21.června, Kanada; Vrtochy počasí...

     Tak jak to už bývá, když si někam sedneme, abychom se připojili a naskládali něco na blog, dopoledne uteče jako voda a někdy i pěknej kousek z odpoledne. Na to jsme si ale už tak nějak zvykli. Jakmile bylo vše na svým místě míříme k Lole, abychom vyrazili na další pokračování. Poslední prověrka zásob, jestli máme opravdu vše a jedeme. Cestou do Jasperu máme vyhlídnutý Mount Robson Provincional Park, kde bychom se mohli vydat zase s naším plátěným domečkem na špacír, tak je cílová zastávka jasná. Prince George opouštíme za letmýho krápání, který během cesty hned přešlo v déšť a hned zas v záblesky Slunka mezi mraky. Pravda, že předpověď počasí, co jsme viděli nevypadá zrovna dvakrát vábivě, tak snad to bude lepší než v prognózách. Pokračujeme po Yellowhead Highway a současně s ní sledujeme i železnici, která se stará o spojení Britské Kolumbie s Albertou, tedy Vancouveru s Edmontonem a ještě dál. Kousek za Prince George skončilo jakýkoli osídlení a začalo až zas pod horama. Teda, abychom, byli přesní, tak více osad je podél trati než okolo silnice a tak narážíme až na poslední dvě než se zas vnoříme mezi kopce. Děti z jednotlivých stavení podél cesty se snad musí poznat až v první třídě ve škole. Vesnice, městečko, totiž začne někde mezi polma a pak notnou dávku kilometrů potkáváte sem tam domek, ranč, podél cesty. V okolí centra zástavba zhoustne a pak zas tu a tam stavení až už nepotkáte nic jen mezi lesy rozesetý louky. Takhle projíždíme jak McBride tak Tete Jaune Cache, což je spíš jen křižovatka asi s dvěma možnostmi ubytování. Odbočuje tu totiž hlavní tah na již zmíněný Vancouver. My však sledujeme dál naši žlutou hlavu a asi po dvaceti kilometrech zastavujeme u návštěvního střediska Mount Robson Parku, kde na plácku vedle cesty hlavy skládáme.

     Ráno nás budí sluníčko a tak plni očekávání vyrážíme na informace. Máme vyhlídnutý Berg Lake Trail a tak se na něj chceme poptat a hlavně, pokud ho budeme chtít jít, musíme se tu zaregistrovat a zaplatit permit. Paní u přepážky nám ochotně odpovídá na naše zvídavý otázky, že moc sněhu už tam není, ukazuje v mapě, kde jsou přístřešky cestou, tábořiště a na závěr posílá do suterénu na instruktážní video, který zde musí každý zkouknout než vyrazí na cestu. Škoda, kdyby jsme ho neviděli, tak jsme se i na výšlap vydali. Ale potom, co jsme zachytili informaci typu, nejnavštěvovanější trail ve Skalistých horách, plus nějaký další superlativa včetně ukázek jak vypadají přístřešky kolem trasy, děkujeme, nechceme. Některé záběry z cesty vypadaly zrovna tak jak by mohly vypadat od nás z Krkonoš mezi Luční boudou a Sněžkou. Jeden vláček turistů sem a druhej tam, a ne že někdo zkusí jít v protisměru. To, že video ještě obsahovalo nezbytný upozornění, aby si člověk vzal dobrý boty, lékárničku a před cestou se namazal krémem na opalování, to snad ani nemusíme zmiňovat, to už hold k tý severoamerický kultuře patří, jak sami rádi říkají: „Safety first.“ Tedy bezpečnost na prvním místě. Balíme si tedy batohy jen na jednodenní špacír a půjdeme se po trase alespoň projít, kam dojdeme, když už jsme tu. Do Jasperu je to co by kamenem dohodil, tak až se vrátíme, natankujeme a přefrčíme těch 86 kilometrů do Alberty ještě před setměním.

     První kilometry nás jen utvrzují v našem rozhodnutí. I když tu je stále ještě začátek sezony, tak už tu proudí relativně hodně lidí. Sice většina vypadá jako my, tedy, že nejdou na výšlap s batohem na víc dní, ale i tak se mezi nimi pár jedinců s krosnou vidí a tak možná bude u Berg Lake rušno. Takhle míjíme Kinney Lake, kde asi většina procházkářů otáčí a ještě pokračujeme dál až k White Falls, k pěkně svižnejm vodopádům. Celej Berg Lake Trail měří 23 kilometrů a až na pár možností výšlapů od jezera, se musí jít tam a zpátky tou samou cestou. Kromě vodopádů, ke kterejm jsme došli my, jsou na trase ještě jedny a ještě větší a pak hlavně všemi opěvovaný výhled na svahy Mount Robson od samotnýho Berg Lake. My však otáčíme zhruba na třináctým kilometru a frčíme zpátky k Lole. Sice nám neprší, ale na nějaký daleký rozhledy to zrovna není a tak ani ty famózní výhledy na nejvyšší brdek kanadských Skalistých hor se nedají očekávat. S tím deštěm jsme to samozřejmě zakřikli a na poslední tři až čtyři kilometry nám regulérně prší. Naštěstí jsme již tou dobou ve vzrostlým lese a tak úplně durch k autu nedorážíme. Horší to je s naším tankováním, protože nám už stačili zavřít pumpu a do Jasperu to je ještě 86 kilometrů, což je na stav naší nádrže nejspíš moc. Bohužel nezbývá než tu strávit ještě jednu noc a na cestu se vydat až zítra ráno.

     Ráno nás budí už důvěrně známé bubnování dešťových kapek do střechy a tak to vypadá, že je na čase zvednout kotvy. Procedura u benzínky je během několika minut u konce a zase se ocitáme na cestě. Yellowhead Highway je tradiční obchodní stezkou, kterou zde již mnoho let před bílými lovci a obchodníky s kožešinami využívali k překonání hřebenu Skalistých hor místní první národy. Název dostala podle sedla, nejnižšího ve Skalistých horách, Yellowhead Pass a to podle jednoho ze zaměstnanců Hudson Bay Company, blonďatého Irokéze Pierra Bostonaise, který působil v Jasperu. Později koncem 19. století tudy natáhli i železnici, stezku pak upravili aby byla sjízdná i osobními auty za druhé světové války, jak jinak než kvůli zásobování, a jak jsme si kolem silnice všimli, tak přibyl i ropovod, kterej je zakopanej pod zemí.

     Hodina a kousek utekla jako voda a znovu se ocitáme v centru toho již několikrát zmíněnýho a nám již známýho nevelikýho horskýho města Jasper. Ze všeho nejdříve míříme do outdoorovýho krámu, podívat se jestli nemají nějaký topografický mapy. Prohlížíme si to, co mají a klučina prodavač, starej asi tak jak my, na nás jestli nám může nějak pomoci. Tak jen odpovídáme, že ani ne, že jen koukáme na mapy. On na to, že teda jako jo, vše v pohodě a pak jakoby návdavkem, jestli nás včera nepotkal na Berg Lake Trailu. Tak se ještě chvilku bavíme, kde jsme se asi nejspíš míjeli. Pak odbíhá a za chvíli je zpátky a ptá se odkud jsme. No a dál už prodejnou hučí čeština, protože nás před tím zaslechl jak se bavíme mezi sebou, tak už se jen ze zdvořilosti optal odkud jsme se tu vyloupli. V Jasperu je od prosince, jako druhou práci dělá údržbáře v hotelu a až mu roční smlouva v hotelu vyprší, tak tu bude zůstávat na pracovní víza přes krám, ve kterým teď akorát krafáme. Takže během posledního týdne, další Čech, se kterým se potkáváme. Zkoušeli jsme od něj vyzjistit jak to vypadá okolo Jasperu na trailech. A z odpovědi moc šťastni nejsme. Všude je ještě fůra sněhu a jen pár víceméně denních procházek v nižších nadmořských výškách se dá. Trošku nás to zaskočilo, neb jsme si mysleli, že až pojedeme z Aljašky, tak že už bude sníh jen na úplnejch vrškách nebo sem tam v nějakým sedle. I v průvodcích se tak po většinou píše, že se na první traily dá vyrážet od třetího týdne v květnu. Takže jsme to ani nijak moc neověřovali, protože nás ani náhodou nenapadlo, že letos se sněhu urodilo zrovna jak na potvoru nějak víc. Jdeme se ještě poptat do návštěvnickýho centra a tam nám jeho slova jen potvrzují. Všude je ještě hodně sněhu, i tam kde už se normálně touto dobou chodívá. Odcházíme tedy s nepořízenou hledat knihovnu s internetem. Tam rychle pácháme resty v galerii a už hledáme jak z tej naší šlamastiky ven. Nakonec tedy dáváme na našeho průvodce po trailech ve Skalistých horách a na zítřejší program vybíráme Maligne Canyon a Sulphur Skyline z nedalekých Miette Hot Springs. Další co nás ještě tíží je totiž počasí. Zítra má být asi půl dne slunečno, ale jinak to v příštích dnech vypadá na další pršení. Proto vybíráme jen jednodenní vycházky a ty vícedenní ještě necháváme uležet. A aby byl výčet z celého dne kompletní, tak večer, ještě než ulehneme ke spánku na parkovišti hned vedle o generaci mladšího Volkswagenu Transporter než je náš Modrej, kterýho si s sebou z Německa vzal na cesty takovej postarší pár, jdeme do bazénu za sprchou.

