24. prosince, Kanada; Veselé Vánoce

     Všem čtenářům našeho blogu přejeme Veselé Vánoce, bohatého Ježíška a šťastný Nový rok plný splněných přání a cestování.

12. prosince, Kanada; Tak takhle pokračujeme

     Tak se měsíc s měsícem sešel a nadešel čas zase se s Vámi podělit o pár dojmů, které jsme tu zatím nastřádali. Jak už jsme v předešlém článku avizovali, o práci není vesměs co psát. Ze začátku jsme tu pomáhali Peterovi s úklidem na hostelu. A teď jsme již najeli na pravidelné služby na hostelu a na hotelu. Počáteční uklízení bylo celkem dobrodružné, protože to tu rok nebo dva vůbec nefungovalo a teď s příchodem nového majitele se dává dění opět do pohybu. Takže nás tu čekalo všelimožné vytírání, luxování, opravování rozbitých postelí, vyměňování žárovek, k těm se ještě později vrátíme, až k závěru s příchodem opravdového sněžení se dostalo i na vyhazování tak různě kolem baráku. Ale ze všeho nejhlavnější věc však je, že máme práci na horách a tak ve volnu můžeme prohánět prkýnka do sytosti.

     To se nám poštěstilo hned během prvního volna, které jsme dostali. První den ze dvou jsme věnovali nákupu. Ačkoli jsme před naším nástupem udělali pořádnej vítr v pěněžence, tak jsme přeci jen narazili na pár věcí, které by se ještě hodily k tomu našemu poustevničení uprostřed lesů. Provětrali jsme  tedy Lolu a koukli se na skok dolů do Pentinctonu, kde nebylo po sněhu ani památky. Ale den druhý si to již vykračujeme na lyžích na první obhlídku okolí. Po Grandfathers Trail jsme obešli část areálu, kde jsou pouze černé a dvojitě černé sjezdovky a nestačili si hlavy vykrucovat  do jednotlivých průseků. Sněhu tu sice v posledních dnech napadlo dost, ale stále ještě vykukují vršky smrčků z pod peřiny, tak ne všechny úseky jsou už jezditelné, ale i tak to vypadá parádně. Nakonec jsme dostoupali asi do dvou tisíc metrů nad mořem a jednou z tras se vydali dolů. Další bližší popisování toho, co jsme prožívali během prvních letošních oblouků asi netřeba dále rozebírat.

     Další z volných dnů jsme vyrazili do kopců z druhé strany. Nejdříve jsme přetraverzovali několik sjezdovek a také trasy obou dvou lanovek. Už jsme také okoukávali lyžařské dovednosti místních, během stoupání, neb areál měl zrovna otevírací den letošní sezóny. Po jedné ze zelených jsme došli až k horní stanici Stock Chairu, jedné ze sedaček a pak ještě kus nad ní. Rychle udělat pár obrázků a už si to zase kreslíme čáry do čerstvého prašanu.

     Tady je asi na místě ten náš areál trochu přiblížit. Nuže, všehovšudy tu jsou tři vleky a jeden pohyblivý koberec v začátečnickém koutu „Magic Carpet.“ Jsou to dvě sedačky a jedna kotva. A tyto vleky stačí svojí kapacitou pokrýt všech 68 sjezdovek, mezi kterými nejdelší měří 5 km. Celkovou kilometráž tu neuvádějí, místo toho používají výměru, která činí 450 ha lyžařských terénů. S těmi vleky nám to bylo divný, kór když jsme si k porovnání představili ty naše přeplněný krkonošský svahy s poměrem co sjezdovka, to vlek. V následujících dnech se nám dostalo vysvětlení, kdy se nestalo, že by byla vůbec nějaká fronta. Když už jsme takhle z prostého popisu areálu odskočili, tak celkově to tu funguje trochu jinak. Permice se zde nedává do čtečky u turniketu, který Vás pustí na nástupiště, ale měli byste ji mít viditelně připevněnou na bundě a obsluha sem tam koukne na fotku, jestli to jste opravdu Vy. No, stalo se nám to zatím jen jednou. A k těm frontám. Prý v plné sezóně se může stát, že si člověk pár minut počká, tak do deseti. Zatím jsme i o víkendu, kdy bylo parkoviště skoro plné, nečekali ani chvilku. A u výčtu anomálií ještě zůstaneme. Kotva a kratší ze sedaček nejsou hnány elektromotory, jak už bývá zvykem. Ale jedou jednoduše na naftu. Což, hlavně po ránu slibuje neskutečnou podívanou na namodralé obláčky z výfuků v kontrastu s překrásnou přírodou v pozadí. Musejí to přeci nějak naředit, že. A aby byl statistický výčet kompletní, tak nejnižší bod Apex Mountain Resortu, spodní stanice Stock Chair, je 1575 m n.m. a nejvyšší bod, Beaconsfield Mountain, horní stanice Quickdraw, druhé ze sedaček, je 2180 m n.m., což slibuje převýšení 605 metrů. Nu, co dodat. Lyžování ať už na udržovaných tratích nebo mimo ně je tu parádní. A ví to i pěkná řádka ski teamů, které tu už od polovičky listopadu brázdí mezi brankami den co den Okanagan Run. A poslední informace je už jen pověstnou třešínkou na dortu. Letos tu slavíme 50 let od založení. Do té doby tu byl jen širý les a v okolí nedalekého Nickel Plate doly na vzácné kovy.

     Když už jsme tak odskočili od našeho ježdění k zážitkům s místním koloritem, zkusíme to trochu přiblížit. Jak už jsme naznačili u vleků, vnímání přírody a její jakési ochrany, je tu trochu jiné. Když jsme na naší druhé výpravě na pásech při dojezdu potkali pár kluků na lyžích a ptali se jak to vypadá, tak nám na odpověď, že je to paráda, jen že by to ještě chtělo sníh, že přeci jen smrčky ještě vykukují, odpověděli: „Opravdu?“ A na to se rozjeli přímo mezi stromky. Krnapáci by si asi vzteky vytrhali všechny vlasy, tohle jim někdo udělat v Krkonoších. Třídění odpadu je zde také jaksi v plenkách. Zatím se třídí jen do dvou kategorií, na směsný a plechovky s láhvemi. Vyhazování prasklých žárovek nebo vybitých baterií do k tomu určených košů, je tu úplnou hudbou budoucnosti. Pravda, jak je tomu ve městech jsme ještě nevypozorovali, ale při další návštěvě Pentictonu schválně zkusíme najít popelnici na baterky nebo na plasty. Tu by tady nahoře totiž potřebovali jako sůl. S tím totiž souvisí další odpozorovaná vlastnost Kanaďanů a to, že až na výjimky nikdo tu pořádně nevaří a vedou hotová jídla zabalená v nejrůznějších krabičkách. Stačí na chvíli strčit do mikrovlnky a je prostřeno. Celkově je mikrovlnka asi jejich nejoblíbenější nástroj v kuchyni. Už jsme v ní jednoho z našich spolubydlících viděli vařit i čínskou polívku. Rozbalil balíček, nalámal nudle, zalil studenou vodou z vodovodu a na dvě minuty ohřát. Co se týká stolování místních, tak by se dalo shrnout výrazem, co mi z ruky upadlo tak už moje není. Natož uklízení, to je tu opravdu neoblíbeným sportem. Nu a když jsme začali kanadským vnímáním ochrany přírody, tak tenhle odstaveček můžeme zakončit šetřením elektrickou energií. To Vás totiž zarazí hned po pár minutách někde strávených. Když nám náš pan domácí ukazoval jednotlivé pokoje, které jsme zprvu uklízeli, nebo na hotelu, vždy po otevření dveří následuje cvaknutí vypínače. Co na tom, že je bílý den a světla od oken všude dost. Pak už ani nepřekvapí, že zhasínat asi ani nemá cenu. Nesčetněkrát za den takhle člověk zhasíná zbytečně rozsvícená světla, a že v některých na hotelu mají i 150 wattovou žárovku... V tomto duchu tu jsou vedeny i bezpečnostní předpisy a celý den, celou noc se na chodbách, v kuchyni a na schodištích svítí. Dokonce i na požárním schodišti v hotelu, kde jsou veliká okna a denního světla habaděj. O to víc pak působí jako paradox, když nám na začátku Peter říkal, že má takový projekt a do budoucna chce všude vyměnit klasické žárovky za spořivé. No, už aby začal. Jejich účet za elektriku bychom opravdu platit nechtěli.
     To by bylo takové letmé přiblížení toho, jak to tu u nás funguje. Samozřejmě, že po měsíci nemůžeme nijak moc generalizovat, ale některé věci opravdu bijí do očí. Kdy tedy asi nejpůsobivější jsou ty naftové vleky, hlavně při nepříznivém směru větru.
     Však nejen na lyžích se tu může člověk pohybovat a tak zatím poslední naše výprava byla pěší, k už jednou zmíněnému Nickel Plate. Nejdříve jsme vyrazili na obhlídku celé té naší vesničky. Ne, že bychom tedy byli fandové do procházek po ulicích mezi jednotlivými domky tady kolem. Ale jelikož to tu jsou co do velikosti takové kanadské Pomezky, tak se to celkem dá.

