Je
pondělí ráno a budíček v pět ráno je opravdu ubíjející. Navíc, když člověk
do půli noci nemůže usnout, tak na nás totiž ten polární den působí.
Protahujeme to do půl šestý, ale pak už musíme ven, připravit se na nalodění.
Chvilku před šestou startujeme a přejíždíme k okýnku. Vše vyřízeno a hurá
na parkoviště, kde už čekají ostatní auta, než nám své útroby otevře Aurora,
loďka, která nás na druhý břeh převeze. Ještě rychle odbíháme do odbavovací
haly, umejt si zuby a už nás nahánějí, že jsme poslední k nalodění. A tak
Lola mizí v podpalubí a my si to míříme nahoru na 1. palubu, kde bychom
měli přečkat celou pěti a tři čtvrtě hodinovou plavbu. Je to pro nás trochu
nezvyk, takovéhle brzké vstávání a tak ze všeho nejvíce se nám chce spát. Leč
natěšení na ty bombastický výhledy, čekáme než je i to poslední lano odvázaný a
můžeme vyrazit po vlnách Prince William Sound. Otevřený Pacifik nás nečeká, ale
za to jedna veliká rozeklaná zátoka s několika fjordy, v místech kde
ledovce našli svůj cíl ve slaných vodách. Počásko se moc nevyvedlo a tak
v duchu předchozích dní prší a drží se mraky po celé obloze. Ale přeci jen
sem tam se nějaký ten vršek vynoří a když ne vršek, tak aspoň pár lachtanů na
bojce nás rozveselí. Ono zas tak špatný to totiž není, ale pravda že za čistý
oblohy to musí být ještě krásnější podívaná. Někde v půli dokonce
potkáváme i skupinu ker a ty nám připravují nejen pěkné pokoukání do modři ledu,
ale i rány k poslechu, to jak narážejí do boků Aurory.
A vůbec,
také něco k Auroře. Je to trajekt postavený v Portlandu
v Oregonu. Se stavbou začali v roce 1976 a na vodu spustili a
pokřtili po jednom z ledovců v Wrangell – St. Elias Mountains
v roce 1977. Už si nepamatujeme pro kolik je lidí, ale pro 32 aut. Sehrála
také důležitou roli při odstraňování škod po ropné havárii v roce 1989,
právě v Prince William Sound. Do moře unikla ropa z poškozeného
tankeru a způsobila dodnes největší ropnou katastrofu v aljašských vodách.
Ke konci
se však náhle rozjasňuje a tak po té co jsme v dáli viděli právě jeden
z ledovců, jak končí svou pouť v moři, k přístavišti ve
Whittieru připlouváme již s modrou oblohou nad hlavou. A netrvá zas tak dlouho
a už jsme zase všichni tři zpátky na pevnině.
Parkujeme
hned na dohled od Aurory a frčíme mezi pár baráčků v přístavišti shánět
informace. Nejradši bychom rovnou mapu poloostrova Kenai nebo alespoň
nasměrování k visitor centru, kde by ji také mohli mít. Moc úspěšní nejsme
a tak se alespoň kocháme pohledy do okolních bílejch vršků. Whittier je sevřenej
v úzký nezamrzající zátoce mezi nádhernejma, ještě teď začátkem května,
zasněženejma kopcema. S ostatním světem ho kromě již zmíněnýho moře pojí
jen železniční tunel z roku 1943, který je od posledního roku dvacátýho
století společný i pro auta. A k čemu vlastně přístav, když se k němu
navíc musel prokopat tunel, ptáte se? Může za to, stejně jako za Alaska
Highway, II. světová válka. Whittier byl totiž vybudován americkou armádou
v roce 1943 jako hlavní zásobovací přístav aljašského vnitrozemí severně
od Anchorage. Dřív tam nestálo zhola nic. Sice s nepořízenou, ale aspoň
s dobrou náladou z napravenýho počasí se vracíme k Lole a
vyrážíme. Projížďka tunelem je zajímavým zážitkem. Je to jen díra o délce dvou
mil, vykopaná do skály, žádnej beton, jen na šíři vlaku, ani pěší ani cyklisti
nemají do tunelu vstup povolen, už by se tam nevešli. Na konci čekáme okýnko
k zaplacení mýtného, ale nic takovýho a tak jsme ještě ušetřili. Mýto se
patrně platí pouze, když jedete obě cesty z vnitrozemí do Whittieru a pak
zase zpět. A ty krásný kopce z jedné strany tunelu pokračují i na druhé a
tak si můžeme hlavy vykroutit při pohledech na všechny ty skalnatý brachy
Portage Glacieru, ledovce mezi nimi zaklíněnýho.
