Trochu opožděně sem připícháváme kratičkou
zprávu z jednoho červnovýho víkendu, kdy si Modrej odbyl premiéru u našich
sousedů na Slovensku.
Celý to začalo jedním z příspěvků na
internetovým fóru o vzduchem chlazených Volkswagenech: 21.-23.6. 2013 1.
Aircooled Volkswagen Meeting Gazárka. Modrej na cesty připraven, na práci
prakticky nic, tak proč se tam nepodívat. Verka tentokráte zůstává doma, neb
ona narozdíl od Merlina něco k práci má, ale tak to aspoň kluci obhlídnou,
jestli aj ženská část posádky snese víkend plnej ozubených koleček, pístů,
válců a hřídelí hojně prosycen spáleným benzínem. Chvíli jsme řešili, jestli
nás odtamtud nepoženou, když je Modrej chlazen vodou a navíc ještě nafťák. Ale
jak kluci mailem odpověděli, začínají a tak ještě striktně nevyhraňují účast
pouze vzduchem chlazeným VW, a ať přijedem, při vjezdu nám prý vypustí vodu
z chladiče a budeme jejich.
A tak si to v pekelným vedru šineme
pátečním provozem ku Slovensku. Gazárka je poměrně zavedenej rekreační areál
mezi písáky u obce Šaštín – Stráže, nějakých slabých 20 kilometrů od česko -
slovenské hranice nedaleko hlavního tahu z Brna na Bratislavu. Modrej
šlape jak hodinky a i to teplo se dá unést, hlavně že je čím cestou chladit...
Před
sedmou jsme na místě, dostáváme podrobnej program na zítřejší spanilou jízdu do
nedaleké Skalice a hledáme místo na zakempení. Dále se to už nese, tak jak to
asi všichni čekají. Sedí se tak porůznu kolem aut a grilů, popíjí pivko a ty
naše plechovky se probírají horem dolem.
Ale to už tu máme sobotu a v poledne
se vyráží na společnou jízdu do asi třicet kilometrů vzdálené Skalice. Kromě
toho, že tam mají řemeslnické slavnosti, do jejichž programu se máme zapojit
jako zpestření parkováním přímo v centru dění na náměstí, je ještě navíc
domluvena prohlídka historického mlýnu bratří Pilarikových. Slunko zas
spolehlivě pere, ale to nikterak nevadí tomu, aby se lehce po dvanáctý dala
celá kolona do pohybu. Jízda jako taková jde jen stěží popsat. Stačí si
představit špalír tak třiceti postarších aut v různým stavu naleštěnosti,
o hluku jejich výfuků nemluvě, jak si to tak štrádujou malebnou krajinou.
S Modrým jsme se trochu krčili vzadu, abychom ten líbeznej zvuk vzduchem
chlazených boxerů moc nenarušovali klapáním toho našeho srdíčka, ale o to jsme
měli větší rozhled na tu parádu před námi. Ve Skalici jsme pak už jen
zaparkovali a hodnou část dne strávili mezi košíkáři, kováři, řezbáři a dalšími
řemeslníky, kteří se sem sjeli.
Na třetí
se však slejzáme do mlýna, který je dnes proměněn v muzeum a vyhlášen
technickou památkou. Jedná se totiž o jeden z mála dochovalých elektrických
mlýnů z první poloviny 20. století. Původně byl poháněn klasickým vodním
kolem, ale s rozvojem elektrifikace došlo i na něj a tak se
v suterénu usídlily dva elektromotory pohánějící celou tu skrumáž řemenů
napříč všemi třemi patry budovy. Ujímá se nás slečna průvodkyně a pomalu
procházíme všemi místnostmi až jsme na samým vršku pod půdou, na vlastním
začátku procesu mletí obilí. Hodinka prohlídky utíká jak voda a už jsme zase
venku. Nu, vcelku zajímavá podívaná na ty povětšinou dřevěný stroje poháněný
plochými koženými řemeny až si člověk vzpomene, jak mu kdysi ve škole vyprávěli
o průmyslový revoluci, parních strojích pohánějících řemeny vše, co se mohlo
točit, továrnách a žárovkách.
To jsme
již ale zpátky na náměstí, poslední chvilky mezi řemeslníky a startujeme ty
naše báječné stroje a s decibely z výfuků uháníme zpátky k Šaštínu.
Večer znovu probíráme všechno co se kolem těch našich kár točí a tak se zas
ulehá až v pokročilých hodinách.
Třetí
srazový den je už pak jen ve znamení pomalého balení a lelkování, než se člověk
rozhoupe, skočí do auta a vyrazí na cestu.
Nakonec
se i my vydáváme zpátky do tej naší kotliny. A protože jsme během večerního
povídání u pivka nakousli starý Masarykův okruh, kde se jezdívala Velká cena
Brna, kroužíme s Modrým vzpomínkový kolečko místy, kterými projelo toliko
zvučných jmen, že spočítat je, by bylo na celý další víkend. Stück, Farina, Šťastný,
Sojka, Reed, Agostini, Havel.... Až do roku 1984 tudy pravidelně jezdívali v nejvyšších
rychlostech, co jim stroje a jedna z posledních přírodních tratí mistrovství
světa, evropského poháru a všech možných dalších šampionátů umožňovala.
Kousek za Brnem se už vedro na dálnici dá
sotva vydržet, nejvyšší čas na kamioňáckou přestávku. Zpátky do provozu se
vracíme až se západem Slunce a dorážíme zbývající kousek do Lokte, kde na
potemnělým parkovišti u mekáče nocujem.
Původně se ještě na pondělí plánoval
cyklovýlet po nedokončených mostech prvorepublikové dálnice západ – východ.
Jenže počasí tomu už nechtělo a od časného rána zkrápí krajinu vysočiny jeden
déšť za druhým. Nakonec tedy aspoň stíháme Vojslavický most, který jako jediný slouží
svému původnímu poslání. Teda tak trochu. Klene se nad dnešní přehradní nádrží
Švihov, spíš známou jako Želivka. Původně měl převézt dálnici pouze
z jedné strany údolí na druhou, jenže to bylo na konci třicátých let a o
chystané přehradě nikdo neměl ani zdání. Ta si totiž vynutila změnu trasy kvůli
ochraně pitné vody a rázem byl most moc hluboko. Nakonec to vyřešila mohutná
nástavba a tak nad původní mostovkou vyrostlo ještě jedno patro se současnou
dálnicí. Když nic jinýho, tak je aspoň jeden z mála pamětníků původního
projektu pěkně chráněn před dopadajícími kapkami deště a nabízí spektakulární
místo k dnešní snídani. Jenže déšť stále neustává a ani po zbytek dne by
neměl, takže z kola nic nebude, naposledy poskládat věci do Modrýho a
vyrážíme rovnou za Verkou.