     No a protože nejen na lyžích se tu může člověk pohybovat, zatím poslední náš výlet byl pěší, k už jednou zmíněnému Nickel Plate. Nejdříve jsme vyrazili na obhlídku celé té naší vesničky o velikosti maximálně Pomezních Bud. A protože klasickou turistickou mapu jsme ještě nesehnali, a to jsme se po ni ptali i v Kelowně v outdoorovým obchodě a knihkupectví, tak dál k Nickel Plate pokračujeme po silnici směrem na Hedley, město z druhé strany hor. S mapami je to tu vůbec podivný. Snažili jsme se sehnat nějakou, podle které by se dalo i vyrážet na lyžích a nemuseli jsme se držet pouze v okolí areálu, ale marně. Na nejpodrobnější jsme našli ten náš areál asi jako čtvereček dva na dva centimetry. A na přímý dotaz u paní prodavačky, nám bylo doporučeno si zakoupit průvodce k trailům v naší oblasti. Traily zde mají asi tak jako předem vytipované a značené cesty, zpravidla tvořící okruhy a nebo přechody, podobně zavedené jako systém GR v Evropě. Jenže nejen, že na průvodce po okolí Apexu jsme nenarazili, tak ani v jiných jsme moc mapek neviděli a převažoval text s popisem trasy. Nic moc pro nás, co si chceme výšlap naplánovat tak trochu podle svého. Takže zatím nejpodrobnější mapou je nám plánek areálu a teď nově náčrtek několika trailů , co Verka stáhla z netu. Leč ani ten náčrtek jsme ještě tou dobou neměli a tak jsme byli smířeni, že k Nickel Plate dorazíme po silnici. Zas tak moc to nevadilo, přeci jen v téhle krajině i špacír po silnici je orámován pěknými výhledy na okolní vesměs zalesněné vršky, sem tam s odhalenou loukou nebo skalkou na vrcholku. Asi po třech kilometrech se dostáváme k parkovišti, kde nalézáme další, do té doby nám utajovaný, plánek běžkařských cest okolo jezera, který hned fotíme, abychom ho později vytiskli a mohli jím obohatit naši „knihovnu.“ Nemusíme tedy dál po silnici, na které jsme všehovšudy potkali asi tak pět aut, ale dál to zkusíme k jezeru přeběhnout lesem.

     To se nakonec zdá jako správná volba a je odměněna pohádkovým výhledem na jednu ze zátočin, na jejíž břeh nás stezka dovedla. A tak pořizujeme pár obrázků a pomalu se vydáváme na cestu zpátky k Apexu než se pomalu zapadající Slunko úplně schová za okolní stromy. Doma jsme co by dup a už teď se těšíme až se k jezeru vrátíme. Příště to zkusíme na lyžích a snad se i podíváme na nějakej ten vršek kolem.

14. listopadu, Kanada; Jen tak...

     Nene, nebojte se, nebudeme vám popisovat naše pracovní dny. Vesměs nejde o nic moc zajímavého a celé dění by se dalo vtěsnat do jediné věty. Ale trochu se nám tu rozsněžilo a tak jsme si říkali, že bychom se o to s Vámi mohli alespoň obrázkem podělit.





     A čekání na další příspěvek si můžete krátit u našich dalších obrázků v konečně doplněné a trochu pozměněné galerii.

11. listopadu, Kanada; První den v práci...

     Nemá cenu Vás dále napínat a vykládáme karty na stůl, už je to tak. Hned další ráno po návštěvě Apexu, prvního lyžařského areálu v údolí Okanagan, sotva co jsme minuli počáteční ceduli Big White Ski Resort, nám drnčí telefon. Zastavujeme a na druhé straně se ozývá Shannon z Apex Mountain Inn, jestli bychom se dnes mohli ve dvě odpoledne dostavit na interwiev. Je zrovna asi deset ráno, máme před sebou kolečko po Big White, do Apexu je to nějakých 80 kilometrů z kopce do kopce, tak rychle improvizujeme a nakonec si domlouváme schůzku na zítřek na deset dopoledne. Deset hodin dopoledne si zapamatujte, bude to jedna z dramatických zápletek nadcházejícího dne. Ale abychom se vrátili na začátek. Jak už jsme psali, po návštěvě v Apexu jsme se vrátili přes Penticton k jezeru Okanagan a podél něj pokračovali na sever do Kelowny. Tam kousek nad ní trávíme noc a ráno vyrážíme do Big White Ski Resort.

     Je to jedno z těch větších středisek, pět hvězdiček, nepřeberný množství sjezdovek, tak uvidíme. Pomalu stoupáme do hor a těsně než míjíme první lanovku potkáváme v zatáčce uvíznuté auto bez jednoho zadního kola, které má jen tak ležérně opřené o nárazník. Koukáme, jestli u něho nebo v něm někdo není, že bychom nějak pomohli, ale žádná živá duše, tak jedeme dál. Velikostí a prvním dojmem je Big White asi jak u nás Špindlerův Mlýn. Různě velké hotelové a apartmánové komplexy, uprostřed parkoviště před hlavní kanceláří a okolo bary, restaurace, krámky, zkrátka vše na co si vzpomenete. Nejdříve omylem vlezeme do kanceláře lyžařské školy, v domnění, že to je hlavní kancelář celého resortu. Na podruhé už to vyšlo a s milou paní za přepážkou se dáváme do hovoru. Po chvilce na nás však vybalí, že všechny nabídky mají na internetu a mají už plno. Ale ať zkusíme obejít různé restaurace a bary v okolí, že pořád někoho shánějí. Tak následuje kolečko a opisování kontaktů snad z každých dveří, které potkáváme. A na závěr procházíme okolo takového hodně smíšeného krámku s jídelnou, kafetérií, jak nám později vysvětlil „asi šéf,“ a tam se také ptáme osobně. Nu, je z toho asi půlhodinový pohovor o tom, co umíme, co jsme kdy kde dělali, spojený s takovým rychlokurzem jak si žádat o práci. Chlapík je v pohodě, nicméně se pak shodujeme, že až moc omílá a klade důraz na profesionální přístup, vzhled a tak. Skoro v každé větě zmiňuje, že jemu to je jedno, ale, že klient musí vidět profíky, že musíte být tak a tak oholeni, že vše musí být „very very profesional.“ Jasně, že chápeme, že to je nutné a dost to napomáhá v konkurenceschopnosti podniku, ale na náš vkus až moc zdůrazňování v nás začíná trochu budit dojem, že v Big White to bude chodit asi podobně jak ve velkých lyžařských střediscích u nás. Nu a to my bychom asi chtěli zažít spíš větší pohodu v nějakém zastrčenějším a klidnějším areálu. Nakonec se domlouváme, že pošleme resume e-mailem a s tím se také loučíme. Tak se vracíme s trochu smíšenými pocity k Lole a pomalu vyrážíme zpátky do Kelowny. Cestou u opuštěného auta bez kola už potkáváme hasiče, ale zdá se že po majitelích ani vidu ani slechu. Chlapíci koukají skrz okýnka dovnitř, ale nic neznačuje, že by věděi o mnoho víc než všichni, co jeepa objížděli stejně jako my. V Kelowně zastavujeme v prvním McDonaldu na internet a začínáme rozesílat naše resume i na další adresy, včetně Silver Star Mountain Resortu, kam bychom vyrazili zítra po pohovoru v Apexu. Nakonec tam trávíme zase hodnou chvíli, neb čekáme na dobití baterek v počítačích a když se dostáváme ven je už odpoledne.

