28. června; Jak sedláci od Chlumce až k Vídni se dostali

     Naposledy jsme se Vám ozývali, když jsme měli v plánu definitivně opustit podhůří Rotenmanner Tauern a tak jsme také udělali a zase se s Modrým vydali na další cestu. Přece jen se již čas začal krátit a museli jsme začít směřovat směrem k Vídni, kde máme nasmlouvanou práci, abychom zas pak mohli vyrazit někam dál.

     Rozhodnutí padlo na průsmyk Semmering a jeho okolí. Nejen si prohlédnout světoznámou železnici Jižní dráhy z Vídně do Terstu, kterou zde odvážně protáhl mezi kopci Carl Ritta von Ghega v letech 1848 – 1857, ale také udělat ještě nějaký výšlap a hlavně v nedaleké oblasti Adlitzgraben se podívat do skal a trochu popolézt, když to jen půjde. Nuž, program máme, tak vyrážíme.

     Kousek za Rottenmannem začíná pršet a tak alespoň vděčni za Modrýho střechu si prorážíme cestu mezi kapkami deště do St. Michaelu. Tam si pohlídat, abychom se nepřipletli na dálnici a dál po státovce ukrajovat kilometry k Semmeringu.

     Když jsem kdysi četl jak s nebezpečnými serpentinami sváděli tuhé boje závodníci éry hraběte Kolowrata a dob závodních speciálů Laurin & Klement, tak jsem se již nemohl dočkat až začneme pomalu stoupat do onoho magického místa v Rax Alpen. O to větší překvapení, když široká silnice za Mürzzuschlagem, který platí za jakýsi začátek stoupání k Semmeringu, pokračovala jako celkem široký pruh asfaltu jen s líně se táhlým stoupáním a zátáčkami, jež by se dali na prstech u rukou spočítat. Kde jsou ty divoké serpentiny a stoupání do nebe? Z rozčarování nás probouzí počáteční cedule Semmering a tak dnes již žádné kroucení v zatáčkách, odbočujeme na parkoviště u spodních stanic lanovek místního ski areálu a po chvíli se již rozvalujeme v naší cestovní ložnici.

     Byla by škoda opomenout se zmínit o pro nás dosud nepoznaném sportu a to sjezdech na horských kolech. Večer jsme totiž zastavili hned naproti české trojce bikerů a jejich stanu. A ráno jsme nestačili valit oči, kolik dalších takových sjezdařů se kolem nás vylouplo. Skoro celé parkoviště bylo zaplněné auty, které sem dovezly nepřeberné množství kol. Byly vidět poznávačky snad všech okolních států, Čechy, Maďarsko, Německo, Slovensko... a samozřejmě Rakousko. Po chvíli máme prvních pár postřehů. Do kopce tito kolisti nejezdí, teda, není to tak, že by si kopec vyšlápli a pak sjeli. Od toho mají lanovku, což se dá celkem chápat. Přeci jen, když kolem někdo projížděl, tak že i do pedálu musel zabrat, tak parádně odpružené kolo vypadalo spíše jako solidní houpačka. Nu, ale když jsme pak viděli, že po jednom sjezdu následuje hodina dvě posedávání u auta v kempových křesílkách... Rychle balíme batůžky a na kopec šlapeme po svých.

     Toho dne byl na pořadu výšlap na Liechtenstein Höhe a dále přes Sonnwendstein do vesničky Maria Schutz a zpátky do průsmyku. Stoupání po cestě klikatící se mezi sjezdovkami utíká vcelku rychle a za nedlouho již stojíme pod dřevěnou rozhlednou na vrcholu kopce. Hnedle vedle konečné stanice lanovky chrlící na vrchol jednoho sjezdaře za druhým, jak v zimě tak v létě. Krátké rozhledy na zakaboněné okolí a pokračujeme po pěšině k rozcestí, kde volíme Almenweg k vrcholu Sonwendsteinu. Netrvá však dlouho a ze zatažené oblohy začínají padat první kapky. Vymýšlíme co dál a obracíme zpátky. Z naplánovaného výšlapu se nedá nijak utéct a tak než zmoknout, radši se vracíme. Bohužel, těch pár kapek bylo vše, co z nebe spadlo a na parkoviště docházíme zase za Slunka na modré obloze.

