A tak po šestnácti dnech strávených mezi řádky zase vyrážíme na cesty. Bohužel ale nemůžeme vyrazit někam dál po Francii a třeba se podívat i do Španělska, kam jsme si také chtěli najít cestu, nýbrž nás čeká zpáteční jízda do Čech. Ale na druhou stranu o dobrodružství nouze nebude. Motor nám stále jede pouze na tři válce, po pravdě on už ani jinak nepojede, a tak mu budeme dávat jen menší dávky kilometrů po nocích, abychom na dálnicích moc nezacláněli. No a po těch malých dávkách musíme urazit celých devět set kilometrů domů. Vždycky tak do dvou set kilometrů, odpočinek a další den večer zase o kus dál. První cílové místo je francouzské město Metz.
Aby byl výčet míst kompletní, tak jsme po denním čekání přímo v kempu nejdříve vyjeli z Verzenay do Remeše. Tam strávili další den a noc, naposledy se viděli s našimi novými kamarády, a pak už jen ukrajovali kilometry domů. První zastavení bylo u francouzské pevnosti z I. světové války, Fort de la Pompelle asi na půli cesty mezi Remeší a Verzenay. Na prohlídku jsme nešli a tak jsme si alespoň prohlédli památník ruským vojákům, kteří zde pomáhali pevnost bránit a po krátké procházce zase nasedáme do Modrýho a frčíme dál. No frčíme, jedeme co můžeme a i tak je nám trochu trapně, když se podíváme do zpětného zrcátka a vidíme tu šňůru aut za námi. Zde je namístě říct, že do Chalons en Champagne jsme jeli ještě za světla a tedy za poměrně hustého provozu. Tam nakupujeme sýry a další dobroty nejen na cestu, ale abychom také něco dovezli domů a čekáme na setmění.
Může být tak půl deváté, když na parkovišti naposledy zavíráme naše skoro nehlučné šoupačky a startujeme. No a jako pomyslný první zápis z palubního deníku by mohlo být, že jsme netrefili správnou silnici k mýtu na dálnici a tedy, že nás čeká prvních šedesát, sedmdesát kilometrů po okreskách k Verdunu, kde je další nájezd na dálnici A4, po které bychom měli dojet až téměř k francouzsko-německým hranicím. Provoz však spíše žádný než malý, tak to ani nevadí a navíc, vcelku rovina, takže ani žádné přitížení našemu dost kulhajícímu motoru. A tak minulo pár vesniček, možná i měst a už najíždíme na vytouženou dálnici. Na mýtnici si vyzvedáme lísteček a otevřenou závorou se řítíme mezi rychlé pruhy spojnice Paris-Strasbourg. Jestli nás paměť neklame měli jsme do Metz urazit asi sto osmdesát kilometrů a tak nás ještě čeká zhruba nějakých sto dvacet. Modrej však nijak neprotestuje a tak cesta vcelku rychle utíká a nebýt zmatku ve značení u Metz a krátké zajížďky na jiném sjezdu, než byl ten správný, tak jsme do malé vesničky Saint-Julien-les-Metz na okraji dorazili jako bychom tam už někdy dříve byli. Ani netrvá dlouho najít vhodné místo na zaparkování a tak jen chvilka uběhne mezi okamžikem, kdy se písty ve válcích zastavili a ulehnutím do peřin.
Ráno nás probouzí hřejivé sluníčko a tak po krátké kontrole jak jsme na tom s přibývající naftou v oleji a konstatováním, že něco je stále špatně, vyrážíme k místní pevnosti. Jen abychom nezapomněli, stojíme s Modrým v ulici, kde budíme trochu zájem, hlavně u staršího páru naproti jejichž domku parkujeme. Po ránu se začínáme motat okolo auta zrovna v moment, kdy se pán vrátil z ranní projížďky na kole a paní ho jde přivítat na zápraží. A tak se samozřejmě nezapomene zeptat i nás, jestli se nám dobře spalo. Nu, chvatně odpovídáme, že dobře a s trochu zvláštním pocitem raději rychle mizíme a necháváme na bedlivě střeženém plácku Modrýho zcela osamoceného.
