcípaní a tak to snad den relaxu spraví. Městečko Diablo se snad ani lépe jmenovat nemůže. Leží v sevření údolí na dohled pod hrází Devils Dam. Všudem kolem skalnaté stráně, říčka, která dává tušit, že voda v ní dokáže pěkně nabrat na rychlosti, do toho všudy přítomné dráty a sloupy a k podtržení nikde nikdo, úplný město duchů. Jen sem tam projede dodávka s nápisem Seattle Electric Light na dveřích.

     Navečír jen popojíždíme pár kilometrů zpátky až nad Ross Lake, kde na nás bude Lola nadcházející dva až tři dny čekat. Už jen zabalit batohy a alou na kutě.

     Ráno se budíme do pěkně jasnýho dne jen trochu zakalenýho od lesních požárů, který zrovna sužují sever Kaskád a od kterých jsou všechny výhledy na okolní kopce trochu zasněný. Pomalu nabíráme tempo proti toku Ruby Creeku, místy, kde se ke konci devatenáctýho století krátce rozhořela zlatá horečka a v srdcích pár jedinců vydržela až do dvacatých let století dvacátýho. Chvíli na úrovni divoce zurčící studený vody, chvíli pěknej kousek nad zpěněnou hladinou. Kilometr za kilometrem až k rozvalině starýho srubu, nejspíš jednoho z claimů.

     Kousek od něj totiž opouštíme bezprostřední blízkost řeky a začínáme stoupat lesem vzhůru. Nějak jsme nevěnovali vrstevnicím pozornost a tak ani netušíme, že stoupání to bude trochu výživnější. Dnes už víme, že to bylo zhruba jedenáct set vejškovejch metrů. Pravda, batohy na zádech se trochu pronesli a i časový plán dostal trochu na frak. Když jsme byli na vrcholu stoupání, byly tři odpoledne a to nás ještě čekalo dalších jedenáct mil pochodu k předpokládanýmu tábořišti, Devils Passu. No, uvidíme, jestli tam dnes dojdeme. Jsme v malým bočním údolí na ubočí Crater Mountain a vypadá to, že cesta k passu bude ještě pořád z kopce do kopce.

     Nakonec to nelámeme přes koleno a táboříme tak šest sedm mil od cíle. Soumrak přichází do kraje, rychle uvařit něco teplýho a zalehnout, ráno nás čeká pokračování. I tak dnešní bilance není tak tragická, odhadem osmnáct kilometrů a spíme tak o  dvanáct set metrů vejš.

     Ráno vylejzáme ze spacáků s rozedněním a pěkně z čerstva pokračujeme. Ač to ze začátku vypadá na další slunečný den, trochu nám to šedne.

     Dílem to je teda práce požárů, ale aspoň na nás nebude tolik pražit jako včera. Když přes hranu vlejzáme do od rána už třetího údolí a klesáme, abychom zas v zápětí to samý vyšlápli, je nám jasný, že jsme včera měli trochu velký voči, když jsme chtěli dojít za den až do Devils Passu, kam přicházíme chvíli po poledni. Docela vyšťavení žvejkáme kus chleba se sýrem a dumáme co dál. Počasí vypadá, že se úplně otočilo a dokonce i první kapky deště míří k zemi. Zvažujeme, jestli má cenu pokračovat v Devils Dom Loopu, což znamená zhruba dalších šestnáct kilometrů po hřebeni a závěrečný sešup k jezeru, kde teprve bude další možnost se utábořit. Anebo, jestli nevyrazit po původně vyhlídnuté trase, na které to vypadá na víc možností k utáboření cestou, kdyby se počasí pokazilo úplně. Na vzdálenost je to celkem jedno, oba okruhy jsou zhruba stejně dlouhé.

     Mince nakonec padá na stranu původního plánu a tak si to pomalu šineme k Decemption Passu. Naštěstí z těch pár kapek víc nebylo a jen šedivá obloha zůstala pro připomenutí. Co slezem, to zas vylezem a ani nás nenapadlo, že Decemption Pass může být na dně údolí. Jen podle mílí, který jsou na v pořadí druhým rozcestníku od včerejška, si domejšlíme, kde asi tak jsme. Dostali jsme se na protější hřeben a tak teď na obzoru rozeznáváme Devils Pass, ze kterýho jsme po poledni vyráželi. A když se nám ještě podaří ujít dalších sedm mil, mohli bychom se dostat až k řece, podél které bychom už měli zítra dojít poslední porcičku kilometrů k Lole. Lákává to myšlenka, i když všichni víme jak moc pohodový může být takový „chození podél řeky.“ Ale i Slunko se nám na poslední dávku mil ukazuje a zvedá náladu. Tak po vrškách, sem tam po té, sem tam po oné straně hřebene ukrajujeme míly za mílí až se na poslední tři zanoříme do lesa.

     A z něj vylezeme až na samým dně údolí u řeky o tisíc vejškovejch metrů níž. Kolena? Ty se jen divěj, a záda, ty taky. Rychle večeře, pověsit pytel na větev a rovnou do spacáku s hučící řekou za hlavou, jinde než na naplavený plošince mezi různě poházenými stromy to prostě nešlo.

     Ráno nacházíme vše na stejným místě, jak jsme večer nechali a tak to vypadá, že žádná návštěva v ležení se ani nekonala. Měli bychom to mít ještě zhruba něco málo přes jedenadvacet kilometrů k Lole, tak moc neotálíme a vyrážíme hledat cestu po proudu.

     Nu a když hledat, tak doslova. Řeka si tu totiž někdy nedávno dala trošku práce a krom různých popadaných stromů v korytě a kolem, poslala vodu i tam, kde normálně nebývá a ta přilehlý místa popřeházela dle libosti. Výsledkem je, že spíš tušíme kudy bychom měli jít a tak si cestu razíme s jediným pravidlem, a to, že musíme po proudu dolů. Chvíli se prodíráme větvemi stromů na břehu, chvíli štěstí pokoušíme přímo v korytě, balancováním na kluzkejch kamenech. Ne jednou zkoušíme, jak dlouho vydrží impregnace na našich pohorkách. Ale na rozdíl od rozbředlýho sněhu, tady to jsou jen zlomky vteřin a tak si hlavně nenabrat vrchem a je to v suchu.

     Mělo by to být zhruba míly k dalšímu přítoku, kam podle naší mapy ze strany přichází i jiná cesta a tak jen doufáme, že tahle spoušť už dál pokračovat nebude. Jestli v tom hledáte nějakou logiku, nehledejte. Je to jen jeden z myšlenkových pochodů, kterým jsme se tu první hodinu na cestě bavili. Právě hodinu nám totiž ta první míle zabrala. Na rozcestí, ale nacházíme už celkem slušně zachovalou pěšinu a až na občasnej kmen přes cestu se dá zas trochu jít. Pravda, že po tom včerejším závěrečným seběhu se tak trochu šineme, než že by nám to zrovna nějak upalovalo. Po rovině a do kopce to ještě jde, ale jak přijde klesání, musí na nás být srandovní pohled. Asi tak něco mezi důchodcovským špacírem a rychlochůzí. No a, že těch klesání si ještě užijeme na sebe dlouho čekat nenechalo. Pěšina si to zezačátku šine pěkně podél vody. Míjíme napůl rozestavěnej-rozbořenej srub nějakýho zlatokopa, teda alespoň na varovnejch cedulkách kolem se píše, že jde o státem registrovanej claim. A hned, jak o kousek níž přejdeme po mostě řeku na druhou stranu, začínáme nabírat na výšce. Po chvíli už jen slyšíme hukot vody z hlubiny pod námi. Klesání přichází v zápětí a tak to bude ještě několikrát. Takhle se také koukneme k jednomu z bočních přítoků, Mill Creeku, který musíme na naší cestě překonat.

     A pak zas pěkně nahoru do stráně, aby o kus dál mohlo přijít klesání k dalšímu potoku. Ale den jak obrázek nám to vše vynahrazuje. K tomu pohledy na protější zalesněný stráně spadající až k hučící řece pod námi, spolu s pomalu se barvícím listím na stromech kolem. Už to vypadá, že se začíná podzim hlásit o slovo v Kaskádách. Však nejen tady. Jeden boční přítok střídá druhý a když už se nám to začíná trochu vléct, začínáme klesat až na dno údolí, po jehož úbočí se naše cesta vine. Až konečně znovu spatříme zpěněnou vodu říčky, přes kterou jsme ráno kličkovali a po mostě přecházíme na druhej břeh. A co to znamená? Teda kromě toho, že fotka mostu je poslední z naší výpravy, neb došly baterky ve foťáku.

