Ne jen tak na zdař bůh jsme si do nadpisu propůjčili název knížky od Oty Pavla, nacházíme se totiž asi dvacet kilometrů od Remeše v kraji Champagne a jediné co nás tu na dalších pár dní čeká, je plnit bedny hrozny šampaňského.
O samotném sbírání se toho moc napsat nedá. Ráno dostanete nůžky, kyblík a hurá do řádku, kde se po drátech linou větve tak metrových stromků. Každý si to asi dokážete představit, vinná réva, něco mezi stromkem a keříkem asi tak metr, metr dvacet vzrostlým a k tomu tam máte parťáka, se kterým ostřiháváte hrozny z obou stran, házíte do kyblíku a ten čas od čas vysypete do předem připravené bedny. Takhle se pomalu nebo rychle, jak to zrovna jde posouváte od začátku na konec řádku a tak stále dokola, dokud není celá vinice sklizená. Ráno se začíná kolem půl osmé, po dvou hodinách se tak dělává pauza na čaj, kafe nebo cigárko, každému dle libosti (někteří zvládají všechno) a pak zas do řádku, aby kolem poledne přišla tentokráte trochu delší pauza na oběd. Po obědě zpátky do řádku a tak kolem páté šesté večer konec a návrat do kempu. Někdy se stane, že strávíme celý den na stejné vinici a sklízíme nedozírné lajny vína, jindy zas člověk pomalu více času stráví v autě na přejezdech mezi jednotlivými kousky parcel a stříhá se po pár řádcích. No a jelikož odměna za naší práci závisí na sklizených kilogramech vína, všichni se snaží co nejrychleji sestříhat co možná nejvíce, někdy včetně svých i kolegových prstů, což nezřídka kdy vyvolá bouřlivé reakce jak od něj, tak i senzace chtivého okolí, očekávajícího minimálně peprnou poznámku od střihnutého. V naší skupině je šestnáct střihačů a dva bedňáci, kteří se starají, aby byly v řádcích bedny, do kterých se postupně vysýpají kyblíky a následně je stahují pryč. A aby se nám tahle práce aspoň trochu vyplatila je dobré, když se za den podaří naplnit 200 a více beden, což přestavuje zhruba 10 tun sklizeného vína.
To by byl tak prostý popis toho, oč tu mezi řádky běží. Samotný člověk tu moc nezmůže, protože se tu sklízí ve skupinách. Dostat se do skupiny Čechů je jakž takž záruka, že si odtud člověk něco odveze. Naproti tomu, dělat z Francouzi je spíše za trest. Místní vinaři si nás tu dobírali, že se už na dálku pozná odkud jsou lidi pracující na vinici. Čechy totiž není vidět jak jsou skrčení a stříhají, zatímco Francouzi většinu času prostojí s cigárkem a rukama v kapsách.
Je konec dne, všechno víno sklizené, tak se přejíždí zpátky do kempu. Nezřídka kdy se vracíme se setměním, tak rychle něco teplého do žaludku, chvíli posedět u ohně, než se začnou oči zavírat a pak pár hodin spánku, než se kolotoč mezi řádky znovu rozeběhne.
Dnes, kdy čekáme na výplatu za posledních pár dní, se to už píše lehce a lecčemu se člověk jen zasměje, ale někdy nebylo lehké se ráno přemluvit, vyhrabat z teplíčka a uvařit čaj s vidinou celého dne stráveného v polostoji polodřepu nad kyblíkem s nůžkami v ruce. Ale teď když se ohlédneme, tak to za to stálo. Nějakých čtrnáct dní s fajn lidmi stále venku, večery u ohně a k tomu i nějaký ten peníz, co víc si přát, když jsme na začátku nikoho neznali a věděli jen to, že jedeme sbírat víno k vesničce jménem Verzenay. Ba ani to, že je její hlavní dominantou větrný mlýn a co chvíli kolem prosviští TGV. Tak snad z těch něco málo fotek, co se v jinak ne moc fotogenickém prostředí pořídili, ucítíte jak jsme se tu měli. Více obrázků naleznete v galerii a my se už pomalu chystáme s churavým Modrým na cestu domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat