6.srpna, Kanada; Čekání na vlnu...

   A hned s takovým surfařským nadpisem se po nějakým čase vracíme k našemu internetovýmu zápisníku. Surfování v tom teda moc nebude, to se budeme dřív muset naučit, ale tak nějak by se dalo popsat naše nynější čekání, než nás třešnáci povolají do práce. Ale to bychom trochu předbíhali.

     Jak jsme již naposledy psali, nejdříve nás čekala protrhávka jablek. U Marca jsme nakonec strávili všeho všudy čtrnáct dní, během kterých jsme kromě jablek stačili ještě posekat trávu kolem sadu, natřít podlahu okolo bazénu, verandu a ještě se dvakrát podívat do Osoyoosu.

     Ale pěkně popořadě, začneme povídáním o jabkách. Není to žádná věda. Stěžejní věc na tom celým je, ulehčit stromům od fůry plodů, který si na sobě vyplodily. Většinou totiž jablíčka rostou v trsech a tak vždy z každýho takovýho vybrat jedno dvě, které zůstanou a zbytek letí k zemi. Nejde pouze o zatížení, které způsobují větvím, ale také o živiny. Když na stromě zůstane moc jablek, nevyrostou tolik, jako když se trefí ten ideální počet. Jeho přesné vyjádření samozřejmě neexistuje a tak si ho u každého stromu podle oka musíte odhadnout. Narazili jsme na stromky, které byly doslova obaleny a tak, když měl člověk probráno, musel ještě další polovinu otrhat, ale také byly stromy, na kterých vyrostly všeho všudy dvě tři jabka. Sem tam ještě bylo potřeba uštípnout větve, které byly napadeny plísní a to by bylo v kostce vše. Sedm set stromů sice zní, jako pěkná řádka, ale zas tak hrozný to nebylo. Pravda, možná proto, že jsme se druhý den zkusili spojit s našima třešňákama v Osoyoosu, ti nás trochu vyděsili a neplánovaný výlet na jih nám tu protrhávku příjemně rozdělil. Ač jsme volali ještě asi o dva dny dřív, než nám původně říkali v dubnu, tak se na druhé straně linky ozvalo, díky za zavolání, ale už máme všechny sběrače a další nepotřebujeme. Trochu jsme znervózněli a druhý den vyrazili do Osoyoosu osobně, zkusit štěstí a poptat se, kde to půjde. Indové, kteří tu vlastní většinu sadů, jsou asi národem veselým, neb ti samí, kterým jsme včera volali, nám dnes do očí pověděli, že ještě trhače nesháněli, a že se klidně můžeme příští týden, kdy očekávají začátek sklizně, zastavit. Pro jistotu jsme ještě zkusili další a uvidíme. Když už nic jinýho, můžeme Marcovi aspoň přetlumočit, že u nich zůstaneme pravděpodobně tak ještě na sedm dní. A tak se zase vracíme zpátky do sadu protrhávat.

     Jaké to pak překvapení v sobotu večer, když si v mailu přečteme: „Trhat začínáme v pondělí, během zítřka od Vás potřebujeme slyšet, jestli tu budete.“ Ha, Indové ze sadu, kde jsme se včera ptali, a kde nám řekli, že si nás napíšou, že se bude začínat tak druhýho července...což je za týden. Najednou nevíme do čeho skočit dřív. Sice jsme s Marcem dohodnutý, že můžeme kdykoli odjet, ví jak to chodí, ale na druhou stranu, je nám to blbý, odjet od rozdělaný práce. Nicméně v neděli voláme Indům, jestli můžeme přijet o dva dny později, že nám předevčírem tvrdili něco jinýho. Odpověď je rezolutní ne, že se to změnilo a potřebujou začít. Pravda, že si v telefonu ne úplně vše rozumíme, ale vyplývá nám z toho, že bude lepší jet. Průšvih je, že jsme s Marcem od rána nemluvili, neb odjel brzo do práce a nevíme, kdy se bude vracet. Protrháváme jak divý, aj do deště jsme vytáhli v pončech, ale nestíháme. A tak když kolem šestý doráží z práce a my mu oznamujeme, že budeme muset odjet, zbývá nám jeden řádek a osm stromů k dodělání. Ač nás ujišťuje horem dolem, že je to v pohodě, blbýho pocitu se nezbavíme až do zítřejšího rána. Nedá se nic dělat, loučíme se a zvedáme kotvy. Ani úsměv od ucha k uchu našeho Inda nám náladu nezvedá. Vyslechnem si to nejnutnější, že se ráno v pět uvidíme v sadu a jdeme se užírat v myšlenkách s Lolou zaparkovanou mezi mladýma třešněma.