     Tak a co teď dál. Je už pozdě znovu vyrážet, to jsme věděli v momentě, kdy jsme to nahoře otáčeli, tak balíme v Modrým, zkusíme internetovou kavárnu, kterou nám ráno poradila paní na informacích a ještě dnes pojedeme dál, abychom zítra mohli hned ráno vyrazit na skály. Možná se ptáte proč jsme tak vehementně hledali internet, místo šmajdání po kopcích. Věc se měla tak, že nám zbýval poslední den před nástupem do práce kousek od Vídně a tak jsme potřebovali zjistit podrobnosti, které nám ještě scházely. Maily však mlčí tak pokračujeme po Hochstrasse vinoucí se kolem semmeringské železnice k Adlitzgrabenu. Najít tuto nevelkou lezeckou oblast podle popisu na Lezci není až tak jednoduché a tak až po pěkné dávce kilometrů navíc, doptání se místních a nakonec ještě jedné české dvojice zůstáváme u dvojviaduktu přes Kalte Rinne s konečným povědomím, kam máme ráno vyrazit. Večer trávíme pod oblouky jedné z největších dominant již tolikrát zmiňované železnice, na jejíž stopu zde narazíte úplně všude.

     Ráno balíme bágly a pěšky šmajdáme asi dva kilometry ke skalám. Celou oblast, někdy nazývanou Semmering, tvoří asi půl kilometru dlouhý masiv, který je na většině své délky mírně až hodně převislý. Tak nějak celkově čekáme jaký místní vápenec bude a toužebně si přejeme alespoň párkrát se od země odlepit. Nakonec se to i daří a až pokročilejší hodina nás nutí opustit od sluníčka pěkně vyhřáté stěny a vydat se na cestu zpátky k Modrýmu. Jelikož jsme byly včera neúspěšní s našimi mailovými schránkami, musíme to dnes dohnat a tak se vydáváme k větším městům v podhůří Rax Alpen. V Glognitzu se po internetové kavárně ptáme marně, ale servírka nás posílá ještě kousek dál do Neunkirchenu a jak jinak než do Mc´Donaldu. Po kolikáté již...?

     Ani vám nemusím říkat jaké to bylo, když jsme otevřeli maily a tam nic, přestože bychom zítra již měli nastoupit do práce. Zkoušíme tedy ještě jednou psát, volat na čísla, která máme a hlavně nepřestáváme doufat, že je vše tak jak má. Nakonec se něco po deváté večer rozhodujeme, že odjedeme do Gänserndorfu jak se říká na blind a zítra hned ráno vyrazíme k domluvenému zaměstnavatelovi, i když se nám český zprostředkovatel neozval. Cesta utíká jak po másle a ani po Vídni, přestože spíše tušíme než přesně víme, moc nebloudíme. Noc jako každá jiná na parkovišti uprostřed města a hned z rána vyrážíme na adresu firmy. Sem, tam, projíždíme ulici, leč firma nikde. Ptáme se v servisu Iveca na druhém konci ulice, nikdo neví, firmu nezná. Kousek dál v jakémsi zahradnictví, také nic a nám to už začíná pomalu docházet. Nechali jsme se napálit a podvést vcelku seriózním jednáním, které polevilo až v posledních dnech. Přemýšlíme co dál a nakonec vyrážíme do Mc´Donaldu, který jsme včera potkali kousek zpátky a žhavíme internet jak jen to jde. Bohužel vcelku rychle narážíme na podobné zkušenosti dalších lidí a tak si jen potvrzujeme ranní zjištění.

     Co dál...? No, moc toho nezbývá. Promazat táhla řazení, která od včerejška šly o trochu tíž a pak asi nic jiného než návrat domů. Přeci jen ten člověk má naše oskenované doklady, tak alespoň nahlásit toto celé na policii. O tom, že by se nám každému vrátilo podvodně vylouděných dvanáctstovek za vyřízení pracovního povolení si spíše necháváme zdát a spíš ani to ne. 

