Nemá cenu Vás dále napínat a vykládáme karty na stůl, už je to tak. Hned další ráno po návštěvě Apexu, prvního lyžařského areálu v údolí Okanagan, sotva co jsme minuli počáteční ceduli Big White Ski Resort, nám drnčí telefon. Zastavujeme a na druhé straně se ozývá Shannon z Apex Mountain Inn, jestli bychom se dnes mohli ve dvě odpoledne dostavit na interwiev. Je zrovna asi deset ráno, máme před sebou kolečko po Big White, do Apexu je to nějakých 80 kilometrů z kopce do kopce, tak rychle improvizujeme a nakonec si domlouváme schůzku na zítřek na deset dopoledne. Deset hodin dopoledne si zapamatujte, bude to jedna z dramatických zápletek nadcházejícího dne. Ale abychom se vrátili na začátek. Jak už jsme psali, po návštěvě v Apexu jsme se vrátili přes Penticton k jezeru Okanagan a podél něj pokračovali na sever do Kelowny. Tam kousek nad ní trávíme noc a ráno vyrážíme do Big White Ski Resort.
Je to jedno z těch větších středisek, pět hvězdiček, nepřeberný množství sjezdovek, tak uvidíme. Pomalu stoupáme do hor a těsně než míjíme první lanovku potkáváme v zatáčce uvíznuté auto bez jednoho zadního kola, které má jen tak ležérně opřené o nárazník. Koukáme, jestli u něho nebo v něm někdo není, že bychom nějak pomohli, ale žádná živá duše, tak jedeme dál. Velikostí a prvním dojmem je Big White asi jak u nás Špindlerův Mlýn. Různě velké hotelové a apartmánové komplexy, uprostřed parkoviště před hlavní kanceláří a okolo bary, restaurace, krámky, zkrátka vše na co si vzpomenete. Nejdříve omylem vlezeme do kanceláře lyžařské školy, v domnění, že to je hlavní kancelář celého resortu. Na podruhé už to vyšlo a s milou paní za přepážkou se dáváme do hovoru. Po chvilce na nás však vybalí, že všechny nabídky mají na internetu a mají už plno. Ale ať zkusíme obejít různé restaurace a bary v okolí, že pořád někoho shánějí. Tak následuje kolečko a opisování kontaktů snad z každých dveří, které potkáváme. A na závěr procházíme okolo takového hodně smíšeného krámku s jídelnou, kafetérií, jak nám později vysvětlil „asi šéf,“ a tam se také ptáme osobně. Nu, je z toho asi půlhodinový pohovor o tom, co umíme, co jsme kdy kde dělali, spojený s takovým rychlokurzem jak si žádat o práci. Chlapík je v pohodě, nicméně se pak shodujeme, že až moc omílá a klade důraz na profesionální přístup, vzhled a tak. Skoro v každé větě zmiňuje, že jemu to je jedno, ale, že klient musí vidět profíky, že musíte být tak a tak oholeni, že vše musí být „very very profesional.“ Jasně, že chápeme, že to je nutné a dost to napomáhá v konkurenceschopnosti podniku, ale na náš vkus až moc zdůrazňování v nás začíná trochu budit dojem, že v Big White to bude chodit asi podobně jak ve velkých lyžařských střediscích u nás. Nu a to my bychom asi chtěli zažít spíš větší pohodu v nějakém zastrčenějším a klidnějším areálu. Nakonec se domlouváme, že pošleme resume e-mailem a s tím se také loučíme. Tak se vracíme s trochu smíšenými pocity k Lole a pomalu vyrážíme zpátky do Kelowny. Cestou u opuštěného auta bez kola už potkáváme hasiče, ale zdá se že po majitelích ani vidu ani slechu. Chlapíci koukají skrz okýnka dovnitř, ale nic neznačuje, že by věděi o mnoho víc než všichni, co jeepa objížděli stejně jako my. V Kelowně zastavujeme v prvním McDonaldu na internet a začínáme rozesílat naše resume i na další adresy, včetně Silver Star Mountain Resortu, kam bychom vyrazili zítra po pohovoru v Apexu. Nakonec tam trávíme zase hodnou chvíli, neb čekáme na dobití baterek v počítačích a když se dostáváme ven je už odpoledne.
Cestou do Pentictonu pojedeme za uplynulé dva dny už potřetí a tak ani není co o ní psát. Snad jen, že za odbočkou k Apexu asi po dvou kilometrech zastavujeme na rozšířené krajnici, kde hodláme strávit noc. Trochu nás znervózňuje, že stojíme ještě tak nějak mezi baráky a co chvíli je slyšet nějaký šramot od nich, ale moc lepších míst si nevybavujeme z naší včerejší návštěvy těchhle končin. Různě tu jsou okolo silnice cedule „No trespassing, Penticton Indian Band,“ tak nevíme, jestli neděláme nějaký přestupek na tom našem kempovacím místě, i když tady zrovna žádná cedule teda není. Nakonec vše proběhne úplně v pohodě. K večeři jsou těstoviny s omáčkou z rajčatového protlaku dochuceno a la Lola camping a jelikož je ještě brzo, tak zvládáme i videoprojekci z notebooku. Uleháme do spacáků, nařizujeme budíka na půl osmou, ať máme dostatek času se pobalit a s předstihem vyrazit do kopců, a v mžiku spíme.
Ráno pak vše probíhá podle předem připraveného scénáře a v 8:30 pomalu vyrážíme vstříc nekonečnýmu stoupání. Těch dvacet kilometrů nám zabírá bez mála hodinu a tak nahoře na parkovišti chvíli ještě přemítáme, jestli není hloupý dojít na smluvenou schůzku o půl hodiny dřív. Leč v Lole není zrovna nejtepleji, zvláště, když už okolo nás je sníh a tak vyrážíme ohlásit se na recepci. Tam se potkáváme se stejnými tvářemi jako předevčírem a co nevidět s nimi míříme do kanceláře. Celé interview je odbyto za necelých deset minut a nakonec nabýváme dojmu, že si přečetli naše resume a vlastně už je nenapadalo na co se ptát. Chlapíka nejvíce zajímá jak dlouho jezdíme na telemarkách a tak se hovor chvíli motá okolo lyží, kdy z něj po chvíli vypadlo, že už na ničem jiným než na telemarkách nejezdí a že dřív dělával ski patrolu ve státech a v Silver Staru. Nu, z celého řízení máme celkem pozitivní dojmy. Ukazují nám hotel i přilehlý hostel, kde bychom nejdříve začínali uklízet a pak se uvidí. Oni nám vlastně přesně ani neřekli, na co by nás chtěli, jestli pouze na uklízení nebo něco víc. Jediné co nám zdůrazňují, že už příští týden mají přijet první hosté a že tu s tím musejí hejbnout. Plni dojmů se loučíme s tím, že do zítřka určitě dáme vědět, jestli bychom tedy měli zájem. Cestou serpentinama nemluvíme o ničem jiném, než jaké by to mohlo být a pořád srovnáváme s včerejší zkušeností z Big White. A to nám vydrží až dolů do Pentictonu a ještě o kus dál.
Tam nejdříve sháníme internet, abychom se mohli kouknout na maily, zda nám už někdo odpověděl na poslané resume a pak tankování našeho vozítka. Ona spotřeba okolo patnácti litrů benzínu na sto kilometrů je přeci jen znát a nádrž je prázdná ani se člověk nenaděje. Nakonec internet vzdáváme, tankujeme a vyrážíme směr Kelowna, kde určitě narazíme na McDonald a vedlejší Super Store slibuje levný nákup na nadcházející dny. Nechceme totiž na dnešní nabídku hned kejvnout, dokud se nepodíváme na výsledky včerejšího mailového snažení.
Ty jsou však nakonec nevalné. Co nevalné, žádná odpověď a tak se nám začíná potvrzovat to, co si tak nějak podvědomě od rána přejeme, že bychom mohli zimu strávit v Apexu. Čeká nás jeden horký telefonát zpátky do hor, že bychom kolem páté odpoledne mohli nastoupit, velký nákup aspoň do půlky prosince a pak zase zpáteční cesta na jižní břeh okanaganského jezera. Podruhé dnes stoupáme serpentinami a celou cestu se snažíme přijít na kloub jedné dnešní anomálii s časem. Když jsme seděli na internetu, všimli jsme si, že se nám hodiny na počítačích posunuli o hodinu zpět oproti našim telefonům. Nějak tomu nevěnujeme pozornost a dále se řídíme telefony až do chvíle, kdy i na účtu z pumpy je o hodinu míň. A tak stoupáme a dumáme, jestli jedeme pozdě nebo zase s předstihem. Kdy nám dochází, že pokud je opravdu o hodinu méně, tak jsme na ranní pohovor nedojeli pouze o půl hodiny dřív, ale o celou hodinu a půl. A to už nám připadá trochu moc, no uvidíme co nám řeknou na kopci. Asi nás už budou mít za úplný blázny, co nejen že spěj v dodávce, ale ani nevědí kolik je hodin. Nakonec dorážíme kolem půl a teď se rozhodne...no, kdo jste tipoval půl pátou, tak si na nás dejte pivo, je to tak! Slečna nám potvrzuje, že je opravdu o hodinu míň než si myslíme, že se tu z neděle na pondělí měnil letní čas na zimní. Nu, trochu se bavíme na vlastní účet, že téměř celý týden máme o hodinu víc. Peter, teď už náš šéf nám ukazuje náš hostelový pokoj a nastiňuje plán na zítřek. Začátek v poledne, nejdříve papírování a pak už pro nás bude něco k práci na pokojích. Vskutku pozvolný plán...ve dvanáct, to by nás opravdu ani ve snu nenapadlo. A tak vybalujeme všechno haraburdí z Loly, zabydlujeme náš přízemní krcálek a vrháme se na večeři.
Ráno se budíme už před devátou, na kterou jsme si nařídili budíka a rovněž snídani stíháme ještě před zvoněním. A tak ještě následuje dopolední kafíčková idylka, kdy nás přišla navštívit i Peterova kolie Lily. Leč dvanáctá se blíží, tak bereme papíry co tu máme k pracovnímu permitu a jde se vyřizovat. Nejdříve se bavíme, co by mělo být náplní naší práce a pak vyplňování. Verka bude dělat na hostelu Peterovu pravou ruku a zastupovat ho, když tu nebude a Merlin bude pendlovat mezi hostelem a hotelem, kde bude k ruce Marvovi, asi sedmdesátiletému vitálnímu chlapíkovi, co vlastně pracuje jako údržbář a navíc ještě nějaké večerní hlídání. Ne ve všem si zrovna rozumíme, ale na to ještě přijde čas. Nejdříve do příští středy musíme dát do pucu nejvrchnější patro hostelu, protože by měly dorazit už první lyžařské týmy k předsezónním tréninkům. Celý areál jinak otevírá až druhého prosince, takže vlastně času dost. Papíry vyřízeny, kolečko po obou barácích a krátké vysvětlení jak by to vše mělo fungovat také, tak už nezbývá než se dát do práce.
První den pomalu končí a tak i první písání z hor. Co dělat tu určitě budeme mít dost a tak uvidíme jak nám počáteční nadšení vydrží. V což samozřejmě doufáme, že vydrží až do Velikonoc, kdy bychom tu měli končit. Ale to už moc předbíháme, venku první sníh atakuje dvacet centimetrů, Lola má parádní čepici, a tak se v nejbližší době můžete těšit na další příspěvky z tohoto zasněženého kouta světa. To, že hned jak to půjde, vyrazíme na dřeva, už asi ani zmiňovat nemusíme... zdarski.