     Poprvé jsou čtyři ráno, když budík zazvoní. Dostává ještě jednu šanci, ale těsně před pátou už musíme ven. Se stále pocuchanou náladou to ale začíná celkem dobře. Ind nás všechny vítá, předvede vtípek, kdy ukazuje třešeň a ptá se, jestli to je ještě třešeň nebo už jabko a po představení Carla a Fernanda, našich mexickejch bosů v sadu vyrážíme na stromy. To jsme totiž zapomněli, všichni nás tu ubezpečujou, že tu mají opravdu veliký třešně, že takový jinde nejsou. No, co jsme viděli, žádný zázraky se nedějí, takový normální třešně. Že by zas něco v duchu: „V Kanadě je všechno nejlepší a největší...“ Ještě ne vše je dozrátý, tak se trhají jen opravdu tmavý kousky. Probíráme to tedy na stromech a usuzujeme, že máme tak zhruba stejnou rychlost jak minulý rok v Itálii. O to větší překvapení, když vidíme, že ostatní na nějaký probírání víceméně kašlou a rvou to, jak to přijde pod ruku. Pravda, že po čtyřech hodinách mají zhruba jednou tolik, co my. Ha, nebudeme to asi tak hrotit a dokud nezačou remcat, půjdeme taky po všem. Jenže než se stačíme vrhnout do dalšího kyblíku, přichází Carlo, že už se pro dnešek končí. Že toho je dost a všechno je ještě málo tmavý. U velkejch beden, binů, potkáváme hlavního šéfa, tak se ptáme, co to jako je. A on vysvětluje, že už si mysleli, že to půjde, ale že to přestřelili a bude se muset počkat. Na otázku jak dlouho přichází odpověď, že tak nejmíň čtyři dny. Z toho nám trochu padá čelist. Včera jsme od Marca utekli jak mokrý banditi a dnes tu stojíme, že budeme čtyři dny čekat. Ok, s Indem si dohadujem, ať nám dají den dva předem vědět mailem, že jsme utekli od rozdělanýho, takže to půjdeme dodělat. V minutě balíme Lolu a vyrážíme do města na internet, spojit se s Marcem, jestli se ještě můžeme vrátit, že můžeme doprotrhat ty nechaný stromky. Marc nezklamal a v mžiku odepisuje, že samozřejmě, ať dorazíme. Konečně s trochu napravenou náladou sedáme znovu do našeho domečku na čtyřech kolech a jedeme. V Pentictonu nás čeká srdečné přivítání a tak nám definitivně padá provinilý pocit ze srdce.

     V dalších dnech se bavíme vším, co si na nás pan domácí vymyslí. Ale zas tak v zápřahu nejsme a dostáváme se i na trhy do města a nakonec jeden večer trávíme společně u grilování a kanadskýho piva. To už se ale přiblížilo úterý, na který nám paní Indka avizovala nový začátek sklizně, když jsme to v pátek nevydrželi a zavolali jim, jak to vypadá. A tak se zase pomalu balíme, abychom vyrazili opět dál. I když se nakonec s Marcem míjíme takřka přede dveřmi alespoň je to tentokráte bez provinilýho pocitu z nedodělaný práce. Však se sem ještě určitě vrátíme než poletíme zpátky do Čech, alespoň pozdravit naše „adoptivní rodiče.“

     Indové však opět nezklamali. To, že začátek v úterý nebude asi už nepřekvapí. Bavíme se s šéfem a ten odhaduje tak pátek, sobotu, že nám ve středu pošlou maila, kdy přesně. Uf, je tohle možný? Nu, čtyři dny tu snad nějak proflákáme. Ono by to nemuselo být tak těžký, v Osoyoosu už je Gaty s Martinou, tak je na programu návštěva přátel z cest, potkali jsme se s nimi v Meziadin Junction, když jsme se vraceli z Aljašky. S Tomášem, „Gatym,“ se potkáváme u knihovny a tak s „Grooverem“, místním vinným ciderem, prosedíme celý odpoledne v centru města u vody. Sdělujeme si zážitky z cest, z práce pro Indy, taky jsou u jedněch, a tak. S Marťou uvažujou, že by tu zůstali na celý léto, tak i shánějí něco jinýho než jen třešně. Martina je teď v restauraci, kde dělá pomocnou servírku a Gaty, když nesbírá, což u nich dost závisí na tom, jak se Ind vyspí, tak spravuje co je potřeba v jednom hotelu. Večer přejíždíme k nim do sadu, kam pak doráží i Marťa ze svý šichty. Kecáme a kecáme a až ve dvě uleháme v Lole píchnutý mezi třešněma a doufáme, že se ráno nějak vypaříme z dohledu pana Inda. Jak ho známe z vyprávění, rozhodně bychom mu nechtěli vysvětlovat, co jsme tu dělali. Útěk nakonec vychází, i když duše by se v nás nedořezal. Parkujeme v centru u vody na dospání, z něhož nás vytrhne až zabušení na auto s větou: „Občanské průkazy prosím“ ...vtipálek Gaty. Unaveni včerejším ponocováním vyrážíme do ulic pěšmo a necháváme si ukázat, jak to tu chodí v knihovně s internetem a tak. Naši přátelé pak musí na pohovor do jednoho hotelu, tak v poflakování pokračujeme už jen ve dvou a zpátky k Lole dorážíme až v podvečer.

     V centru se údajně spát nedá, tak jedem kousek za město na vyhlídku, kde je to již prověřené. To že po desátý nás čeká ještě česká návštěva zmiňovat snad ani nemusíme. Chvíli pokračujeme v tom, co jsme včera začali, ale tentokráte to nepřeháníme, Marťa s Gatym jdou zítra v pět na stromy, tak nás po jedenáctý zanechávají našemu osudu a frčej dolů ku městu.

     Takovýmhle lajdačením se bavíme ještě jeden den. Objíždíme farmy v okolí té, kde dělají naši přátelé a tu jejich si necháváme jako poslední možnost. Přeci jen potom, co říkali, není asi s panem Indem žádná legrace. Nakonec se tam už ani nedostáváme a tentokráte kempujeme přímo naproti Visitor Centru. Společnost nám dělá ten samej Ford jako je naše Lola a pak pěkná řádka kamionů.

     Ráno se ani nenadějeme a už drnčí telefon, během pár sekund na nás Martina vyhrkne, že se ptali u nich, a že prý jestli chceme těch pár dní, co tu budeme čekat, trhat pro ně, klidně můžeme. Protože jsme včera nic nesehnali, bereme všema deseti a za chvilku už míříme ku městu. Když nic jinýho, tak alespoň budeme mít vyřešený kempování s vodou a ještě nějakej ten dolar k dobru. Nakonec se z pár dní vyklubalo dní deset a navíc pěknejch a zajímavech. Pokaždé to začínalo stejně. O půl šestý první budík, ve tři čtvrtě druhý a v šest už jsme zpravidla mířili na stromy. Možná to bylo tím, že se počasí uklidnilo a vypadalo to líp, nebo jen lepší konstalací hvězd, ale i pan Ind začal být víc v pohodě a když ho po pár dnech vystřídali jeho synové, nervóza byla ta tam. Pan nejvyšší totiž letěl do Indie a nechal nás pod dohledem manželky a jejich dvou synů. Třešně se tu sbírají do plechových kyblíků, které odpovídají 10 librám, což je asi čtyři a půl kila. Buď si můžete připnout kyblík přímo na uvázek a tím si ho držet na pupku před sebou, anebo tak jako my, máte uvázek s větším kyblíkem, 20 librákem, a chodíte to rozsejpat do těch menších na zemi. Úvazek, takový kšandy, s tím větším jsme totiž vyfasovali hned první den u „Kambáků“ a nechali nám ho než u nich skončíme, tak jim teď děláme alespoň reklamu na cizím. V devět se koná přestávka na čaj, tee time. Paní domu vždy donesla teplej indickej čaj, jak jinak než s mlíkem, a k tomu jejich obdobu cukroví. Popravdě nás čaj první den moc nenadchl, ale postupně jsme si k němu cestu nacházeli a ke konci jsme si už i nechávali přidat. Čtvrthoďka pokecu, většinou o tom jak jsou ty stromy vysoký, málo obsypaný, třešně mrňavý a ještě málo tmavý a vůbec jak je to na pytel a zpátky. Ono, zas tak úplně špatný to taky nebylo, ale pravda je, že málokdy jsme se dostali dohromady nad 40 - 45 kybliků, což jsme si původně mysleli, že bude tak norma pro jednoho. Končívalo se většinou mezi dvanáctou a jednou, podle toho jak moc se rozpařilo Sluníčko a třešně začaly měknout. A protože, firma Brar Orchards, má hned u silnice krámek s ovocem a zeleninou, rovnou se třešně přímo u nich ještě třídí. Z čehož nám vyplynula další možnost přivýdělku, pár hodinkama u pásu na třídičce, které se poměrně rychle začalo říkat: „Pakáč,“ z anglického packing, balení. I když klidně by to mohlo být od českého pakárna.