Pokoušíme se najít městečko Portage, kde by mělo být nějaký informační
středisko k celýmu poloostrovu Kenai, jak jsme někde vyčetli. Leč Portage
nikde a jen jakýsi zoopark s aljašskou zvířenou, kde se zkoušíme ptát.
Odkazují nás k infocentru u Portage Lake, který je ale zavřený, což víme,
neb jsme jeli okolo. A tak to zkoušíme dál a míříme k Girdwoodu, osadě pod
Aleyska Ski Resortem, kde by něco mohlo být. Míjíme i ono hledaný „hlavní“
infocentrum ke Kenai, ale rovněž zavřený. V Girdwoodu nakonec nejen
tankujeme, ale i první úspěch slavíme a kupujeme poměrně podrobnou mapu oblasti
v níž bychom se chtěli vydat na vyhlídnuté traily. Nakonec usuzujeme, že
víc se toho už asi nedozvíme a pádíme na poloostrov Kenai, cílová zastávka
městečko Cooper Landing, asi 65 mil jižním směrem.
Cestou
přejíždíme přes Turnagain Pass, který vypadá na kenaiskou obdobu Thompson
Passu. Kopce skoro až do nebe, který svou modrou ještě více dává vyniknout těm
pěknejm bílejm stráním. No, rozhodně by to na lyže šlo, a taky že za vrcholovou
zatáčkou vidíme dva telemarkisty, co akorát dorazili k autu. A tak krásnou
scenérií pokračujeme, míjíme odbočku na Hope, starou zlatokopeckou vesnici a od
ní už to není tak daleko k Summit Lake, kde vyhlížíme naše tipy na traily.
Kopce okolo jsou ještě stále pod sněhem, kterýmu sluníčko trochu pomohlo a není
snad jedinýho, kde by nebyla vysypaná pořádná lavina. Jenže tam někam do těch
kopců jsme měli právě namířeno. Necháváme tedy rozhodnutí až do již zmiňovaného
Cooper Landing. Ptáme se na Ressurection Pass Trail, asi nejznámější, který tu
mají. U toho nám říkají, že bude pod sněhem a pak ještě na Russian Lakes Trail,
u kterýho si už tak jistí nejsou a hádájí, že by tam už tolik sněhu být
nemuselo. Teda první prodavač v krámě, kde jsme se ptali, holčina, asi
taky prodavačka, co se k tomu také nachomejtla, už si tak jistá nebyla a
říkala, že by to ještě mohlo být tak na sněžnice. Jelikož je Ressurection Pass právě
v těch kopcích, co z nich začali sjíždět ty jarní lavinky, tak ten
zavrhujeme. Navíc co v Hope, když Lola bude v Cooper Landing a
s dopravou, kór takhle na jaře to tu zrovna moc podchycený nemají. Teda až
na soukromý aviatiky. Nebo pak stopem, ale to zas by mohlo být na dýl a to
tolik času nemáme, i když zážitek by to mohl být parádní. Vybíráme tedy ten
druhý k Russian Lakes, který se dá spojit po cestě okolo Kenai Lake zpátky
do Cooper Landing.
Ono jako už ve Valdezu, jsme tu zkrátka
brzo. Hlavní turistická sezona tu začíná až koncem května, možná spíš
v červnu. To nám ale zas tak moc nevadí, alespoň se vyhneme riziku, že
budeme potkávat přehnaně moc lidí na tom liduprázdném severu. Anebo sem přijet
vůbec brzo a zkusit to na lyžích, pěkně s napakovanýma sáněma. To jsme
teda původně trochu vymýšleli a dokonce měli v Kanadě vytipovaný boby, ze
kterých by byly sáně na bagáž dobrý. Nakonec jsme ale konečný rozhodnutí
nechali až na Aljašku, že to vyřešíme na místě podle množství sněhu. A toho tu
je sice dost, ale přeci jen některý stráně jsou díky dlouhýmu svitu Slunka už
úplně holý, nebo pěkně vypadaný, že šance vícedenního putování po sněhu už také
berou za své. Teda alespoň tady, kolem polárního kruhu by to asi šlo
donekonečna.
Zajíždíme tedy na 53. míli Sterling
Highway, kde na parkovišti zakempováváme a s očekáváním zítřejšího začátku
putování po okolních údolích a kopcích uleháme do spacáků.
Až na
vršky okolních kopců je sníh ten tam a jen na silnici, která vede
z parkoviště dál a v zimě je využívána jako běžkařská trať leží stále
ještě břednoucích pár centimetrů. Balíme se tedy do batohů a vyrážíme
v pohorkách. Ještě než opouštíme plácek s naším bílým pokladem,
doráží chlapík k sousednímu autu s tím, že na Upper Russian Lake je
ještě hodně sněhu, že lezl přes dráhy vypadaných lavin a že to s jeho
vybavením nešlo a tak se vrátil. Ale když viděl zrovna vypadnutý Verčiny
lyžáky, zatvářil se že jako s tímhle to bude v pohodě. No nechali
jsme ho v tom, že jdem na lyžích a za chvíli jsme už upalovali po silničce
směrem k Lower, tomu nižšímu z Russian Lakes. Chvíli jsme znejistili
z jeho zprávy, ale když jsme to viděli tady dole a s výhledem na
kopce kolem, mysleli jsme, že to zas tak hrozný nebude a taky tomu vše od
začátku nasvědčovalo. Zbytky sněhu roztroušený po lese, jen sem tam zaběhnutý
až na cestu. Kdo by se tu vláčel s lyžema, že jo. No, možná budeme
litovat.
Trail jako celek měří 21,5 míle a
s naším spojením po břehu Kenai Lake by měl mít ještě o osmnáct mil víc.
V průvodcích a mapách je označen jako dvou až čtyřdenní a my bychom ho chtěli
stihnout za jeden až dva dny plus jeden den na návrat k Lole. Dvacet jedna
mil je nějakých 34 kilometrů, což se dá normálně zvládnout za den, tak
v tom nevidíme takový problém, den kdyby byl na cestě sníh a postup se
přeci jen zpomalil. takový je plán.
Jde to pěkně, lesem si to šineme a ani se
nenadějeme a jsme na odbočce k Russian river Falls, teda spíš taková
soutěska, peřeje, ale žádný velký vodopády, i když nutno říct, že místo
nádherný. Chvilku si orážíme a frčíme dál. U Lower Russian Lake už narážíme na
první traversy ve sněhu. Není to zas tak nic hroznýho. Celou cestu jdeme
v karaťasech, tak si jen na boty připínáme návleky. Jenže z traversů
několikametrových sněhových polí se pomalu stávají stometrový úseky a tak to
pomalu nabírá a nabírá. Večer, kdy jsme si původně mysleli, že bychom mohli
dorazit až do úplnýho cíle nebo alespoň na šestnáctou míli, tak úplně vyflusaní
z brodění se sněhem dorážíme na dvanáctou a jsme za to šťastni. Ale plni
dojmů. Celou dobu jsme stopovali nějakýho losa a v jednu chvíli aj
medvěda. Jen jsme ani jednoho nezahlídli. Teda v případě toho medvěda asi
naštěstí. Přeci jen stačí vědět, že tu jsou ze stop ve sněhu, než se s ním
potkat u potoka, když člověk nabírá vodu na vaření. Rychle stavíme stan kousek
od potoka, co vytejká z Upper Russian Lake, večeře a ven z pohorek. Rozbředlej
sníh je na ně i přes naimpregnování moc a tak jsou promočený durch. V noci
už tradičně bojujeme s polárním dnem a tak nám dobu trvá než zabíráme.
