Tak dnes připojujeme jen krátký článeček z toho, jak se tu s Lolou protloukáme jihem Britské Kolumbie.
Z Vancouveru jsme vyrazili na východ k městu Mission u něhož jsme měli vyhlídnutý první lyžařský areál. Jelikož Vancouver opouštíme dost pozdě, máme na starost si jen za Missionem najít nějaký pěkný flíček k přespání a ráno se dáme do hledání vlastního Hemlocku, jak se tohle lyžařský centrum jmenuje.
Ráno ujedeme jen kousek a na nedaleké křižovatce míjíme směrovku s 11 km k cíli. Ani se nenadějeme a už pomalu ukrajujeme první pořádný výškový metry. Lola není zrovna žádnej rychlík, ale drží se statečně. I když po třech kilometrech skončí asfalt a pokračujeme po šotolině. Do toho se už začíná okolo cesty objevovat první sníh. Stoupáme a stoupáme až do té chvíle, kdy nám začínají zadní hnaná kola podkluzovat a tak nějak současně oba přemítáme, zda nebude lepší Hemlock oželet a pokračovat dál. Je to škoda, ale vše okolo naznačuje, že to sice možná bude místo překrásné, ale kdoví, kolik pracovních nabídek tam uvidíme. Takže na širším místě otáčíme a stejnou cestou se vracíme dolů do údolí.
Chytáme směr Hope a v dešti frčíme po highway 7 těch našich vycházkových 80 kilometrů za hodinu. Frazer river místy vypadá spíše jako jedno veliké jezero, než řeka, podle které je pojmenované i toto údolí. Jen škoda, že prší a tak obrázků moc není. V Hope konečně umýváme nádobí ze sekáče a tak ode dneška už si můžeme vařit přímo v autě. Paní na informacích se hned ptá kam máme namíříno a když slyší, že do Kelowny, varuje před povětrnostníma podmínkami na silnici. Hustě prší, ve vyšších polohách sněží a namrzající silnice klouže. Trochu nás to znervózňuje a tak se ještě dáváme do shánění sněhových řetězů, protože si nejsme moc jisti jak na tom naše celoroční pneumatiky jsou a neradi bychom někde uvízli. Kór když tu všude kolem cest mají nápisy, že bez zimních pneumatik nebo řetězů nevyrážet. Nakonec v Hope žádné neseženeme, ale chlapík v obchodě s autodíly tvrdí, že když budeme opatrní, tak by to ještě nemusel být problém. Jojo, asi půjde o první letošní sníh. Nakonec to opravdu zas taková tragedie není, pravda, rozbředlého sněhu na silnici leží dost, ale Lola se drží a svým stabilním tempem ukrajuje další kilometry. Nakonec končíme napůl cesty v městě Merritt a přes další kopcovatý úsek dálnice se vydáme až zítra.
Ráno nás probouzí sluníčko a tak celý promrzlý kraj dostává úplně jiný ráz než včera v podvečer. Merritt je hlavní město country music Britské Kolumbie a také to tak vypadá. Je to taková velká vilková čtvrť jak vystřižená z novodobýho americkýho westernu. Ale mají tu řetězy a tak se s klidem vydáváme dál přes kopce do údolí Okanagan. Ač nás včera varovali, že to bude vypadat hůř než z Hope, protože silnice vede více v horách, slunko nadělalo své a až na nejvyšší úsek je cesta bez problému. Ani nejvyšší část, kde mimo jiné ustanovujeme dosavadní výškový rekord 1728 m nad mořem, není nijak tragická. Rozbředlý sníh po krajnicích, mokrý asfalt, jen mlha co by se dala krájet, kazí výhled do nejúrodnějšího údolí Kanady. Za hodnou chvíli se dostáváme až na samé dno k jezeru, které je plus mínus 300 metrů nad mořem a nabíráme směr Penticton.
V Pentictonu se totiž odbočuje z hlavní silnice okolo jezera a vyrážíme zpátky do hor. V hledáčku máme Apex Mountain Ski Resort. Tam také dorážíme a děláme první kolečko v hledání zaměstnání. Po necelých dvaceti minutách se vracíme do auta, máme nějaké kontakty ne které máme poslat e-mail s životopisy, resume, jak tomu tady říkají. Není to úplně životopis, ale spíš motivační dopis, kam člověk napíše proč by práci chtěl a co k ní může nabídnout jako například předchozí zkušenosti a tak. Areál je to parádní, tak uvidíme. Startujeme Lolu a vyrážíme zpátky. Cestou ještě fotíme pár obrázků než dorazíme až do Pentictonu.
Tady nabíráme směr sever a další zastávka bude v Big White Ski Resort asi šedesát kilometrů od Kelowny.
Žádné komentáře:
Okomentovat