     Celé se to stávalo z pásu, na který Victor, jeden ze dvou Mexičanů, kteří tu jsou na celou sezonu, tedy čtyři měsíce, sypal třešně z bedýnek, kam se přesypaly ty naše kyblíky, a tam už jsme stáli my a postupně vyhazovali puklý, nahnilý, či jinak špatný kousky. Takhle od čtyřech odpoledne většinou aspoň do sedmi.

     Poledně odpolední přestávku jsme před pakáčem trávili povětšinou na pláži u Osoyoos Lake a večery v českém ležení, kdy došlo na pivo, cider, dokonce i na palačinky a na závěr jedna mezinárodní grilovačka s Mexičanama a jedním Kanaďanem původem z Moskvy, který šel tak zrovna kolem. Jenže deset dní uteklo jako voda a tak nastal čas stěhování o kousek dál. Gaty s Marťou jdou do sadu k „TJovi,“ což je Ind, ke kterýmu už několik let jezdí jedna Češka na třešně vozit bedny na traktoru a vždycky si udělá vlastní skupinku. A my jedeme ke Kambákům, naším starým známým Kambo Farms.

     Programy dní se nijak nezměnily, jen úhrn utržených třešní se zhruba zdvojnásobil a místo pakáče se zatím chodíme jen koupat do jezera, možná ale něco ještě takhle na odpoledne dopadne. A jelikož je to ke Gatymu s Marťou nedaleko, časté návštěvy u sousedů pokračují, kdy se s náma spřáhla i Katka, jejich velení na traktoru. Trhání je skoro stejný, ovšem pozdvižení nám způsobil takovej větší slejvák jednoho večera. Aby jim totiž třešně nepopraskaly a neshnily, hned jak přestane pršet vyrážej s traktorama do sadu, kde hodnou dobu jezdí se zapnutýma prázdnýma postřikovácíma vozejkama a místo pesticidů foukají pouze vzduch do stromů, aby rychleji uschnuly. A když to nestačí, zavolají helikoptéru a ta nízkým popolítáváním nad vrškama, žene rotorem vzduch z vrchu. Zajímavá podívaná, i když po akci nám teda stromy o moc sušší nepřišly. Na ni přišla řada až ráno okolo páté, zrovna když jsme vyráželi k prvním žebříkovejm výstupům.

     Takhle nám to pokračovalo až do konce měsíce. To už ale pomalu začínáme sledovat maily, kdy nás povolají na další štaci, tentokráte do Crestonu. Pokud Vám ten název něco říká, není to náhoda. Přes něj jsme se na konci jara vraceli z cest a zoufale hledali nějakej kousek přírody bez sněhu, do které bychom vyrazili na špacír.

