29. května, Kanada; Přes samotný vršek světa

     Jak jsme již minule nastínili, Fairbanks je staré zlatokopecké město, kde ještě dnes malé domky v centru tuto historii připomínají. Samozřejmě nejsou tam jen ty malý sroubky a mezi ně se během desetiletí vklínily i velký budovy, zpravidla hotely a kanceláře. My jsme se hned po příjezdu uchýlili na parkoviště u Walmartu a pochůzky po centru si necháváme na zítra. Dnes už jen nakoupit, co je třeba a zalehnout. Po včerejším špacíru si radši ještě pérka natáhneme.

     Fairbanks je jedno z mála středisek, kde se dolování zlata udrželo až do dnešních dnů. Může za to, jak jinak, II. světová válka. Na začátku století byla cena za unci zlata 23 dolarů. Před válkou se vyšplhala na 27 dolarů. Během války se nedolovalo, resp. nevykupovalo, protože zlato nebylo důležitou komoditou pro válečný průmysl. A po válce zůstala dále cena regulována na 27 dolarů za unci, což už v té době nebylo tak lukrativní, aby se vyplatilo modernizovat zařízení, platit zaměstnance, provádět další průzkum. Velký doly jako právě Fairbanks nebo Nome se ještě udržely, ale menší střediska skončili. Valdez, Iditarod, Hope, tady už zlatá horečka moc hlav nepoblouzní. Sice se dodnes na mnohých místech zlato dál rejžuje, ale spíš jako koníček než jako zdroj obživy, i když výkupní cena je už daleko vyšší, protože není státem regulována, tak jako dřív. To nám dokázal i jeden chlápek, co jsme jej potkali u začátku Stampede Trailu. Nejdřív se ptal odkud jsme. Na odpověď, že z České republiky muselo následovat upřesnění, že z Evropy. A hned další otázka byla, jestli jsme prospektoři, jestli zde hledáme zlato. A když jsme zavrtěli hlavou, že ne, že chceme pouze vyrazit k „Magic Busu“, tak dodal ať si vezmeme pánev. A pokud narazíme na něco, co se bude třpytit, určitě to bude zlato. Ten nám také poodkryl historii Stampede Trailu, jak se po něm jezdilo právě pro zlato, v létě koňskými povozy, v zimě psími spřeženími. Ale o Stampede toho už bylo napsáno dost.

     Ve Fairbanks se jdeme podívat do Pioneer Parku, připomínky starých zlatých časů ze začátku minulýho století. Je to tak trochu atrakce pro turisty, tak většina sem přemístěných domů, původně stojících v centru města, dnes slouží jako prodejní stánky se suvenýry. Ale i tak na malebnosti neztrácejí. Celýmu parku dominuje starý zadokolesový parník „Nenana“, jeden z mnoha, které sloužili na Aljašce, ale i v Yukonu k dopravě zlatokopů, jejich zásob a nakonec i jejich zlata po místních vodách. Většina toků jsou obrovský a divoký řeky, ale v mnoha místech se rozlévají do šíře a tam to s hloubkou nijak valné není, sotva několik stop. A tak tyto kolosy mají schválně konstruované ploché dno, aby se docílilo co nejmenšího ponoru. S tím se váže i místo založení Fairbanks. Vzniklo okolo Trading Postu, dnes bychom řekli obchodu se smíšeným zbožím, zvláště určeným pro trapery, zlatokopy, snílky a jiné pohádkové bytosti, který založil E. T. Barnett právě v místě, kde už nešlo dál plout s parníkem Lavelle Young. Původně totiž chtěl dosáhnout místa známého jako Tanana Crossing, kde zlatokopecký trail z Valdezu do Eaglu překonával řeku, aby mohl rozjet svůj obchod. Naštěstí se po okolí potuloval hledač zlata Mario Pedro, kterej dorazil k Barnettovi pro zásoby a podělil se s ním o své objevy a tak se rozjelo hledání zlata i v okolí Fairbanks, přivedlo sem hordu zlatokopů, kteří se zde usídlili a to je považováno za založení města. Celej park je koncipován i jako dětský megahřiště, takže kolem jezdí vláček, jež vede jak přes zlatý doly, tak vesnici původních obyvatel. A uprostřed mu pak dominuje veliký pískoviště se spoustou prolejzaček. My to však bereme kolem leteckýho muzea, který je teď ještě, jako většina místních atrakcí, zavřený a přes zlatý doly odcházíme, abychom se posunuli do vlastního centra města.

     Procházíme ulice, kde se mezi několikapatrovými baráky krčí porůznu rozházené baráčky. A není tak těžký si podle starých fotografií živě představit, jak to tu před sto lety vypadalo.Kousek od řeky pak narážíme na pomyslný poslední patník Alaska Highway, i když ten pravý stojí jinde, v Delta Junction na 1422. míli. Z něj do Fairbanks totiž projektanti využili již existující Richardson Highway a tak se občas nesprávně označuje za konec Alcanu právě Fairbanks. Stejně jako jsme tu před časem napsali i my, za což se omlouváme. Teď už to samozřejmě víme. Na závěr ještě fotíme nejfotografovanější monument v okolí, bránu z losích parohů. Je jich tam více než stovka a stala se jedním ze symbolů města, jak praví informační brožura. Co jsme ještě chtěli vyfotit je právě ten jeden z posledních dolů na zlato, co tu jede hned za městem. Dá se do něj i dohodnout prohlídka, ale to jsme oželeli. Jak se záhy přesvědčujeme, nijak moc k focení to není, to bychom se asi museli stát platícími návštěvníky. Jenže řádka autobusů nás utvrzuje, že si tohle mačkání v zástupu nedočkavců necháme opravdu ujít. Otáčíme a frčíme zpátky, čeká nás koupání v bazénu u Malemuts Highschool a pak dobíjení baterek, maily a tak.

     Nakonec ani vše nestíháme a tak než se s Fairbanks definitivně rozloučíme, míříme ještě z našeho tábořiště k mekáči rychle naskládat poslední článek na blog, ať můžeme s čistým svědomím na pokračování naší cesty, kdy už se budeme pomalu vracet zpátky do Kanady.

     Najít Richardson Highway není žádný oříšek a tak co nevidět frčíme mezi lesy a pastvinami. Ještě chvíli nás doprovází civilizace, a to v North Pole, osadě, kam každoročně míří dopisy pro Santu Clause a v níž prý doopravdy žije. A pak veliký vojenský letiště a základna Eielson Air Field, kterou máme ze silnice jak na dlani. Taky jsou všude upozornění, nezastavovat, nestát, nefotit... tak nestavujeme, nestojíme a ani nefotíme. No, nutkání ale bylo... Silnice se vine jak jinak než neprostupnými lesy, tak o ní není ani moc co psát. Do Delta Junction dorážíme tak nějak akorát po několikerým zmoknutí, ale na focení u toho památnýho posledního patníku to naštěstí kapky dalšího slejvance ještě chvilku vydrží a ač s šedivou oblohou, ale přeci, děláme fotku aj s naší Lolou.

     Chceme se dnes dostat až zpátky do Toku a pomyslně uzavřít naše kolečko vnitrozemím a trochu po pobřeží Aljašky, tak moc neotálíme a frčíme dál. Jízda po Alaska Highway se v ničem neliší od Richardson Hwy, takže zase upalujeme divokými lesy stále k obzoru. Na pár místech se nám přeci jen výhled do kraje otevře, to když vjedeme na most, nad některým z mnoha širokánskejch koryt řek.

     Až necelých padesát šedesát kilometrů před Tokem se krajina náhle změní a projíždíme pod kopcema, tak je zase aspoň chvíli na co koukat. Do cíle nakonec dorážíme tak nějak před setměním, i když čemu tady tak říkat setmění, že. Tankujeme a pak chvíli hledáme, kde bychom zastavili a po neúspěšném skrývání vedle jedné obytky, která během pěti minut odjíždí se definitivně přesouváme zpátky k benzince.

     Ráno se zastavujeme v moc hezky vyvedeným informačním středisku, protože potřebujeme zjisti, jestli se dá přejet přes hranice do Yukonu po Taylor Highway, na kterou navazuje Top of The World Highway do Dawson City. Pán ví víceméně vše z hlavy a tak z něj máme radost. Konečně zas někdo, kdo vypadá, že se taky obejde bez návodu jak dovést vodu k varu. Je otevřeno, jak silnice, tak hraniční přechod, ten funguje od 8 ráno do 6 večer, a i přívoz v Dawsonu, takže můžeme vyrazit do oblak. Nebo proč jinak by se ta silnice jmenovala vršek světa.

     Zbývá nám ještě třináct mil, které známe do Tetlin Junction a tam už zas vjíždíme do dosud námi nepoznané krajiny. Až do osady Chicken na 67. Míli je silnice asfaltová, tak si Lola užívá posledních pár kilometrů než vjedeme do pověstného Alaska in Dust, Aljaška v prachu. Od začátku je znát, že se zase šineme do kopců a tak krom výhledů i silnice se pěkně klikatí a nabírá na nadmořský vejšce. Dokonce i ke sněhu na pláních kolem cesty se zase dostáváme.

     Sto kilometrů do Chickenu, ale utíká jako lousknutí prsty a už zastavujeme v Downtownu, hned vedle Saloonu, Trading Postu a občerstvení. Chicken se jmenuje Chicken, protože zlatokopové nebyli schopni vyslovit jméno Ptarmigam, což je jeden z ptáků, kteří se tu po okolí potulují a jemuž se jinak také říká Chicken, tedy slepice, a bylo. Jinak je to stará zlatokopecká osada, kde dnes žije přes léto 30 až 50 lidí a v zimě pouhých 15, asi teda jak kdy. Silnice se sem neprohrnuje a pošta se doručuje letecky každé úterý a čtvrtek, podle počasí. Poprvé se tu také dozvídáme, jak to tu mají se vzděláním u dětí. Chodí do školy korespondenčně, takže vlastně nechodí a vše se děje poštou, dobrý ne. Za poslední americký dolary tankujeme a kupujeme prý nejlepší skořicový závitky na světě. To zhodnotíme až později, teď nás čeká posledních 42 mil na hranice s Yukonem a tedy vlastně takové loučení s Aljaškou.

     Od začátku pěkně nabíráme na výšce a poté co po mostě přejíždíme přes South Fork River, za chvíli ji vidíme hluboko pod námi. Jízda v prachu má svá specifika, ale v zásadě není o tolik horší než po těch místních asfaltkách. Díky provozu je povrch pěkně utemovanej a docela i rovnej, takže se dá jet skoro normální rychlostí. Teda až na ty kopce, takže zas takový raketový výkony se očekávat nedají, teda alespoň ne od naší Loly. Aspoň máme dostatek času na ty daleké rozhledy.

     Trochu nás zase trápí přeháňky, ale není to tak nejhorší. Kousek od hranic projíždíme posledním osídlením, vesnicí Boundary a čtyři míle za ni už definitivně opouštíme Aljašku. A opravdu to vypadá, že jsme na samém vršku světa. Kolem silnice ještě sníh, do toho zataženo, zima a krajina kolem již bez stromů, jen pár zakrslejch smrčků, jinak křoví a vřes a širokánský pláně, rokliny a zakulacený vršky. Tak nějak jsme si představovali tu krajinu jež v zimě brázdí leda stádo sobů nebo psí spřežení. Americkýho celníka tu nepotkáváme a kanadskej to nijak neprodlužuje, jen se podivuje, jak to máme v autě srovnaný, když kouká dozadu. Za celnicí najíždíme opět na asfalt, ale ten je tu spíš sporadicky a rozhodně svou kvalitou záda prašný cestě neukazuje, mnohdy spíš naopak, když narážíme na díry, že by se v nich schovalo malý dítě. No takový zas ne, ale přeci jen se jízda neobejde bez prudkýho brzdění, když se na poslední chvíli na silnici vyklubou. Takhle pokračujeme z kopce do kopce a zase na opak, občas sprchne. V některých místech jedeme ještě podél pořádných kusů sněhu. Ale dnes asi lyže vyndávat nebudeme.

     Asi deset kilometrů od hranic přijíždíme k objížďce a tak se vydáváme trochu širší polňačkou skrz les. Až po chvíli přemýšlíme, jestli to byla správná cesta. Naštěstí byla a po nějakých pěti kilometrech zase vyjíždíme na tu naši „dálnici“.

     Jak se přibližujeme k Dawsonu, počasí jako by se zhoršovalo a asfaltu ubývalo až nakonec se ztrací úplně a objeví se až na posledních pěti kilometrech před řekou Yukonem na jejíž druhý břeh se musíme dostat. Počasí se však už moc nezlepšuje a v dešti přijíždíme k přívozu. Ten je tu zdarma, na náklady teritoria Yukonu, jak se dozvídáme z cedule u cesty. Jak nás zmerčí, odráží s dvěma auty od druhého břehu a po chvíli se už naloďujeme. Pětiminutová plavba a jsme v Dawson City, hlavním městě zlatokopů severu.

     Nakonec zůstáváme kousek od přívozu a zabydlujeme se na cestě, co vede přímo po břehu toho pověstnýho širokýho Yukonu. Nejdříve jsme si mysleli, že stejně jako hraniční přechod má i přívoz svoje operační hodiny nebo třeba jízdní řád. Ale jak se během první noci přesvědčujeme, není tomu tak. Jakmile se na jednom z břehů ukáže auto, chodec nebo cyklista, loďka to napálí přes vodu a už se dotyčný veze na druhej břeh, kdykoliv. Později zjišťujeme, že pouze ve středu mezi 6 a 7 hodinou ranní se nejezdí a provádí údržba. A jelikož jsme byli svědky plavby i ve dvě v noci a pak zas už slyšeli motory i brzo ráno, opravdu jezdí nonstop. Chvíli jsme tak dumali, proč tu nepostaví most. Řeka je sice široká, ale ne zas tolik a i přes jiný v zimě zamrzající toky přeci mosty vedou, tak proč ne tady. S tím jak přívoz jezdí, toho tu musí za rok projezdit na půl mostu. Nu, jediné co nás nakonec napadá, že hold to je už tradice a navíc zaměstnání pro několik místních lidí, tak proč to měnit. Navíc nafty, ještě dost a je to jen přes léto. Jak řeka zamrzne, jezdí se tu po ledu.

     Ráno nás budí takový podivný plácání do vody. Chvíli to tak posloucháme než nám dochází, že to je jedna z místních atrakcí, malej kolesovej parník The Spirit Of Yukon. Nejdříve si tu šinul kolem nás po proudu a za nedlouho ho už vidíme jak se vrací zpátky do svého přístaviště v centru.

     Tam však za nedlouho i my vyrážíme. Jednak se chceme do toho druhýho největšího města Yukonu podívat a druhak potřebujeme do informační kanceláře, kvůli průjezdnosti naší následující trasy, Robert Campbell Highway.