     Cestou do Pentictonu pojedeme za uplynulé dva dny už potřetí a tak ani není co o ní psát. Snad jen, že za odbočkou k Apexu asi po dvou kilometrech zastavujeme na rozšířené krajnici, kde hodláme strávit noc. Trochu nás znervózňuje, že stojíme ještě tak nějak mezi baráky a co chvíli je slyšet nějaký šramot od nich, ale moc lepších míst si nevybavujeme z naší včerejší návštěvy těchhle končin. Různě tu jsou okolo silnice cedule „No trespassing, Penticton Indian Band,“ tak nevíme, jestli neděláme nějaký přestupek na tom našem kempovacím místě, i když tady zrovna žádná cedule teda není. Nakonec vše proběhne úplně v pohodě. K večeři jsou těstoviny s omáčkou z rajčatového protlaku dochuceno a la Lola camping a jelikož je ještě brzo, tak zvládáme i videoprojekci z notebooku. Uleháme do spacáků, nařizujeme budíka na půl osmou, ať máme dostatek času se pobalit a s předstihem vyrazit do kopců, a v mžiku spíme.

     Ráno pak vše probíhá podle předem připraveného scénáře a v 8:30 pomalu vyrážíme vstříc nekonečnýmu stoupání. Těch dvacet kilometrů nám zabírá bez mála hodinu a tak nahoře na parkovišti chvíli ještě přemítáme, jestli není hloupý dojít na smluvenou schůzku o půl hodiny dřív. Leč v Lole není zrovna nejtepleji, zvláště, když už okolo nás je sníh a tak vyrážíme ohlásit se na recepci. Tam se potkáváme se stejnými tvářemi jako předevčírem a co nevidět s nimi míříme do kanceláře. Celé interview je odbyto za necelých deset minut a nakonec nabýváme dojmu, že si přečetli naše resume a vlastně už je nenapadalo na co se ptát. Chlapíka nejvíce zajímá jak dlouho jezdíme na telemarkách a tak se hovor chvíli motá okolo lyží, kdy z něj po chvíli vypadlo, že už na ničem jiným než na telemarkách nejezdí a že dřív dělával ski patrolu ve státech a v Silver Staru. Nu, z celého řízení máme celkem pozitivní dojmy. Ukazují nám hotel i přilehlý hostel, kde bychom nejdříve začínali uklízet a pak se uvidí. Oni nám vlastně přesně ani neřekli, na co by nás chtěli, jestli pouze na uklízení nebo něco víc. Jediné co nám zdůrazňují, že už příští týden mají přijet první hosté a že tu s tím musejí hejbnout. Plni dojmů se loučíme s tím, že do zítřka určitě dáme vědět, jestli bychom tedy měli zájem. Cestou serpentinama nemluvíme o ničem jiném, než jaké by to mohlo být a pořád srovnáváme s včerejší zkušeností z Big White. A to nám vydrží až dolů do Pentictonu a ještě o kus dál.

     Tam nejdříve sháníme internet, abychom se mohli kouknout na maily, zda nám už někdo odpověděl na poslané resume a pak tankování našeho vozítka. Ona spotřeba okolo patnácti litrů benzínu na sto kilometrů je přeci jen znát a nádrž je prázdná ani se člověk nenaděje. Nakonec internet vzdáváme, tankujeme a vyrážíme směr Kelowna, kde určitě narazíme na McDonald a vedlejší Super Store slibuje levný nákup na nadcházející dny. Nechceme totiž na dnešní nabídku hned kejvnout, dokud se nepodíváme na výsledky včerejšího mailového snažení.

     Ty jsou však nakonec nevalné. Co nevalné, žádná odpověď a tak se nám začíná potvrzovat to, co si tak nějak podvědomě od rána přejeme, že bychom mohli zimu strávit v Apexu. Čeká nás jeden horký telefonát zpátky do hor, že bychom kolem páté odpoledne mohli nastoupit, velký nákup aspoň do půlky prosince a pak zase zpáteční cesta na jižní břeh okanaganského jezera. Podruhé dnes stoupáme serpentinami a celou cestu se snažíme přijít na kloub jedné dnešní anomálii s časem. Když jsme seděli na internetu, všimli jsme si, že se nám hodiny na počítačích posunuli o hodinu zpět oproti našim telefonům. Nějak tomu nevěnujeme pozornost a dále se řídíme telefony až do chvíle, kdy i na účtu z pumpy je o hodinu míň. A tak stoupáme a dumáme, jestli jedeme pozdě nebo zase s předstihem. Kdy nám dochází, že pokud je opravdu o hodinu méně, tak jsme na ranní pohovor nedojeli pouze o půl hodiny dřív, ale o celou hodinu a půl. A to už nám připadá trochu moc, no uvidíme co nám řeknou na kopci. Asi nás už budou mít za úplný blázny, co nejen že spěj v dodávce, ale ani nevědí kolik je hodin. Nakonec dorážíme kolem půl a teď se rozhodne...no, kdo jste tipoval půl pátou, tak si na nás dejte pivo, je to tak! Slečna nám potvrzuje, že je opravdu o hodinu míň než si myslíme, že se tu z neděle na pondělí měnil letní čas na zimní. Nu, trochu se bavíme na vlastní účet, že téměř celý týden máme o hodinu víc. Peter, teď už náš šéf nám ukazuje náš hostelový pokoj a nastiňuje plán na zítřek. Začátek v poledne, nejdříve papírování a pak už pro nás bude něco k práci na pokojích. Vskutku pozvolný plán...ve dvanáct, to by nás opravdu ani ve snu nenapadlo. A tak vybalujeme všechno haraburdí z Loly, zabydlujeme náš přízemní krcálek a vrháme se na večeři.