Ale
nakonec se zadařilo a druhý den začíná dokonce i sluníčkem, kterého včera
k večeru už mnoho nebylo. Rychle uvařit čaj k snídani a za chvíli už
zase pokračujeme. Boty nám samozřejmě uschnout nestačily, ale aspoň prvních pár
metrů s pocitem relativního sucha je fajn.
Jenže
to se dostáváme zase na obvyklý kusy pod sněhem, což se nakonec kousek nad
jezerem změnilo na sníh souvislý. Po většinu cesty ho je tak deset čísel nad
kotníky, ale poměrně často taky zaplujeme do bílý peřiny až po kolena. Chvílema
zase stopujeme našeho průvodce losa, kterýho se nám nakonec i podaří na chvilku
spatřit asi tak padesát, šedesát metrů od nás. Když dorážíme po čtyřech
hodinách lopotění na šestnáctou míli, trochu nám to bere náladu, už tak
mizernou ze sněhu a vůbec sněžení kolem. Ale co se dá dělat, posledních pět už
nějak přeci zmáknem. Ani už nefotíme. Jednak není pomalu co, sněží a vše se
ponořilo do šedi, že je pra málo síly vytahovat foťák z báglu. Tak leda na toho
medvěda, kdyby vylezl z pelechu. Ale kdo by v tomhle lezl ven, že jo.
To jsme ještě teda navíc netušili, že jediná cesta, kterou v lese
rozeznáváme je zimní a ta kousek před Cooper Lake, u kterýho trail končí, vede
zvesela přes zamrzlý potoky a malý jezírka. Jenže ty už teď zrovna tak bytelným
ledem pokrytý nejsou, takže si to ještě protahujeme jejich obcházením. Celou
dobu čekáme, kdy už ten sníh skončí, ale jak se pomalu přibližujeme
k oficiálnímu konci trailu, tak začínáme tušit, že sníh dnes už neskončí.
K cíli dorážíme dostatečně vyflusaní a tak rychle stavíme stan
v aspoň mizivým závětří za stromem, teplou polívku do žaludku a alou na
kutě. Chvíli jsme zkoušeli rozdělat oheň na aspoň částečný usušení bot. Leč
dříví ke spálení okolo moc není a navíc vše je mokrý, tak to vzdáváme. Naštěstí
nám stačili přes den jakž takž uschnout včerejší ponožky, tak aspoň chvilka
sucha nás ráno čeká.
Celou noc stanem cvičí pěknej vichr a tak
nás ráno ani moc nepřekvapuje, že navíc připadlo tak pět čísel čerstvýho sněhu.
No nevadí. Čeká nás na prvních třech mílích sestup o tři sta metrů níž ke Kenai
Lake, tak tam snad už sníh nebude. Po prvních pár stovkách metrů se vrací únava
z neustálýho soupeření se sněhem a máme pocit jako bychom šli celej den a
ne jen pár minut. Každý propadnutí do sněhu je bezednější a nálada na bodu mrazu.
Ani pomyšlení, že nás čeká jen cesta z kopce ji nezvedá. Těžko odhadovat
co by následovalo, kdyby po dvou kilometrech ve sněhu nepřišla jako blesk z
čistýho nebe prohrnutá cesta. Je to hotovej balzám na duši a nakonec
netrvá ani moc dlouho než zase nabýváme lepší nálady. Sice poprchávání přechází
v déšť, ale není to sněžení tak jako, když jsme ráno vyráželi a máme
pevnou zem pod nohama. Balíme se do goraček a hurá do posledních patnácti mil.