     Znamená to, že nás už čekají pouze tři poslední míle k Lole a je vyhráno. A tak po dvou dnech šlapeme po stejné cestě, jakou jsme se první den blížili k hlavnímu stoupání špacíru a v myšlenkách už jsme dávno vpředu u toho našeho čtyřkolovýho baráčku. Tam jen zběžně vybalujeme věci z batohů a pomalu se chystáme k odjezdu.

     Uvidíme kam až dojedeme, ale už je čas. Startujeme a uháníme dolů do údolí. Míjíme Ross Lake, Devils Dam i trochu schovanou Gorge Dam spolu s městečkem Diablo, a stejně jak poprvé, vychutnáváme si pohledy na okolní kopce a vodní plochy schované mezi nimi. V Newhalemu se ani nezastavujeme a pokračujeme rovnou do Marblemount, kde musíme natankovat, abychom ještě někam vůbec dojeli. Mysleli jsme si, že to bude trochu větší osada než Newhalem, u kterýho jsme pořádně nedokázali určit, zda to není jen vesnice domků od velký trafo stanice, nebo co to vlastně bylo. Ale ono to tu bylo zrovna takový. Jen ta stanice chyběla, za to kromě pár domů okolo centra, kterému vévodily dvě benzinky a jeden gril, to vypadalo víc jak hangáry z vlnitýho plechu a pár mobilhausů na kraji polního letiště. Však i to má ale svoje kouzlo. Kousek dál, chvilku pozorujeme kravky na pastvě a nutno podotknout, že ony zrovna tak nás.

     Kilometry ale přibývají a když už se pomalu začíná šeřit blížíme se k Burlingtonu, kde bychom se měli napojit na opravdickou dálnici. Teda, to nevíme jistě, ale z mapy se dá vytušit, že Highway No. 5 bude trochu větší, když vede přes celej stát Washington od severu k jihu a přes řeku Columbii vstupuje do Oregonu.

     Popravdě víc než ta vlastní silnice nás najednou překvapil ruch, jaký ve městě panoval. Všude samý semafory, fůra aut. Do toho cyklisti, chodci, světelný reklamy všude okolo. Ne, že bychom to před tím neviděli, ale bylo toho nějak najednou víc a hustěji, zkrátka takovej menší civilizační šok. Do teď jsme se potulovali spíše po větších vesnicích, než nějakejch městech a tak je to jak rána z čistýho nebe. Naštěstí k orientaci stačí hlídat směrovky na Seattle kolem silnice, takže pohoda a za nedlouho už se řadíme do nejpomalejšího pruhu na šesti proudový dálnici. Ne že bychom nemohli rychleji, ale nechceme Lolu moc drásat a tak si to valíme tou svojí osmdesátkou a všichni včetně kamionů nás houfně předjíždějí. Kousek od Everettu zastavujeme u Walmartu a krom doufání, že tu přespíme, jdeme na internet podívat se, jak si zítřejší návštěvu Seattlu rozvrhnout. Nakonec se k Lole vracíme, až když už je regulérní tma, ale alespoň máme jakýsi plán, jak to zítra všechno sfouknout do kupy.

     No a co bychom Vám tak v kostce o Seattlu napsali. Chtěli jsme se tam podívat do jednoho z velkejch obchodů s věcma do přírody, pak navštívit vyhlášenou tržnici a když to půjde, tak se tak projít městem. Parkování nacházíme přimo u Reie, což je ten vyhlídnutej outdoorovej obchod. Ale aby to nebylo tak lehký, předchází tomu ještě chvíle popojíždění po dálnici k centru a pak finální odbočení do vlastních ulic města. Notnou chvíli trávíme přehrabováním se v nejrůznějších odděleních, než přikračujeme k další části plánu a pěšky vyrážíme do vlastního centra pod mrakodrapy, k tržnici.