     Ráno se budíme už před devátou, na kterou jsme si nařídili budíka a rovněž snídani stíháme ještě před zvoněním. A tak ještě následuje dopolední kafíčková idylka, kdy nás přišla navštívit i Peterova kolie Lily. Leč dvanáctá se blíží, tak bereme papíry co tu máme k pracovnímu permitu a jde se vyřizovat. Nejdříve se bavíme, co by mělo být náplní naší práce a pak vyplňování. Verka bude dělat na hostelu Peterovu pravou ruku a zastupovat ho, když tu nebude a Merlin bude pendlovat mezi hostelem a hotelem, kde bude k ruce Marvovi, asi sedmdesátiletému vitálnímu chlapíkovi, co vlastně pracuje jako údržbář a navíc ještě nějaké večerní hlídání. Ne ve všem si zrovna rozumíme, ale na to ještě přijde čas. Nejdříve do příští středy musíme dát do pucu nejvrchnější patro hostelu, protože by měly dorazit už první lyžařské týmy k předsezónním tréninkům. Celý areál jinak otevírá až druhého prosince, takže vlastně času dost. Papíry vyřízeny, kolečko po obou barácích a krátké vysvětlení jak by to vše mělo fungovat také, tak už nezbývá než se dát do práce.

     První den pomalu končí a tak i první písání z hor. Co dělat tu určitě budeme mít dost a tak uvidíme jak nám počáteční nadšení vydrží. V což samozřejmě doufáme, že vydrží až do Velikonoc, kdy bychom tu měli končit. Ale to už moc předbíháme, venku první sníh atakuje dvacet centimetrů, Lola má parádní čepici, a tak se v nejbližší době můžete těšit na další příspěvky z tohoto zasněženého kouta světa. To, že hned jak to půjde, vyrazíme na dřeva, už asi ani zmiňovat nemusíme... zdarski.



8. listopadu, Kanada; Krátce z cest...

     Tak dnes připojujeme jen krátký článeček z toho, jak se tu s Lolou protloukáme jihem Britské Kolumbie.

     Z Vancouveru jsme vyrazili na východ k městu Mission u něhož jsme měli vyhlídnutý první lyžařský areál. Jelikož Vancouver opouštíme dost pozdě, máme na starost si jen za Missionem najít nějaký pěkný flíček k přespání a ráno se dáme do hledání vlastního Hemlocku, jak se tohle lyžařský centrum jmenuje.

     Ráno ujedeme jen kousek a na nedaleké křižovatce míjíme směrovku s 11 km k cíli. Ani se nenadějeme a už pomalu ukrajujeme první pořádný výškový metry. Lola není zrovna žádnej rychlík, ale drží se statečně. I když po třech kilometrech skončí asfalt a pokračujeme po šotolině. Do toho se už začíná okolo cesty objevovat první sníh. Stoupáme a stoupáme až do té chvíle, kdy nám začínají zadní hnaná kola podkluzovat a tak nějak současně oba přemítáme, zda nebude lepší Hemlock oželet a pokračovat dál. Je to škoda, ale vše okolo naznačuje, že to sice možná bude místo překrásné, ale kdoví, kolik pracovních nabídek tam uvidíme. Takže na širším místě otáčíme a stejnou cestou se vracíme dolů do údolí.

     Chytáme směr Hope a v dešti frčíme po highway 7 těch našich vycházkových 80 kilometrů za hodinu. Frazer river místy vypadá spíše jako jedno veliké jezero, než řeka, podle které je pojmenované i toto údolí. Jen škoda, že prší a tak obrázků moc není. V Hope konečně umýváme nádobí ze sekáče a tak ode dneška už si můžeme vařit přímo v autě. Paní na informacích se hned ptá kam máme namíříno a když slyší, že do Kelowny, varuje před povětrnostníma podmínkami na silnici. Hustě prší, ve vyšších polohách sněží a namrzající silnice klouže. Trochu nás to znervózňuje a tak se ještě dáváme do shánění sněhových řetězů, protože si nejsme moc jisti jak na tom naše celoroční pneumatiky jsou a neradi bychom někde uvízli. Kór když tu všude kolem cest mají nápisy, že bez zimních pneumatik nebo řetězů nevyrážet. Nakonec v Hope žádné neseženeme, ale chlapík v obchodě s autodíly tvrdí, že když budeme opatrní, tak by to ještě nemusel být problém. Jojo, asi půjde o první letošní sníh. Nakonec to opravdu zas taková tragedie není, pravda, rozbředlého sněhu na silnici leží dost, ale Lola se drží a svým stabilním tempem ukrajuje další kilometry. Nakonec končíme napůl cesty v městě Merritt a přes další kopcovatý úsek dálnice se vydáme až zítra.

     Ráno nás probouzí sluníčko a tak celý promrzlý kraj dostává úplně jiný ráz než včera v podvečer. Merritt je hlavní město country music Britské Kolumbie a také to tak vypadá. Je to taková velká vilková čtvrť jak vystřižená z novodobýho americkýho westernu. Ale mají tu řetězy a tak se s klidem vydáváme dál přes kopce do údolí Okanagan. Ač nás včera varovali, že to bude vypadat hůř než z Hope, protože silnice vede více v horách, slunko nadělalo své a až na nejvyšší úsek je cesta bez problému. Ani nejvyšší část, kde mimo jiné ustanovujeme dosavadní výškový rekord 1728 m nad mořem, není nijak tragická. Rozbředlý sníh po krajnicích, mokrý asfalt, jen mlha co by se dala krájet, kazí výhled do nejúrodnějšího údolí Kanady. Za hodnou chvíli se dostáváme až na samé dno k jezeru, které je plus mínus 300 metrů nad mořem a nabíráme směr Penticton.



     V Pentictonu se totiž odbočuje z hlavní silnice okolo jezera a vyrážíme zpátky do hor. V hledáčku máme Apex Mountain Ski Resort. Tam také dorážíme a děláme první kolečko v hledání zaměstnání. Po necelých dvaceti minutách se vracíme do auta, máme nějaké kontakty ne které máme poslat e-mail s životopisy, resume, jak tomu tady říkají. Není to úplně životopis, ale spíš motivační dopis, kam člověk napíše proč by práci chtěl a co k ní může nabídnout jako například předchozí zkušenosti a tak. Areál je to parádní, tak uvidíme. Startujeme Lolu a vyrážíme zpátky. Cestou ještě fotíme pár obrázků než dorazíme až do Pentictonu.

 

     Tady nabíráme směr sever a další zastávka bude v Big White Ski Resort asi šedesát kilometrů od Kelowny.



6. listopadu, Kanada; Lola běží o život...

     Aááaa jsme zpět. A máme s sebou plno novinek. Naposledy jsme psali o tom jak Vancouver poznáváme jako „pěší turisté“ a všude chodíme pěšky. To se však včera změnilo a konečně máme naše vysněné vozidlo. Jmenuje se Lola a je to Ford Econoline z roku 1985. Po obcházení různých inzerátů a potulování se ulicemi Vancouveru jsme nakonec kývli na nabídku dvou holek co byli asi nejsdílnější a po mailech nám jejich auto po kouskách popsali. Hlavně vše, co jsme chtěli vědět k přihlášení a tak. Možná to bylo tím, že to byla Němka a Australanka, protože místní Kanaďané moc mail nepoužívají a vše řeší telefonem. Což je s naší angličtinou víc jak úsměvné. Nu, než všemožné popisování jak Lola vypadá asi nejvíce napoví pár obrázků, které už máme z prvního přespávání ještě v ulicích Vancouveru.