Když si to člověk převede na kilometry, ve kterých přeci jen máme větší odhad,
tak už takovou radost nemá, ale nějak to už doklepem. Kousek nad jezerem se
proti nám vyřítí auto, pick-up a celá jeho dvoučlenná posádka zvedá ruku na
pozdrav. Odpovídáme stejným způsobem a tak trochu si přejeme ať jedou brzy
nazpět a mohli by zrovna brát stopaře. Což vyvolává debatu, kam se berou
stopaři do pick-upu a následnou odpověď, na korbu. A to by nám vůbec nevadilo,
každý přiblížení by bylo vysvobozením. A tak se také po chvíli stává. Kluci
zastavují a než se stačí zeptat, co tu děláme, ptáme se jestli nás kousek
nesvezou. Následuje rozhovor, ze kterýho není asi ani jedna strana úplně
moudrá, trochu asi bojují s našim přízvukem, asi tak jak my stále
s angličtinou, ale nakonec naskakujeme na korbu a frčíme po štěrkový cestě
kousek od břehu Kenai Lake. Moc jsme nepochopili, kam jedou a o to větší je
překvapení, když asi tak po deseti mílích poznáváme křižovatku v Cooper
Landing u mostu přes Kenai River. Zastavujeme na stopce a kluci se nás ptají,
kam pokračujeme, že oni doprava. Odpovídáme že doleva a už seskakujeme
z korby. Následuje ještě rozhovor, odkud jsme a jak se nám tu líbí a tak.
No, co Vám budeme vyprávět, byli fajn, takový vesnický sympoši a hlavně nám
vytrhli fakt velkej trn z paty. K Lole je to už jen pět mil po
Sterling Highway. A tak se loučíme a my pokračujeme v našem špacíru
s náladou zas o mnoho lepší. Zkoušíme stopovat, ale už to začíná vypadat,
že tenhle kousek budeme muset po svejch. Však by v tom byl ale čert,
kdybychom neměli štěstí. Po první míli zastavuje chlapik a odváží nás až na
parkoviště k našemu baráčku na kolečkách. Následující pocity, kdy jsme vysvobodili
nohy z pohorek, sundali batohy ze zad asi netřeba popisovat.
Zbytek celýho dne už jen lajdačíme a
zůstáváme tu ještě přes noc. Původně jsme chtěli ještě na jeden trail, Skyline,
po hřebínku, který téměř celý vidíme z našeho autotábořiště. Co jsme na
něj koukali do mapy, bylo by to tisíc metrový převýšení a nahoře hřebenovka
možná i s troškou lezení nebo alespoň mixovej terén s posledním
sněhem. Vůbec to nevypadá špatně na jednodenní túru. Jenže má to několik háčků.
Merlin si narazil při jednom skluzu po mokrý kládě ve sněhu koleno, tak je
z něj už druhej den takovej pajda o holi, boty máme, že se by se daly
ždímat a navíc nám teda trochu chybí chuť se hned pouštět do sněhu na vrškách
naproti.
Když se ráno probouzíme do stejného deště
jako jsme večer usínali, kdy kapky každou chvíli střídá poletování sněhu ani
nás nenapadá, že bychom tu zůstávali déle. Balíme Lolu a netrvá dlouho a jsme
na cestě směr Anchorage. V Cooper Landing fotíme silnici, tak jak jsme ji
včera spatřili, když nás kluci vysadili na křižovatce a my měli před sebou už
jen posledních pět mil.
Cestou
máme naplánovanou zastávku v Hope, v malým zlatokopeckým městečku na
břehu moře. V centru, dáli se těch pár baráčků tak nazvat, stojí původní
domky, které ještě pamatují doby, kdy se to tu hemžilo zlatokopy ženoucími se
za vidinou pohádkovýho bohatství. Ovšem stejně tak jako na Yukonu a jiných
místech tady na severu, jak rychle zlatá horečka přišla, tak rychle zas opadla
a dnes to jsou už jen němí pamětníci zašlé slávy. Café a bar jsou převážně
živený z turistů, kteří sem v sezoně zavítají za rybařením na moři nebo si
prohlídnout tak jak my malebné městečko. Dnes ale už chybí jen povalující se
smotek slámy k dobarvení obrazu liduprázdné vesnice jak z westernu. Domky,
obdoba našich roubenek, jsou to ale nádherný a navíc obklopený parádní
přírodou.