     Maligne Canyon je místní atrakce číslo jedna a po pár metrech začínáme pomalu litovat, že jsme sem vůbec lezli. To, že to bude špacír krátkej, to jsme věděli, ale že z toho půlka bude po asfaltovejch chodníčkách ohraničených zábradlím a pletivem, to už nás nenapadlo. Když pak ke konci kaňonu potkáváme davy turistů z autobusů z nedalekého parkoviště, nečekáme ani minutu a frčíme lesem druhou cestou zpátky k Lole. Tohle si ten pán, co napsal toho průvodce mohl odpustit. Nebo to moh dát alespoň do kapitoly „Zlej sen“, nebo tak něco. Snad Sulphur Skyline bude lepší než tahle šaškárna.

     Je to asi padesát kilometrů směrem na Edmonton a tak frčíme po stejný silnici, po který jsme tu před měsícem a kouskem směřovali k Dawson Creeku, k nultý míly Alcanu. V Miette Hot Springs to začíná legračně. Horský kozy se tu totiž úplně svévolně procházejí po parkovišti mezi zaparkovanými auty a navíc se toho moc nebojej a vlezou Vám všude. Ale řekněte sami, co jím může na podvozku auta tak chutnat, a co takovej školní autobus?

     Ale po krátkým zkoumání necháváme kozy kozama a už si to šlapem na kopec. Nemá to být nikterak dlouhý, za to trochu nahoru. Na pěti kilometrech bychom se měli posunout o sedm set výškových metrů a spočinout na vrcholku Sulphur Mountain ve 2020 metrech nad mořem. A k tomu ty výhledy. Více psát ztrácí smysl, snad jen, že nálada pochroumaná ranní exhibicí v Maligne Canyonu je ta tam a radost z vejletění se vrací na své místo.

     Když se pak vracíme k Lole, potkáváme staré známé z včerejšího večera a dnes dokonce i s pánem Němcem prohazujeme několik vět. Jsou tu už od podzimku a právě míří na Aljašku. Jojo, příště jede Modrej s náma a basta. My se však ještě večer vracíme do Jasperu, kde zítra podle předpovědi vymyslíme, co dál.

     Pokud jste už tady čekali koněčně nějakej dramatickej zvrat, tak Vás musíme zklamat. Od rána tak střídavě prší a pršet má i v dalších dnech. Spíš víc než míň. Nezbývá než zkusit štěstí dál. Tankujeme a pak už vyrážíme po Icefields Parkway s očekáváním jak to bude vypadat v národním parku Banff, který s Jasperem sousedí na jihovýchodě. Sice jsme koukali i na počasí tam a žádný zvrat neslibovalo, ale hold odvážnému štěstí přeje, tak by mohlo aj nám.

     Po Icefields Parkway jsme už jeli a to v protisměru, tak netřeba moc představovat. Jedinou změnou je zastávka pro informace v Columbia Icefields Center.

     To je takovej mamutí turistickej podnik s autobusy a terénními autobusy, který dostanou během čtvrt hodiny zájemce v teniskách, z parkoviště u silnice až na sněhovej povrch ledovce Columbia, největšího ledovcovýho pole v Kanadě. Ze začátku máme takovej pocit jako bychom vlezli do letištního terminálu, jak to tu hučí. Ono to tak de facto je, jen lety do celýho světa zastupuje jediná pozemní linka přes údolí na pomalu mizící ledovec, jak si na obrázkách z průběhu let prohlížíme. Rychle se tedy ptáme na jeden trail, který kousek odsud, na hranicích národních parků, je. Paní, jejíž maminka pocházela z Hořic, jak nám pěkně chrčivě říká po tom, co se zeptala odkud jsme, nás ale moc nepotěší. Teda ono to už tak nějak tušíme z pohledů na okolní kopce, ale přeci jen, co kdyby měli nějakou optimistickou novinku. Nene, žádná změna, náš vyhlídnutej osmdesáti kilometrovej okruh je ještě pod sněhem. Ne na celý délce, ale na větší části, což zas nenáhrává ani lyžím, abychom každou chvilkou nenandavali a zas nesundavali, navíc jak se tu střídá déšť stále ještě se sněžením, začali z okolních kopců sjíždět pěkný laviny. Tady toho tedy moc nevymyslíme a padáme. Na parkovišti v Lole nadáváme na počasí a v hustým sněžení pokračujeme dál. Dokonce cestou potkáváme cyklistu jak se pere s nadílkou mokrejch vloček.

     Jakmile ale sjíždíme z nejvyššího úseku, zase se na chvilku vyčasuje a otevírají se pohledy na stěny v údolí kolem nás. Na dlouho však ne a tak to střídavě pokračuje až do Lake Louise, kde nekončí nejen Icefields Parkway, ale i naše dnešní putování.

     Naše první ranní kroky míří mezi kapkami deště jak jinak než na informace. Chvilku před náma se tam na situaci ptají dva chlapíci z Ontaria, jak pak na parkovišti zjišťujeme. Jsou na tom asi podobně jak my, protože stejně tak jak my nevypadají šťastně z toho co jim a posléze i nám slečna na přepážce říká. Všechny vícedenní cesty jsou nemožný. Na hodně místech sjíždějí laviny, do toho crčí z kopců nesčetně potoků aj v místech, kde normálně nic neteče a tak se dá tak na procházky okolo parkovišť. Takhle po americku jsme si to naše vejletění ale nepředstavovali. V Javalanche café, kousek od čehosi jako centra Lake Louise sedáme na bezplatnou čtvrthodinu internetu u kávy. Rychle koukáme na počasí zpátky v Jasperu, v Banffu, do kterýho to je ještě padesát kilometrů a jako v úplný utíkací variantě v Red Deer Valley Badlands, což je kaňon uprostřed prérií dál na východ v Albertě. Jsme z toho už zoufalí a tak se snažíme vymyslet cokoli, jen ať se už vymaníme ze sevření deště. Až na zmíněný prérie to ale všude vypadá stejně, déšť, déšť, v pondělí možná hezky a pak zase mráčky a kapky. Čtvrthodina je ta tam a tak se rozhodujeme pokračovat do Banffu. Tam zalezem do mekáče a definitivně už musíme rozseknout naše martirium. Padesát kilometrů v dešti, čestný kolečko okolo centra a už necháváme Lolu na parkovišti na tříhodinový stání poblíž.