     Ještě než jsme se ale stali hrdými majiteli tohoto bouráku stačili jsme si projít pěknej kousek města. Podívali jsme se ještě dál na východ po naší East Hastings Street a do přilehlých vilkových čtvrtí a na druhou stranu i do vlastního centra, Downtouwnu a Gastouwnu. Moc obrázků odtamtud nemáme, ale to jsme si nechali až na poslední dny v Kanadě, na příští rok. Už s poznávačkama v batohu jsme došli až do vyhlášeného Stanley parku. Tam se západem Slunce otáčíme a vracíme se vstříc naší Lole a první noci „na ulici“. Ještě než uleháme na 51. Avenue mezi baráčky do pelechu, stačili jsme v Canadian Super Storu nakoupit na další dny. Bylo toho za 70 dolarů, tak to snad nějaký čas vydrží. Jídlo tu není zrovna nejlevnější, takže jsme zvolili za naší oblíbenou značku, NoName, něco jako u nás Tesco výrobek a jiné podobné.



     A co bychom Vám napsali k první podzimní noci v dodávce. Byla zima, ale to ráno umírnilo sluníčko a tak jsme se při uklízení a rovnání všech našich věcí do auta aspoň trochu zahřáli. Další noci už však budou v pohodě. Po tom, co vše našlo své místo, dokonce i lyže se nám tam vešly, vyrážíme na Broadway Avenue, kde jsou outdoorové obchody a i jeden bazar a hned jsme tu nechali 250 dolarů za nové spacáky. Jeden péřák, jeden s dutým vláknem, tak uvidíme, ale cena příjemná, teda alespoň v porovnání, kolik by stály v Čechách. Což se rozhodně nedá říct o lyžích a děkujeme bohu, že jsme se nenechali zviklat všema těma našeptávačema, že lyže si tu koupíme za babku. No nevím, za čí babku, ale Sport junkies, obdoba našeho Happy sportu v Praze, nám potvrdili že tahání všech těch krámu sem se vyplatilo. Co jsme tak koukali, tak se ceny motaly okolo 300 dolarů za pár lyží, což je skoro cena všech našich lyží dohromady a příplatek za ně už je jen zlomkem. A to tu máme aj telemarky a na ty jsme mezi těma bazarovkama nenarazili.

     Tak a to je asi vše z Vancouveru, akorát jsme na odjezdu, koukáme po lyžařských resortech kam to namíříme a začneme se ptát po práci, tak nám držte palce.

2. listopadu, Kanada; První dojmy z Nového světa

     Naposledy jsme sem přidávali pár řádku ještě v Praze, kdy jsme byli v zajetí jedné jediné myšlenky, a to, co nejlépe zabalit všechno naše harampádí a na nic nezapomenout. To se nakonec povedlo a po několikátém váhovém a délkovém přeměření máme čtyři batohy, jednu krabici, jednu tašku s lyžákama a jeden balík o pěti párech lyží. Ten si zaslouží zvláštní pozornost, poté co jsme spojili dva fusaky na lyže a v konečné podobě to spíše vypadalo jako hlaveň od kanónu než úhledné zavazadlo převážející naše prkýnka. Ne méně zajímavé zavazadlo je naše papírová krabice, kam jsme nasoukali vše co se již do batohů nevešlo. Nu, bylo toho dost, i když nejvíce prostoru samozřejmě zabírají lyžáky a telemarkové boty. Jediné co se nevešlo je merlinova helma a cepíny...no, helmu vyřeší dvojitá čepice, po vzoru pana Formánka a cepíny...to ještě uvidíme.
     A teď proč takovéhle balení. Letěli jsme s Air Canada, kde má každý dvě palubní zavazadla a jedno k odbavení zdarma a další již za poplatek 70 kanadských dolarů. Sportovní materiál jako jsou lyže je oproštěn od nad mírových poplatků a může být klasifikován jako další zavazadlo k odbavení a navíc jedna taška s lyžáky je k tomu gratis. A tak jsme počítali a počítali, dvakrát volali do Air Canada, zda námi zamýšlené kombinace jsou z jejich strany akceptovatelné a nakonec se zabalili tak, abychom nemuseli přebývající věci posílat Cargem, což by ve výsledku dopravu dost prodražilo. Na začátku jsme zvažovali, zda si vůbec lyže máme s sebou brát, jestli nebude lepší a levnější si je pořídit až v Kanadě. Nakonec jsme se dopočítali k závěru, že tak jak tak bude levnější si je vzít s sebou už z Čech. A zdá se, že se to vyplatilo. Dostali jsme se sem za standardní cenu letenky, plus zavazadlový příplatek 2 krát 70 dolarů. Což k objemu našich zavazadel je na náš vkus vcelku pěkný.

     Takže je 31. října asi půl jedné po půlnoci, kdy konečně uleháme a čeká nás krátké zdřímnutí než ve čtyři ráno zazvoní budík a s Verčinými rodiči vyrážíme do Mnichova na letiště. Tam vlastně poprvé zjišťujeme, zda jsme sami schopni ty naše zavazadla stěhovat vlastní silou. Naštěstí se vše daří naložit na známe letištní vozíky a začíná naše anabáze od přepážky k přepážce. Na to, jak všechny haly budí obrovský a nepřehledný dojem, daří se nám vše poměrně rychle odbavit a zbytek před vlastním odbavením a pasovou kontrolou trávíme couráním po letišti mezi obchody nejrozličnějších světových značek. To se však již blíží čas, kdy se máme dostavit k našemu vlastnímu celnímu odbavení. A tak poslední stisky rukou a obětí a dále již pokračujeme sami. Nejdříve celní prohlídka, batohy, noťasy, oblečení, foťák ven, dokonce se i zouváme z pohorek, které z důvodu hmotnostního šetření máme na nohou a ne v některém ze zavazadel. Proběhnout rámem a alou s pasem na pasovou prohlídku a pak už jen čekat v bezcelní zóně, než otevřou „Gate 24“ k našemu Boeingu 767.

     K letu samotnému asi není co dodat, snad jen, že z Mnichova jsme letěli do Toronta, kde máme dvouhodinový přestup na „vnitrostátní“ přípoj do Vancouveru. V Torontu se také dostáváme oficiálně na území Kanady, což pro nás obnáší zastávku na imigračním, kterou jsme mysleli, že absolvujeme až ve Vancouveru. Ono by se nic nedělo, kdybychom neměli zpoždění a ještě navíc si nemuseli vyzvednout všechny naše zavazadla a předat je k dalšímu nalodění. S vypláznutým jazykem dobíháme k správné přepážce na začátku tunelu a za pět minut dvanáct naskakujeme do našeho Airbusu. Dvě hodinky, s posunem čtyři a měkce dosedáme na naše cílové letiště. Chvilka čekání na bagáž, vše opět skládáme na vozík a ještě než se dáme do hledání taxíku, který nás doveze do zarezervovaného hostelu, okoušíme první jídlo z jednoho z mnoha letištních fastfoodů. Obdoba hamburgru pálí jako čert, ale dává zahnat hladu spolehlivě.

 

     Před letištěm se nás hned ujímá chlapík v reflexní vestě a domlouvá větší taxík. Mají to celkem pěkně vymyšlené. Žádné nahánění a předbíhání. Vysílačkou zahlásí na parkoviště a v mžiku doráží jeden z mnoha žlutých, sem tam červených nebo černých osobáků. Pro nás doráží něco jako Dodge Grand Caravan a do pěti minut od chvíle co jsme vylezli před letiště už frčíme do centra Vancouveru. Původně jsme mysleli, že bychom v rámci spoření jeli nadzemkou, které se zde říká Skytrain, nebo autobusem. Ale vzhledem k objemu našich věcí jsme zvolili trochu dražší a pohodlnější variantu. Nakonec nás tato sranda vyšla na 37 dolarů, ale jet autobusem, tak možná bloudíme ještě dnes. A tak už zbývá pouze ověření rezervace a dopravení se na pokoj, kde po chvilce usínáme. Šťastni „doma.“

     Tak to by bylo jak jsme se sem dostali. A co teď dál? Je úterý 1.listopadu a tak nás čeká trochu lítání po úřadech. Potřebujeme sehnat simku do telefonu, vyřídit si sociální pojištění, což je zde podmínkou k získáni práce, zařídit účet v bance a začít shánět vysněnou dodávku, abychom nemuseli dál bydlet po hostelech, ale dokud to půjde ve vlastním, dokud nás zima nevyžene. Samozřejmě, že jsme již po autech koukali dopředu a tak nás teď čeká to velké finále, obcházení nabídek a vybírání toho správného.



     Nejdříve tedy zpovídáme recepční, kde tu je nejbližší supermarket, telefonní operátor a tak kolem. Dostává se nám vyčerpávajících odpovědí a první cesta vede do obchodu za rohem pro první snídani. Jelikož jsme přes ulici od čínské čtvrti ani nás nepřekvapuje, že supermarket je též čínský. No spíše to je taková zastřešen tržnice se vším možným. Pro začátek kupujeme pouze chleba, balení párků, jediné co vypadá, že by se za tu cenu dalo a džusy v plechovce. Jen co přejdeme ulici, usedáme na lavičku a začínáme hodovat. Nu, hodovat. Po prvním kousnutí do párků trochu brzdíme nadšení a s dost zkřivenými ústy zbytek vracíme zpátky do obalu. Holej chleba s džusem není také k zahození. Párky poté věnujeme místní bezdomovkyni, snad ji budou chutnat víc jak nám. S jakoukoli podobou, co známe z Evropy to mělo totiž opravdu pramálo společného. Další naše kroky vedou do čínské čtvrti pro simku, kde nám ukazují jednotlivé nabídky a po chvíli již odcházíme ven s novým kanadským číslem. Mezi tím se koukáme a koukáme kolem a vstřebáváme první dojmy z Vancouveru. Bydlíme v jedné z nejhorších ulic, East Hastings Street, ale nutno dodat, že ač to má být bezdomovecká bašta, není to nic otřesného jak se o tom vyjadřují Kanaďané. Bezdomovci tu nejsou nijak dotěrní, nežebraj na Vás, prostě si tu žíjí, maximálně někde na kraji sedí s kelímkem před sebou a čekají na nějakou tu almužnu. Teda alespoň takové jsou naše první dojmy a další dny je nijak nevyvracejí.



     Naše následující kroky vedou více do centra, kde bychom měli narazit na Sinclar centre of Canada, kde bychom si měli vyřídit SIN (Social Insurance Number). Ochotný vrátný hned co nás zahlídl jak luštíme plánky s rozpisem kanceláří, nás navádí do výtahu a za nedlouho se už oznamujeme na recepci něčeho jako je v Čechách sociálka a pracák v jednom. Diktujeme svá jména a asi po půlhodině vycházíme již se svými SINy. Mají tu docela fajn systém čekárny, kdy se na recepci nahlásí jméno a následně si vás z přistavených židlí volají k příslušným přepážkám. Většinou daná úřednice vyjde ze dveří, zahlásí vaše jméno a čeká, kdo se odkud zvedne, aby mu sdělila k jakému číslu se má dostavit. Aspoň se trochu hejbou a stále jen nesedí za počítačem...jak by to asi fungovalo u nás doma? každopádně přátelštější než čekání s lístečkem z mašinky, kdy někdy ani pořádně nevíte jakou z položek označit. A tak už nám zbývá z papírování jen účet v bance.
     Od kamaráda máme doporučenou TD Trust of Canada a tak jdeme na jistotu. Přemilá slečna na přepážce nás vítá jako své staré známe, ačkoli nás zná pouze z toho, že nás prý ráno potkala na chodníku, když šla do práce. Mezitím pochválí Prahu, že tam byla a líbilo se jí a nakonec nám sjednává schůzku s dalším úředníkem na čtvrtou hodinu. Až se pomalu čllověku nechce věřit, že jsou tady takový na všechny. Máme necelé dvě hodiny, tak po shánění nějakého jídla nakonec zalejzáme do mekáče, kde mimo jiné potkáváme českého klučinu, který zde pracuje na stavbách a radí, že je tam dost práce, kdybychom měli zájem. Ve čtyři jsme v bance jak na koni a ujímá se nás jistý Brandon. Ukazuje všechny jejich produkty a pomáhá vybrat co by se nám nejvíc vyplatilo...vcelku bez obalu radí jak nejlíp ušetřit na poplatcích. Samozřejmě, že je to pořád byznys a stále bude, ale alespoň dostává trošku příjemnější a důstojnější tvář. Pořád se nás ptá co dál plánujeme a dokonce i za námi přichází šéf pobočky, popřát nám pěkný pobyt v Kanadě a poděkovat, že zrovna jejich banku jsme si vybrali. Nu, první dojmy více než silné a milé. Pomalu se vracíme na pokoj a pokračuje shánění nějakého příhodného Vanu. To, že na nás pomalu začíná doléhat časový posun asi netřeba zmiňovat a ještě před devátou usínáme.

     Tak a máme tu den druhý a jelikož se nám během včerejška podařilo vyřídit všechnu nezbytnou byrokracii, už se naplno věnujeme shánění auta. Ráno vyřizujeme pár mailů a ve dvě máme smluvenou schůzku s francouzskou dvojkou, která se již chystá zpátky do Francie a tak prodává svůj povoz. Čeká nás procházka na roh 51 avenue s Main street, což obnáší asi 8 kilometrů a pojímáme to jako seznámení s okolím a obhlídkou okolních autobazarů. Bohužel v nich nacházíme spíše dražší auta a nebo, vcelku dost neprodejné vraky, tak spíš na díly než na ježdění. Cestou navštěvujeme pár obchodů s outdoorovým vybavením a otipováváme si co když tak pořídíme z věcí, co jsme nechali v Čechách. Ve dvě jsme na smluveném místě a ve stejnou dobu dorážejí i frantíci. Bohužel se špatnou zprávou, že při ranní inspekční prohlídce, kde se měli odhalit závady, které je nutné odstranit před přeregistrací z quebeckých značek na britsko kolumbijské, toho našli tolik, že by oprava byla asi za 2500 dolarů, což je na nás až příliš. Takže po krátkém krafání, co tu dělali jsme se otočili na pětníku a vyrazili zase zpátky. Pár bloků od „Hastings street“ začíná pršet, prý typické počasí pro Vancouver, ale nic moc tragického a za chvíli dorážíme dom. Pokračujeme v mailování a na zítra máme smluvené další dvě schůzky s prodejci, tak snad se štěstí usměje.

     A další obrázky budou co nejdříve v galerii...

30. října, Ještě doma; Balíme, balíme...a balíme

     Táák se po malé přestávce vracíme k našim zápiskům. Listí nám pomalu zlátne, padá k zemi a podzim ovládl celý kraj. Bohužel musíme hned na začátku varovat Ty z Vás, kteří se k nám na blog chodí koukat kvůli našemu modrýmu vozítku, že v dalším vyprávění se bude vyskytovat jako taková šedá eminence... odjíždíme totiž do Kanady a tak Modrej zůstává v Čechách. Původně jsme se chtěli vydat za velkou louži i s ním, ale při zjišťování cen kontejneru jsme se vrátili nohama zpět na zem, zamáčkli slzu a modrou cihličku zazimovali u Tety na Vysočině, za což ještě jednou děkujeme! Ale příští daleká cesta už bude s ním, to slibujeme...

     Nu a co vlastně máme v plánu? Jedna z možností jak se na delší dobu podívat do Kanady je program International Experience Canada, kdy po nezbytné byrokracii získáte jednoroční vízum, se kterým můžete nejen cestovat ale i pracovat. A tak vlastně chceme zkusit ten náš nomádskej život tam. Přes zimu se co nejvíce potulovat po horách, pracovat kde nás nechají a hlavně prohánět čerchmatský prkýnka po sněhu jak jen to nejvíc půjde. A s jarem zvednout kotvy, podívat se zase dál a plynule naskočit do léta, kdy bychom chtěli najít nějaké práce na sběrech a hlavně co nejvíce tenhle velikánskej kus země poznat. Ale to však moc předbíháme. Momentálně jsme v zajetí příprav, které akorát vrcholí balením, balením...a balením. Zítra totiž odlétáme...

 

6. září; Touláme se dom

     Tak abychom navázali na poslední řádky předešlého, katedrála v Remeši stojí na stejném místě jako loni, zrovna tak trafika s pohledy. Jediné co kazí značku ideal, že k pohledům známky nemají a tak pouze vybíráme obrázky a psát a posílat se bude až zítra z Verdunu nebo jiného místa. Takže tak za hodinku dorážíme zpátky k Modrýmu. Nabíráme směr Chalons en Champagne a jelikož silnici důvěrně známe, několikrát jsme po ní už jeli neb vede přímo okolo Verzenay, tak si vychutnáváme poslední pohledy na řádky a nakonec i letošní ležení necháváme daleko za námi. Co vlastně máme s tím Chalonem? Nuž, loni jsme se tam zastavovali v McDonaldu na internetu a tak letos to plánujeme stejně. Potřebujeme se podívat jak do Verdunu, což není tak složitý, všude tu jsou ukazatele. Ale hlavně kam tam.

     Co čert nechtěl, v tuto neděli tu mají nějaký festival či co. Hudba duní okolím, nad stany se tyčí konstrukce pódia s navěšenou aparaturou a přilehlé parkoviště od carrefouru slouží jako záchytný plac pro všechny, kdo se přišli podívat. Dvě kolečka kolem mekáče a nakonec až na protějším parkovišti se po chvilce čekání uvolňuje skulina akorát na naši krabičku. To jak to v zahraničí na západ od nás s internetem funguje jsme tu už někdy loni popisovali a nic se nezměnilo, stejně jako zajetý scénář. Koupit něco malého, aby nás nechtěli vyhánět a pak se zaparkovat do blízkosti zásuvky, aby baterky zůstaly nabité. Koukáme do map a píšeme si čísla silnic, po kterých bychom měli uhánět. Z několika míst, která jsou památná pro bitvu u Verdunu si nakonec vybíráme Fort de Vaux a nedalekou Fort Douaumont. Verdun je totiž jinak úplně normální město, sice s citadelou v historickém jádru, ale dějiny I. sv. války se psaly jinde, před jeho branami. A to, že se psaly krví, to naznačuje už jen počet padlých, celkem na 800 tisíc na obou stranách fronty. Silnice vyhledány, předběžné místo na spaní též, maily shlédnuty a vyřízeny, zbývá si sbalit svých pět švestek a vyrazit.

     Důkladnost přípravy se pozná hned na prvních deseti kilometrech...zabloudili jsme. Naštěstí ne nijak drasticky a z vesničky Marson oklikou nacházíme naší vysněnou silnici D 603, kterou bychom v ideálním případě měli sledovat minimálně až do předpolí Verdunu. A tak se ji sveřepě držíme. Mezi tím se kolem cesty vystřídaly řádky s pastvinami a spíše než na nekonečné políčka s živými plůtky vinné révy zde narazíte na louku posetou stračenami. Slunko zapadá, když akorát najíždíme na tzv. Svatou cestu "La Voie Sacré," důležitou dopravní tepnu, bez které by se možná tolik o Verdunu nevědělo a byla by to jen jedna z prohraných bitev světové války. Ale znáte to, historie nezná kdyby. Svatá cesta tu je dodnes a my po ni ukrajujeme posledních pár kilometrů k opevněnému centru tak nechvalně proslaveného města. Trochu nám to dává zabrat, neb francouzské značení dost spoléhá na domýšlení a vlastní nápaditost poutníků, ale správný směr udržíme a tak po deseti patnácti minutách nacházíme vyhlednutý plácek z internetu, včetně zbytků palpostu pro polní dělo. Rozložit spaní, uvařit večerní kávu a hajdy do peřin.



     Ráno nás budí bubnování dešťových kapek do střechy a tak při snídani neděláme nic jiného, než že sledujeme jak se jednotlivé přeháňky s železnou pravidelností střídají s pár minutami bez deště. Nicméně bageta se sýrem a kouskem salámu už je snědena, všechen čaj vypitý, tak nezbývá než vyrazit k nedaleké pevnosti Fort de Vaux. O poznání hrbolatější a užší asfaltka se vine lesy, ve kterých je na každém kousku ukryta nějaká ta vzpomínka na pohnutou minulost, dnes označena šipkou pro zvědavce, co ji také chtějí vidět. Tu je zastrčeno palebné postavení kanónu, tu zas polní lazaret... Celé to okolí s vcelku zajímavou atmosférou. Pod koly však uběhlo sotva pět kilometrů a už zastavujeme na prostorném parkovišti, které až asi na pět výjimek dnes zeje prázdnotou. Kapky stále dopadají na čelní sklo a tak se pomalu oblékáme do goraček, když v tu chvíli se obloha na pár minut roztrhne a i Slunko svými paprsky olízne zašlé stěny rozpukané pevnosti. Než stačíme vše pobalit a vytáhnout foťák, zase zalejzá do bezpečného úkrytu za mraky a další nával kapek na sebe nenechá dlouho čekat. Procházíme se po zbytkách jednoho z pilířů francouzské obrany a jen tak si mezi poválenými kusy pancíře domýšlíme původní tvary, ze kterých tyto útržky pocházejí. Tentokráte se rozpršelo o poznání víc a pohled na zataženou oblohu nevěstí žádné zlepšení. Chvíli sedíme v autě a nakonec zvedáme kotvy a vyrážíme dál, směr Metz, známou to zastávku minulého roku. K Verdunu se ještě někdy vrátíme, na kolech za pěkného počasí, to může být ideální místo na jedno až dvoudenní vejletění.

     K Metz nám zbývá tak 80 kilometrů a tak od dvacátého už zase pěkně svítí Slunko a po ranní rozmrzelé náladě plné dešťových mraků už není ani památky. Škoda, kdyby tohle vyjasnění přišlo o chvíli dřív, zůstali jsme mezi pevnostmi a pěkně to tam prolezli po svých. Kolem druhé odpoledne dorážíme k centru města a na hodinku parkujeme nedaleko katedrály. Máme tu úkol najít krámek s velkými moka konvičkami na italskou tradiční přípravu kávy a pak chceme navštívit loni vyhlédnuté antikvariáty s elpíčky. Probíháme centrem, zjišťujeme, že téměř všichni mají polední pauzu a tak se vracíme k Modrýmu a vyrážíme na okraj nakoupit nějaké sýry a víno domů. Po konvičkách koukáme i tam, ale úspěšní nejsme. Před šestou se vracíme do centra a naše první kroky vedou do prodejny s konvicemi a jelikož nikde levněji neměli zakupujeme 12ti šálkový speciál, oproti němuž naše konvička, kterou jsme si dovezli z Itálie vypadá jako podvyživený příbuzný. Nu, alespoň budeme moci pohostit kávou všechny zájemce a ne jak doteď, kdy se vaření kávy strhávalo v neustálý maraton doplňování, vaření a na následnou idylku s kouřícím hrnkem v rukou pomalu nezbýval čas, neb první šťastlivci již měli téměř dopito, když poslední teprve dostávali svůj příděl. Nicméně konvička zaplacena a celí šťastní se vydáváme do dalšího nakupování. Jde to jak na drátkách, stometrová ulička, po pravé ruce krámek s otevřenými dveřmi, u kraje ulice auto s plným kufrem černých desek. Už už se chystáme vstoupit, když nás pokuřující prodavačka na schůdcích zastavuje, že je dnes zavřeno, že otevřeno pro veřejnost mají až v úterý. Kdybychom mohli a byli bouřlivých povah, asi by nezaslechla na svoji adresu nic slušného. Takhle se pouze na podpatku otáčíme a ještě jednou louskáme z cedulky tajemné slovíčko Mardi. Škoda, že to znamená úterý a dnes je jak na potvoru pondělí. Nezbývá než to zkusit zase za rok, nebo kdy tudy příště pojedeme. To že i v dalším antikvariátu mají také až od úterý už asi ani nemusíme psát. Nakonec se tedy z města vracíme alespoň s kebabem místo dnešní večeře a po krátké idylce na nábřeží zvedáme kotvy a frčíme dál.