     V Osoyoosu totiž třešňová sezona pomalu končí a tak je na čase se podívat zase o kousek dál. První zpráva ohlašuje začátek na čtvrtek 2. srpna. Loučíme se u Kambáků a jedeme za Gatym, Marťou a Katkou k „TJovi,“ kde si chceme dát den oraz než vyrazíme přes kopce do Crestonu. Tomáše akorát potkáváme před knihovnou na schodech a hned nám hlásí, že se to posouvá na neděli. Ha, tak to máme ještě víc než den před odjezdem. Co jsme zapomněli napsat, že Tom jede s námi a Marťa tu bude na měsíc zůstávat sama v pracovním zápřahu v restauraci a v resortu na baru. Přemýšlíme co do neděle dělat, neb je tak se tu poflakovat nemusíme. Zas tolik zajímavých míst okolo města není a na delší výlety po okolí si počkáme na pozdějc až se tudy budeme vracet Přejíždíme do sadu k TJovi a tam nám Káťa nabízí, že jestli chceme, můžeme ještě těch pár dní trhat s nimi. Berem, už také pomalu končí a tak je tam jen Tom s Marťou, dvě mexický sestry a Káťa. Probírají strom po stromu a trhají jen absolutně pěkný třešně. Tj daleko víc než ostatní hledí na kvalitu třešní a tak radši připlatí za takovouhle probírku, než aby si pošramotil reputaci, kdyby mu tam všichni servali všechno, tak jak se to dá, když sklizeň vrcholí a kyblíky se plní skoro samy. No skoro, s velkým S na začátku. U „TJe“ také poprvé vidíme ty velký třešně, o kterých se tu všude básní. Musíme tedy dát zapravdu, že jsou opravdu veliký, takový pingpongový míčky. Po dva dny to ještě prokládáme chvilkou přebírání v chlaďáku. Docela teplotní šok, takhle si z třiceti stupňovýho vedra zalíst na dvě hodiny do místnosti, kde je pět stupňů. A večery pak patří bujarému veselí. Teda, tak bujarému zase ne, ale gril, co máme v Lole se dostává ke slovu. Dvakrát grilujeme lososa, což tu je vyhlášenou, ale ne tak nedostupnou pochoutkou. Následuje palačinková párty a na závěr, poslední večer v sadu, ještě jedno grilování, když nás TJ poslal, ať si na poslední večer něco koupíme na oslavu. Jojo, tak trošku jinej sadař, než se kterými jsme se tu potkali. Ne, že by byli špatní, ale přeci jen TJ se s námi bavil tak trochu jako se sobě si rovnými, ne jako pouze se sběrači, kteří mu přišli sesbírat třešně ze stromů. Ráno už jen vyplácení šeků, tisknutí rukou a pomalu se vydáváme z našeho přechodnýho bydlení vedle obrovskýho foliovníku na dobrodružnou cestu do Crestonu.

     Dobrodružnou po všech stránkách. Lola poprvé od cesty z Whitehorsu do Beaver Creeku zase veze ne jen nás dva, ale i Gatyho. Chudák sedí na jedné z našich stoliček, které jsou z úsporných důvodů dětské velikosti. Večer na nich posedět je pohoda, ale na tři sta kilometrů dlouhou projížďku to zrovna není značka ideal. Čeká nás asi tři sta třicet nebo šedesát kilometrů, podle toho jestli pojedem přes všechny kopce nebo jeden vynecháme sice delší cestou, ale ne až tak náročnou pro toho našeho šestiválcového dobrodruha. Po prvním výjezdu za Osoyoosem zjišťujeme, že nám Lola vydává podivný zvuky, když se odlehčí plynovej pedál. Chvíli jedeme zabřednutí do hovoru, co to tak může být a nakonec usuzujeme, že nám asi začíná trochu střílet do výfuku. Že by to chtělo jí taky věnovat trochu pozornosti a vyměnit svíčky? Nicméně, do Crestonu to vydrží a tam bychom to pak mohli pořešit. Tak jedeme a jedeme, z kopce do kopce. V Grand Forks dokupujeme baterky do čelovek, to je další věc co jsme se dozvěděli z mailu, sbírat se začíná deset minut po půlnoci. A je tu první větší stoupání do sedla nedaleko Rosslandu, kde jsme také na jaře byli. Lola se pere statečně. Přejíždíme modrej most, u kterýho jsme minule zastavovali a stále stoupáme. Pomalu dojíždíme jeden plížící se kamion, když najednou cukání a Lola chcípá. Nastartujeme, ale po pár metrech zas. Potřebujeme alespoň padesát metrů, kde končí betonová svodidla a mohli bychom zastavit na krajnici a nechat trochu oddechnout přehřátýmu motoru. Teda, to nevíme jistě, ale doufáme, že to je „jen“ přehřátí. Po takových patnácti minutách nakonec sbíráme odvahu, startujeme a dojíždíme až na vyhlídnutý plácek, kde na chvíli zakotvíme. Ono se není moc čemu divit. Kopec je to pořádný a venku pěkný vedro. V Osoyoosu bylo včera 38 stupňů Celsia a předpověď na dnešek byla čtyřicet, takže i tady, byť mezi kopci to bude pěkná cifra. Koukáme pod kapotu, zdá se, že vše v pořádku. Pro jistotu dolíváme trochu oleje a čekáme. Takhle uběhne ještě asi tři čtvrtě hodiny než znovu sbíráme odvahu a ještě pro jistotu otevíráme víčko od chladiče.