     Vše už je v autíčku, tak vyjíždíme a aspoň Slunko nám svým světlem trochu rozjasňuje jinak dost zamračenou náladu.

Tak zase někdy příště z cest a snad to nebude zas tak dlouho trvat...

25. června; Od veteránů k cestě pěti světových náboženství

     Tak zas po pár dnech se nám daří připojit k internetu a doplňujeme obrázky z dalšího putování.

Z Bishofshofenu jsme pokračovali přes Wagrain do Altenmarktu a kousek nad fabrikou Atomicu přenocovali. To, že nám zvesela kapky bubnovaly do střechy asi ani nemusím zmiňovat. Ráno ve městě zjišťujeme jak by mohla vypadat předpověď na další dny a aspoň krátkou procházkou podél Ennsu větráme polobotky. Nicméně počasí nevypadá, že by se mělo umoudřit natrvalo a tak pokračujeme do Radstadtu, kde na informacích získáváme konečnou předpověď věstící ještě den deště a den zamračena do následujícího polojasna. A tak znovu zvedáme kotvy a rozhodnutí padá na Rottenmann v Rottenmanner Tauern.

     Úterní ráno už naštěstí věstí mírné zlepšení, tak do batůžků přibalujeme goračky a vyrážíme konečně zase na výlet po svých. Tedy ne až tak po svých. Nejdříve se kousek vracíme po hlavní silnici k Lieznu z níž po chvilce odbočíme do Strechau. Tam necháváme Modrýho a nás čeká výstup na Burg Strechau. Tohohle hradu jsme si všimli, když jsme navečer přijížděli do Rottenmannu, takže pořádně ani nevíme, co nás čeká. Naštěstí počásko drží a jen zatažená obloha nechává vzpomínku na předešlé deště. Za slabou tři čtvrtě hodinu jsme před bránou, kde se kámošíme s pár kůzlaty za plotem a přes most vcházíme do hradu.

     A teď to překvapení, které na nás čekalo uvnitř. Kromě normální hradní prohlídky s návštěvou komnat a sálů se můžete vydat na zkrácenou expozici čítající sbírku veteránů. No můžete hádat, kam jsme šli.

     Většinu tvoří vozy Steyr, ale i pár Fiatů se našlo a také jedna Isetta, NSU, Jaguar a hlavně Tatra z Kopřivnice. Všechny jsou provozuschopné a tak jsme hned vymýšleli, jestli se s panem hrabětem nedohodneme a na chvilku mu nesvěříme Modrýho na výstavu a nepůjčíme si nějakého mladíka z jeho sbírky. S posledním kouskem však přichází náš odchod, ještě rozloučení s kůzlatama a druhou hradní stezkou zpátky dolů do vesnice.

     Chvíli jsme se rozhodovali kam dál a tak zkoušíme úzkou silničku na Oppenberg. Měla by to být vesnice výše proti proudu potoku nad Strechau. Prudké stoupání, serpentiny, nakonec i jízda na jedničku...nu, asi po dvou třech kilometrech se rozhodujeme, že nebudeme Modrýho trápit v další vrchařské prémii a otáčíme. Necháváme naši šestnáctistovku trochu vydýchat a vracíme se zpět k Rottenmannu.

     A je tu středa a výlet na Kreuzbergalm. Nu, výšlap směrem na Kreuzberg, neb z místních map jsme moc moudří nebyli, tak jsme se až do poslední chvíle spíše nechávali překvapit, než přesně věděli kam jdeme.

     Ráno jsme vyrazili s Modrým do St.Lorenzen a dále již pěšky do kopců. Úvozová cesta, prosvítající Slunko, zkrátka pohoda jak má být. Až teda na to, že po červené značce ani vidu ani slechu, ale tomu moc nevěnujeme pozornost. Nakonec docházíme na náhorní plošinu s několika baráčky a největším stavením u jezírka. To ještě netušíme, kolikrát se kolem jezírka a přilehlých kopcích budeme motat a sami sebe ptát, kde vlastně opravdu jsme. Nakonec díky lámané domluvě s místními dřevaři vyrážíme přes údolí v domnění, že Kreuzberg, musí přeci mít na vrcholu kříž, který tu nikde nebyl, bude tam. Párkrát to vypadá spíše jako cesty Dr. Livingstona, ale i protější vršek zdoláváme a po kříži ani památky. Tak citem volíme cestu návratu, která nakonec po pár kilometrech končí a sbíháme kus naslepo lesem dolů, kde narážíme na nějakou další, zajisté už správnou. Jaké je to překvapení, když se zase ocitáme na Kreuzbergalmu. Scházíme tedy zpět po naší výstupové trase a kousek nad St.Lorenzenem znovu zkoušíme nějakou variantu, kterou bychom sešli zpět k Modrýmu. Nakonec kolem stavení s několika pejsky, kteří se na nás zkoumavě dívají dorážíme zpátky do vesnice a zdravíme se s čekajícím Modrým a jen se dohadujeme kam se poděla ta červená značka, kterou jsme za celý den ani jednou neviděli.

     Tak jako včera a předevčírem se probouzíme na parkovišti před hradbami starého Rottenmannu a den začínáme snídaní za užaslého přihlížení kolemjdoucích. Ale netrvá to tak dlouho a ranní divadlo balíme a pešky vyrážíme k Rottenmanner Hütte a ještě výše k Diewaldguplf (2125m n.m.) a třeba i dál, když nám bude zbývat čas. Počáteční stoupání okolo městské sjezdovky je celkem přísné a tak jsme dost zvědavi jak nám půjde dalších 1450 m převýšení, které nás dělí od vrcholových partií, kam máme namířeno. Naštěstí pokračování už je přívětivější a okolo domku na skalním ostrohu se dostáváme až na parkoviště u nákladní lanovky pro Rottenmanner Hütte, kde konči široká lesní cesta a dále pokračuje pěšina začínající jako Cesta pěti světových náboženství. Jaké číslo si v Rakousku představují pod pětkou se dozvíte z obrázků a neříkejte pak, že vás to nepřekvapilo.

     U Rottenmanner Hütte potkáváme místní chlupáče a po čaji pokračujeme dál k vrcholkům. Kousek na chatou se dostáváme na hranici lesa a s výhledy na skalkami poseté vršky nabíráme metry, abychom po chvíli stáli ve dvou tisících a koukali na druhou stranu do údolí k Oppenbergu.

     Jaké to shledání se sněhulákem Lojzou na výpravě, tak mu pořizujeme vrcholovou fotku a sami pokračujeme k dnešnímu cíli Diewaldguplfu. Na jeho vrcholku se naopak fotíme my a po krátké pauze vyrážíme kousek zpět, abychom mohli pokračovat na Stein am Mandl, ze kterého máváme Modrýmu dolů do Rottenmannu a sami začínáme sestupovat do údolí.

     Kamplsteig na začátku vypadá jako příjemná pěšina po hraně hřbetů a servíruje nám parádní výhledy do údolí Rottenmannu i Oppenbergu. Leč netrvá to ani tak dlouho a po kousku klesání řídkým lesíkem se dostáváme na vrchol něčeho, co by se bez nadsázky dalo pojmenovat peklem. Alespoň lesním. Cesta dál pokračuje prudce z kopce, jen řídký horský les se zakrslými jehličnany vystřídal jeden nekonečný polom. Hledání pěšiny mezi vyvrácenými pařezy a přebíhání jednotlivých vodorovných cest pro lesáky nebere konce. Vypadá to spíš jako bychom sbíhali přes jednotlivé galerie v lomu, než jako pěkná lesní stezka. Leč nakonec přeci jen vcházíme do lesa a poslední porci sestupu nám už zas šumí koruny stromů nad hlavami. Na závěr se z cedule dovídáme, že dále žijí klokani a to už nás ani tak nepřekvapuje. Lousknutím prstů jsme u Modrýho a jen krátký přejezd na opuštěnější parkoviště před večerním posezením s vínkem.

Dobrou noc, všechny obrázky jsou v galerii a my zas jedem dál.