     Zkoušíme sehnat co nejvíce informací o Badlands, který mimo jiné znamenají šest set kilometrovou zajížďku. Tam totiž vypadá výhled bez deště, teda aspoň trochu, jinak taky žádná sláva. Bohužel jak jsme začínali mít aspoň trochu radost, zase z toho bude prd. Vyhlídnutým kaňonem skoro v celý dýlce vede silnice a ty krásný fotky pocházejí vesměs všechny z jednoho z bočních údolí, který má všeho všudy pět kilometrů. Tady to na vícedenní toulání s batohem na zádech taky nevypadá. Zkoušíme tedy vymýšlet dál a mezi tím přetáhneme onu tříhodinovou dobu na parkovišti. Takže ani nepřekvapí, že když se vracíme k naší krabičce na kolečkách, čeká na nás za stěračem padesáti dolarová pokuta. Sedáme do Loly a kdybychom mohli, tak někoho ztlučem. Jako na potvoru, nikdo nikde. Zkoumáme lístek. Můžeme zaplatit osobně od pondělí do pátku na přepážce na radnici, poštou šekem, kreditkou, anebo šekem do výběrního boxu v informačním středisku. Osobně to nepůjde dříve než pozítří, takže to padá. U kreditky jsme nepochopili jejich předpoklad, že všichni na ten kousek papíru napíšou ony bezpečnostní informace z karty, o kterých Vám v bance vždycky meldujou stále dokola, ať za žádnou cenu nedáváte nikde k dispozici a tak poslední varianta, pošta nebo informační kancelář. No, šeky jsme k našemu kanadskýmu účtu dostali, ale ví snad někdo jak se takovej šek vyplňuje. Rychle do visitor centra, snad nám poradí. Stíháme to za pět minut dvanáct, slečna nám pomohla vyplnit šek a nakonec i poradila, kde se dá stát bez problému i přes noc. Konečně, alespoň jedna povedená věc za dnešek. Přejíždíme s Lolou mezi baráčky kousek od centra a tam ji necháváme pod důchodcovským dohledem před jednou z bytovek a alou zpátky do mekáče vymýšlet co s námi. Seance končí až těsně před půlnocí s několika variantami. Všechny mají společné, že utíkáme z národních parků na jih. Jedna možnost je trail Seven Summits v okolí Rosslandu. Je to spíše záležitost na horský kola, ale jak jsme zkoumali, mohl by to být i pěknej špacír včetně napojení na Mount St. Thomas Trail a tak by i původních třicet kilometrů nabylo do dvojnásobku. Další varianta je, že v nějakým z provinčních parků cestou narazíme na možnou alternativu. A poslední možnosti jsou až v údolí Okanagan, kam stejně tak jak tak směřujeme, jedna je Cathedral Mountain Provincial Park a druhá Okanagan Mountain Provincial Park. Seven Summits i Cathedral Mountain jsou až do dvou tisíc a kousek, tak si nejsme jisti, jak to tam bude vypadat a Okanagan Mountain je kousek od Kelowny s nejvyšším bodem lehce přes patnáct set metrů nad mořem, asi jediná varianta u který si jisti jsme, že půjde. Jak jinak než v dešti docházíme k Lole a o sluníčku si aspoň necháváme zdát.

     Když ráno vidíme, že ulice žije čilým ruchem, moc to neprotahujeme, do nedalekého visitor centra zabíháme zkouknout, jestli se něco v předpovědi nezměnilo a už jen rutinně zkoušíme mladíka ze znalosti poměrů na místních trailech. Jeho vystoupení by se dalo shrnout termínem uspokojivé, tedy až na to, že ty podmínky pro nás jsou značně neuspokojivé. Startujeme, bereme první benzínku útokem, tankujeme plnou za víc než příznivou cenu 1,128 dolaru za litr a frčíme. Déšť je naším vytrvalým společníkem a když na chvilku utichne Slunko ne a ne vylízt zpoza mraků. Vracíme se kousek po dálnici směrem na Lake Louise než odbočíme na Kootenay Highway, silnici přes další z národních parků, pohoří Kootenay.

     Až těsně před jejím koncem v Radium Hot Springs déšť ustává a jen obloha ještě zůstává šedivá. Na chvilku zastavujeme před sevřením skal, kterým se silnice probojovává dolů do údolí. A když se vracíme z vyhlídky potkáváme stejnýho Volkswagena jako je náš Modrej, kterej čeká na Vysočině. A můžete hádat jaký měl poznávačky. Švýcarský, je to k vzteku, příště jedeme s naším Mladíkem taky, kamkoli. Radium Hot Springs jsou jedny z několika termálních pramenů, který tu z kopců pryští. Stejně jako v Miette Hot Springs si tu z toho udělali lákadlo na lidi a podle toho to také vypadá. Voda se tu z pramenů svádí do vykachličkovanejch bazénů a tam si pak návštěvníci spokojeně lebedí. A navíc to tu rozvedli ještě o všelimožné léčebné procedury v nabídkách místních hotelů, takže téměř všechny se v názvu honosí přídomkem „Spa“. Takže by se s trochou nadsázky dalo říct, že jsme se ocitli v lázeňským letovisku. Minimálně tedy koncentrací lidí, shonem a vším co tak ze silnice vidíme. Pácháme jen krátkou zastávku s jídlem jako náhradu za snídani, která vlastně ani neproběhla a pokračujeme v cestě.

     Nemá asi cenu ani moc zmiňovat, že jakmile jsme se začali trochu vzdalovat těm vysokejm kopcům Skaliských hor, tak se začalo počasí vylepšovat. Dnešní porci kilometrů ještě jednou přerušujeme ve Fort Steele, historickým městečku postaveným na zelený louce podobně jako u nás skanzeny. Na vlastní prohlídku nejdeme, ale aspoň si procházíme pár „kousků“, který mají před branami, včetně depa s parní lokomotivou, kterou jsme škvírou v pootevřených vratech zahlédli. Vracíme se k Lole a jako už po nesčetněkráté vyrážíme na další kousek.

     Dnešek končíme v Crestonu, malým městečku pod kopcema, kde už, krom domků, okolní stráně pokrývají i sady a pár vinic. Taky aby ne, vždyť bychom tu měli začátkem srpna sbírat třešně u jedněch ze sadařů, co jsme u silnice míjeli. Zastavujeme na parkovišti u informačního centra a zítra budeme pokračovat.

     Do Rosslandu, v jehož okolí je jeden z našich tajných tipů na výlet je to lehce přes sto kilometrů, tak se už tady zkoušíme poptat, jestli nevědí něco o podmínkách v kopcích kolem. Ač na Kanadu nedaleko, tady to je asi dost a nevědí, i když se slečna ochotně nabízí, že by mohla na tamější informační středisko zavolat. Což ji vymlouváme, že tam stejně tak jak tak míříme, že se poptáme sami. Ale jen tak mezi řečí utrousí, že jim tu minulý týden zasněžilo, tak myslí, že v kopcích nad Rosslandem asi taky mohlo něco připadnout. Na takovýhle poznámky jsme si už ale pomalu zvykli, tak nás už ani tolik nerozohňují. S díky odcházíme a přes benzínku míříme o kus dál.

     Po prvních kilometrech se už zase prodíráme sevřením kopců v hlubokým údolí. A ne jen tak ledajakým. Míříme do Kootenay Passu o nadmořské výšce 1771 m n.m., což je nejvyšší sedlo, kterým vede dálnice v Britské Kolumbii. Pro Lolu, to zas takovej rekord není, vždyť před pár dny jsme s ní byli u Columbia Icefields Center ve dvou tisících, to bylo ale v Albertě. Ale abychom ten stoupák neshazovali, do kopce to bylo, to se musí nechat a následný klesání taky stálo za to. Co nás však překvapilo, že nahoře bylo ještě více sněhu než jsme si tu už zvykli vídat kolem cest. V národních parcích byla sněhová čára zhruba mezi osmnácti sty a dvouma tisícema a tady byly ještě metrový závěje kolem silnice a zamrzlý jezero. To, že jsme se posunuli o nějakých dvě stě kilometrů na jih ani nezdůrazňujeme. Jediný, co pomalu začínáme tušit, že asi ani na Seven Summits naše šance nebudou valný.

     A co napsat o další cestě? Snad jen, že klesání bylo o poznání prudší než předešlý stoupání a co nevidět jsme byli v Trailu, městečku deset kilometrů od Rosslandu kam mířily naše další kroky. Z něj už jen absolvovat dlouhatánský a relativně prudký stoupání a jsme na místě. Lola se držela, sice nevysokou leč konstantní rychlostí kopec zmákla a tak jsme ji nechali naproti radnici odpočinout, zatímco jsme se vrhli do ulic shánět podrobnější informace o okolí.

     Od kluka v železářství se dozvídáme, že neví, jestli tu mají informační středisko, ale jestli prý chceme vědět jak to vypadá na okolních trailech, ať zajdeme do cykloprodejny kousek od nich. Co jsme totiž o Rosslandu neřekli, že je to jakýsi neoficielní bikový hlavní město. Ono většina trailů, který jsme tu v okolí našli, byly ze stránek o horskejch kolech a sjezďácích. V cykloprodejně nestačíme čučet, jak to tu mají zařízený. Hned vedle dveří mají obrovskou tabuli, na ní názvy trailů a u nich popsaný podmínky a jestli se dá nebo nedá. Seven Summits nacházíme v zápětí a u něj poznámku: „sníh.“ Nedá nám to a ještě se ptáme slečny prodavačky, která hned kroutí hlavou, že je tam ještě dost sněhu. Radí nám nějaký kratší vycházkový trasy okolo města, ale nahoru to ještě nepůjde. Bereme tedy mapku a s díky odcházíme zpátky k Lole. Nu, v bikový sezoně to tu musí být šrumec. Co jsme ještě zapomněli zmínit, že Rossland je městečkem fakt pěknejch aut.

     V Lole dochází k poradě, a jako už po několikátý, vyrážíme na internet. V Trailu jsme projížděli okolo dvou mekáčů, takže to problém nebude a ještě zběžne vyzkoušíme jejich informační centrum, jestli něco nevědí o možnostech výšlapů v jejich okolí. Nejdříve nás ale čeká zas ten velikánskej kopec, tentokráte dolů.

     Cestou míjíme dva útěkový koridory pro kamioňáky, kdyby jim selhali brzdy a docela se podivujeme nad odvahou jejich projektantů. Jeden vede z vnějšího okraje levotočivý zatáčky do protisvahu, což tak bývá. Zajímavější je, že se ale nejdříve musí přejet protijedoucí pruh, což bude asi trochu na zapřenou. Hold pod heslem když musíš, tak musíš a jen doufat, že si ho protijedoucí auta včas všimnou a zastavěj. Pravda, že zespoda je značka upozorňující na tuhle kamioňáckou krabičku poslední záchrany. Druhej nouzovej pruh nás ale zaráží o to víc. Ten už je ve stejným směru, jako klesající doprava. Je to vlastně jen rozšířenej odstavnej pruh o dýlce tak sto metrů. Po jeho obou stranách jsou rozmístěny jednotlivý betonový mantinely, takový ty co se občas používají jako nouzový svodidla na objížďkách nebo tak a ty jsou přes předpokládanou dráhu jízdy pospojovaný ocelovejma lankama. Moc jsme nepochopili jak to celý funguje, ale nejspíš jedoucí kamion všechny lanka nachytá na čumák a vláčící se prefabrikáty ho zabrzdí. Po pravý straně několik desítek metrů hluboká rokle, na konci taky a na jejím dne už začínají baráky. Tak to bychom zažít nechtěli. Asi to budou mít naddimenzovaný, aby to zafungovalo, ale bude to rozhodně mazec. Tak snad jen držet všem palce, ať tyhle záchranný brzdy zůstanou nedotknutý. Ono i Lola je z kopce trochu jak meteorit a tak když v Trailu zastavujeme, od předních brzd se vyvalí pěknej chumel obláčků z brzdovýho obložení. Ono deset kilometrů klesání je deset kilometrů a automatická převodovka i s manuálně zařazenou dvojkou, právě kvůli klesání moc motor brzdit nenechá a tak spolu s téměř třema tunama, co Lola váží, nadělá svoje.

     Paní v íčku nás posílá na sotva kilometrový procházky na okrajích města, takže ani nemá pomalu cenu zmiňovat. Sedáme na internet a hledáme co se dá. V okolí Trailu úspěšní nejsme. Škoda, je to tu trochu něco mezi pouští, prérií a řídce zalesněnejma brdkama s roklinama a takovejhlema přírodníma úkazama. Vypadá to, že by nám na špacíru bylo asi trochu teplo, ale jinak v pěknejch končinách. Zkoumáme tedy Okanagan Mountain Provincial Park, pár kilometrů od Kelowny a pak cestu jak se do něj dostat. Rychle ještě zkontrolovat maily a už zase s Lolou vyrážíme na cestu. Snad nás náš šestiválec moc neproklínal, ale znova jsme ho hnali do Rosslandu a tentokráte ještě o kousek výš, abychom nemuseli severní cestou přes Castlegar, což by bylo prodloužení o dobrých dvacet kilometrů a stejně bychom se stoupání nevyhnuli, byť menšímu. Nejvyšším místem je Nancy Green Pass v 1575 m n.m. a z něj už zase uháníme do údolí, do Grand Forks, kde tankujeme. Je ale ještě brzy a tak se tu ani neohřejeme a pokračujeme na dohled od hranice se Spojenými státy a přes Midway, vesnici, kde bydlí Merv a Merylin z Apexu, kteří jsou teď ale v kempu v Langley, dojíždíme na křižovatku do Rock Creek, kde odbočujeme na Kelownu. Je to ještě nějakých sto třicet kilometrů, tak uvidíme, co zmůžeme a zbytek zůstane na zítra. Nakonec to zapíchneme hned vedle silnice asi osmdesát kilometrů od cíle a co nevidět už ležíme takřka pod hvězdama.

     Ranní kousek je co by dup za náma a už sjíždíme po známé silnici od Big White do Kelowny. Dalo by se napsat, že tak vlastně definitivně uzavíráme kruh našich jarních cest a vracíme se na jih do míst, ze kterých jsme před dvěma měsíci vyráželi. Sice jsme startovali z Pentictonu, ale to už žádnej kruh nebude, tam dojedeme po tý samý silnici, jako jsme z něj odjeli. Ve visitor centru zjišťujeme něco o naší vyhlídnutý a vymodlený výpravě. Paní to tam před náma loví z internetu ze stránek britsko kolumbijských parků, tak nám ani moc nových věcí nepředává. V mapce nezapomene přeškrtnout Divide Lake Trail, který po rozsáhlým lesním požáru již údajně neexistuje. Držíme se tedy toho, i když jsme narazili na informaci, že pouze jeho jižní část, která však nikde není samostatně označena. V mapách je popisek pouze jako Divide Lake Trail. O placení za použití tábořišť, tak jak tomu bývá v kanadských parcích, se ale už nic nedozvídáme, takže uvidíme na místě jak to bude. Tady je na místě tenhle systém asi trochu představit. Mají tu velký počet menších provinciálních parků, něco jako naše různý typy chráněných území a v nich bývají tábořiště, za jejichž použití se zpravidla platí plus mínus deset jedenáct dolarů na osobu a noc. Mnohdy to je na základě tzv. „Self Registration,“ což je to, že na místě vyplníte formulář a s obnosem v zalepené obálce necháte v přihrádce přímo na tábořišti. Tyhle peníze pak slouží na vylepšování a provoz trailů a tábořišť. Vcelku sympatický, ne. V nedalekým Mekáči ještě naposledy ověřujeme informace na netu a vybíráme si co možná nejdelší trasu co lze vymyslet. První den bychom měli projít Wild Horses Canyon a přespat na jednom z tábořišť na břehu Okanagan Lake. Druhý den pokračovat podél břehu a Fredericks Creek Trailem se přes Baker Lake podívat na nejvyšší kótu, Okanagan Mountain 1571 m n.m., a podle situace buď u Divide Lake nebo u jižního parkoviště strávit druhou noc. Třetí den dokončit menší okruh, který začal Fredericks Creekem a pak už po známé cestě směřovat na jedno z těch tábořišť z prvního dne a čtvrtý den zpátky Wild Horses Canyonem až k Lole. Škoda jen, že největší část strávíme na stejných cestách a neuvidíme druhou stranu Okanagan Mountain, kterou bychom mohli vidět právě z Divide Lake Trailu u něhož, ale stále pořádně nevíme jak to tedy je, takže asi uvidíme až na místě. Sice by to znamenalo nejspíš zkrácení o jeden den, ale zase bychom mohli vykroužit kolečko a nemuseli se vracet tou samou cestou zpátky. Přejíždíme na severní začátek trailů a ještě před setměním si balíme batohy. Je to vůbec možný? Sice ne mezi skalnatými velikány, ale zítra konečně vyrazíme na výšlap a na pár dní se zas toulat uprostřed přírody.

     Ráno už nás nic nedrží na místě a brzy se ztrácíme Lole z dohledu. Nejdříve nastoupat pár metrů a pak už rovnou ke kaňonu. Ono to tak přímočarý není a tak chvíli z kopce, chvíli do kopce.

     Bylo by na místě přidat taky něco popisu, kam že jsme se to vůbec vydali. Wild Horses Canyon je úzký skalnatý údolí na jihozápadním okraji poloostrova vybíhajícího do Okanagan Lake, zhruba dvacet kilometrů od Kelowny a de facto začíná i končí u vody. První národy ho používali jako přírodní past na chytání divokých koní a z toho také pochází jeho název. V polovině devatenáctýho století tudy mířili osadníci na jih k Naramatě než otec Pandosy objevil snazší cestu sice více přes kopec, za to schůdnější. Po ní pak také směřovaly zásoby pro stavbu železnice v Kettle River Valley, podél jejíž pozůstatků jsme před pár dny u Midway projížděli. Dnešní park pak představuje největší souvislou část pobřeží Okanagan Lake, která nebyla narušena činností člověka. A z té úplně nejnovější historie nutno zmínit obrovskej lesní požár v roce 2003, kdy celej park vyhořel. Zasaženo bylo přes 25 000 hektarů lesa a kromě škod na přírodě samotný shořely i historický stavby již zmiňovaný železnice. Ostatně jak krajina vypadá dnes je nejvíce vidět z fotek a popravdě je to smutná výprava s pohledy na zčernalé pahejly všude okolo.

     Bohužel se vyplňuje předpověď počasí a první kapky míří k zemi. Obloha vypadá, že to jen tak nepřejde, tak ani moc neotálíme a další kilometry absolvujeme v pončech. Až těsně před vstupem do kaňonu se mraky dávají na ústup a i Slunko zase nachází skuliny, kterými paprsky pouští na naše hlavy. Tím se hned lepší i nálada a zas se na plno můžeme kochat okolní přírodou. Rozeklané stěny porostlé trsy křoví, sem tam borovice mířící k nebi a jen černý torza výhružně čnící do prostoru jsou jako němí pamětníci chmurného srpna téměř deset let poté. Dno údolí je zarostlé křovím a roztroušenými jezírky se stojatou a trochu nevábně vonící vodou, hotový ráj komárů, jak v zápětí poznáváme, když se začínáme ohánět po čemkoliv bzučícím okolo.

     Náš boj s komáry přerušuje až medvěd. Z ničeho nic, padesát metrů před námi stojí na cestě a zlomek vteřiny si nás prohlíží. Zůstáváme stát jako opaření a i na komáry v tu ránu zapomínáme. Jenže než Verka stačí doříct: „Támhle stojí medvěd,“ chlupáč se otáčí a mizí ve křoví. Notnou chvilku stojíme na místě a začínáme řešit jakej, že to vlastně byl. Moc času nám na to nenechal, abychom si ho pořádně prohlídli, ale shodujeme se, že to mohl být medvěd hnědý, tedy Grizzly. Těžko říct, barva byla hnědá, ale to i černej medvěd může být, ale přišlo nám, že jsme viděli ten jeho charakteristickej hrb a aj trochu podle čumáku. Tak jak tak, splnilo se nám přání ho vidět i jinde než kolem silnice. Jenže jak dál, máme namířeno zrovna tam, kam utekl. Nedá se tedy nic dělat, ještě chvíli stojíme na místě a snažíme se dělat trochu bordel. Pak ale pomalu vyrážíme dál, nezvykle nahlas se bavíme a doufáme, že to bude stačit na to, aby si myslel že ho nepronásledujeme. Podle stop vidíme, že chvíli pelášil po cestě, ale ty se po sléze ztrácejí tak to trochu uklidňuje. Jedna z pouček totiž zní, že se medvědi nemají sledovat a člověk se nemá držet v jejich trase, aby nenabyli dojmu, že jsou pronásledovaní a tedy v ohrožení. Jenže jak to udělat v místě, kde na každou stranu je deset dvacet metrů křoví a pak skály, to už nikdo nepíše. Ale chlupáč byl vnímavej a až na konec kaňonu docházíme aniž bychom se s ním ještě shledali.

     Máme dvě možnosti, buď jít už teď tábořit na břeh jezera do Comando Bay, kde byla za druhý světový války odhalena čínská komunita připravující se na gerilovou válku, anebo ještě pokračovat další dva tři kilometry k Goode’s Creeku, dalšímu z tábořišť na břehu. Modro už zas ovládlo oblohu a navíc je ještě brzy a tak vyrážíme dál.

     Můžeme ujít tak půl kilometru, kdy následuje další ze shledání s místní zvířenou. Stoupáme po zarostlé stezce, sem tam se kámen odvalí zpod pohorek, až jednou to není kámen, ale chřestýš. Nebylo to tedy, že bychom na něj úplně šlápli, ale asi byl zrovna na kraji pěšiny a když kolem něj Verka prošla, s pověstně chrčivým a hlasitým chřestěním se začal dekovat do křoví. To, že tu jsou jsme se dočetli v mapě, kterou jsme dostali na informacích a z ní také víme, že málo kdy útočí na člověka a když už, máme se co nejdřív dostat do nemocnice, jeho bodnutí je prý velmi bolestivé, ale málo kdy fatální, jak píšou. Zkoušet to tedy rozhodně nechceme a tak radši volíme podobnou taktiku jako na zmije a trochu víc si cestou podupáváme, hlavně tam, kde to vypadá, že by nějakej takovej podobnej tvor mohl být. Konec konců je to had a ti se rádi vyhřejvaj na kamenech, kterejch tu je dost a dost.

     Přes boční hřbítek se dostáváme do druhýho zářezu, Goode’s Creeku, vlastně rovnoběžnýho údolí s Wild Horses Canyonem a tím sestupujeme až k břehu Okanagan Lake. Chvíli jen tak lenošíme na karimatkách než se rozhoupeme postavit stan. Pak ještě dojít pro vodu k ústí potoka do jezera a u něj nacházíme druhou část tábořiště i s kadiboudou, kterou tu radši kvůli medvědům mají. Tohle místo nám příjde lepší než, to na kterým už „bydlíme,“ tak ještě následuje menší stěhování, než se definitivně utáboříme. Přeci jen to bude kratší cesta pro vodu k vaření. Až do večera ještě času dost a tak poprvé litujeme, že nás nenapadlo si s sebou vzít třeba knížku. Naštěstí brzo Slunko zalejzá za stromy a chlad od vody nenechává na sebe dlouho čekat. Věšíme tedy pytel s jídlem na strom, zaplouváme do toho našeho plátěnýho příbytku a po chvilce už spíme spánkem spravedlivých. Tady je na místě uvést, že jsme si s sebou vzali jen cyklistický spacáky, ve kterých jsme naposledy kosili loni, ještě ve Vancouveru, během první noci v Lole. Merlin totiž přišel s nápadem si je zabalit a ušetřit tedy prostor v batozích, který jinak zaujímají naše čtyřsezónní nocovadla. Popravdě, nejchytřejší to nebylo. Tady u vody byla teplota tak tak na hraně, tak snad to nebude horší.

     Od Goode’s Creek nás čeká asi kilometrovej návrat na trasu trailu a po něm pokračujeme k Fredericks Creeku. Můžeme ujít tak další dva kilometry, když se potkáváme se dvěma chlapíkama v protisměru. Ptají se jak je to daleko ke Comando Bay a jinak nám konečně osvětlují situaci s Divide Lake Trailem. Jeho severní část je v pohodě přístupná, pouze jižní je uzavřena. Severní část je právě ta, kterou nám přeškrtnula paní na informacích a ta, kterou bychom mohli použít, abychom udělali okruh a nemuseli se vracet tou samou cestou nazpět. Když pak zastavujeme na chvíli oddechu, shodujeme se, že by tato varianta byla pro nás zajímavější a tak, že dnes budeme směřovat k jižnímu parkovišti, kde bychom přespali a zítra přes kopec k Lole. Jediná moucha na této verzi je, že si cestu zkrátíme o jeden den.

     Dnešek však už jinak ničím zajímavý není, jako třeba včerejší shledání s medvědem. Snad jen to, že na poslední tři kilometry se spustil ukázkovej slejvák. Vlastně tak tak stíháme navlíct na batohy pláštěnky a ještě přehodit ponča. Přicházíme na místo našeho dnešního nocování a rychle řešíme, co dřív. Obloha nevypadá, že to jen tak přejde, tak se uchylujeme do kadiboudy, kde necháváme batohy a uvnitř zkoušíme poskládat co možná nejvíce ze stanu, abychom mohli jen vyběhnout a přikolíkovat k zemi. Ale zázraky se dějí a když vylejzáme, déšť jakoby začínál polevovat a než máme dostavěno už se zase mraky začínají protrhávat a zpoza nich i Slunko vytahuje své paprsky. Zbytek večera trávíme vařením, převářením vody a nakonec i člobrdem. Vzpomněli jsme si totiž, že Merlin má s sebou v dokladech herní plán. Tak už jen sehnat figurky a kostku. Stylem, co lékárnička dala je za chvilku hotovo. Kostka z nalámaný poslepovaný špachtle je trochu kostrbatá, ale házet s ní jde. No, popravdě, dostat šestku je někdy ještě větší drámo než s regulérním náčiním. A jak nastínila noc minulá, tady nám už byla pěkná zima v těch našich odlehčenejch spacácích.

     Ráno probíhá vše podle zaběhnutýho scénáře a co nevidět už zase šlapeme do kopců. Cestou potkáváme nějaký dva hady, ale než si je stačíme prohlídnout, mizej v trávě. Co však nemizí a je stále kolem nás, jsou hromady všelimožnejch kytek. Skoro jak u Krakonoše na zahrádce.

     Itinerář dnes začíná stoupáním až na nejvyšší místo celýho putování, na samotnou Okanagan Mountain. Z ní si ještě odskočíme k Baker Lake a pak už budeme šlapat po Divide Lake Trailu směrem k naší opuštěný Lole.

     Když poprvé vidíme vršek, dostavuje se ukázkový zklamání. Mezi ohořelými pahejly rozeznáváme dvě věže jakýhosi převaděče nebo něčeho takovýho. Nedá se nic dělat, signál nějak do světa musí. Nabíráme tedy směr k Baker Lake. Je to jen pěti kilometrová zacházka k jezeru, kolem kterýho bychom pokračovali zpátky k Wild Horses Canyonu. Takhle se ale od něj vracíme k Okanagan Mountain a po servisní cestě od vysílačů frčíme na druhou stranu.

     A jak popsat část, ve který musíme ztratit dvanáct set metrů nadmořský vejšky? Jednoduše, rachota. K Lole docházíme jak lazaři a jaký to vysvobození, když člověk může vyprostit nohy ze sevření pohorek.

     Rychle vybalujeme batohy a odjíždíme k bazénu, tam bude po výšlapová afterparty pokračovat. Nakonec už jen přejíždíme k Walmartu a tam definitivně zakončujeme den.

     Ráno konečně přichází očekávaná změna a do dne nás vítají kapky deště. Až tak nám to tedy nevadí, hlavně, že nedorazily ve velkým během našeho vejletění, tak jak bylo v předpovědi. Ono nás toho totiž moc nečeká. Nejdříve do mekáče na net a pak nakoupit před přejezdem do Pentictonu. Už je totiž čas. Bezstarostný poflakování po světě pomalu končí a je na čase se zase poohlídnout po nějakým živobytí. To je také hlavní důvod proč potřebujeme na internet. Jsme domluveni s jedním známým ze zimy, že mu pomůžeme v sadu, jakmile budeme končit s cestováním, ještě dříve než se přesuneme na jih do Osoyoosu, do naší finální práce, sbírání třešní. Píšeme tedy mail, že jsme připraveni a hurá na nákup. To, že jsme si koupili sushi a uzenýho lososa Vám sem asi nemusíme psát. Stejně jako popisovat cestu do Pentictonu, už ani nespočítáme kolikátou. Druhý den v podvečer máme sjednaný sraz u Marca, tak ještě dopoledne v Pentictonu dokupujeme ledničkový zásoby, než vyrážíme do části jménem Westbank, kde teď na pár dní zakotvíme. Čeká nás protrhávka jabloní, sekání trávy a tak nějak vůbec všechno, co bude zrovna potřeba.

     O takovýhle práci toho k psaní ani moc není. Snad jen, že Slunko pere celý den, jsme si víceméně svými vlastními pány a Marc s jeho ženou Debie jsou milí hostitelé. S Lolou kempujeme přímo u sadu, tak to máme do práce a z práce, že ani kamenem házet nemusíme. Tak zatímco my se tu budeme motat okolo sedmi stovek stromků, Vy se můžete podívat na pár obrázků z našich cest v galerii a vyčkávat než zas přibude povídání o našich dalších trampotách.

4.června, Kanada; Divočinou k jihu

     Poslední zápisek jsme sem umístili těsně než jsme vyrazili dále k jihu. Není to tedy úplně přesný, nejdříve naše kroky mířily k nejznámější části Watson Lake, do Sign Post Forestu. O tomhle lesu cedulí jsme již psali, když jsme tudy projížděli asi před měsícem a mířili na Aljašku. Tak jen krátce zopakujeme, že tradici cedulí a různých jiných značek zde započal Carl ..... z Illinois, který zde umístil směrovku ke svému rodnému městu během stavby Alaska Highway. Postupně ho následovali další a další a dnes je zde na jednasedmdesát tisíc cedulí od lidí, kteří tudy měli cestu. A tak jsme se chtěli také připojit. Z různých materiálů nakonec vyhrálo dřevo a v dollar store, což je obchod typu „vše za dolar“, to o prsa vyhrála ještěrka před kuchyňským prkýnkem. A vůbec, však posuďte sami a kdyby jste se dostali do Watson Lake, můžete ji zkusit najít.

     Ale pak nás už tady uprostřed lesů opravdu nic nedrží a po natankování zase roztáčíme kola naší fordky po asfaltu dalekého severu. Míříme kousek k západu po nám již známé Alaska Highway, než se stočíme na jih po další highway, tentokráte Stewart – Cassiar, číslo 37. Na odbočku je to asi dvacet kilometrů, takže se ani nestačíme rozkoukat a zase se noříme do námi ještě nenavštívených míst. Máme natankovanou plnou i rezervní lahvinku oleje jsme ve Watson Lake koupili, takže ani moc nezkoumáme ceduli u cesty upozorňující na poslední možnost tankování na dalších sto padesát kilometrů a pelášíme s pomalu ulehajícím Slunkem v zádech. Však víte jak to už tu s tím světlem chodí, až by se člověku chtělo napsat, tady Slunce nikdy nespí. Zvlněná krajina s hradbou hor po pravý a pak i levý ruce, každou chvíli jinej kopec. No, co by se o takový cestě dalo ještě napsat, prostě nádhera. Je to teď trochu škoda, že máme před sebou víceméně dny plný kilometrů v autě a ne někde po kopcích. Ale nedá se nic dělat, ještě než začneme někde na jihu Okanaganu sbírat třešně, chtěli bychom procourat národní parky ve skalistých horách a tak nám nezbývá než tímhle krajem pouze projet. Ono ne nadarmo je jednou z ústředních frází o Yukonu: „Larger than life“, tedy „Větší než život“. On by se tu člověk totiž mohl toulat a toulat od rána do večera a stejně by to za celej život nestihl. Není až tak těžký si představit, že to tu nebyl pro ty zlatokopy mířící ke Klondiku žádnej med. Když tu nebylo cest, jako je ta dnešní, jen stezka pár stop široká, klikatící se přes hory a doly. První dobrodruzi většinou využívali starejch loveckejch stezek původních obyvatel a i dnešní „dálnice“, taková normální dvouproudovka, sleduje tyhle pradávný směry skrz údolí pod horama.

     A jak jsme již v nadpisu předeslali, dostali jsme se do opravdový divočiny. Ne že by jízda po asfaltu byla tou pravou divočinou, přeci jen to oproti těm prvním kopáčům máme o poznání lehčí. Ale to jak se nám daří potkávat místní obyvatele z lesů podél cesty, to je přehlídka. Když jsme se blížili k Dawsonu, tak jsme se akorát bavili, že by byla smůla nevidět medvěda za celou naší anabázi na Aljašku a zpět. A teď aj medvědici s malejma jsme stačili u cesty pozdravit. Už ani nezastavujeme tak zprudka, jako když jsme vídali medvědy poprvé, rychle hrrr, jen ať ho stačíme vyfotit. Nejspíš z nás mají asi daleko větší strach než my z nich, sedíc v autě. A tak to od nás zrovna moc fér není, takhle je nahánět. Ale většinou už jen přibrzdíme ať se tolik nepolekaj a zastavujeme jen když to vypadá, že o nás moc zájem nejeví a nekoukaj hned kudy by utekli do křoví. Přeci jen někdy i u nich zvítězí zvědavost a začnou si nás prohlížet.

     A aby to nebylo tak monotónní, tak dnes se nám podařilo potkat ještě jednoho místňáka. Rodilej herec nebo herečka, možná tak trochu modelka. Zkrátka na silnici seděla liška. Verka tedy záhy utrosí, že si nikdy nemyslela, že jsou lišky tak ošklivý, ale tahle měla rozhodně smysl pro práci při focení. Museli jsme úplně zastavit, protože zrovna hbitě náš pruh uvolnit nehodlala a pak začala Lolu zvědavě obcházet. A skončilo to tak, že si sedla před řidičovy dveře a vydržela notnou chvíli, dokonce i blejskání od blesku. Nakonec pomaličku odjíždíme, protože to vypadá, že by tam takhle seděla až do rána a to my se ještě chceme kousek posunout.

     Moc to ale neprotahujeme a někde uprostřed hor nad řekou zastavujeme a nocujeme. Chtěli jsme původně dojet až k Dease Lake, ale to už bylo nad naše síly. Však zas tak přísnej itinerář nemáme a ráno budeme pokračovat.

     Do dne nás vítá sluníčko na obloze a tak za nedlouho už zas ukrajujeme kilometry mezi kopci.

     Po chvíli už máme Dease Lake po pravé ruce a i ve stejnojmenný vesnici zastavujeme k tankování. Na pumpě si čteme upozornění od ředitele místní školy, aby rodiče neposílali děti do školy bez dohledu, že byli v okolí několikrát spatřeni zástupci obou zde žijících druhů medvědů. Ani se pořádně nestačíme v autě na tohle téma rozhovořit, když jednoho ve škarpě potkáváme, tak kilometr od benzinky. Vypadá, že teda to poslední co ho zajímá je to bílý auto, který krokem kolem projíždí. Hlavně aby mu ta zelená dobrota někam neutekla. Musíme uznat, pohled medvěda je opravdu bez výrazu. Na to jak je to zvíře krásný, tak si teda takovejhle výraz ve tváři snad ani nezasloužilo.

     My však pokračujeme vstříc stoupání do Gnat Passu. Není to nic strašnýho a tak Lola za chvilku atakuje vrchol ve výšce 1241 m n.m. Až sem, se kdysi od jihu podařilo připravit trasu pro železnici, která však nikdy nebyla dokončena a zůstala tady po ní pouze dost znatelná linka v krajině. Od jednoho z Gnat Lake bylo vidět vykutanej zářez do skály a pak podél silnice člověk pěkně rozeznává bejvalý „budoucí“ podloží trati jak si to šine tím samým směrem do údolí.

     Klesáme k Stikine River, jedné z dopravních tepen místních původních obyvatel a poté i zlatokopů, abychom zas v zápětí stoupali do dalšího kopce. Dokonce se i na pár stovek metrů dostáváme na šotolinu. Původně jsme počítali s daleko více prašnými místy, ale silnice se stále vylepšuje a jen tenhle poslední kousek odolává. Naše starší informace hovořili až o dvaceti procentech prašnýho povrchu. Ale pravda, byly z roku 2001. A takhle to s námi pokračuje celý den. Jen počasí se trochu kazí a stále více kapek dopadá na čelní sklo našeho pohybovadla.

     Jen těm medvědům to zdá se vůbec nevadí a v poklidu spásají trávu kolem silnice. Takže když zastavujeme k noclehu přímo na Meziadin Junction, což je odbočka na Stewart, malý městečko u moře na hranici s Aljaškou, celkový počet spatřených medvědů se zastavuje na čísle 27. A to je včetně toho, kterej se spokojeně potuloval tak sto metrů od Loly a hledal to nejšťavnatější zelený, co mu stráň nabízela. My si tedy taky hledáme něco k snědku a pomalu se těšíme do pelechu.

     Najednou ale máme pocit, že se někdo motá kolem auta. A k tomu, jako bychom slyšeli češtinu. Náhle se před čelním sklem mihne postava a taky že jo, holčina mluví česky. Tak vylejzáme a dáváme se do řeči se čtveřicí, Martinou, Zuzkou, Tomem a Gatym, kteří míří v protisměru na sever do Yukonu. Nakonec tam tak stojíme před Lolou pěknou chvíli a vzájemně se dělíme o naše dojmy z Kanady a Aljašky. Moc milý pokecání a tak se ani nechce končit, leč naši noví přátelé ještě pokračují, tak se asi napotřetí opravdu přesouvají zpátky do svých aut a odjíždějí. Gaty s Martinou se na léto budou vracet k jihu, nejspíš taky na sběry, tak se snad ještě potkáme a probereme tu Kanadu pořádně u piva. Nás však ale už žádná cesta dneska nečeká, jen ta do spacáků.

     Ráno nás zase budí bubnování kapek do střechy a tak to bohužel bude pokračovat skoro celej den. Jen vždycky na chvilku se to umoudří, vykoukne Slunko mezi mraky a zas se nechá vystřídat přeháňkou. Včerejší návštěva v našem ležení nás utvrdila, že stojí za to si udělat zajížďku od hlavní trasy Stewart – Cassiar Highway a podívat se do indiánských vesnic v okolí New Aiyansh. Jednak je to místo, kdy při největší známé erupci v Britské Kolumbii zahynulo na dva tisíce původních obyvatel v 18. století a jejíž pozůstatky jsou v krajině patrné dodnes. A druhak kromě nádherný krajiny je ve vesnici Laxgalts’ap, známé jako Greenville, nově otevřené muzeum původních obyvatel národa Nisga’a, což prý rozhodně stojí za to. A tak startujeme a vstříc kapkám vyrážíme na posledních pár kilometrů po Stewart – Cassiar Highway, než odbočíme na Nisga’a Highway potkat historii i současnost místních prvních národů. Prvních padesát kilometrů za odbočkou je zase v šotolině, tak se nám to trochu vleče, ale i ta končí a jak hozeni do vody se najednou ocitáme na rozlehlých pláních pokrytých mechem obrůstající lávou. Těžko popsatelný pocit. Láva je tu opravdu všude a jak se později dozvídáme, v některých místech má vrstva mocnost až dvanáct metrů. Chvíli se tu motáme, tak nejdříve projíždíme New Aiyansh a až z něj se dostáváme k informačnímu centru v Lava Beds, které je ale zavřené. Nevadí, z panelů alespoň získáváme orientační povědomí o vesnicích v okolí. V naší mapě toho totiž moc není.

     Vyrážíme tedy do první, Gitwinksihlkw. Podle cedule u cesty je to domov ještěrek. Nu, žádnou jsme tam neviděli, za to jsme se prošli po dost houpajícím lanovým mostě přes řeku. Vracíme se zpátky na hlavní silnici a pokračujeme na Laxgalts’ap do muzea.

     Nejdříve notnou chvíli projíždíme mezi ztuhlou lávou a pak se noříme do, neobvykle, převážně listnatého lesa. O něm by se pomalu nedalo nic napsat, nepotkat u cesty jedno z jeho obyvatel. Z ničeho nic na silnici z křoví vyskočil malej vlk, jsme si nejdříve mysleli. Ve skutečnosti to byl asi kojot, když jsme se po tom pak ještě pídili. Asi s námi moc nepočítal a chvíli zůstal stát jak opařený. Pomalu jsme zastavili a čekali co bude dělat. Chudák si moc nevěděl rady a dobrejch padesát metrů popobíhal podél krajnice než zas zmizel ve křoví. Chvíli ještě čekáme ať ho hned zas neplašíme o kousek dál a pak pomaličku odjíždíme. Kdyby to byl vlk, tak by byl už druhý, kterýho jsme tu na cestách potkali. Toho jsme už stačili zahlídnout v Yukonu, ale jen na vteřinku, v tu ránu byl pryč.

      Leč pokračujeme a asi po čtyřiceti kilometrech od křižovatky u první vesnice dorážíme do druhé, Laxgalts’ap, v mapách častěji jako Greenville. Zastavujeme u úplně nové stavby muzea a už od pohledu z venčí se těšíme dovnitř. Jak se dozvídáme od slečny za přepážkou, která se na prohlídku vydala s náma, většina vystavených exponátů sloužila jako různé nástroje šamanů. U některých se pořádně neví k čemu se používali, za což s největší pravděpodobností může příchod bílých misionářů. Ti většinu artefaktů zabavili a začali s násilným „civilizováním“. Proto ani místní už nevědí k čemu co sloužilo, nit byla přetržena a její navazování je na cestě daleko trnitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Většina mouder předků byla totiž uchovávána ve verbální podobě a tak se jen velmi složitě tato mozaika skládá dohromady. Na závěr se pak u modelu vesnice národů Nisga‘a dovídáme o tradici totemových sloupů, které ve vesnicích dříve stávali před každým domem a reprezentovali historii klanu v něm žijícího.

     Návštěva muzea je u konce a nám je jasný, že toto není ta poslední vesnice už u moře, ale že do ní je to ještě dalších asi osmadvacet kilometrů. S tím jsme ale nepočítali a nevíme, jestli nám vydrží benzín až zpátky do New Aiyansh, kde byla poslední možnost natankovat. No, za pokus to ale stojí. Z vesnice nejdříve táhlým stoupáním do sedla a pak hned šestnácti procentní klesání. A takhle to pokračuje vlnící se linkou asfaltu  než dorážíme k zátoce Pacifiku. Kilometry přibývají a ručička od benzínu nezadržitelně klesá až to Merlin, kterej zrovna řídí neunese a zastavuje. Krátká porada a otáčíme. Těžko se to odhaduje, kór s takovejma kopcema. Vrátíme se natankovat a pak zpátky k moři, vynechat se nám tu rybářskou osadu totiž ani za mák nechce. Asi ani nemusíme zdůrazňovat, že při druhým pokusu do ní dojet zjišťujeme, že jsme to otočili asi čtrnáct kilometrů od ní a že by to asi nejspíš s benzínem v nádrži vyšlo. A tak aspoň útěchou je další zvířátko, který jsme během druhý cesty potkali, teda zvířátka. Váleli se na silnici a přijíždějící auto je vůbec nevzrušovalo. Podle barvy srsti jsme si nejdříve mysleli, že by to mohl být kojot. Znáte to, přání je otcem myšlenky, ale byla to zase liška.

     To už, ale dorážíme do vlastního Gingolx, malé vesnice o pár barácích na břehu zátoky, po kterým už notnou chvilku Lola vyjíždí jeden stoupák za druhým a mezi nimi zase atakuje hladinu moře. Parkujeme přímo u jakéhosi kulturního centra, kde ožívají tradice prvních národů a to co bylo kdysi vykolejeno se pomalu vrací na své místo. Potulujeme se mezi domky, procházíme po pobřeží a pozorujeme orly, jak každou chvilkou přilétají a zas odlétají z kůlů zaražených do oblázkových pláží. Ještě než pak jednoho zkoušíme vyfotit, jak si spokojeně sedí kousek od vřískajících dětí, narážíme na obecní udírnu na lososy. Bohužel jsme tu ještě brzy a tradiční způsob sušení a uzení lososů vidíme pouze u jednoho z domů, ale dostat se k ní blíž, to bychom jim museli do zahrady, teda spíš toho herberku co tu všichni kolem bydlení mají.

     Těch pár ulic máme za chvíli projito a tak se pomalu chystáme na cestu zpátky. Nejdříve musíme zpátky do údolí Nass River a jím až k lávovým pláním, tam odbočujeme na Terrace. Ještě pěkných pár kilometrů jedeme mezi různě porostlou lávou až konečně míjíme místo, kde se rozžhavený magma přiřítilo do údolí z vulkánu na jehož úbočí právě jsme. O kousek dál následuje Lava Lake, poměrně veliký jezero, které vzniklo přehrazením toku říčky proudem z nitra země.

     Až do Terrace nedojíždíme a v dešti nocujeme kousek od něj. Ráno pak těch pár kilometrů působí jako rozcvička, ale dnes se bude spíše odpočívat. Čeká nás sprcha v bazénu, praní, kdy nakonec prádlo po pracím procesu vypadá špinavějc než před a taky rychlá inspekce e-mailových schránek. To vše než vyrazíme na krátký špacír po ostrově Ferry. Ono by to pomalu nestálo za řeč, kdyby podél cesty nebyly do kůry stromů vyřezaný malý dílka místního řezbáře. Je jich na 56 a povětšinou to jsou obličeje tak porůznu kolem pěšiny Vás pozorující. Ale i ten dvou kilometrovej okruh máme za sebou a vyrážíme jak jinak než k Walmartu bydlet. Terrace nás tedy překvapilo. Městečko sice neveliký, teda na naše měřítka, tady je to asi to největší, který jsme od Fairbanks potkali, ale pěkný. A hlavně, když se na chvilku mraky roztáhly, tak všude kolem vykoukly vysoký ještě zasněžený kopce. Druhý den na chvilku zastavujeme na trhu a procházíme se mezi stánky, ale už je čas a vyrážíme směrem na Prince George.

     Cestou nás čeká Kitwanga, stará osada původních obyvatel, kde by měli být k vidění jedny z nejstarších dochovaných totemových sloupů. Stejně tak jako tady už normálně, žádný upozornění a tak se stává, že projíždíme vesnicí a kde nic tu nic. No nevadí, pokračujeme ještě do další, kde by mělo být i muzeum, tak se tam zeptáme. V Gitanyow jsme jak mávnutím proutkem. Oproti Kitwanze je o poznání zanedbanější. Ono žít tu asi nebude žádný med. Sice už z lesů vjíždíme do míst, kde každou chvilkou to nekonečný stromořadí přeruší nějaká pastvina, ale i tak jsme ještě v kraji, kde do většího města to je minimálně sto kilometrů, tak tu asi všichni tlučou bídu s nouzí a útěchu hledaj v láhvi. Tady místňáci teda na nějaký povídání moc nevypadaj, spíš se tak potácej kolem jednoho baráku, od kterýho nedaleko zastavujeme. Nově zbudované muzeum by mělo pomoci přilákat do vesnice více návštěvníků, kteří projíždí kolem po Stewart – Cassiar Highway, tak snad to bude mít vliv i na místní komunitu a brzy bude z Gitanyow vesnice jaký jsme viděli o údolí vedle. Procházíme se mezi totemy a chtěli bychom i do muzea, jenže je ještě zavřený. Nakonec alespoň vzadu mají mříže pootevřený do jakýsi předsíně a tam jak se z infotabule dovídáme mají uloženy fragmenty těch nejstarších totemů, co tu mají.

     Vše prohlídnuto, tak sedáme do Loly a vracíme se zpátky ke Kitwanze, kde bychom měli zase najet tentokráte na Yellowhead Highway. A jaký to překvapení, když těsně před křižovatkou odbočujeme ještě na jednu vedlejší cestu mezi baráky, protože jsme zahlídli zajímavej kostelík se zvonicí, teda spíš zajímavou zvonici s kostelíkem. A ani se nenadějem a kousek odtud vidíme sloupořadí, který jsme předtím hledali v druhé části vesnice asi dva kilometry odsud. Takže se daří vše, co jsme tu chtěli vidět a můžeme s klidem opustit trasu Stewart – Cassiar Highway a vydat se dál.

     Kolem silnice stále častěji narážíme na pastviny a i na osamocený stavení. To je asi znamení, že už opouštíme pustý lesy a hory severu a dostáváme se do přeci jen trochu více obydlenýho kraje.

     Cestou máme ještě naplánovanou jednu zastávku, v Hazeltonu. Mělo by tam být historický městečko Old Hazelton, ale hlavně vesnice původních obyvatel s jejich tradičními dlouhými domy a totemovými sloupy. Nejdříve projíždíme South Hazelton, kam jsme omylem odbočili, ale pak už nacházíme tu správnou cestu přes visutej most nad soutěskou a sjíždíme k vesničce s dlouhými domy. Je v ní i cosi jako muzeum, ale asi zase moc brzy, má zavřeno. Chvíli se tedy procházíme mezi několika obydlími, který jsou opravdu veliký, že se nedivíme, že pojmuly celý příbuzenský klan.

     Podél řeky pokračujeme do Old Hazeltonu. Je to pár ulic, ale výhled na okolní kopce a celková atmosféra je parádní. Asi na místě se Vám svěřit s novým zjištěním z posledních dvou dnů. Tady si lidi i kolem baráků sekaj trávu. To jsme na moc místech ještě neviděli. Většinou je spíš kol stavení rozeseto několik vraků a v neorganizovaným chaosu zaparkovaný vše, co se dovnitř už nevešlo.

     Pár ulic ale není na dlouho a tak se zase vracíme k Lole a přes ten samej visutej most zpátky. Dostali jsme chuť na sušenou rybku a u silnice byla šipka ke „Smoke House“, tak to zkoušíme, jestli by to nemohlo být něco jako prodejna se sušeným a uzeným zbožím. Bohužel asi ne, spíš to vypadá na něco jako garážovou hospůdku. Ale alespoň jsme viděli zajímavou ulici se sroubky po obou stranách a Merlin si vyhlídl mezi vraky u servisu na jejím začátku vozítko na takový to normální ježdění. Jen vyřešit jak ho dostat do Evropy a Modrej by mohl mít kámoše.

     Pak už ale Lola míří zpátky k hlavnímu tahu a po něm až do večera, kdy zastavujeme na okraji Houstonu u vody.

     Další den je podle stejného scénáře, zkrátka nějak urazit dalších tři sta kilometrů. Směřujeme k Prince George, což je takový větší město, jak se později z cedule u krajnice dozvídáme, hlavní město severní Britský Kolumbie. Ne že by nám „civilizace“ nějak scházela, ale je to poslední velký místo na nákup před naším pokračování do Skalistých hor, takže proto. Cestou zastavuje pouze ráno natankovat v Houstonu a u informací, který jsou zavřený a tak alespoň fotíme místní tahák na turisty, s trochou nadsázky jedinej. Největší rybářskej prut na světě...věříme jim, nic jinýho nezbejvá.

     A teď akorát sedíme ve Starbucksu v Prince George na netu, abychom se s Vámi zase podělili o zážitky z posledních dní. Čeká nás přesun do nitra velkejch kopců nejdříve v národním parku Jasper a pak zas dál. Doufáme, že se nám podaří prošmajdat co půjde a pak sem zas pověsit i s obrázky. Zatím si to čekání můžete zkrátit prohlídnutím dalších fotek v galerii.