     Dawson City vzniklo jako centrum zlaté horečky na severu Yukonu. Nejdříve se sem zlatokopové vydávali od Skagwaye po překonání White Passu nebo Chilkoot Passu na vorech právě po vlnách řeky Yukonu, což je zkomolenina Yuckoo z jazyka místních původních obyvatel a znamená Čistá voda. Další známá řeka je Klondike, kterej se do Yukonu vlévá kousek nad městem a to je původně Thron Diuck – Tlukoucí voda. Později využívali kolesové parníky. V nejslavnější éře jich na Yukonu operovalo dvě stě padesát. Město stačilo třikrát vyhořet, ale vždy bylo opraveno, i když jak praví náš knižní průvodce, po třetí tu již skoro nikdo nezůstal, kdo by ho mohl znovu postavit, protože se zlatokopové začali přesouvat na západ do aljašského Nome, kde se taktéž objevilo zlato. Nedá se s jistotou určit, kdy přesně bylo založeno, ale první hledači zlata se v jeho okolí vyskytli po roce 1895. První „claimy“ na jednom z nejznámějších potoků, ve kterých se rejžovalo, Bonanza Creeku, byli vykolíkovány roku 1897. To také první z hledačů dorazili se svým zlatem do Seattlu a to je pravděpodobně začátek té pravé zlaté horečky na severu. Dawson City nebylo pouze domovem těchto dobrodruhů, ale stalo se i důležitým obchodním místem. Byla založena řada Trading Postů, obchodů s potravinami, opravnami toho nejrůznějšího náčiní, ale i hotely, bary a samozřejmě by se zlatokopecký město neobešlo bez bordelu. Ze zábavních podniků, kde nejeden z kopáčů v mžiku o všechno přišel, drží primát Diamond Tooth Gerties, první kasino v Kanadě. Všechny domy v Dawsonu jsou postaveny na dřevěných kůlech a nebyli zde ani dlážděné ulice a dodnes nejsou. To vše kvůli permafrostu, na kterém město stojí, aby zbytečně nerozmrzal a tím se domy nepotápěly. I tak se musí pravidelně udržovat, nebo jak několik opuštěných obydlí v centru dokazuje, se začnou všemožně naklánět, prohýbat až to konstrukce jednoho dne jednoduše nevydrží. Zlatá horečka zde neměla dlouhého trvání a víceméně ani ne po deseti letech všichni soukromí hledači zlata jsou pryč. Kontrolu nad těžbou přebírají velké společnosti s dokonalejší mechanizací a krajinu kolem Dawsonu a i jinde začínají přeměňovat k nepoznání pomocí parních rýpadel, tzv. Dredge. Však k nim se ještě vrátíme, jedno jsme už dokonce viděli v Chickenu.

     Po šmajdání v ulicích a zastávce v knihovně na internetu se totiž vracíme k Lole a rychle pácháme něco k večeři. Večer nás totiž čeká návštěva kasina s představeními, které se tu jak vystřižené z přelomu předminulého a minulého století konají. Entrée je velkolepé, servírky oblečený jen tak v negližé, a do toho další personál jak ze starýho filmu. K tomu živá muzika stávající z bubeníka a klavíristy, chvíli to vypadá spíš jako bychom byli na maškarním na motivy Podrazu s Newmanem a Redfordem. Teda ty jsme tu nepotkali, i když jsme si hned vzpomněli na poker face s naředěným Ginem u pokrových stolků. Chvilku zkoušíme štěstí u výherního automatu. Takovej ten jak se v něm točí několik válců a čeká se až se zastaví se stejnými symboly v jedný řadě. Je to ale nějaký složitější a tak je pětidolarovka fuč ani se nenadějem. Jdeme si pro pivo, takovej čerstvější větrák a usadit se, první show bude co nevidět začínat, resp. dnešní již druhá, tu první jsme zmeškali.

     No, co Vám budeme vyprávět. Prostě kabaret, ale špičkovej. První vystoupení bylo v duchu místní historie. Celý to víceméně odzpívali dva hlavní protagonisté, i když holky tanečnice měli také svůj pěveckej kus a k tomu doprovod od již zmíněné „kapely“. Nedá se popsat, ani z fotek to tak nevyzní, to se zkrátka musí zažít. Druhá, půlnoční show, je již trošku zmodernizována ač se stejným osazenstvem je již hlavně muzikálně posunuta k Rock ‘n‘ Rollu. Hlavně mix od Rolling Stones, kdy každý z dvou hlavních zpěváků zpíval jinou píseň, takřka zároveň, no jinak, přehazovali si to asi tak po sloce, někdy spíš tak po rýmu a klavírista s bubeníkem vše podmanivě dobarvili. Až pojedete kolem, rozhodně se stavte, stojí to za to. Otevřeno je od půlky května do půlky září a co nás ještě druhý den překvapilo, že kasino není v soukromých rukách, ale v opatrovnictví jakéhosi dawsonského non-profit spolku a všechen zisk jde na potřeby komunity města Dawsonu. Tohle tu mají opravdu zmáknutý. Ale i druhá show je u konce a tak se kolem jedné potloukáme dawsonskejma ulicema zpátky k Lole na břehu. Je páteční večer, vlastně už sobotní brzký ráno. Ono to je jedno, stejně je ještě světlo a v ulicích starého města to zase žije. Až s podivem, jak tu všech osmnáct set obyvatel může nalézt práci, ale zřejmě tomu tak je. Podle vzhledu od oka tipujeme, že někteří dodnes zkouší svoje štěstí v pánvi s pískem z okolních potoků nebo s jiným obdobným zařízením na oddělení toho třpytivýho těžkýho kovu od lehkýho kamennýho odpadu.

     Ale je na čase se zase posunout, tak zvedáme kotvy a po snídani z místní pekárny uháníme ještě jednou, alespoň na chvíli, do dawsonské historie. Míříme totiž k Bonanza Creeku, podívat se do míst, kde jediný kámen nezůstal na svém místě. Kousek za odbočkou z Klondike Highway potkáváme porůznu rozesetý stanový městečko a i dále kolem silnice, to vypadá, že se tak nějak bydlí. Asi právě ti pokušitelé štěstí a novodobí prospektoři. Zastavujeme se v Claimu # 33, koukáme do krámku se suvenýry, kde nás paní po otázce, odkud jsme, pozdraví: „dobry den.“ A pak pokračuje, že její manžel byl z Čech. Tak se nás ptá, jak se nám tu líbí a tak. A vypraví jak byla v Praze v roce 1990. Procházíme venkovní expozicí všeho možného, co se během zlaté éry a asi hlavně po ní tady používalo a pokračujeme dál.

     Míříme totiž do místa označeného jako Dredge # 4, což je, jestli jsme to správně pochopili, nejdéle používaný rýpadlo v Yukonu. V současnosti se rekonstruuje, takže některý části jsou schovaný pod plachtou, ale i tak vyniká mohutnost tohohle kolosu. Pro techniky si opisujeme i pár dat.

     Takže rypadlová část je řetěz s 74 lopatkovejma článkama, každej o objemu 16 krychlovejch stop. Nějak si to kdyžtak převeďte, pro obrázek snad postačí, že to je jako dost. A ten se do podloží a předpolí, který se nejdříve muselo pořádně prolejt vodou zakusoval rychlostí 22 článků/lopatek za minutu. Odtud nakopaná suť putovala mlýnem v útrobách rýpadla. Ten se skládal z děrovanýho válce 46,9 stop dlouhýho o průměru 9 stop a 9 palců. Poháněn byl elektromotorem o výkonu 150 koní, na rozdíl od vlastního rýpadla, který mělo parní stroj o výkonu 300 koní. Mlýn rozemlel co se dalo a zlato s těžší drtí se usazovalo ve Sluice boxu, z kterého pak následovalo finální oddělení čistýho kovu. Zbytek drti šel pásovým dopravníkem na zádi Dredge ven a vysypával se do takovejch půlkruhovejch faldovanejch haldiček, který jsou tu všude v okolí. No a samozřejmě celý rýpadlo vlastně plavalo. Pořád jsme totiž v korytech potoků, které se rýpacím procesem doslova obrátily na ruby. Navíc se ještě přivádělo obrovský množství vody, aby se předpolí před rýpadlem řádně promočilo poté co z něj, pokud bylo nutné, hromada kopáčů, odkryla permafrost a další nezlatonosný vrstvy. A na závěr už jen, jak se sem takovej kolos dostal? Nijak, prostě se na místě, kde měl operovat postavil od základu. Zpravidla to trvalo jednu letní sezonu od konce dubna do konce září. Nevíme kolik takovejch rýpadel tu fungovalo, ale někde jsme viděli fotku s nápisem Dredge # 9, takže minimálně tolik. A Dredge # 4 byla v provozu asi do šedesátých let, možná ještě dýl, kdy ji zaplavila voda z protrhnuté přehrady výše proti proudu.

     Konec ale dolování, vracíme se zpátky na Klondike Highway a po ní, mezi nesčetnými haldami propranýho kamení, necháváme zlatokopy svému osudu. My jsme na cestě ke Steward Crossing a dál. Uvidíme, kam až to zvládneme. Rozhodující je Carmacks, kde bychom se měli rozhodnout, jestli pojedeme na Whitehorse, anebo po Robert Campbell Highway do Watson Lake. První varianta je stále dál po Klondike highway a po asfaltu. Druhá je z části po asfaltu a z části po šotolině. Posledních asi 300 kilometrů už jen po šotolině. Pro první variantu mluví fakt, že to bude jistě méně náročné, hlavně pro Lolu. Druhá varianta je jasný dobrodružství navíc okořeněný tím, že jsme v těch místech ještě nebyli a tak bychom se do Watson Lake, kam tak jak tak musíme, dostali jinou cestou, než jsme z něj zhruba před měsícem odjížděli. Ale to bude pravděpodobně až zítra dopoledne. Dnes máme namířeno asi tak do Minta, o kterým nevíme zhola nic, pouze to, že to je kroužek na silnici v naší mapě. Od Dawsonu jedeme nejdříve proti proudu Klondiku a pak se zase noříme do různě hustejch, různě vzrostlejch lesů.

     Jízda zase po chvíli nabývá na monotónnosti až do chvíle, kdy se za zatáčkou téměř uprostřed ukáže medvěd. Ani v tu chvíli neřešíme, jestli černej, nebo hnědej. Je tam, stojí na všech čtyřech a kouká na nás jak brdzíme co můžeme a jediný co si přejeme ať se nevyplaší příliš brzo. Je krásnej. I na dálku, tak 30 metrů, člověk rozpoznává jak má huňatej kožich a obrovský tlapy. Jenže než stačíme zastavit už si to peláší zpátky do lesa, ze kterýho měl původně namířeno přes cestu. Stačíme udělat jen dva obrázky, i když s naším objektivem to je od začátku víceméně prohraný, ale i tak jsme šťastní, že jsme ho konečně viděli, místního pána. Tak se rozjíždíme, ať má chudák zase klid, a konečně řešíme, jaký že to vlastně tedy byl a shodujeme se na tom, že Grizzly, tedy medvěd hnědý.

     Projíždíme Steward Crossing, dříve důležitou křižovatkou mezi zlatem a stříbrem. Ze Steward Crossing totiž vede odbočka na Keno City, město v horách, kde se až do osmdesátých let dvacátýho století dolovalo stříbro. Důl Elsa poblíž Kena byl dokonce nejproduktivnějším stříbrným dolem v Kanadě. Dalo by se říci, že kdo se neuchytil u zlata v Dawsonu, našel svoje místo v Kenu. Co jsme pročítali v letáčku, dokonce i pár prostitutek sem z Dawsonu přišlo, včetně jejich mamá  Bombay Peggy. Kdyby to nebyla dvou set kilometrová zajížďka, mohlo by to stát za navštívení.

     My však pokračujeme dál a u benzinky zjišťujeme, že dnes si tu už nenatankujeme. Mají jen do sedmi. Minto, kam míříme snad bude mít nebo je ještě na cestě Pelly Crossing a benzín by nám jinak měl stejně vydržet minimálně do Carmacksu, kde tak trochu spoléháme, že něco bude, neb se ještě chceme poptat na Robert Campbell Highway. Pani v Dawson City v íčku totiž kvůli tomu volala do Watson Lake a od nich informace moc příznivý nebyly, tak chceme slyšet ještě z jinýho zdroje. A tak se zase noříme do lesů ukrajujeme dnešní porci kilometrů až se u silnice vynoří cedule k Pelly Crossing, že benzinka v provozu denně od 9 ráno do 7 večer. Kousek za ní se nám otevírá nádherný výhled do údolí, kterému dominuje modrej most přes řeku Pelly. Zastavujeme na odpočívadle s dvouma informačníma panelama a děláme Pelly Crossing obrázek do alba. Z panelů se nakonec dozvídáme, že Minto, kam jsme chtěli dojet a mysleli si, že bude další tankovací příležitost, bylo v devadesátých letech opuštěno a jako středisko, mimo jiné hlavně místní domorodé komunity, bylo ustaveno právě Pelly Crossing. Takže změna plánu, dnes nocujeme tady na kopci nad vesnicí a ráno se podíváme na tu ohlašovanou benzinku.

     Ráno, tak akorát než stačíme vyrazit, zastavuje na parkovišti nápadný off-road s obytnou nástavbou jako tu mývají na pick-upy, kterou jednoduše naloží na korbu. Tohle je teda trochu jinak, je to vlastně obytka udělaná z off roada, Toyoty Land Cruiser. Ale proč nápadná, auto má totiž německý poznávačky. Tak ho alespoň fotíme, dalšího z Evropanů na cestách.

     Sjíždíme kopec a po sto metrech zajíždíme k pumpě. Zkoušíme se už tady ptát, jak by to mohlo vypadat na naší vysněné zkratce do Watson Lake. Chlapíci jsou sice ochotní, ale spíš než podmínky na cestě nám popisují jak scénická je a že se na ni odbočuje asi po sedmdesáti kilometrech, vůbec vypadají, že říkat něco o tom jak by to s jejím povrchem mělo vypadat je zbytečný. Jak asi, je to prašná cesta a tím to hasne. No nevadí, asi nám moc nerozuměli, tak aspoň ještě dotáčíme vodu. Ale jinak takový postarší sympoši. Ona benzinka byla asi středem všeho. Byl to zároveň motel, prádelna, pošta a ještě tam měli ceduli TD Bank Agent, tak jsme pak prvních pár stovek metrů řešili, kterej že to z nich byl ten agent. Ale frčíme dál. Zase se noříme do lesů, jen je tu jedna zvláštnost. Teda zvláštnost to v Kanadě a na Aljašce až tak není, vjíždíme do vyhořelého lesa. Zvláštní je, že tu u nich mají cedule, kdy tu hořelo. O to víc nás překvapí hned první, datující požár do roku 1969. Většina lesa se už stačila jakž takž obnovit a zase se zelená, i když to vypadá spíš jako neprobranej náletovej hájek, ale i po tolika letech jsou zde ohořelý holý kmeny výhružně se tyčící k nebi. A u dalšího lesíka pak byla cedule s rokem 1996. Na to, že mezi požáry je skoro třicet let, tak porosty na vyhořelých místech moc rozdílně nevypadají. Tak akorát v tom z roku 1996 je ještě více těch holejch černejch ohořelejch pahejlů. Cestou se přibližujeme k toku Yukonu, kterej se sem tam ukáže skrz stromy poměrně hluboko pod náma. No a nedaleko Five Fingers Rapids, obávaných peřejí pro první zlatokopy mířící na sever na vorech, které pro mnohé z nich znamenaly konec jejich pestrého života, jsme málem skončili naše putování taky. Teda tak vážný to nebylo, ale chvíli to vypadalo jako pěkná šlamastyka. Přejeli jsme jedno místo, kde byl pěkný výhled na řeku a chtěli se vrátit. Jenže při otáčení jsme nacouvali moc blízko ke krajnici a Lola i přes brzdový pedál na podlaze málem končí ve škarpě. Tak tak jsme nezůstali viset na břiše. Jenže co teď, ani sto dvacet koní pod kapotou už nedokázalo vytáhnout zadek zpátky na silnici. Naštěstí jako první zastavují tři němečtí kluci v nějakým off roadu a hned se ochotně dávají do zachraňovaní. Zkoušíme nejdříve naše lano, teda spíš tkaničku, kterou jsme měli v kufru. Vepředu ho vážeme kolem nápravy, neb ani vidu ani slechu po nějakým oku, tak jak to bývá. Jenže hrana nápravy je moc ostrá a provaz na první zabrání praská. Na jinak klidný silnici je zrovna celkem provoz a tak dost aut zastavuje a nabízí pomoc. Do toho Lola z ničeho nic chcípá. Znovu natočit nejde, pod kapotou vše na svým místě, tak ji necháme oddechnout a zatím vymýšlíme, co dál. Jedna varianta couvnout úplně do škarpy a z ní zkusit vyjet bokem. Druhá, znovu to zkusit s lanem. Nakonec zkoušíme ještě jednou jiný lano, do škarpy se nám ani za mák nechce. Jeden z těch kluků radí jak s plynovým pedálem při startování a Lola nakonec zase chytá a dokonce i drží volnoběh. Rychle nic nejede, kdo má ruce nohy dozadu tlačit, lano se napíná a za šílenýho řevu se nakonec ocitáme zase všema čtyřma kolama na pevný silnici. Nebejt kluků německejch, tak tam asi stojíme do teď, takže tisíceré díky, máte to u nás. Jsme z toho trochu vedle, tak to poslední na co myslíme, je ten výhled, ke kterýmu jsme se chtěli vrátit. Dojíždíme na odpočívadlo nad Five Fingers Rapids a chvíli si orážíme.

     A pak zase na cestu, do Carmacksu je to, co by kamenem dohodil, tak se ani nenadějem a už zastavujeme vedle kiosku hned u odbočky na námi vyhlídnutou trasu. Znovu zde potkáváme německýho chlapíka z rána a jelikož to byl také jeden, z těch co nabízeli pomoc, tak se hned ptá, jak jsme na tom a co auto, jestli je vše OK. Může mu být tak mezi šedesáti, pětašedesáti. Vloni v květnu se vylodil i se svým vozidlem v Buenos Aires, napříč Jižní Amerikou se vykodrcal až sem nahoru a teď, stejně jako my jede z Aljašky. Má čas do října, kdy by se měl v Halifaxu nalodit na cestu zpátky do Evropy. Tak se s ním chvíli bavíme, lámeme to německy, anglicky, vždycky jak nám vyjdou slovíčka, stejně tak on. Chce jet stejnou cestou po Robert Campbell Highway, ale na rozdíl od nás to moc neřeší. Taky má off roada a navíc říkal, že cesta by se měla udržovat celej rok průjezdná, takže by to mělo být v pohodě. No, my v tom tak jasno nemáme, tak necháváme finální rozhodnutí na benzinku, kde se ještě poptáme, tady v kiosku moc nevěděli. Chlapík na benzince nám ale zase trochu náladu lepší. Vykládá, že to je krásná cesta a že by tam neměl být žádný větší problém. Určitě se dá natankovat v Ross River, což je tak nějak sto kiláků před půlkou. A pak až ve Watson Lake a do něj těch tři sta a něco kilometrů, není nijak zlejch. Je to štěrková silnice, ale jinak v pohodě. S díky odcházíme a sedáme do Loly, kde se už ale musíme rozhodnout. Nakonec ale sázíme vše na jednu kartu a vyrážíme zpátky k odbočce na Robert Campbell Highway.

     Prvních asi 50 – 60 kilometrů by mělo být ještě po asfaltu, ale pak už bychom se měli ocitnout v prachu cesty. Nakonec asfalt vede až na odbočku na Faro, což je starý důlní město asi sto dvacet kilometrů od Carmacksu. Ale ta krajina, kterou projíždíme. Ani chvíli nelitujeme, že jsme tudy vyrazili a když vidíme v jakým stavu je silnice k Ross River, kde nocujeme, v duchu děkujeme pumpařovi, jak o cestě vyprávěl. Za Farem totiž sice najíždíme na tu ohlašovanou šotolinu, ale žádná tragedie. Sem tam nějaká větší díra, ale jinak se dá jet skoro normální rychlostí. Nakonec ani nedojíždíme až do Ross River, kde musíme před zítřejším kouskem natankovat, ale zastavujeme o deset kilometrů dřív u mostu přes Lapie Canyon, takovou moc hezkou soutěsku. Po večeři zaleháme do spacáků a plni očekávání zítřka usínáme.

     Ráno je trochu zakaboněno, ale nic strašnýho, aspoň na nás nebude tak pražit. Ono stejně než jsme dojeli do Ross Riveru, tak už zase Slunko všechny mraky vyhnalo, jen sem tam nějakej ten mráček zůstal. Tankujeme plnou až po hrdlo a ještě se naposledy ptáme, jak to dál vypadá. Prý jsou místy velký díry a jinak je to „raff“. Raff nám už říkali v Dawsonu, ale v našem malým slovníku jsme to nenašli, tak nakonec startujeme počítač, kde nacházíme něco ve smyslu lůza, chátra, sběř. Jsme na posledním místě s benzínem, další bude až po 365 kilometrech ve Watson Lake, cestou nemá být žádná vesnice, až teda na jeden puntik v mapě asi 110 kilometrů před cílem, ale o tom se nikdo nezmiňuje, tak chvilku přemítáme, jestli se do toho opravdu pustit. Ale nakonec zvědavost a natěšení z včerejšího kousku vítězí a vyrážíme. Ještě se zastavujeme podívat na přívoz přes Pelly River a lanovej most, nejdelší v Kanadě. Přívoz tu je jako spojení na North Canol Road, což je stará silnice, kterou vybudovali za války kvůli ropovodu ze severu Yukonu do Whitehorse, který provizorně natáhli, aby nebyli odkázáni pouze na ropu z jihu. Ve Whitehorse postavili rafinérku a tak to vše vyráběli přímo tady. Takhle získáný pohonný hmoty byly ale o kus dražší než ty z již fungujících spojení a tak krátce po válce ropovod končí, rafinérku prodali a zůstala tu North Canol Road a její spojení k Alaska Highway, South Canol Road do Johnsons Crossing.

     My ale necháváme starej ropovod ropovodem a vracíme se zpátky na Robert Campbell Highway. Kousek za Ross River míjíme odbočku na South Canol Road a po prašný cestě frčíme zpátky do lesů. Povrch není až takovej jak včera před Ross River a zřídka kdy naše rychlost překročí sedmdesátku, ale jde to. Sem tam se musí zvolnit na 40, když se zrovna vynoří nějaká ta roleta nebo rozbitější místo. Ale vydrží to zhruba celou první třetinu. A do toho zase moc pěkný pohledy na okolní kopce a jezera. scenérie se každou chvilkou mění a tak to není jak táhlý lesy, kterými jsme projížděli po Alcanu. I když tady taky jedeme de facto stále lesem, za ním je aspoň vidět měnící se krajina. První stovku uzavíráme u jednoho z letišť na trase, tak dáváme chvíli pauzu.

     V druhý třetině je to s povrchem už trochu horší. Málo kdy se přehoupneme nad šedesátku a hlavně jízda po nekonečný roletě je ubíjející. Do toho se Slunko rozhodlo, že nás za předním sklem upeče. ale nedáme se, v půlce na chvilku zastavujeme a dáváme Lole taky trochu odpočinku. Motáme se teď trochu mezi jezery a navíc právě někde kolem polovičky bychom měli překročit kontinentální rozvodí. Lola se ale se všema nástrahama pere statečně a i když už musí být naklepaná minimálně jak my, možná i o trochu víc drží a kilometry na počítadle stále přibývají.

     Další větší zastávku pácháme na odpočívadle hned vedle odbočky na Nahanni Range Road, která míří k wolframovým dolům na hranici Yukonu a Severozápádních teritorií. Čeká nás posledních 110 kilometrů a dokonce se tu i objevil asfalt. Ne však na dlouho. Zmiňovaný jediný puntik v mapě na trase patří středisku silniční údržby, tak si to kolem udělali hezký a pár kilometrů polili asfaltem.

     Po chvíli se znovu noříme do prachu a teď doslova, protože chvíli před námi projela cisterna a tak i po chvilce zastavujeme a čekáme než si oblak trochu sedne, abychom ještě cestou taky něco viděli. Můžeme ujet tak čtyřicet pět kilometrů, když na kraji silnice stojí cedule o probíhajících pracích na silnici na následujících sedmi kilometrech. Tady zvolňujeme a místy jedeme doslova krokem, protože v některých úsecích jedeme jen po shrábnutý půdě, která teprve čeká na svoji porci štěrku. Ale i když Lola někdy pěkně zaplave a je cítit jak si zadní kola hrábnou, razí si cestu až po koncovou pracovní ceduli a tam zas uhání po již utemovaným stěrku. O to větší překvapení, když nám zbývá asi posledních čtyřicet kilometrů a my se ocitáme na asfaltu. Jaký to slastný pocit, když najednou nic nedrnčí, neklepe se a ručička na tachometru zase začíná atakovat vyšší čísla než je 60.

     A to není všem překvapením konec. Prudký brzdění, rychle zpátečku, foťák, stáhnout okýnko, u cesty ve škarpě si to vykračovali dva medvědi. Jenže jsme je stačili dostatečně vyplašit a tak , když se dostáváme na jejich úroveň, jsou už na hranici lesa. Ale přeci jen až tak bojácní nejsou a nemizí v houští jak ten první, kterýho jsme před dvěma dny potkali. Chvíli si to ještě vykračují podél lesa než zamíří mezi stromy.

     A tak zase šťastní ze shledání s místní honorací upalujeme dál. Neuběhne ani deset kilometrů. když potkáváme dalšího chlupáče a pak ještě po chvilce dalšího. Ten je však už posledním a za nedlouho vjíždíme mezi první domky na okraji Watson Lake. Zastavujeme na okraji jezera a po zasloužené porci kilometrů dáváme Lole konečně pokoj až do rána. Rozděláváme grill a s pivkem z místní benzinky si užíváme pěknýho večera, dokonce i s náznákem stmívání.

     A ve Watson Lake teď sedíme v knihovně, abychom se s Vámi takhle spojili. Je toho trochu víc, tak zatím budou jen ty obrázky co jsou v článku a z dalšího místa se nám snad už zas podaří doplnit i další do galerie.