     Žádný vodotrysk se nekoná, vody dost, žádná známka po oleji, či něčem takovým, co by mohlo ukazovat na prasklou hlavu, tak nakonec se zapnutým topením na plný pecky, aby se chladiči odlehčilo, vyrážíme. Vypadá to slibně. Poslední kilometr a půl Lola hravě zvládne a během klesání si jen tak pobroukává. Sem tam ještě vystřelí, ale to není tak hrozný. Horší je naše zpoždění a navíc fakt, že se nám nechce znovu trápit motor ve velkým kopci a rozhodujeme se pro delší cestu, která mimo to zahrnuje i přívoz přes Kootenay Lake. U Shukinů, což jsou majitelé sadu v Crestonu, máme být až o půl dvanáctý, to tak i tak stíháme, ale další z věcí, co jsme ještě na Lole nestihli opravit jsou světla a setmění na sebe nenechá zas tak dlouho čekat. K přívozu přijíždíme téměř na čas a po půl hodince se už houpeme na vlnách. Na druhé straně jezera směle vyrážíme a co nejdéle jedeme na parkovačky, což je tu běžná praxe. Pak už ale dáváme potkávačky a jen čekáme, jestli se náhodou neumoudřily. Vydržely to celkem dlouho, ale ne až do cíle a čtyřicet kilometrů před Crestonem začali poblikávat. Chvíli se to dá, ale radši to víc neriskujeme. Na odpočívadle vymýšlíme jak to provizorně opravit a nakonec s drátem píchnutým do pojistek, kterým ty lampy živíme, pokračujeme. Prasečina největšího kalibru, ale jedeme a víme, že to je jasný potrestání za to jak jsme se na Lolu v poslední době vyprdli a pořád opravování oddalovali. K Shukin Orchards přijíždíme pět minut před půl dvanáctou a stíháme již probíhající proslov naší budoucí šéfový, Cathy. Jsme z toho trochu zmateni. Teda trochu úplně a tak, když se všichni začínají rozcházet, jdeme za ní, že jsme dorazili, podle instrukcí na půl dvanáctou, tak jak bylo v mailu. Trochu se podivila, že jsme se neukázali dřív, tak jsme jen tak zběžně popsali naše patálie cestou, aby byla v obraze, že jsme počítali, že tu budeme do setmění. No, chvilku přemýšlí, očividně, jsme ji zaskočili. Až nakonec se ptá, jestli jsme připraveni jít sbírat už dnes v noci. Pravda, že jsme s tím počítali, ale doopravdy bychom se asi radši po té naší štrapáci natáhli a nechali si něco hezkého zdát než následujících deset hodin koukat do třešní. Naši únavu asi moc neskrýváme, protože nám nabízí, že bychom mohli začít až zítra, ráno ať se za ní zastavíme a dohodneme se co a jak. Vůbec se nebráníme, s vidinou brzkého zalehnutí vybíráme místo pro stany a vedle Loly nahned usínáme.

     Pro nikoho není překvapením, že se probouzíme až ráno. Kolem deváté se stavujeme za Cathy a pak pokračujeme do města. Večer nás čeká premiéra nočního sbírání, tak se jdeme zatím poohlídnout, jak to tu chodí v knihovně s internetem a tak kolem.

    Je zhruba jedenáct, do půlnoci zbývá slabá hodinka a my spíše než na šichtu v sadu vypadáme jak před noční směnou na šachtě. Překvapivě ale boj s únavou ani s padajícími víčky není žádnou tragédií a za rozbřesku, kdy se koná snídaňová pauza, káva a koláč, shledáváme, že to zas tak hrozný není. Ale více si už necháme do dalšího povídání z našich trampot. Třešní je tu fůra, tak se bude jistě na co těšit.