18.září, Kanada; Noční směna v třešních

     Teď už to můžeme s klidem říct, je konec trhání třešní. Tak jak jsme předesílali před měsícem, byla jich opravdu fůra, tak to chvilku dalo, ale už to máme za sebou a je klid.

     A jak to probíhalo? Stačilo si zvyknout spát v pekelným vedru přes den a vstávat na jedenáctou, aby člověk mohl s půlnocí vyrazit mezi stromy. To, že jsme se ze začátku trochu prali s přehazováním denního rytmu asi netřeba zdůrazňovat, ale po pár dnech, se to už i celkem dalo. Nejtěžší bylo najít stín, protože jsme kempovali mezi poměrně malejma švěstkama a tak chládku zrovna na rozdávání nebylo. Za to ale zázemí u Shukinů bylo krásný. Kuchyň a sprchy s teplou vodou a k tomu férový jednaní, co víc si přát.

     Každý den začínal podle stejnýho scénáře. Kolem půl dvanáctý jsme se všichni sešli u kuchyně, tam se po většinou dohodlo jaká skupina jede kam a pak s burácením motorů všichni vyrazili za svým šéfem skupiny. Bylo nás tam zhruba šedesát, tak jsme byli rozděleni do tří skupin a ty pak sbíraly na různých místech Crestonu. Někdy nás čekal přejezd sotva pár minut, jindy to zas bylo o kousek dál, ale víc jak patnáct kilometrů jsme takhle ve vláčku neurazili. Tak trochu nám to připomínalo víno ve Francii, když jsme se podobně potulovali mezi vinicemi. Den co den, celých šestnáct dní. Jen jednou se dělala přestávka v nočním sbírání a šlo se jen na dopoledne. A když už bylo vše sebráno, celá ta mezinárodní banda sběračů se sešla u grilování pod taktovkou Shukinovic rodiny. Musíme říct, že to bylo famózní. Podával se jak jinak pořádnej burger, i když to jsou původem Ukrajinci, ale přeci jen už třetí generace za oceánem. Oblohou si každej vykouzlil jakou chtěl z připravených mís a paní, co se o to staraly ještě na tácek přihodily bramborovej nebo těstovinovej salád. Na spláchnutí pivko, i když teda americkej budweiser, ale jak se to říká s tím koněm... Zkrátka a dobře, to co člověk v sadech shodil běháním po žebříku, zase hravě nabral u závěrečný žranice. Pak už následovala volná zábava celýho toho kanadsko-francouzsko-italsko-mexicko-peruánsko-česko-kolumbijskýho trhacího cirkusu.

     Jenže dva dny volna utekly jako voda a když jsme se ještě šli zkusit zeptat na práci k sadaři, kde kromě většiny našich dočasných kolegů pracovala ještě parta Gatyho a dnes už i našich kamarádů, vyvrbylo se z toho ještě dalších třináct dní sbírání. Zakotvili jsme tedy o pár sadů vedle u Harbesana Dahliwala a celej ten kolotoč se rozjel nanovo. A ještě k našim sousedům. Není to nikdo jiný než Zuzka s Adamem a Helča s Jirkou, které jsme již potkali v Osoyoosu, když se za Gatym a Marťou stavovali cestou z Vancouveru. A ty ještě posílil Radim, se kterým se tu potkali mezi třešněma. Celej tenhle cirkus měl jedinou změnu, že se začínalo ve tři ráno a končívalo, tak jak zrovna den vyšel. Znovu to tu popisovat asi nemusíme. Dokonce i tady se konala závěrečná žranice, tentokráte v indicko-kanadsko-italským podání. Indicko proto, že Harbesan, pan majitel, je Ind a tak paní Dahliwalová nadělala samosy pro celou tu bandu v sadu a paní, co jezdívala do sadu s ranní kávou, zadělala na šedesát kotoučů pizzy.

     A pak následovalo čekání na šeky. Když už to vypadalo slibně, zase všechno špatně a nakonec jsme si museli počkat ještě další dva dny. Ale zas, na všem špatným něco dobrý. Náš mexický kamarád Tony, se kterým jsme se potkali už v Osoyoosu a který s námi celkem často trávíval večery, si totiž v Crestonu vyhlídl auto, se kterým se chce vydat na zpáteční cestu do Osoyoosu a kdo ví kam ještě dál. A tak jsme využili volna, naložili ho do Loly a nabídli mu trochu pomoci, když pro něj vyrazil. Chudák totiž v angličtině lámal pátý přes devátý, tak proč mu nedělat doprovod, když bude ještě muset na pojišťovnu kvůli značkám a tak. Ne, že by teda ta naše angličtina byla nějaká světová, ale už jsme si tím prošli, když jsme přihlašovali Lolu a aspoň nemusí všude pěšky. Abychom ještě chvíli napínali, tak nejdříve popíšeme jaké že si to vlastně auto vybral. Nejvíce nás šokovala informace, že je jen za 50 dolarů, jakožto každýho, kdo cenu zaslechl. Další věc k pobavení, že k nastartování nemusí být klíče, že se startuje šroubovákem. No asi si umíte představit, že jsme byli dost zvědavi, jak tohlecto dopadne. O půl devátý dorážíme na adresu, kde už u garáže čeká Tonyho vysněný povoz. Na pohled vůbec žádná tragedie, jen pan majitel chybí. Ale nechal nám za oknem podrobný návod, jak vše zařídit. Tady je tedy už asi na čase rozkrýt, že se stěhují a tak krom celkem pěknýho domku se potřebují zbavit již nepotřebnýho vozítka. Proto ta cena. Bohužel ale stěhováci dorazili o den dřív a tak papíry a tak pán nechal u známých a podrobně vše Tonymu popsal, co, kam, jak a proč. Ten je z toho nejdříve trochu vedle, ale vypadá to prostě. Nejdříve ve firmě, kde dělají autoskla vyzvednout klíče, papíry a na oplátku jim tam nechat padesátidolarovku pro pána. Pak zajet na pojišťovnu a nakonec, už s novými značkami, Tonyho jako právoplatného majitele dovézt zpátky k jeho zmenšenině pick-upu. A tak se také stalo. Nebudeme Vám ani popisovat jakou radostí náš kamarád sršel, když už měl všechny papíry v kapse a s hrdostí si nesl značky EL 5898, jak jsme již u paní pojišťovnice kousek pojmenovali, EL Capitano. A ta si také zaslouží zmínku. S jakou trpělivostí vše vysvětlovala, všechny podpisy, co co znamená, má náš respekt, že by prototyp státní úřednice? Před garáží už jen poznávačky přišroubovat, kontrola všech náplní a jde se luštit popsaný postup startování. Za prvé, klíčem odemknout volant. Za druhé, šroubovákem otočit ořechem rozlomené spínačky, aby se rozsvítily kontrolky. Za třetí, samostatným vypínačem spustit startér a až motor naskočí, nezapomenout ho vypnout. A... a El Capitano vrčí. Prostě pecka. Slavnostní focení a už upalujeme na benzinku a na oficielní předváděčku do kempu, kde už na Tonyho jistě zbytek přátel netrpělivě čeká. U benzinky zjišťujeme, že nádrž trochu teče, ale to Tony věděl, že má tankovat tak za patnáct dolarů, aby od prorezlýho sváru nádrže byla hladina ještě daleko. Tony s glancem sobě vlastním mává rukou, že kdyžtak nakoupí kanystry a bude cestou dolejvat. A jede se do kempu. Focení, gratulace, předvádění variability uspořádání vozu, jak na autosalonu. No popravdě, nemá cenu tu cokoliv popisovat. Tenhle den byl asi nejzajímavějším a nejsilnějším letošního léta. Večer už konečně pro šeky a zítra zpátky do Osoyoosu, jak jinak než v koloně s El Capitanem, budeme dělat servisní vozidlo. Teda otázka, kdo komu.

     Večer jsme ještě trošku oslavili nového čtyřkolového kamaráda, od rána se už balí a v jedenáct pěkně ve vláčku konečně opouštíme Creston a s Tonym v zádech, kterýmu jsme předali Gatyho jako spolujezdce, upalujeme k přívozu přes Kootenay Lake, kde je také první zastávka. Tam se také znovu potkáváme se zbytkem české výpravy a společně čekáme na trajekt. Na něm se ještě potkáváme s dalšíma sběračema z Crestonu až to vypadá, že nás třešně ještě budou chvilku pronásledovat. Čtyřicet minut na vlnách a jsme na druhým břehu.

     Domlouváme další místo na zastávku a upalujem, postupový cíl, Castelgar. Tony se stále drží za námi, v kopcích Lole statně sekunduje až to vypadá, že by nás i v klidu předjel, ale jak už  ráno řekl, Lola má jet první. V Castelgaru je to spíše zastávka pro posádky vozů než jejich stroje a už si to šineme do kopců. Čeká nás sedlo z jehož druhé strany jsme Lolu při cestě sem málem uvařili, teda asi skoro úplně a tak se scvrklým žaludkem vyrážíme do prvních zatáček. Ale na rozdíl od naší poslední návštěvy, je dnes daleko menší teplo a aj z týhle strany se nám to nezdá jako takovej krpál. Chvíli to trvá, ale už jsme nahoře a po práci zasloužený odpočinek v dlouhatánským klesání k Christina Lake. Kousek před Grand Forks první doplňování paliva do El Capitana, v Grand Forks to samé do Loly a pokračujem.

     Slunko se pomalu chýlí k západu, okolní kopce se zbarvují do teplejších barev než ve skutečnosti je až najednou zmizí za obzorem úplně. No spíše jsme se zase ponořili do ouzkejch údolí Kettle River. Krátká zastávka u tunelu v Greenwoodu a už se pomalu schyluje k závěru.

     V Rock Creeku nás opět dojíždí zbytek a tak poslední kopce zdoláváme ve třech. Na vrcholku stoupání už nad Osoyoosem zastavujeme při opravdovém západu Slunka a domlouváme plán. My pojedeme s Tonym a Gatym k restauraci, kde pracuje Marťa, tam vyložíme Gatyho a pak se všichni sejdeme u Haines Pointu, kempu, kde by měl zbytek na nás počkat, Jirka s Helčou stále ještě nemají auto, tak narozdíl od všech ostatních noci tráví ve stanu. Následuje nekonečný klesání do tohohle zvláštního letoviska. Osoyoos nás vítá jak jinak než vedrem. Sice je už večer, ale stále je to na triko a kraťasy. Touhle dobou v Crestonu jsme už byli navlíknutí v dlouhejch gatích a nezřídka kdy v péřový vestičce. Inu konec pouště je tu znát. Trocha logistiky po městě a už zastavujeme u Haines Pointu. Tam nás zbytek vítá se zprávou, že je opravdu plno a tak závěrečná párty tady bere za svý. Zuzka s Adamem a spol. vyrážej hledat nějaký kempovací místo, chtěl nejdříve zkusit kempy přímo v Osoyoosu. Gaty míří za Marťou a my s Tonym frčíme do třešňovýho sadu na kraji Osoyoosu, kde Tony v červenci sbíral a ví, že nám tam jedna noc projde. Na křižovatce potkáváme další mexikánce, kteří tam pracují a ti nás už posílají rovnou mezi stromy. Ještě chvilku prohazujeme pár slov s dalšími Mexičany, kteří přijíždějí na nocleh a už usínáme spánkem spravedlivých.

     Na ráno máme domluvený sraz se Zuzkou, Adamem, Helčou a Jirkou v Okanagan Falls, tak se ani moc dlouho mezi třešňovými stromy nezdržujem. Nakonec, ale přichází esemeska, že jsou v Oliveru a jdou se podívat na nějaký auto pro Jirku a Helču. No nic, je to po cestě a blíž, tak vyrážíme. Potkáváme se na parkovišti u obchodů a tak společně čekáme na poledne, kdy by měl dorazit pan majitel a předvést svůj klenot. Tak kecáme, kecáme, do toho sem tam zpoza marketu vylítne nějaký letadlo, neb tu mají asi zrovna leteckej den a stačili jsme už potkat pěknou řádku stíhaček z druhý světový. Kolem poledního opravdu doráží prodávající a tak se koná zkušební projížďka, kdy nechyběl i kousek lesem do pořádnýho krpálu a pak znova prolejzání, rozmejšlení, znovu prolejzání, lehání na zem a zkoumání spodku a všechno to končí plácnutím. Ještě se domlouvá zítřek kvůli značkám a finálnímu prodeji a je to. Vypadá to, že tyhle dva dnes čeká poslední noc ve stanu. No, nevybrali si špatně, Nissan Pathfinder z roku 1997, i když na naši Lolu to je pořád moc nová paštika.

     A co s načatým dnem? Nejlíp se co nejrychleji dostat do vody. Kluci jsou vášnivý rybáři, tak k jezeru, kde se smí lovit. Chvíle radění nad mapou a vyrážíme. Kousek nad Oliverem je pár jezer, u kterých bychom snad všechno mohlo najít. Cestou k White Lake se zastavujeme u radioteleskopu, kterej se tu skrývá v jednom zastrčeným údolí. Z krátké návštěvy se nakonec vyklubala dobrá hodinka, možná i víc, ale procházet se mezi obrovskejma parabolama jak ve sci-fi filmu stálo za to.

     To už nám Slunko opravdu ukazuje, že tu vede a odjíždíme vstříc koupačce. Vychází sice až na po druhý, ale plavání v křišťálově čistým a ne ža tak ledovým jezeře nám to bohatě vynahrazuje. A tak tam trávíme celej zbytek dne a až před setměním sjíždíme serpentinama do Okanagan Falls.

     Ještě než si Helča s Jirkou postaví stan v místním provinciálním kempu, zastavujeme se u jezu a notnou chvilku pozorujeme červeno-růžový lososy, jak se pokoušejí dostat dál a proskočit už do klidný vody Skaha Lake. Ani pořádně nevíme, jestli v něm anebo až v Okanagan Lake končí jejich pouť, za to víme, že je to veliký svátek pro všechny místní. A samozřejmě i veliký byznys, protože hned po vytření lososů, začíná jejich výlov. Ale co se musí uznat, kuráž a síla jim rozhodně neschází. Každou chvilku je vidět jak minimální třiceti centimetrovej macek letí vzduchem a pokouší se proti proudu dostat do pootevřené výpusti. Chvíli nám to příjde nemožný, ale kluci se od kolemjdoucího Indiána, kterej se mimo jiné nestačí divit, že nemají nahozíno, dozvídají, že tam mezera je a že to dřív nebo pozdějc zvládnou. Tak už jen ten stan postavit. Chvíli ještě posedíme pohromadě, ale pak i Lola s náma vyráží na posledních pár kilometrů ku Pentictonu. Přespáváme asi tak na půli cesty přímo u jezera a ráno jsme během chvilky už ve známých ulicích našeho kanadskýho domovskýho přístavu. A proč zpátky v Pentictonu? Slíbili jsme Marcovi s Debie, že se určitě po třešních zastavíme a na pár dní pomůžeme, když bude třeba. Tak zase jednou trávíme den sháněním věcí po městě a na odpoledne, ještě než odjedeme mezi jablečný stromky na okraj, je svolanej poslední společnej sraz ty naší český bandy. Jako první dojíždí Gaty s Marťou a nedlouho na to už tu je i Zuzka s Adamem a Helča s Jirkou, už v novým voze. A zase se to štěbetání rozjíždí nanovo, stíháme i pseudo mexickou žranici v Taco Bellu a vše končí na parkovišti, kde všichni stojíme. Poslední focení, předávání informací i věcí, které by se jedněm nebo druhejm mohly hodit. A ještě úplně na závěr, mexickej strýček Clemento, postavička kterou nám do Loly přinesl Tony, putuje k Zuzce a Adamovi, ať ho také oni povozej po kanadských pláních a horách. Přece jen by byla škoda ho tu ještě kousek svézt s námi a pak nechat v Lole, až se budeme vracet zpátky za oceán. A pak už jen mávání a troubení, startujeme Lolu a vyrážíme k Marcovi.

     Na West Benchi zastavujeme na našem obvyklým místě a jdeme zjišťovat, jestli je někdo doma. Paní domu nás hnedle vítá a než si stačíme Lolu připojit k elektrice, doráží i Marc. srdečné přivítání, vyprávění jak bylo na cestách a na třešních, zkrátka jako když se člověk vrátí domů.

     Ráno se pak domlouváme, co by bylo potřeba udělat a zbytek dne již trávíme s křoviňákem a nůžkama. Je totiž třeba zastřihnout nezbedný šlahouny a trochu vysvobodit jablíčka na posledních pár dní ať stačej chytit tolik barvy od Slunka, kolik jen snesou a posekat trávu mezi jednotlivejma stromkama v řádcích. A takhle nám to vyšlo na další tři nebo čtyři dny. Ve středu jsme už trhali první řádky Maxů, takovejch jablek velikosti baseballovýho míčku. No oproti třešním, čistá práce. Jen se chytne do dlaně, zatočí a už jde pěkně do plátěnýho košíku, co má člověk na sobě zavěšenej stejně jak kyblik na třešně. V sobotu jsme ještě stihli dopolední farmářský trhy a v pondělí přišly na řadu jablíčka se jménem Geila.

     A dnes je úterý, jsme tu celý týden a pomalu se už chystáme zvednout kotvy. Nejdříve to bude tedy jen kousek, naposledy pozdravit Gatyho s Marťou v Osoyoosu. Ale zítra už znovu plnohodnotně na cesty, čeká nás stát Washington, Severní Kaskádové pohoří, Seattle, ale to bychom už předbíhali. O tom Vám totiž napíšeme příště.