     S Metz se však ne a ne rozloučit a ještě těsně před odjezdem směrem na Německo rychle vyrážíme k výpadu k nejbližšímu L’Eleclercu, protože nám jeden kamarád napsal, o pár maličkostí pokud jsme ještě v dosahu tohoto francouzského obchodního řetězce. Byť o fous před zavíračkou, ale stíháme. Nicméně požadované zboží nemají a tak akorát s pomalu zapadajícím Sluncem vyrážíme naposledy přes centrum Metz dál na východ směrem k Saarbruckenu, kde bychom měli překročit francouzsko-německou státní hranici. Slunko se uložilo ke spánku a my si to frčíme nocí po okreskách až k St. Avold, kde najíždíme na posledních pár kilometrů Francie na nezpoplatněný úsek dálnice. A pak už následuje jen vcelku nudná jízda, během které urazíme zase pěknou řádku kilometrů než okolo druhé v noci zastavujeme ke spánku v Heilbronnu. Pěkný plácek na okraji asi toho nejprůmyslovějšího města jaké jsme kdy viděli. Už v noci to vypadalo jako jedna velká industrial zone a ráno jsme při obhlídce okolí tuto domněnku definitivně zpečetili. Pravda, že v centru jsme nebyli, takže berte naše označení Heilbronnu s nadhledem. Odzkoušeli jsme novou konvičku a po pořádný dávce kofeinu odjíždíme k dálnici a pokračujeme dál směrem na Norimberk.
     Původně jsme si mysleli, že bychom se ještě někde zastavili a do Čech dojeli až další den. Ale když jsme viděli jak to Modrýmu upaluje a začínali cítit jak se naše těla pomalu hlásí o trochu odpočinku, dojeli jsme na jeden zátah až do Stříbra. Necháváme Modrýho trochu vydechnout, zatímco večeříme z nabídky místní benzinky a pak už frčíme, abychom asi ve čtvrt na jedenáct v noci šťastně přistáli zpátky ve Stodůlkách.

4. září; Zpátky mezi řádky

     A tak jsme se téměř po roce vrátili do Francie, blíže do oblasti Champagne, abychom si zas přivydělali nějakou tu kačku na další cestování. Jak již možná naši čtenáři tuší z minulého roku, odjeli jsme do slavné Champagne sklízet víno. Modrej po naší výpravě do Itálie dostal nové turbo a pár metrů nových kabelů, aby vše poslouchalo tak jak má a nechodilo to podle plotu. S novou turbínou hned ochotněji vyrazil do dalších kilometrů a aj nová kabeláž pomohla, i když ne úplně tak jak bychom si představovali a ještě ji čeká vylepšení. Nicméně je ráno 22. srpna a my plni očekávání stojíme na Lukách u metra a čekáme na naše dva budoucí spolucestující do Francie.

     Cesta utíká jak na drátkách a nebýt nesnesitelného vedra, byla by to úplně normální devítisetkilometrová nedělní vyjížďka. No, samozřejmě trochu s nadsázkou.

 

 

     Co více napsat o téměř celém dni stráveném v autě? Tak leda, že nás spolucestující bavili od začátku do konce a 23. srpna v šest hodin těsně nad ránem vypínáme motor na odpočívadle nedaleko Verzenay, našeho přechodného bydliště na následujících pár dní.

     Okolo desáté hodiny doráží zbytek naší skupiny sběračů, zjišťujeme místo tábořiště a pak pěkně ve vláčku vyrážíme na pár kilometrů vzdálenou louku, kde nás takhle postupně přistane celkem osmdesát.

 

     A je to tu. Po prvním dni, určeném aklimatizaci, vyrážíme do vinic. Letos má naši skupinu najatou stejný vinař jako loni a tak s Verkou víme jaké parcely nás čekají. Vše se odvíjí podle stejného scénáře jako loni. Jediný rozdíl je jen ten, že tentokráte aj Modrej brázdí silnice a polňačky mezi jednotlivými kousky půdy porostlými vinnými řádky. Každý den je to to samé. Ráno vyrazit na smluvené místo, kde se potkáme s francouzskýma bedňákama, kteří odváží plné bedny do lisu, presoáru, jak se zde říká, a mezi tím, nám dělají průvodce a ukazují, co vše máme sklidit. Dvě až tři pauzy a kolem šesté večer návrat do kempu. Koupačka v nedalekém kanálu, rychle něco sníst a do hajan. Před ulehnutím chvilu posedět u vínka, někdy venku pod hvězdami, jindy ve Fanově týpku.

     Zaběhnutý kolorit nám vinař na tři dny, chvíli před koncem sklizně, oživil přesunem na vinice asi šedesát kilometrů daleko, kde nám dovolil se utábořit. Tak jsme se alespoň na chvíli vymanili z toho osmdesátihlavého ležení a užívali idylky pouze ve dvaadvaceti.

     Poslední den jsme už měli u našeho vinaře hotovo a tak jsme využili nabídky od jiné skupiny a odjeli k Epernay dostříhat poslední hrozny této sezony. Než jsme se vydali zpět do kempu, stačili nás ještě pozvat na šampaňské do presoáru a dokonce i Nácek s Fanou si cestou zpátky k Verzenay si nakoupili na cestu zpátky do Čech a dárky z Francie. Jedou s Matějem o úroveň novějším transporterem než je náš Modrej a tak ani neplánují moc zastavovat a vejletit, tak jak se na to chystáme my s naším „mladíkem.“ Aby si mimo jiné také trochu odpočinul na těch zpátečních devíti stech kilometrech.
     A tak je vše pobaleno, víno vypito, šampaňské od našeho vinaře pokoupeno, zkrátka nic už nás nedrží, abychom tu zůstávali. Ráno odjel Honza s bavorákem, mají rozbitý alternátor, tak to musí do Trutnova stihnout ještě před setměním. Chvíli před námi vyráží bílý transporter na svou cestu do Čech. A pak už je řada na nás, poslední stisky rukou, loučení, startujeme naše šestnáctistovkové srdíčko a ještě naposledy z mostu přes kanál troubíme na posádku bílého transporteru, jež se ne a ne rozloučit s naší luxusní koupelnou pod širým nebem. Nejdříve se chceme podívat do Remeše, koupit a poslat pohledy domů, zkontrolovat katedrálu francouzských králů a pak už pěkně zpátky na Chalons en Champagne a k Verdunu.