24. prosince, Kanada; Veselé Vánoce

     Všem čtenářům našeho blogu přejeme Veselé Vánoce, bohatého Ježíška a šťastný Nový rok plný splněných přání a cestování.

12. prosince, Kanada; Tak takhle pokračujeme

     Tak se měsíc s měsícem sešel a nadešel čas zase se s Vámi podělit o pár dojmů, které jsme tu zatím nastřádali. Jak už jsme v předešlém článku avizovali, o práci není vesměs co psát. Ze začátku jsme tu pomáhali Peterovi s úklidem na hostelu. A teď jsme již najeli na pravidelné služby na hostelu a na hotelu. Počáteční uklízení bylo celkem dobrodružné, protože to tu rok nebo dva vůbec nefungovalo a teď s příchodem nového majitele se dává dění opět do pohybu. Takže nás tu čekalo všelimožné vytírání, luxování, opravování rozbitých postelí, vyměňování žárovek, k těm se ještě později vrátíme, až k závěru s příchodem opravdového sněžení se dostalo i na vyhazování tak různě kolem baráku. Ale ze všeho nejhlavnější věc však je, že máme práci na horách a tak ve volnu můžeme prohánět prkýnka do sytosti.

     To se nám poštěstilo hned během prvního volna, které jsme dostali. První den ze dvou jsme věnovali nákupu. Ačkoli jsme před naším nástupem udělali pořádnej vítr v pěněžence, tak jsme přeci jen narazili na pár věcí, které by se ještě hodily k tomu našemu poustevničení uprostřed lesů. Provětrali jsme  tedy Lolu a koukli se na skok dolů do Pentinctonu, kde nebylo po sněhu ani památky. Ale den druhý si to již vykračujeme na lyžích na první obhlídku okolí. Po Grandfathers Trail jsme obešli část areálu, kde jsou pouze černé a dvojitě černé sjezdovky a nestačili si hlavy vykrucovat  do jednotlivých průseků. Sněhu tu sice v posledních dnech napadlo dost, ale stále ještě vykukují vršky smrčků z pod peřiny, tak ne všechny úseky jsou už jezditelné, ale i tak to vypadá parádně. Nakonec jsme dostoupali asi do dvou tisíc metrů nad mořem a jednou z tras se vydali dolů. Další bližší popisování toho, co jsme prožívali během prvních letošních oblouků asi netřeba dále rozebírat.

     Další z volných dnů jsme vyrazili do kopců z druhé strany. Nejdříve jsme přetraverzovali několik sjezdovek a také trasy obou dvou lanovek. Už jsme také okoukávali lyžařské dovednosti místních, během stoupání, neb areál měl zrovna otevírací den letošní sezóny. Po jedné ze zelených jsme došli až k horní stanici Stock Chairu, jedné ze sedaček a pak ještě kus nad ní. Rychle udělat pár obrázků a už si to zase kreslíme čáry do čerstvého prašanu.

     Tady je asi na místě ten náš areál trochu přiblížit. Nuže, všehovšudy tu jsou tři vleky a jeden pohyblivý koberec v začátečnickém koutu „Magic Carpet.“ Jsou to dvě sedačky a jedna kotva. A tyto vleky stačí svojí kapacitou pokrýt všech 68 sjezdovek, mezi kterými nejdelší měří 5 km. Celkovou kilometráž tu neuvádějí, místo toho používají výměru, která činí 450 ha lyžařských terénů. S těmi vleky nám to bylo divný, kór když jsme si k porovnání představili ty naše přeplněný krkonošský svahy s poměrem co sjezdovka, to vlek. V následujících dnech se nám dostalo vysvětlení, kdy se nestalo, že by byla vůbec nějaká fronta. Když už jsme takhle z prostého popisu areálu odskočili, tak celkově to tu funguje trochu jinak. Permice se zde nedává do čtečky u turniketu, který Vás pustí na nástupiště, ale měli byste ji mít viditelně připevněnou na bundě a obsluha sem tam koukne na fotku, jestli to jste opravdu Vy. No, stalo se nám to zatím jen jednou. A k těm frontám. Prý v plné sezóně se může stát, že si člověk pár minut počká, tak do deseti. Zatím jsme i o víkendu, kdy bylo parkoviště skoro plné, nečekali ani chvilku. A u výčtu anomálií ještě zůstaneme. Kotva a kratší ze sedaček nejsou hnány elektromotory, jak už bývá zvykem. Ale jedou jednoduše na naftu. Což, hlavně po ránu slibuje neskutečnou podívanou na namodralé obláčky z výfuků v kontrastu s překrásnou přírodou v pozadí. Musejí to přeci nějak naředit, že. A aby byl statistický výčet kompletní, tak nejnižší bod Apex Mountain Resortu, spodní stanice Stock Chair, je 1575 m n.m. a nejvyšší bod, Beaconsfield Mountain, horní stanice Quickdraw, druhé ze sedaček, je 2180 m n.m., což slibuje převýšení 605 metrů. Nu, co dodat. Lyžování ať už na udržovaných tratích nebo mimo ně je tu parádní. A ví to i pěkná řádka ski teamů, které tu už od polovičky listopadu brázdí mezi brankami den co den Okanagan Run. A poslední informace je už jen pověstnou třešínkou na dortu. Letos tu slavíme 50 let od založení. Do té doby tu byl jen širý les a v okolí nedalekého Nickel Plate doly na vzácné kovy.

     Když už jsme tak odskočili od našeho ježdění k zážitkům s místním koloritem, zkusíme to trochu přiblížit. Jak už jsme naznačili u vleků, vnímání přírody a její jakési ochrany, je tu trochu jiné. Když jsme na naší druhé výpravě na pásech při dojezdu potkali pár kluků na lyžích a ptali se jak to vypadá, tak nám na odpověď, že je to paráda, jen že by to ještě chtělo sníh, že přeci jen smrčky ještě vykukují, odpověděli: „Opravdu?“ A na to se rozjeli přímo mezi stromky. Krnapáci by si asi vzteky vytrhali všechny vlasy, tohle jim někdo udělat v Krkonoších. Třídění odpadu je zde také jaksi v plenkách. Zatím se třídí jen do dvou kategorií, na směsný a plechovky s láhvemi. Vyhazování prasklých žárovek nebo vybitých baterií do k tomu určených košů, je tu úplnou hudbou budoucnosti. Pravda, jak je tomu ve městech jsme ještě nevypozorovali, ale při další návštěvě Pentictonu schválně zkusíme najít popelnici na baterky nebo na plasty. Tu by tady nahoře totiž potřebovali jako sůl. S tím totiž souvisí další odpozorovaná vlastnost Kanaďanů a to, že až na výjimky nikdo tu pořádně nevaří a vedou hotová jídla zabalená v nejrůznějších krabičkách. Stačí na chvíli strčit do mikrovlnky a je prostřeno. Celkově je mikrovlnka asi jejich nejoblíbenější nástroj v kuchyni. Už jsme v ní jednoho z našich spolubydlících viděli vařit i čínskou polívku. Rozbalil balíček, nalámal nudle, zalil studenou vodou z vodovodu a na dvě minuty ohřát. Co se týká stolování místních, tak by se dalo shrnout výrazem, co mi z ruky upadlo tak už moje není. Natož uklízení, to je tu opravdu neoblíbeným sportem. Nu a když jsme začali kanadským vnímáním ochrany přírody, tak tenhle odstaveček můžeme zakončit šetřením elektrickou energií. To Vás totiž zarazí hned po pár minutách někde strávených. Když nám náš pan domácí ukazoval jednotlivé pokoje, které jsme zprvu uklízeli, nebo na hotelu, vždy po otevření dveří následuje cvaknutí vypínače. Co na tom, že je bílý den a světla od oken všude dost. Pak už ani nepřekvapí, že zhasínat asi ani nemá cenu. Nesčetněkrát za den takhle člověk zhasíná zbytečně rozsvícená světla, a že v některých na hotelu mají i 150 wattovou žárovku... V tomto duchu tu jsou vedeny i bezpečnostní předpisy a celý den, celou noc se na chodbách, v kuchyni a na schodištích svítí. Dokonce i na požárním schodišti v hotelu, kde jsou veliká okna a denního světla habaděj. O to víc pak působí jako paradox, když nám na začátku Peter říkal, že má takový projekt a do budoucna chce všude vyměnit klasické žárovky za spořivé. No, už aby začal. Jejich účet za elektriku bychom opravdu platit nechtěli.
     To by bylo takové letmé přiblížení toho, jak to tu u nás funguje. Samozřejmě, že po měsíci nemůžeme nijak moc generalizovat, ale některé věci opravdu bijí do očí. Kdy tedy asi nejpůsobivější jsou ty naftové vleky, hlavně při nepříznivém směru větru.
     Však nejen na lyžích se tu může člověk pohybovat a tak zatím poslední naše výprava byla pěší, k už jednou zmíněnému Nickel Plate. Nejdříve jsme vyrazili na obhlídku celé té naší vesničky. Ne, že bychom tedy byli fandové do procházek po ulicích mezi jednotlivými domky tady kolem. Ale jelikož to tu jsou co do velikosti takové kanadské Pomezky, tak se to celkem dá.

     No a protože nejen na lyžích se tu může člověk pohybovat, zatím poslední náš výlet byl pěší, k už jednou zmíněnému Nickel Plate. Nejdříve jsme vyrazili na obhlídku celé té naší vesničky o velikosti maximálně Pomezních Bud. A protože klasickou turistickou mapu jsme ještě nesehnali, a to jsme se po ni ptali i v Kelowně v outdoorovým obchodě a knihkupectví, tak dál k Nickel Plate pokračujeme po silnici směrem na Hedley, město z druhé strany hor. S mapami je to tu vůbec podivný. Snažili jsme se sehnat nějakou, podle které by se dalo i vyrážet na lyžích a nemuseli jsme se držet pouze v okolí areálu, ale marně. Na nejpodrobnější jsme našli ten náš areál asi jako čtvereček dva na dva centimetry. A na přímý dotaz u paní prodavačky, nám bylo doporučeno si zakoupit průvodce k trailům v naší oblasti. Traily zde mají asi tak jako předem vytipované a značené cesty, zpravidla tvořící okruhy a nebo přechody, podobně zavedené jako systém GR v Evropě. Jenže nejen, že na průvodce po okolí Apexu jsme nenarazili, tak ani v jiných jsme moc mapek neviděli a převažoval text s popisem trasy. Nic moc pro nás, co si chceme výšlap naplánovat tak trochu podle svého. Takže zatím nejpodrobnější mapou je nám plánek areálu a teď nově náčrtek několika trailů , co Verka stáhla z netu. Leč ani ten náčrtek jsme ještě tou dobou neměli a tak jsme byli smířeni, že k Nickel Plate dorazíme po silnici. Zas tak moc to nevadilo, přeci jen v téhle krajině i špacír po silnici je orámován pěknými výhledy na okolní vesměs zalesněné vršky, sem tam s odhalenou loukou nebo skalkou na vrcholku. Asi po třech kilometrech se dostáváme k parkovišti, kde nalézáme další, do té doby nám utajovaný, plánek běžkařských cest okolo jezera, který hned fotíme, abychom ho později vytiskli a mohli jím obohatit naši „knihovnu.“ Nemusíme tedy dál po silnici, na které jsme všehovšudy potkali asi tak pět aut, ale dál to zkusíme k jezeru přeběhnout lesem.

     To se nakonec zdá jako správná volba a je odměněna pohádkovým výhledem na jednu ze zátočin, na jejíž břeh nás stezka dovedla. A tak pořizujeme pár obrázků a pomalu se vydáváme na cestu zpátky k Apexu než se pomalu zapadající Slunko úplně schová za okolní stromy. Doma jsme co by dup a už teď se těšíme až se k jezeru vrátíme. Příště to zkusíme na lyžích a snad se i podíváme na nějakej ten vršek kolem.