Vracíme
se k Lole a frčíme dál, zpátky na Seward Highway a po ní směr Anchorage.
Ještě cestou tankujeme a fotíme železniční sněžnej pluh než přijíždíme do, na
Aljašku, neobvykle velikýho města. Asi po právu se to motá a označuje za hlavní
město, i když právoplatným hlavním městem je přístav Juneau. A ten rozhodně tak
známý není. Třetí ve hře pak ještě zůstává Fairbanks, ale na to si ještě
počkáme. Projíždíme nejdříve rozlehlým předměstím. Všude plno lidí, aut,
obchoďáky a nakonec na širokým parkovišti u jednoho z nich zastavujeme. I
pár obytek kolem nás utvrzuje, že je to jedno z těch, kde se může nocovat
a tak se tedy stává naším přístavištěm na další dva dny, které bychom tu chtěli
strávit. V nedalekým mekáči dobíjíme baterky a dopisujeme zážitky
z posledních dní, než zamíříme do našeho bílýho draka nechat si zase něco
pěknýho zdát.
Na náš
pobyt tu, máme naplánováno celkem dost věcí, tak hned za čerstva ráno vyrážíme
do Downtownu, historickýho středu Anchorage. Je první víkend po zimě, kdy se
zde konají trhy s tradičními výrobky z Aljašky, tak jsme plni
očekávání, když parkujeme naproti tržnici, která opravdu žije životem.
Z prvních kroků mezi stánky už pravda tak nadšení nejsme, ale i přesto je
pěkný. Z některých stánků má člověk trochu rozpačitý pocity, asi jako když
u nás přijde na trhy s tradičním zbožím a potká tam trhovce
s čínskejma výrobkama a všechny představy o tradicích berou za svý. Ale
těch zas není tolik a tak celkově návštěva trhů je hezkým zážitkem. Zvláště,
když se nás pomalu u každýho stánku ptají, odkud jsme a co, že jsme se vyloupli
právě tady. Všude tu mají tradiční nože Ulu, což je vlastně půlkruhová čepel,
která má dlaňovou rukověť a spolu s pul kulatým prkýnkem je nezbytným
doplňkem Inuitských domácností, ze kterých se brzy rozšířil do asi každý
aljašský rodiny. Používá se na přípravu zeleniny, masa, snad všeho na co si
vzpomenete. Tradičně se používal i při zpracování kůží a tak. Samozřejmě
nechybí různý stánky s oblečením, frčí tu klobouky a pak což nás trochu překvapilo,
tradiční obchod s kůžema. Na pultu tak potkáte vydělaný kůže vlka, soba,
bobra, vydry, zkrátka všech obyvatel těch neskutečně velikejch lesů a plání, co
tu mají. Nějak jsme si mylně mysleli, že tohle tu už bude minulostí,
zažloutlejma stránkama traperskejch memoárů. Největší dojem si však odnášíme ze
stánku s hromadou prstýnků, takovejch těch visacích zvonků, co ve větru
zvoní a různých náušnic a náramků. S nápisem „Recyclated Art“ tam takovej
postarší pár nabízel prstýnky a všechny možný jiný okrasy vyrobený ze starejch
stříbrnejch vidliček, lžiček, pivních zátek a trsátek. Zvonky z konviček i
neidentifikovanejch válečků zezelenalejch měděnkou, tak porůznu doplněnejch
nezbytnejma vidličkama. Samozřejmě se s námi dali do řeči a když zjistili,
že jsme z Čech, hned přidavají k pousmání, že už tu nějakýho Čecha
potkali a hrozně se mu líbily náušnice, jak jinak než z pivních zátek.