Celý den máme před sebou a tak se nejdříve jdeme podívat na starou fortovou pevnost a pak se uvidí, kam nás nohy donesou. U pevnosti jsme co by dup, prohlídnuto máme také hnedle a tak pokračujeme k centru Metz. Není to nejblíže, ale času máme fůru, tak proč se neprojít. Cestou potkáváme benzínku, takže i nákup oleje, který večer budeme muset tak jak tak vyměnit, máme vyřešený, teda pokud cestou ještě nenarazíme na levnější variantu. Tady totiž litr stojí stejně jako pět předtím v carrefouru nebo tak nějakém obchoďáku. No a tak se stává, že trajdáme po městě a koukáme po každém otevřeném obchodě, což zrovna v neděli není jen tak. Dokonce cestou ke katedrále potkáváme dva krámky s LPčkama a tak zas jen zbývají oči pro pláč, že tu nejsme v týdnu, kdy mají otevřeno tak jak všechny běžné obchody. Nakonec nacházíme ještě jednu benzínku a tak kupujeme olej tam asi tak s dvoueurovou úsporou oproti té první. Chvíli ještě tak trajdáme po starobylých uličkách, nahlížíme do výloh více či méně zajímavých krámků a pomalu směřujeme zpátky k Modrýmu. Parádní slunečný den, navíc strávený v pěkném městě, trochu změna oproti nekonečným řádkům na vinicích.
Pomalu se blížíme k Modrýmu a dumáme, co dál. Je potřeba se podívat na ten ucpaný vstřik, zda tam není nějaký zádrhel, že se přes něj stále dostává nafta do motoru a tedy skrz propálený píst i do oleje. Ono by to celkem nevadilo, kdyby se právě nemíchala s olejem, ten neředila a nezdvihala jeho hladinu. No trochu obšírně řečeno, že kdyby to pokračovalo, tak se prostě stane, že zadřeme motor a to by byla už definitivní konečná. Otvíráme Modrýho, vystěhováváme kufr, pak jde ven i dekl od motoru. Vyšroubovat trubičku ke vstřiku a hle. Měděná záslepka to nevydržela a v průběhu včerejší jízdy se v ní tlakem vytvořila dírka a nafta znovu začala proudit skrz vstřik do válce. Rozhodnuto je celkem rychle. Musíme vyrobit novou, odolnější záslepku a pak nejlépe vyměnit olej. Nechceme však dělat moc rozruch v ulici, ve které už pozdvižení vzbudilo celé naše kempování a tak jen vyrobíme záslepku z hlavy šroubu a výměnu oleje si necháme na veřejné parkoviště, které jsme potkali o kus dál cestou do města. Ještě nás přiběhly skontrolovat místní kravky, a to doslova, až jsme se v prvním okamžiku lekli, že se valí Lipanská první jízdní, ale to už na nás zvídavě pokukovaly přes masivní lehce orezlou ohradu. Během půl hodinky je vše zase na svém místě a tak startujeme. Paní z domu přes ulici zrovna náhodou kouká z okna, tak si vyměníme zamávání a jen tak dumáme, jestli jsme byli pod dohledem celou dobu a nebo jen startování našeho kulhajícího motoru přitáhlo pozornost. Na parkovišti jsme za deset minut, během kterých mimo zjišťujeme, že nám Modrej tolik nekouří jako před tím, tedy, že by záslepka mohla být v pořádku. Ono popravdě člověk co chvíli kouká do zpětného zrcátka, zda zas auto nekouří jak studená avie a všude v okolí se neválí modrá oblaka, což by zase znamenalo poruchu na zaslepeném vstřiku. Na parkovišti si vybíráme co nejnenápadnější místo, co nejblíže k popelnicím, ať moc nepřitahujeme pozornost. Všechen olej měnit nebudeme, ale vypustíme tak aby v motoru zůstaly dva litry a poté doplníme novým na předepsaný objem 4,5 litru a budeme držet Modrýmu pěsti, aby to tak fungovalo. Ač jsme dělali co šlo, bez drobnějšího úniku na zem se nám to nepodařilo. Ještě, že jsme přejeli sem, kde si nás nikdo nevšímal, protože netušíme jak bychom té milé paní z našeho předchozího parkovacího místa vysvětlovali tu mastnou olejovou skvrnu z pod našeho auta. A o tom, že by se jistě přišla zeptat, ani nepochybujeme. Takhle to vypadá, jako by jsme s těch starších lidí, naproti kterým Modrý přečkal noc a den, měli jen srandu a dělali si dobrý den. Nene, ba naopak! Jsme rádi, že jsme stáli zrovna v takové ulici, kde jsme možná byli pod dohledem zpoza záclon, na druhou stranu, aspoň jsme měli jistotu, že se s našim dobrodruhem nic nestane. Být to v Čechách, kdoví, jestli by se na nás z popudu takovýchhle sledovatelů nepřijeli ještě podívat městští strážníci s nejednou jízlivou poznámkou o parkování a vůbec obecném zaclánění a tak. Nakonec vše v autě na správném místě a tak znovu vyrážíme vtříc dálnici A4 a dalším dobrodružstvím se třemi válci pod kapotou.
Další etapa byla naplánovaná už do Německa, konkrétně k městu Grünstadtu, kde před těmi několika dny právě začaly naše problémy s motorem. Že by nostalgie? No, spíše to tak jen vyšlo. Tedy zhruba sto sedmdesát kilometrů, z toho necelých sedmdesát ještě po Francii než přejedeme do Německa. Cesta utíká bez problémů a tak až na pár kopců, ve kterých toho má Modrej až nad hlavu, se držíme a nějak kolem jedenácté večer zastavujeme na parkovišti u jednoho Autohofu, kde budeme trávit noc, co by kamenem dohodil od Grünstadtu.
Ráno absolvujeme nákup v nedalekém globusu a pokračujeme na prohlídku Grünstadtu. V okolí toho moc zajímavého není a navíc nechceme Modrýho moc trápit kilometry navíc, jen abychom se podívali jinam než do města, do kterého se pohodlně dostaneme pěšky. Centrum neveliké a kromě zábavně vyhlížejících šlapohybů zaparkovaných u školky, krámku s modely vláčků a jednoho nablejskaného transportera stejného jako je náš Modrej, tam ani nic zajímavého nebylo. A tak jsme zpátky u našeho autíčka poměrně brzy a čekání do večera krátíme aspoň filmem na noťasu. Nakonec jsme se však dočkali, dáváme rychlou večeři a kolem osmé vyrážíme na další cestu. Tentokráte k Nürnbergu, tedy česky Norimberku.
Už je to trochu stereoptyp posledních dní. Najedeme na dálnici a po ní až do dalšího cílového místa. Občas zastavíme na benzince natankovat nebo se jen tak protáhnout a zas dál, v té stejné šňůře aut jako včera, předevčírem a zítra a pozítří. Rádi bychom to aspoň na kousek vzali po nějakých zapomenutých okreskách a podívali se do zajímavějších míst než je okolí dálnice, ale přeci jen máme jasný plán a jediný cíl, ke kterému se upínáme, a to dojet zpátky domů. Dojet tak, abychom nemuseli Modrýho někde nechávat nepojízdného a stopovat dál a pak se pro něj složitě vracet. A tak zase ukrajujeme kilometry po nekonečných německých dálnicích, tu a tam se poškorpíme s kamioňáky, kteří nás zvláště v kopcích tu a tam zuřivě problikávají. Někdy se jim aspoň mezi sebou omlouváme, že nám to víc bohužel nejede, někdy jim posíláme podobný pozdrav našimi dálkovými tentokráte do jejich zpětných zrcátek. Ani dvě stě dvacet kilometrů k Altmühl See u Norimberku není výjimkou, snad jen posledních dvacet kilometrů, které absolvujeme po okresce k nedalekému jezeru, abychom nemuseli trávit noc a následující den na odpočívadle přímo na dálnici. Zítra pak budeme druhou okreskou pokračovat k dalšímu nájezdu na dálnici a tak to není ani veliká zajížďka. A navíc, Modrej, jako by se také trochu probral, když už nemusel trčet v té šňůře aut na dálnici, ale zase si to upaloval po silnici, na které se musel cítil hnedle líp, sám uprostřed noci. Zastavujeme na malém lesním parkovišti a sotva se dotočí všechna kolečka našeho kamaráda už spíme a necháváme si zdát o zítřejším dni.
Ráno nás budí přijíždějící auta místních pejskařů, mezi kterými je toto parkoviště asi obzvlášť oblíbené, neb po celou dobu co se motáme okolo Modrýho, vaříme snídani a vyrážíme na výšlap okolo jezera, tak se neustále střídá jedno za druhým a z nich vyskakují pejsci nejrůznějších plemen a samozřejmě i jejich páníčkové. No, čaj s bagetou a už si to vykračujeme po hrázi okolo jezera. Na první pohled to vypadá jako obrovská plocha, tak ani netušíme, jestli se nám celé podaří obejít. Jak se později z naučných cedulí dozvídáme je uměle vybudováno na pokrytí povodňových stavů na řece Altmühl a hladina je zhruba tři metry nad okolní krajinou. S tím je spojena i hráz, která se vine kolem celého jezera a tvoří ji dvanácti a půl kilometrový val, po kterém vede parádní cesta jak stvořená na kolo a tak znovu litujeme, že je nemáme s sebou. Vyšlapujeme si po hrázi, míjíme přístaviště plné loděk a tak si jen představujeme jak rušno zde musí být v létě, nebo kdy tu vlastně mají plnou sezónu. Na protější straně než stojí Modrej prolejzáme po dřevěných mostcích ptačí rezervaci a nakonec i zdoláváme dřevěnou rozhlednu, abychom viděli, že se tu voda střídá se zelenými loukami kam až oko dohlédne. Čtrnáct nebo kolik jsme to ušli kilometrů však není nijaká dálka a tak docházíme k Modrýmu relativně brzo a dumáme, co dál. V okolí je ještě další jezero, přeci jen se to tu jmenuje Seeland, ale to bychom museli přejíždět a to se nám z už několikrát výše napsaných důvodů nechce a tak nakonec vyhrává povalování, koukání na počítač a odpočinek před další noční anabází.
Všechno už ale zase zpátky nastěhované v našem domečku na kolečkách, startujeme a vyjíždíme na předposlední etapu s cílem kousek za našimi hranicemi. Takže až Vám budeme přát dobrou noc, bude to už z Čech, teda pokud vše bude klapat podle plánu a motůrek si někde v kopcích před Rozvadovem nezačne stavět hlavu. Nejdříve se však musíme dostat zpátky na dálnici k Norimberku, což obnáší asi dvacet kilometrů po okresce mezi poli a lesy, které se tu kolem jezer vinou. Ovšem zatímco včera v noci to bylo bez kopců, dnes to je jiná a k tomu je tahle silnice v rekonstrukci, takže nejen semafory, ale i kousek pouze po zpevněném svršku nás trošku znervózňuje. Přeci jen to Modrýmu moc neupaluje, provoz ještě také nějaký je a když v jedné vesničce míjíme značku s desetiprocentním stoupáním, trochu nás jímá hrůza. Naštěstí to na vršek ani tak dlouho netrvá, i když pěkných pár stovek metrů na jedničku je jak čekání na plné bedně střelného prachu. Ale už jsme na vršku a znovu osmdesátkou uháníme s větrem o závod k dálnici. Další cesta je jak jinak už jen rutinou.
Asfalt pod koly jen sviští a tak nebýt občasného pošťuchování od rychlejších souputníků, je to vcelku nudné přesouvání z bodu A do bodu B. Pokud jste tedy nezažili jízdu ve Volkswagen Transporteru T3, jako máme my. To byste totiž věděli, že není kilometru, který by nebyl zajímavý. Auto se s Vámi jen pohupuje, na vše se díváte z výšky, jako byste byli v prvním patře, do toho hukot od motoru kdesi v zádi. A jako třešinka na dortu, hranaté tvary vonící nostalgií kam se jen podíváte. Zkrátka to je auto, co má duši. Duší dávných mořeplavců, cestovatelů, všech možných barev kůže a vyznání ze všech koutů světa, které jakákoli pohnutka donutila vstát a vydat se na cestu.
Okolí Ambergu nás již vítá prvními táhlými stoupáními a tak jen s trochu svírájícím pocitem u žaludku čekáme jak se s tím ten nás mladík popere. Ale je to bojovník a tak všechny kopce dříve nebo později zdoláváme. Pěkně jeden po druhém a když vidíme první cedule upozorňující na sjezd do Waidhausu, německému protějšku Rozvadova, víme, že to Modrej zvládne. A i jako on by to cítil a jako by se hned ochotněji sbíral do otáček. Na hraničním přechodu kupujeme desetidenní dálniční známku, abychom ho nemuseli ani u nás hnát po okreskách a frčíme dál. Původně jsme mysleli, že zastavíme někde kousek za hranicemi a na chvíli zalehneme. A tak kolem čtvrté ráno bychom vyrazili, abychom to tak do šesti stihli do Prahy, ještě než to začne všude na silnicích vřít jak na závodním okruhu. Nakonec ale jen dáváme na benzince nedaleko Plzně kafe i Modrej dostane dávku nafty, trochu oleje a pokračujeme, tak abychom něco před druhou v noci mohli ve Stodůlkách do palubního deníku slavnostně zapsat návrat z francouzského putování za vínem s proměnlivým počtem válců našeho motoru.
A tak teď Modrej čeká na transplantaci nového motoru, abychom zas co nejdříve mohli vypálit někam do světa. Nu a Vy si zatím můžete krátit chvíle čekání na další zápisky prohlížením fotek v galerii.