     O ní je celkem zbytečný něco psát. Vždy to bude jen úplně malinkatej zlomek toho, co se tam děje. Nejrůznější krámky s čímkoli a mezi nimi samozřejmě pulty s nejčerstvějšími úlovky místních rybářů. A do toho prodavači v holínkách a dlouhejch zástěrách, pořvávajíc na sebe, na lidi okolo, a ryby, které si zákazníci objednávají, lítající vzduchem od jednoho pomocníka k druhému, aby se nakonec úspěšně dostali na váhu a už jen tak mimochodem přišlo na řadu i placení. Ne ne, to je opravdu lepší být přímo na místě, než se pokoušet cokoli popisovat. A i když je to z větší části lákadlo na turisty, ponechává si to svůj punc originality a autentičnosti, kterému nakonec přispívají i pouliční muzikanti, kteří se sem z okolí stahují. Vždyť je to také známý muzikantský město. Narodil se tu Jimi Hendrix, založena tu byla Nirvana a Pearl Jam a jistě mnoho jiných. K tomu je ještě třeba připočíst bezpočet kaváren v okolních ulicích a máte to všechno pěkně smíchaný v jednom kotli.

     Seattle je totiž navíc hlavním městem kávy celé Severní Ameriky. A rovněž tu, 30. března 1971, byla otevřena první kavárna Starbucks. Byť je to dnes řetězec podobně fádní jak McDonald’s a jemu podobní, překvapivě tady, ve městě milionovém, si dokázal udržet ráz maloměstské kavárny. Teda ne ten první, dodnes otevřený originál, tam se schylovalo k davovému šílenství. Ale jeden ze Starbucksů mezi mrakodrapy, kde jsme se stavili cestou, na kafe a jak jinak než na internet. To už jsme však ale byli na zpáteční cestě k Lole. A před námi je poslední seattelská zastávka, krámek Easy Street Records.

     Obchod s novejma, ale i ohranejma eLPčkama. No, a že už byl jen pověstnou třešínkou na dortu, po tom, co jsme viděli uvnitř, škoda mluvit. Takový nepřeberný množství černejch desek a k tomu některé opravdové rarity až bylo člověku trochu ouzko. To, že jsme zde našli hned několik alb od Jimiho Hendrixe a Nirvany, to nikoho nepřekvapí. Ale, že pod písmenem M se bude ukrývat Marta Kubišová a o pár stojanů vedle najdeme Emila Viklického, to už vpravdě milým překvapením bylo. Strávili jsme tam notnou chvilku, ale se setměním jsme i my museli zpátky na cesty. Vymotat se zpátky k dálnici a popojet o kousek k severu. Spíme ještě na pevnině, ale zítra se už budeme toulat po ostrovech Strait of Juan de Fuca, zálivu Pacifiku, kterým se slaná voda nedostává pouze k Seattlu, ale také Tacomě, Everretu, Bellinghamu a mnoha dalším městům s nepřeberným množstvím ostrovů a ostrůvků, mezi kterými funguje velmi složitý systém přívozů.

     Ráno tedy začínáme čtvrthodinkou na vlnách, s Lolou odpočívající v útrobách trajektu Chelan, který nás převáží z Mukiltea do Clintonu, prvního města na ostrově Whidbey. Tam se moc nezdržujeme a míříme do osady Langley, malého městečka, které má být převážně domovem ostrovních umělců. A tak se v ranním mlžném oparu, který tu sedí nad celým ostrovem, procházíme po ulicích i promenádě nad pláží až nakonec těsně před odjezdem zastavujeme v malé pekárně, kde se nám dostává i přivítání na ostrově od slečny prodavačky. Hoho, žádnej Velkej Bratr, tady jste prostě na ostrově, zrovna tak jak, když nás lidi vítali na Aljašce.

     My však startujeme a již s vyčištěnou oblohou míříme dál, k Fort Casey, kde bychom se chtěli zastavit u jednoho z majáků, které tu před pevninou varovaly připlouvajicí lodě. Jak zjišťujeme hned záhy po příjezdu, Fort Casey nebyl pouze maják, byla tu i pevnost bránící případnému vpádu nepřátel k hlouběji v zálivu ukrytým přístavištím jejíž pozůstatky se tu nacházejí na každém kroku. Chvíli se tak motáme po loukách okolo majáku a kanónů, pozorujeme houf rybářů, kterak se pokouší odlehčit hejnům lososů mířícím za vytřením do klidných vod, než se znovu vydáváme na cestu.

     Pokračujeme do Coupeville, vesnice s nejstaršími domy na území ostrova. Některé z domků v centru pocházejí dokonce z konce devatenáctého století, což je na severoamerické poměry, již opravdu starý dům. Znovu, tak jako v městečkách minulých se potloukáme po ulicích a chvíli též pozorujeme, jestli se nevynoří z vody hlava lachtana, kteří tu houfně ve vodách zálivu žijí. Pár z nich se nám i zahlédnout podařilo, byť vždy jen na malou chvilku.

     Ale vše již prohlídnuto a tak zas zvedáme kotvy. Čeká nás poslední zastávka dne a to Deception Pass, úzký průliv, který odděluje Whidbey Island od ostrova Fidalgo. A co tam kromě proužku vody uvidíme? Klenutej ocelovej most, jež spojuje oba ostrovy. Sbíháme od silnice pár stovek metrů až na pláž a tam se chvilku motáme mezi rybáři, soustavně nahazujícími do vod zálivu. Soudě podle pár kousků na břehu jsou asi i úspěšní a sem tam nějakého toho lososa chytí.

     Slunko se však už pomalu chýlí k západu, tak se vracíme k Lole a vyrážíme na posledních pár mil do městečka Anacortes, kde dnes hlavy složíme. Přejíždíme most, na jehož oblouk jsme se ještě před chvílí z pláže pod námi dívali a už ukrajujeme první metry po Fidalgu. Ještě než definitivně motor naší fordky na přístavním parkovišti utichá, stačíme v místním bazénu absolvovat očistnou koupel, jaká to lahoda po dnech strávených na cestě.

     Ráno nás Anacortes, staré přístavní město a současně největší na ostrově, vítá stejně jako Whidbey Island včera, mlhou a lezavým chladem v ulicích historického „Downtownu.“ Ale i tak procházka působivá, nejen kvůli řádce starých domů, ale i několika desítkám nástěnných kulis a maleb v životní velikosti, místních obyvatel v průběhu let minulých. Z nich se tak dozvídáme, že ve dvacátých letech žil ve městě švýcarský tesař a jeho manželka se tu živila jako fotografka. Jejichž prostřednictvím se potkáváme i s ředitelem banky, několika číšníky a prvními čínskými usedlíky, kteří přišli na ostrov v první čtvrtině dvacátýho století. A jako posledního potkáváme banjistu, určitě světoznámýho.

     Ale jako již mnohokráte před tím, zvedáme kotvy a vyrážíme směr pevnina. Přes most opouštíme ostrovní říši a v Bellinghamu opět najíždíme na naší starou známou dálnici číslo pět. Daleko po ní však nepojedeme a odbočíme na vedlejší silnici 539, po které se již budeme blížit zpátky k americko-kanadským hranicím. Po pětce bychom tam dojeli také, ale takhle se chceme vyhnout nejen častým frontám v odbavování na čáře, ale také Vancouveru, neb nejdříve míříme do jedněch z jeho přilehlých částí, Fort Langley, kde bychom rádi navštívili staré známé z Apexu, kteří tu řídí kemp. Poslední americké dolary míří do nádrže proměněné za levnější benzín než v Kanadě a už zase uháníme po kanadským území. V Langley přespáváme na parkovišti u obchoďáku a ráno se jedeme podívat do kempu, stejné firmy, co vlastní hotel v Apexu, kde jsme strávili zimu. Chvíli trávíme v kancliku s Merylin, jednou z kancelářskejch a i účetní Chantel stačíme pozdravit. A tak povídáme, kde jsme všude po zimě byli, ptáme se na ostatní a nakonec necháváme část našich pokladů z Loly přímo v kanceláři, že se tu ještě zastavíme, tak ať vše nemusíme vozit s sebou. Přeci jen Vancouver je už velký město se všemi klady i zápory, tak asi bude lepší být připraveni, kdyby se někdo náhodou chtěl podívat dovnitř našeho pojízdnýho bydlení. Chvíli se ještě potulujeme po břehu Frazer River, která tudy protýká a pak vyrážíme dál, skoro přímo do centra Vancouveru.

     Máme namířeno do Sport Junkies, sportovního bazaru na West Broadway Avenue, kam poputují Verčiny lyže a lyžáky a když budou chtít i trofejní hůlky z Apexu. Nebylo to zadarmo, ale nakonec jsme se do centra dostali. Chvíli trávíme v mekáči na internetu a pak už alou na Broadway. Pan prodavač chvilku kouká na slalomky od Sprotenu, lustruje je i na internetových stránkách a nakonec nabízí za vše 90 dolarů. Chvíle napětí, ale pak kýveme a jen s paklíčkem peněz vycházíme zpátky na ulici. Ještě naposledy Verka zamačkává slzu nad věrnejma prkýnkama, ale je čas obměnit stáj. Nakonec i Merlinovi Kneissle zůstali kdesi na okraji prérií v Albertě a tak zpátky s námi poletí jen telemarky a druhý Verčiny dřeva. V nedalekém Mecu, kanadský obdobě našeho Hudy Sportu, ještě koukáme, co by se nám mohlo hodit. Teda spíš, co tu vychází levněji a mohli bychom si přivést zpátky do Evropy s sebou. Z obchodu vylejzáme až těsně před setměním a než se vymotáme bočními ulicemi na Main Street, hraje už všema barvama od koncovejch světel aut před námi, semaforů a reklam kolem. Máme vyhlídnutej jeden z Walmartu v části New Westminster, blíže k jižnímu okraji a hlavně k letišti, kam máme po ránu namířeno.

     Tím bychom vlastně mohli vysvětlit, proč se motáme po Vancouveru, místo toho, abychom si někde užívali krásy indiánskýho léta. Hold už je to tak, rok se téměř s rokem sešel a pomalu nadchází čas našeho odletu zpátky do Čech. Potřebujeme tedy na letišti ohlásit nadměrný zavazadla, naší cestovní krabici a fusak se zbylými lyžemi. A do toho už nám na internetu visí inzerát na prodej Loly, tak bychom tu měli mít i několik schůzek s potencionálními kupci. Pár už se ozvalo, když jsme mířili do Kaskád, tak teď uvidíme, jestli se jim náš domeček na kolečkách bude líbit až ho uvidí na živo. A jelikož odlítáme až v půlce října, zbytek času se budeme motat někde po okolí, abychom mohli včasně reagovat a Lolu přivést předvést dokud ji nějaké dobré duši neudáme.

     Ráno tedy opět startujeme, tak jako už po stý a hrneme si to na letiště. Tam jsme málem v bráně na parkoviště očesali větrací střešní okýnko. Teda málem, dostalo zásah, ale jenom popraskalo, tak to půjde slepit, tesa páska to jistí a jsme na americkým kontinentu, tak to bude oprava pomalu podle místních zvyklostí. Paní na přepážce na nás chvilku kouká jako z jara, ale pak praví, že nic ohlašovat dopředu nemusíme, tak zas mizíme. Zvláštní, když jsme sem přilítali, museli jsme čtrnáct dní před odletem nahlásit, že budeme míst jedno přídavný zavazadlo a jedno nadměrný, lyže. Tak snad si s tím poradí až se tu v říjnu ukážeme. Teď už jen do banky a alou do Severního Vancouveru, kde bychom chtěli zakotvit, po čas předvádění Loly zájemcům. V bance během, pěti minut zjišťujeme, že zrušit účet nebude žádná věda a už míříme přes Stanley park a Lions Gate Bridge, vancouverskou obdobu Golden Gate v San Franciscu do North Vancouveru. Nacházíme si klidný místo na ulici hned vedle obchoďáku a tady teď trávíme čas, když se tedy nepotulujeme kolem, jako třeba včera nebo dnes krátkým výletem Sea Busem, přívozem, do centra.

     Dlouho tu snad ale zahálet nebudeme a už brzy se zas vydáme někam do přírody. Bude to nejspíš trochu na sever, směrem ke Squamishi a Whistleru, ale o tom až zas příště.