V centru ještě zůstáváme a potloukáme se po třetí a čtvrtý avenue.
Potřebujeme vybrat nějaký peníze, což se nakonec i daří a pak informační
centrum. Tam nás trochu dostává starší dobrovolnice. Nejdříve se ptáme na
bazén, kde bychom se po vzoru Valdezu umyli a pak na situaci v okolních
horách, jak to vypadá se sněhem. Na první téma se dozvídáme, že většina
středních škol v Anchorage má bazén, ale že by taky mohli mít otevřeno
v centru YMCA. Věděli jsme o nějakým aquaparku, ale když jsme viděli jak
to paní loví v paměti, tak jsme ji už radši nechtěli mást a dostávat do
ouzkých. A na druhou otázku nás poslala kousek za město na začátek nejprofláknutějších
trailů v okolí. Dál jsme se rozhodli, že už se radši ptát nebudeme, asi
snazší bude sehnat informace až budeme sedět někde na netu. Cestou zpátky se
ještě zastavujeme ve Walmartu pro olej do Loly a na nákup. A jen pro obrázek,
bez žádnýho většího popojíždění kolem, jsme do centra a zpátky najeli nějakých
pětadvacet kilometrů, a to nejsme zdaleka na okraji, je to tu opravdu
doopravdický veliký město.
Druhý den našeho pobytu v Anchorage
je ve znamení muzeí. Chceme se podívat do Anchorage Heritage Centre, což je
vlastně etnografický muzeum zaměřený na historii a kulturu původních obyvatel.
A pak chceme zavítat do Anchorage Museum, který je zaměřený nejen na historii
Aljašky a jejích obyvatel, ale i na její přírodu.
Heritage Center je na druhým konci
Anchorage, a tak nás nejdříve čeká cesta pomalu z jednoho konce na druhej.
Ale přeci jen po chvíli vyskakujeme na parkovišti a u kasy nás čeká milé
překvapení, že dnes, na svátek matek, je vstup zdarma. Uvnitř nás už čekají
expozice věnovaný nejen historii, ale i současnosti všech čtyřech hlavních
kultur aljašských původních obyvatel, Aleutů a Alutiqů z Aleutských
ostrovů a středojižní Aljašky, Tlingitů a Haidů z jihovýchodu, Athabasců
z vnitrozemí a národů Yup’ik a Inupiat ze zápádní a severní části Aljašky.
Velký informační panely doplněný také o dnešní postřehy, z vlivu „západní“
bělošský kultury se vším dobrým a špatným, co jim přinesla, dokreslený ukázkami
tradičních výrobků, nástrojů, oblečení, ale i dopravních prostředků, kanoí a
kajaků. Víceméně všichni jsou dnes na křižovatce jakou cestou se vydat. Staří,
pamatující si ještě doby, kdy ovlivnění cizí kulturou bylo slabé, pomalu
odcházejí a tak se střední a mladší generace horečně snaží zachraňovat co se dá
z mouder a vzpomínek, aby se podařilo uchovat alespoň to málo co
z bohaté historie ještě zbylo. Na druhé straně si uvědomují, že staré časy
jsou nenávratně pryč a tak se snaží nějak sebeurčit, tak aby původ jejich
národa nebyl zapomenut. Samozřejmě jedním z největších ukazatelů jsou
jejich původní jazyky, které se díky násilné kristinizaci a pouze anglické
výuce na školách podařilo pomalu zapomenout. Dnes se však, zdá se, blýská na
lepší časy a tak doufejme, že nebude zapomenuto, vše co stačili předešlé
generace zdědit od generací ještě starších než všechny písemné zmínky pamatují.
