4.června, Kanada; Divočinou k jihu

     Poslední zápisek jsme sem umístili těsně než jsme vyrazili dále k jihu. Není to tedy úplně přesný, nejdříve naše kroky mířily k nejznámější části Watson Lake, do Sign Post Forestu. O tomhle lesu cedulí jsme již psali, když jsme tudy projížděli asi před měsícem a mířili na Aljašku. Tak jen krátce zopakujeme, že tradici cedulí a různých jiných značek zde započal Carl ..... z Illinois, který zde umístil směrovku ke svému rodnému městu během stavby Alaska Highway. Postupně ho následovali další a další a dnes je zde na jednasedmdesát tisíc cedulí od lidí, kteří tudy měli cestu. A tak jsme se chtěli také připojit. Z různých materiálů nakonec vyhrálo dřevo a v dollar store, což je obchod typu „vše za dolar“, to o prsa vyhrála ještěrka před kuchyňským prkýnkem. A vůbec, však posuďte sami a kdyby jste se dostali do Watson Lake, můžete ji zkusit najít.

     Ale pak nás už tady uprostřed lesů opravdu nic nedrží a po natankování zase roztáčíme kola naší fordky po asfaltu dalekého severu. Míříme kousek k západu po nám již známé Alaska Highway, než se stočíme na jih po další highway, tentokráte Stewart – Cassiar, číslo 37. Na odbočku je to asi dvacet kilometrů, takže se ani nestačíme rozkoukat a zase se noříme do námi ještě nenavštívených míst. Máme natankovanou plnou i rezervní lahvinku oleje jsme ve Watson Lake koupili, takže ani moc nezkoumáme ceduli u cesty upozorňující na poslední možnost tankování na dalších sto padesát kilometrů a pelášíme s pomalu ulehajícím Slunkem v zádech. Však víte jak to už tu s tím světlem chodí, až by se člověku chtělo napsat, tady Slunce nikdy nespí. Zvlněná krajina s hradbou hor po pravý a pak i levý ruce, každou chvíli jinej kopec. No, co by se o takový cestě dalo ještě napsat, prostě nádhera. Je to teď trochu škoda, že máme před sebou víceméně dny plný kilometrů v autě a ne někde po kopcích. Ale nedá se nic dělat, ještě než začneme někde na jihu Okanaganu sbírat třešně, chtěli bychom procourat národní parky ve skalistých horách a tak nám nezbývá než tímhle krajem pouze projet. Ono ne nadarmo je jednou z ústředních frází o Yukonu: „Larger than life“, tedy „Větší než život“. On by se tu člověk totiž mohl toulat a toulat od rána do večera a stejně by to za celej život nestihl. Není až tak těžký si představit, že to tu nebyl pro ty zlatokopy mířící ke Klondiku žádnej med. Když tu nebylo cest, jako je ta dnešní, jen stezka pár stop široká, klikatící se přes hory a doly. První dobrodruzi většinou využívali starejch loveckejch stezek původních obyvatel a i dnešní „dálnice“, taková normální dvouproudovka, sleduje tyhle pradávný směry skrz údolí pod horama.

     A jak jsme již v nadpisu předeslali, dostali jsme se do opravdový divočiny. Ne že by jízda po asfaltu byla tou pravou divočinou, přeci jen to oproti těm prvním kopáčům máme o poznání lehčí. Ale to jak se nám daří potkávat místní obyvatele z lesů podél cesty, to je přehlídka. Když jsme se blížili k Dawsonu, tak jsme se akorát bavili, že by byla smůla nevidět medvěda za celou naší anabázi na Aljašku a zpět. A teď aj medvědici s malejma jsme stačili u cesty pozdravit. Už ani nezastavujeme tak zprudka, jako když jsme vídali medvědy poprvé, rychle hrrr, jen ať ho stačíme vyfotit. Nejspíš z nás mají asi daleko větší strach než my z nich, sedíc v autě. A tak to od nás zrovna moc fér není, takhle je nahánět. Ale většinou už jen přibrzdíme ať se tolik nepolekaj a zastavujeme jen když to vypadá, že o nás moc zájem nejeví a nekoukaj hned kudy by utekli do křoví. Přeci jen někdy i u nich zvítězí zvědavost a začnou si nás prohlížet.

     A aby to nebylo tak monotónní, tak dnes se nám podařilo potkat ještě jednoho místňáka. Rodilej herec nebo herečka, možná tak trochu modelka. Zkrátka na silnici seděla liška. Verka tedy záhy utrosí, že si nikdy nemyslela, že jsou lišky tak ošklivý, ale tahle měla rozhodně smysl pro práci při focení. Museli jsme úplně zastavit, protože zrovna hbitě náš pruh uvolnit nehodlala a pak začala Lolu zvědavě obcházet. A skončilo to tak, že si sedla před řidičovy dveře a vydržela notnou chvíli, dokonce i blejskání od blesku. Nakonec pomaličku odjíždíme, protože to vypadá, že by tam takhle seděla až do rána a to my se ještě chceme kousek posunout.

     Moc to ale neprotahujeme a někde uprostřed hor nad řekou zastavujeme a nocujeme. Chtěli jsme původně dojet až k Dease Lake, ale to už bylo nad naše síly. Však zas tak přísnej itinerář nemáme a ráno budeme pokračovat.

     Do dne nás vítá sluníčko na obloze a tak za nedlouho už zas ukrajujeme kilometry mezi kopci.

     Po chvíli už máme Dease Lake po pravé ruce a i ve stejnojmenný vesnici zastavujeme k tankování. Na pumpě si čteme upozornění od ředitele místní školy, aby rodiče neposílali děti do školy bez dohledu, že byli v okolí několikrát spatřeni zástupci obou zde žijících druhů medvědů. Ani se pořádně nestačíme v autě na tohle téma rozhovořit, když jednoho ve škarpě potkáváme, tak kilometr od benzinky. Vypadá, že teda to poslední co ho zajímá je to bílý auto, který krokem kolem projíždí. Hlavně aby mu ta zelená dobrota někam neutekla. Musíme uznat, pohled medvěda je opravdu bez výrazu. Na to jak je to zvíře krásný, tak si teda takovejhle výraz ve tváři snad ani nezasloužilo.

     My však pokračujeme vstříc stoupání do Gnat Passu. Není to nic strašnýho a tak Lola za chvilku atakuje vrchol ve výšce 1241 m n.m. Až sem, se kdysi od jihu podařilo připravit trasu pro železnici, která však nikdy nebyla dokončena a zůstala tady po ní pouze dost znatelná linka v krajině. Od jednoho z Gnat Lake bylo vidět vykutanej zářez do skály a pak podél silnice člověk pěkně rozeznává bejvalý „budoucí“ podloží trati jak si to šine tím samým směrem do údolí.

     Klesáme k Stikine River, jedné z dopravních tepen místních původních obyvatel a poté i zlatokopů, abychom zas v zápětí stoupali do dalšího kopce. Dokonce se i na pár stovek metrů dostáváme na šotolinu. Původně jsme počítali s daleko více prašnými místy, ale silnice se stále vylepšuje a jen tenhle poslední kousek odolává. Naše starší informace hovořili až o dvaceti procentech prašnýho povrchu. Ale pravda, byly z roku 2001. A takhle to s námi pokračuje celý den. Jen počasí se trochu kazí a stále více kapek dopadá na čelní sklo našeho pohybovadla.

     Jen těm medvědům to zdá se vůbec nevadí a v poklidu spásají trávu kolem silnice. Takže když zastavujeme k noclehu přímo na Meziadin Junction, což je odbočka na Stewart, malý městečko u moře na hranici s Aljaškou, celkový počet spatřených medvědů se zastavuje na čísle 27. A to je včetně toho, kterej se spokojeně potuloval tak sto metrů od Loly a hledal to nejšťavnatější zelený, co mu stráň nabízela. My si tedy taky hledáme něco k snědku a pomalu se těšíme do pelechu.

     Najednou ale máme pocit, že se někdo motá kolem auta. A k tomu, jako bychom slyšeli češtinu. Náhle se před čelním sklem mihne postava a taky že jo, holčina mluví česky. Tak vylejzáme a dáváme se do řeči se čtveřicí, Martinou, Zuzkou, Tomem a Gatym, kteří míří v protisměru na sever do Yukonu. Nakonec tam tak stojíme před Lolou pěknou chvíli a vzájemně se dělíme o naše dojmy z Kanady a Aljašky. Moc milý pokecání a tak se ani nechce končit, leč naši noví přátelé ještě pokračují, tak se asi napotřetí opravdu přesouvají zpátky do svých aut a odjíždějí. Gaty s Martinou se na léto budou vracet k jihu, nejspíš taky na sběry, tak se snad ještě potkáme a probereme tu Kanadu pořádně u piva. Nás však ale už žádná cesta dneska nečeká, jen ta do spacáků.

     Ráno nás zase budí bubnování kapek do střechy a tak to bohužel bude pokračovat skoro celej den. Jen vždycky na chvilku se to umoudří, vykoukne Slunko mezi mraky a zas se nechá vystřídat přeháňkou. Včerejší návštěva v našem ležení nás utvrdila, že stojí za to si udělat zajížďku od hlavní trasy Stewart – Cassiar Highway a podívat se do indiánských vesnic v okolí New Aiyansh. Jednak je to místo, kdy při největší známé erupci v Britské Kolumbii zahynulo na dva tisíce původních obyvatel v 18. století a jejíž pozůstatky jsou v krajině patrné dodnes. A druhak kromě nádherný krajiny je ve vesnici Laxgalts’ap, známé jako Greenville, nově otevřené muzeum původních obyvatel národa Nisga’a, což prý rozhodně stojí za to. A tak startujeme a vstříc kapkám vyrážíme na posledních pár kilometrů po Stewart – Cassiar Highway, než odbočíme na Nisga’a Highway potkat historii i současnost místních prvních národů. Prvních padesát kilometrů za odbočkou je zase v šotolině, tak se nám to trochu vleče, ale i ta končí a jak hozeni do vody se najednou ocitáme na rozlehlých pláních pokrytých mechem obrůstající lávou. Těžko popsatelný pocit. Láva je tu opravdu všude a jak se později dozvídáme, v některých místech má vrstva mocnost až dvanáct metrů. Chvíli se tu motáme, tak nejdříve projíždíme New Aiyansh a až z něj se dostáváme k informačnímu centru v Lava Beds, které je ale zavřené. Nevadí, z panelů alespoň získáváme orientační povědomí o vesnicích v okolí. V naší mapě toho totiž moc není.

     Vyrážíme tedy do první, Gitwinksihlkw. Podle cedule u cesty je to domov ještěrek. Nu, žádnou jsme tam neviděli, za to jsme se prošli po dost houpajícím lanovým mostě přes řeku. Vracíme se zpátky na hlavní silnici a pokračujeme na Laxgalts’ap do muzea.

     Nejdříve notnou chvíli projíždíme mezi ztuhlou lávou a pak se noříme do, neobvykle, převážně listnatého lesa. O něm by se pomalu nedalo nic napsat, nepotkat u cesty jedno z jeho obyvatel. Z ničeho nic na silnici z křoví vyskočil malej vlk, jsme si nejdříve mysleli. Ve skutečnosti to byl asi kojot, když jsme se po tom pak ještě pídili. Asi s námi moc nepočítal a chvíli zůstal stát jak opařený. Pomalu jsme zastavili a čekali co bude dělat. Chudák si moc nevěděl rady a dobrejch padesát metrů popobíhal podél krajnice než zas zmizel ve křoví. Chvíli ještě čekáme ať ho hned zas neplašíme o kousek dál a pak pomaličku odjíždíme. Kdyby to byl vlk, tak by byl už druhý, kterýho jsme tu na cestách potkali. Toho jsme už stačili zahlídnout v Yukonu, ale jen na vteřinku, v tu ránu byl pryč.

      Leč pokračujeme a asi po čtyřiceti kilometrech od křižovatky u první vesnice dorážíme do druhé, Laxgalts’ap, v mapách častěji jako Greenville. Zastavujeme u úplně nové stavby muzea a už od pohledu z venčí se těšíme dovnitř. Jak se dozvídáme od slečny za přepážkou, která se na prohlídku vydala s náma, většina vystavených exponátů sloužila jako různé nástroje šamanů. U některých se pořádně neví k čemu se používali, za což s největší pravděpodobností může příchod bílých misionářů. Ti většinu artefaktů zabavili a začali s násilným „civilizováním“. Proto ani místní už nevědí k čemu co sloužilo, nit byla přetržena a její navazování je na cestě daleko trnitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Většina mouder předků byla totiž uchovávána ve verbální podobě a tak se jen velmi složitě tato mozaika skládá dohromady. Na závěr se pak u modelu vesnice národů Nisga‘a dovídáme o tradici totemových sloupů, které ve vesnicích dříve stávali před každým domem a reprezentovali historii klanu v něm žijícího.

     Návštěva muzea je u konce a nám je jasný, že toto není ta poslední vesnice už u moře, ale že do ní je to ještě dalších asi osmadvacet kilometrů. S tím jsme ale nepočítali a nevíme, jestli nám vydrží benzín až zpátky do New Aiyansh, kde byla poslední možnost natankovat. No, za pokus to ale stojí. Z vesnice nejdříve táhlým stoupáním do sedla a pak hned šestnácti procentní klesání. A takhle to pokračuje vlnící se linkou asfaltu  než dorážíme k zátoce Pacifiku. Kilometry přibývají a ručička od benzínu nezadržitelně klesá až to Merlin, kterej zrovna řídí neunese a zastavuje. Krátká porada a otáčíme. Těžko se to odhaduje, kór s takovejma kopcema. Vrátíme se natankovat a pak zpátky k moři, vynechat se nám tu rybářskou osadu totiž ani za mák nechce. Asi ani nemusíme zdůrazňovat, že při druhým pokusu do ní dojet zjišťujeme, že jsme to otočili asi čtrnáct kilometrů od ní a že by to asi nejspíš s benzínem v nádrži vyšlo. A tak aspoň útěchou je další zvířátko, který jsme během druhý cesty potkali, teda zvířátka. Váleli se na silnici a přijíždějící auto je vůbec nevzrušovalo. Podle barvy srsti jsme si nejdříve mysleli, že by to mohl být kojot. Znáte to, přání je otcem myšlenky, ale byla to zase liška.

     To už, ale dorážíme do vlastního Gingolx, malé vesnice o pár barácích na břehu zátoky, po kterým už notnou chvilku Lola vyjíždí jeden stoupák za druhým a mezi nimi zase atakuje hladinu moře. Parkujeme přímo u jakéhosi kulturního centra, kde ožívají tradice prvních národů a to co bylo kdysi vykolejeno se pomalu vrací na své místo. Potulujeme se mezi domky, procházíme po pobřeží a pozorujeme orly, jak každou chvilkou přilétají a zas odlétají z kůlů zaražených do oblázkových pláží. Ještě než pak jednoho zkoušíme vyfotit, jak si spokojeně sedí kousek od vřískajících dětí, narážíme na obecní udírnu na lososy. Bohužel jsme tu ještě brzy a tradiční způsob sušení a uzení lososů vidíme pouze u jednoho z domů, ale dostat se k ní blíž, to bychom jim museli do zahrady, teda spíš toho herberku co tu všichni kolem bydlení mají.

     Těch pár ulic máme za chvíli projito a tak se pomalu chystáme na cestu zpátky. Nejdříve musíme zpátky do údolí Nass River a jím až k lávovým pláním, tam odbočujeme na Terrace. Ještě pěkných pár kilometrů jedeme mezi různě porostlou lávou až konečně míjíme místo, kde se rozžhavený magma přiřítilo do údolí z vulkánu na jehož úbočí právě jsme. O kousek dál následuje Lava Lake, poměrně veliký jezero, které vzniklo přehrazením toku říčky proudem z nitra země.

     Až do Terrace nedojíždíme a v dešti nocujeme kousek od něj. Ráno pak těch pár kilometrů působí jako rozcvička, ale dnes se bude spíše odpočívat. Čeká nás sprcha v bazénu, praní, kdy nakonec prádlo po pracím procesu vypadá špinavějc než před a taky rychlá inspekce e-mailových schránek. To vše než vyrazíme na krátký špacír po ostrově Ferry. Ono by to pomalu nestálo za řeč, kdyby podél cesty nebyly do kůry stromů vyřezaný malý dílka místního řezbáře. Je jich na 56 a povětšinou to jsou obličeje tak porůznu kolem pěšiny Vás pozorující. Ale i ten dvou kilometrovej okruh máme za sebou a vyrážíme jak jinak než k Walmartu bydlet. Terrace nás tedy překvapilo. Městečko sice neveliký, teda na naše měřítka, tady je to asi to největší, který jsme od Fairbanks potkali, ale pěkný. A hlavně, když se na chvilku mraky roztáhly, tak všude kolem vykoukly vysoký ještě zasněžený kopce. Druhý den na chvilku zastavujeme na trhu a procházíme se mezi stánky, ale už je čas a vyrážíme směrem na Prince George.

     Cestou nás čeká Kitwanga, stará osada původních obyvatel, kde by měli být k vidění jedny z nejstarších dochovaných totemových sloupů. Stejně tak jako tady už normálně, žádný upozornění a tak se stává, že projíždíme vesnicí a kde nic tu nic. No nevadí, pokračujeme ještě do další, kde by mělo být i muzeum, tak se tam zeptáme. V Gitanyow jsme jak mávnutím proutkem. Oproti Kitwanze je o poznání zanedbanější. Ono žít tu asi nebude žádný med. Sice už z lesů vjíždíme do míst, kde každou chvilkou to nekonečný stromořadí přeruší nějaká pastvina, ale i tak jsme ještě v kraji, kde do většího města to je minimálně sto kilometrů, tak tu asi všichni tlučou bídu s nouzí a útěchu hledaj v láhvi. Tady místňáci teda na nějaký povídání moc nevypadaj, spíš se tak potácej kolem jednoho baráku, od kterýho nedaleko zastavujeme. Nově zbudované muzeum by mělo pomoci přilákat do vesnice více návštěvníků, kteří projíždí kolem po Stewart – Cassiar Highway, tak snad to bude mít vliv i na místní komunitu a brzy bude z Gitanyow vesnice jaký jsme viděli o údolí vedle. Procházíme se mezi totemy a chtěli bychom i do muzea, jenže je ještě zavřený. Nakonec alespoň vzadu mají mříže pootevřený do jakýsi předsíně a tam jak se z infotabule dovídáme mají uloženy fragmenty těch nejstarších totemů, co tu mají.

     Vše prohlídnuto, tak sedáme do Loly a vracíme se zpátky ke Kitwanze, kde bychom měli zase najet tentokráte na Yellowhead Highway. A jaký to překvapení, když těsně před křižovatkou odbočujeme ještě na jednu vedlejší cestu mezi baráky, protože jsme zahlídli zajímavej kostelík se zvonicí, teda spíš zajímavou zvonici s kostelíkem. A ani se nenadějem a kousek odtud vidíme sloupořadí, který jsme předtím hledali v druhé části vesnice asi dva kilometry odsud. Takže se daří vše, co jsme tu chtěli vidět a můžeme s klidem opustit trasu Stewart – Cassiar Highway a vydat se dál.

     Kolem silnice stále častěji narážíme na pastviny a i na osamocený stavení. To je asi znamení, že už opouštíme pustý lesy a hory severu a dostáváme se do přeci jen trochu více obydlenýho kraje.

     Cestou máme ještě naplánovanou jednu zastávku, v Hazeltonu. Mělo by tam být historický městečko Old Hazelton, ale hlavně vesnice původních obyvatel s jejich tradičními dlouhými domy a totemovými sloupy. Nejdříve projíždíme South Hazelton, kam jsme omylem odbočili, ale pak už nacházíme tu správnou cestu přes visutej most nad soutěskou a sjíždíme k vesničce s dlouhými domy. Je v ní i cosi jako muzeum, ale asi zase moc brzy, má zavřeno. Chvíli se tedy procházíme mezi několika obydlími, který jsou opravdu veliký, že se nedivíme, že pojmuly celý příbuzenský klan.

     Podél řeky pokračujeme do Old Hazeltonu. Je to pár ulic, ale výhled na okolní kopce a celková atmosféra je parádní. Asi na místě se Vám svěřit s novým zjištěním z posledních dvou dnů. Tady si lidi i kolem baráků sekaj trávu. To jsme na moc místech ještě neviděli. Většinou je spíš kol stavení rozeseto několik vraků a v neorganizovaným chaosu zaparkovaný vše, co se dovnitř už nevešlo.

     Pár ulic ale není na dlouho a tak se zase vracíme k Lole a přes ten samej visutej most zpátky. Dostali jsme chuť na sušenou rybku a u silnice byla šipka ke „Smoke House“, tak to zkoušíme, jestli by to nemohlo být něco jako prodejna se sušeným a uzeným zbožím. Bohužel asi ne, spíš to vypadá na něco jako garážovou hospůdku. Ale alespoň jsme viděli zajímavou ulici se sroubky po obou stranách a Merlin si vyhlídl mezi vraky u servisu na jejím začátku vozítko na takový to normální ježdění. Jen vyřešit jak ho dostat do Evropy a Modrej by mohl mít kámoše.

     Pak už ale Lola míří zpátky k hlavnímu tahu a po něm až do večera, kdy zastavujeme na okraji Houstonu u vody.

     Další den je podle stejného scénáře, zkrátka nějak urazit dalších tři sta kilometrů. Směřujeme k Prince George, což je takový větší město, jak se později z cedule u krajnice dozvídáme, hlavní město severní Britský Kolumbie. Ne že by nám „civilizace“ nějak scházela, ale je to poslední velký místo na nákup před naším pokračování do Skalistých hor, takže proto. Cestou zastavuje pouze ráno natankovat v Houstonu a u informací, který jsou zavřený a tak alespoň fotíme místní tahák na turisty, s trochou nadsázky jedinej. Největší rybářskej prut na světě...věříme jim, nic jinýho nezbejvá.

     A teď akorát sedíme ve Starbucksu v Prince George na netu, abychom se s Vámi zase podělili o zážitky z posledních dní. Čeká nás přesun do nitra velkejch kopců nejdříve v národním parku Jasper a pak zas dál. Doufáme, že se nám podaří prošmajdat co půjde a pak sem zas pověsit i s obrázky. Zatím si to čekání můžete zkrátit prohlídnutím dalších fotek v galerii.