Za vším však stojí peníze a nárokování si půdy, která byla původním teritoriem
prvních národů, kteří se na rozdíl od nových obyvatel o ni dokázali podělit a
dlouholetá segregace, což je zde nejednou zmíněno. Každopádně rozvoj takovýchto
center je jednou z prvních známek odhodlání k záchraně těchto kultur
a jejich sebeurčení v současnosti a budoucnosti. Na dnešní den tu mají
naplánovanou celou řadu ukázek jak tanců, tak i například sportovních klání po
vzoru starých tradic. Chvíli jsme zůstali naproti podiu na skupinu tanečníků. Celkový
dojem jen trochu kazilo, že místo tradičního oblečení vystupovali zrovna
v tom v čem přišli. Pak ještě rychle proběhnout venkovní expozici,
kde jsou ukázky různých typů obydlí jednotlivých národů a frčíme zpátky do
centra, do Anchorage Museum.
Tam nejdříve procházíme expozici
výtvarného umění s díly různých autorů, kteří byli ovlivněni převážně
aljašskou přírodou a kulturou místních lidí. Shodujeme se, že asi nejvíce se to
dařilo Sydney Lawrencovi, jehož obrazy vypadají jak skutečné pohledy
z hlubokých roklí na rozeklané vršky. Několik pohledů na Denali, nejvyšší
kopec Severní Ameriky, je doslova odzbrojujících. Pak se však posouváme dále,
pár desítek fotografií z historie dobývání vrcholu Denali, je pohledem
mezi ledovce a drsný chlapy a v poslední době i ženský. No, smekáme, přeci
jen to je trochu jinčí liga, než to naše popolejzání po skalách. V jedné
vitríně narážíme i na českou stopu, vrcholovku úspěšné expedice z roku
2008 a pod ní podtácky Prazdroje s Rakoncajem, kterej dělal vedoucího
téhle výpravy. Pak ještě chvíli trávíme v expozici s různými
demonstracemi přírodních procesů, fyzikálních zákonů a tak, které si člověk na
různých přístrojích může doslova osahat. Takže si zkoušíme vytvořit svojí vlnu
Tsunami, pomocí směru větru vytvořit a přemístit písečnou dunu a podobný
zkoušky přírody. Nakonec nás ale čeká rozsáhlá expozice z historie
Aljašky, od prvních evropských cestovatelů, kteří se do téhle krajiny podívali
poprvé až po současnost. Vše doplněné o názorné ukázky obydlí, různé nálezy
z archeologických výzkumů, včetně pozůstatků po kopáčích těch nejdražších
kovů ukrytejch v místních horách a řekách až po ropnou současnost.
K tomu ale i, stejně jako v Heritage Centru, podrobně ukázaný vývoj
společnosti původních obyvatel v uběhnutých staletích. Popravdě, člověk by
tu mohl zůstat celý den a stejně by to asi bylo málo a nestihl by vše, co
museum nabízí. My však vyrážíme dál, chtěli bychom se umejt a vyprat.
Nejdříve prádelna. Námi vyhlídnutá jednak
vypadá spíše pouze jako čistírna a druhak má v neděli zavřeno. Zkoušíme
hledat dál, ale nenacházíme a tak se soustředíme na další odrážku, naše mytí.
Dorážíme k již zmiňovanému aquaparku, jak se dozvídáme hned za dveřmi,
pátýmu největšímu v Severní Americe. Vstupné 25 dolarů za osobu je ale
trochu moc, za to že se fakticky chceme jen osprchovat, tak se otáčíme na
podpatku a jsme zase venku. Pohled na hodinky nevěstí žádné moc veliké šance
jinde, navíc, když je neděle, tak nakonec nabíráme kurz naše známé parkoviště
mezi obchoďáky a koupel necháme na nejbližší dny. Asi budeme muset sáhnout
k osvědčené technice s hostely, nebo pro jednou zaparkujeme
v kempu.
A tak tu teď dopisujeme posledních pár řádek
z uplynulých dní, než je ráno píchneme na blog a vyrazíme zas o kus dál.
Uvidíme jak daleko, určitě ale směr Denali National Park. Snad už pohorky
stačily pořádně proschnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat