13. července; Skály kopce serpentiny...

     Po noci plné blesků, hromů a dešťových kapek se probouzíme do Sluncem zalitého rána. Člověk by ani nevěřil, že po takovém hromobytí bude zas den jak malovaný. U snídaně se shodujeme, že tu včerejší pochmurnou atmosféru to v noci jen umocnilo. Na klidu ani nepřidával pohled na pár světel z Cassa, na které jsme celou dobu viděli. Ono si člověk všiml, že ani jedno nebylo z okna, jen pár pouličních lamp. Dáváme Modrýho pod skály a co by kamenem dohodil začínáme nalézat do první cesty. Přestože tenhle masiv vznikl ani ne před padesáti lety, všechno pěkně drží a tak to je jak pohlazení po našich pokusech v okolí Gardy. Cesty jsou zde dobře zajištěné, spíš přejištěné a tak taháme oba a vůbec si to pořádně užíváme. Aby taky ne, letošní první pořádnej den na skalách a do toho v oblasti, kde rušno moc není, tak nehrozí přetahování se o volné směry a čekání v houfu lidí u nástupu. Oblejzáme na co nám síly a naše padesátka lano stačí a pomalu se balíme, abychom mohli zas pokračovat v cestě dál. Ještě nás čeká výšlap do Cassa, vesnice, kterou poničila prvotní vlna vehnaná do stráně nad přehradou.

     Trošku nás překvapilo, jaký kousek to je. Mysleli jsme, že budeme šlapat trochu déle, když jsme se najednou z lesa vyloupli pod prvními domy, dnes ztěžka se znovurodivší vesnice. Zespoda od parkovišť to vypadá, že domy jsou už od neštěstí na za začátku šedesátých let opravené a obydlené. Ale na místě s hořkostí zjistíte, že lidé se sem asi dvakrát neženou. Pravda, je zde otevřen Bar K2, kde zrovna vysedávají místní a dokonce i malý krámek. Většina domů je však zabedněna a při bližším pohledu skrz staré okenice vidíte, že vevnitř se čas před padesáti lety zastavil. Tu a tam narazíte i na strom, který si razí cestu za světlem skrz staré trámoví. Tak si to tu mlčky procházíme a nepotkat mezi domy pár místních usedlíků a dělníky pracující na nové fasádě kostela, zdání města duchů by bylo naprosté. Ještě dnes, skoro padesát let po zničujícím 9. říjnu, se zde svírá žaludek a při pohledu na celé přerovnané údolí člověku mrazí v zádech.

     Mlčky scházíme zpátky dolů k Modrýmu a než se definitivně s Vajontem rozloučíme jedeme ještě do Erta, malé vesnice, která měla být na vzdálenějším konci přehrady, místo které zde zůstalo jako zlomek nazelenalé jezero. Chtěli jsme se totiž podívat, jestli se nedá zajet až k jezeru pro případ, že bychom se sem vypravili někdy příště na delší dobu. Ono se sem totiž určitě vypravíme. Celé nám to tu učarovalo, pěkné lezení, do kopců na túry co by kamenem dohodil... prostě nádhera.

     Ale přichází rutinní kontrola oleje, zběžné skouknutí motoru a podvozku, jestli je vše tam, kde má být a startujeme zas o kousek dál. Je asi pět hodin a tak bychom se ještě v této podvečerní době chtěli pošoupnout dále na sever. Plán je přes Cortinu D’Ampezzo projet Dolomity a vyloupnout se v Matrei pod Glocknerem v Rakousku.

     Před tunelem ve výšce koruny hráze ještě čekáme na zelenou, než nás Vajont nadobro pustí zpátky do údolí Piavy zpátky do Longarone, ze kterého budeme pokračovat dál proti toku, dnes klidně si plynoucí řeky v prostorném balvanitém řečišti.

     Cesta utíká, a tak nebýt zastávky v obchodě na doplnění zásob, Modrej by vletěl do samého srdce Dolomit jak projektil, které tu létali vzduchem za I. světové války, na jejíž stopy zde narazíte na každém rohu. Však více napoví obrázky, byť jen z kokpitu naší modré cihličky. Ještě před Cortinou si všímáme jak se změnila nejen krajina, ale i kolorit místních vesnic. Všude je vidět vliv Rakous. Muškáty v truhlicích před okny, zděné přízemí a na něm charakteristické dřevěné patro s neostrým štítem. A k tomu nebetyčné kopce obnažené až na holou skálu.

     Bývalé olympijské město nás vytrhlo z letargie malých městeček s tu a tam hloučkem lidí. Nebýt malé botky v navigaci a neprojet téměř samým centrem, možná bychom si toho ani nevšimli, ale tady to žilo. Pouliční zahrádky plné lidí, další průvody po chodnících mezi nimi a k tomu šňůra luxusních aut všech světových značek. U jednoho hotelu pár závodních veteránů účastníků Classic Alpen Trefen už byla jen třešínka na pomyslném dortu. Naštěstí chyba je brzo odhalena a tak se během pár minut vracíme na správnou silnici a pádíme dál. Kus za Cortinou míjíme starý vojenský hřbitov a samozřejmě také trochu zpomalujeme. Přeci jen nabíráme výšku a tak v četných zatáčkách Modrýho moc netrápíme a spíše si užíváme rozhledy po okolních vrcholcích vyčnívající nad hlubokými zdánlivě opuštěnými údolími. Výšku nakonec nabíráme statečně a tak si Modrej zaslouží v ----- passu pochvalu, 1500 m n.m. To, že následuje dlouhé klesání do severovýchodního podhůří Dolomit pod perlou zvanou Tre Cime ani snad psát nemusíme. Asi stejně tak, že zatáčka střídá zatáčku a tu a tam se naskytne parádní výhled do sevřeného skalnatého údolí.

     Před San Candidem ještě tankujeme posledních 10 litrů italské nafty, protože si nejsme jisti jak rychle za hranicemi narazíme na levnější rakouské benzinky a vrháme se na posledních pár italských kilometrů než se přehoupneme na druhou stranu hranic

     Obavy o rakouskou benzinku za hranicemi v zápětí berou za své. No nic, sem by nám to určitě ještě s přehledem vyšlo. Ani se nenadějeme a jsme v Lienzu. Proti proudu Isely se dáváme na cestu pod rakouskou nejvyšší horou Grossglocknerem a pokračujeme k Tauernhausu pod Venedigerem, kde bychom chtěli přespat. Pohled na oblohou žádné pěkné vyhlídky nevěstí a po pár kilometrech na čelní sklo dopadají první dešťové kapky. Když opět začínáme stoupat, tentokráte po Felbertauern Bundesstrasse k Felbertaern Tunnelu, již regulérně prší. Na parkoviště k Tauernhausu dorážíme se setměním a nemile nás překvapuje poplatek 4 eura za stání přes noc, resp. jednodenní taxa, která je nejnižší možná. Otáčíme se na pětníku a jedeme kousek zpátky, cestou jsme si všimli docela pěkného odpočívadla, tak oželíme noc na počátečním místu výstupu na další alpský vrchol, Venediger, a ušetřené dukáty přidáme Modrýmu do kasičky na zítřejší průjezd tunelem.

     Ale teď už pravidelný klapot motoru utichl, jen hučení vařiče a občasný průjezd osamocených vozů přerývá nastalé ticho v údolí. Z vytrvalého deště se stalo jen drobné poprchávání. Krajina ponořená do tmy a páry z okolních lesů pomalu usíná a tak i my se zasníváme do snů v našem bydlení na čtyřech kolech a náležitě si užíváme první noci v další zemi.

12. července; Na 2000 mrtvých...

     Naposledy jsme se Vám ozývali z Rakouska, kde jsme se po dlouhé době konečně dostali na internet. Mezi tím však pár dní uteklo, my jsme stačili dojet zpátky do Čech a tak se teď s Vámi vrátíme na konec našeho předešlého vyprávění, k břehům Gardy.

     Po našem útěku z pod přeplněných skal přejíždíme na okraj Rivy, kde po krátkém obcházení nacházíme pláž a okoušíme totéž, co mnoho Čechů okolo. Ono okolí Lago di Garda je jak česká provincie, tak každé třetí až páté auto ve městě má českou poznávačku, pomalu kdekoli častěji slyšíte češtinu než italštinu a nakonec, když jsme dojeli na plácek, kde jsme trávili první noc u Laga a mysleli si, že i tu nadcházející, tak byl plný a můžete hádat, odkud většina byla. Trošku rozladěni se otáčíme a jedem hledat dál. Vrátíme se sem ráno, abychom se podívali na lezení, které tu hned vedle svodidel začíná. Pokračujeme tedy po pobřežní silnici a hned v dalším městečku nacházíme pěkné parkoviště u lanovky na Monte Baldo. Zůstáváme tu přes noc a vlastně ani nevadí, že nejsme na předem vyhlídnutém plácku kousek od skal. Je tu klid, jen kolem půlnoci doráží ještě trošku novější VW Transporter se zvedací střechou a poté nás oba kontroluje místní policie. Naštěstí hoši docela dobře mluví anglicky, tak vše probíhá v pohodě. Jde pouze o běžnou obhlídku parkoviště a tak nám po chvilce vrací občanky a přejí dobrou noc. Ráno startujeme a vyrážíme na vyhlídnuté skalky. Vše naznačuje, že bychom si mohli po včerejšku trochu spravit náladu, nebýt zatažené oblohy a větru věstícího přicházející bouřku. Nestihli jsme ani dolézt první cestu, když už začínalo pršet a do auta zalejzáme za pět minut dvanáct, no spíše ve dvanáct. A co teď? Kam oko dohlédne, všude šedivá obloha přecházející v černou, do toho blýskání a hřmění. Chvíli hodnotíme vyhlídky na rychlé vyčasení a shodujeme se, že než čekání, zvolíme pokračování naší cesty, vyrazíme k Roveretu a nabereme směr Diga del Vajont. I na skály v okolí Rovereta máme „průvodce“, tak si říkáme, že když ve vedlejším údolí bude slušně, můžeme zůstat tam a dál pojedeme až zítra. Jenže ani v Roveretu není nijak parádně. Sice se déšť už dal na ústup, ale ani nadále to nevypadá, že bychom se ještě dnes mohli podívat na místní vápencové stěny, tak jen dokupujeme pár drobností v obchoďáku při cestě a frčíme dál směrem na Trento.

     Co tak psát o kilometrech strávených na asfaltkách, zvláště, když jsme už po nich před nějakým časem jeli, jen v opačném směru. V Trentu odbočujeme a nejdříve údolím Brenty a poté Piavy pokračujeme k Bellunu. Z něj už to je do Longaronne pod Digu del Vajont, co by kamenem dohodil. A co nás vlastně do tohoto nevelikého města nad Piavou vůbec táhne, že o něm od začátku tak básníme? Může za to jeden film, který jsme vlastně úplně čirou náhodou před časem viděli. Možná někdo budete znát...Vajont, šílenství mužů.

     V šedesátých letech 20. století byla v úzkém kaňonu říčky Vajont, přímo naproti Longaronne, vybudována přehradní nádrž s tehdy nejvyšší hrází na světě. Ještě dnes se svými 261,7 metry směle konkuruje zbytku světa a figuruje v první desítce nejvyšších. A toto dílo se stalo dějištěm jedné z nejstrašnějších událostí v novodobé italské historii.

     O tom však ještě napíšeme. Do Longaronne přijíždíme s pomalu ustávajícím deštěm a pomalu vymýšlíme, kde strávíme noc na zítřek, kdy bychom se chtěli vydat k přehradě. Jenže nějak si nemůžeme vybrat ten správný kousek, kam Modrýho zaparkovat a tak se shodujeme, že zkusíme jet směrem na Digu, italsky přehradu. Najít cestu není nijak složité, stačí jen sledovat cedule podél silnice a ony Vás tam samy dovedou. Asi ani nemusíme psát, že nám to nakonec nedalo, dojeli jsme až k samotné hrázi a kus za ní, na malém plácku, kousek od Baru La Roccia, nechali Modrýho vydechnout po náročném výjezdu. Bereme si jen foťák a tašku s doklady a jdeme se podívat kolem, na to vše, co tu po jednom říjnovém večeru v roce 1963 zůstalo.

     Nemůžeme se zbavit trochu tíživého pocitu, takové pochmurné nálady, co tu kolem všude visí a v duchu se pořád ptáme, je to opravdu ono, nebo to je jen sen, dejavu, nebo jak to vlastně nazvat.

     Cestou od kapličky, která zde, pár metrů od koruny hráze připomíná to děsivé drama, potkáváme pod místními skalami pár lezců a napadá nás se v příznačně pojmenovaném baru poptat na průvodce k této oblasti. Trefa do černého, mají tu jeden kousek k zapůjčení pro návštěvníky. Není to žádná vázáná knížka, jak jsme tomu zvyklí, ale pár stran s dost neuměleckými nákresy map pro orientaci a soupisem cest a jejich obtížností. Jsou zde popsány všechny skalní sektory v okolí a tak si rychle opisujeme aspoň ten co máme doslova pod nosem. Dopíjíme pití, které jsme si tu ze slušnosti dali a pádíme za Modrým. Ještě přeparkovat na trochu lepší místo k nocování a podává se večeře.

9. října 1963, 22:39... 

• Diga del Vajont - přehrada, která měla v době dokončení jednu z nejvyšších hrází na světě. Leží severně od Benátek, v hlubokém údolí při ústí říčky Vajont do Piavy pod horou Monte Toc 
• první úvahy o stavbě přehrady se objevily počátkem 20. století
• k realizování tohoto díla dochází až po 50-ti letech od prvních plánů
• o tom, že ke katastrofě dojde, bylo vlastně rozhodnuto ve chvíli, kdy příslušná místa dala souhlas monopolní společnosti SADE, aby na řece Vajont postavila přehradu

• parametry: výška 261,7 m, šířka 27 m (u paty hráze), 3,4 m (u koruny hráze)

• přehrada je vystavěna v rokli mezi skalami, která ústí téměř kolmo do řeky Piavy
• prakticky naproti průrvě leží městečko Longarone (provincie Belluno)

• k pochybení při plánování stavby vedla snaha vystavět přehradu za každou cenu bez ohledu na geologické podloží, nerespektování přírody a místních obyvatel

• počátek stavby r. 1956, SADE ještě nedisponuje ani veškerými nutnými povoleními
• od počátku se stavba potýká s problémy, místní obyvatelstvo s výstavbou nesouhlasí, vedlo by to k vyhnání z jejich domovů bez jasné náhrady
• již v té době někteří geologové upozorňují na nestabilní podloží, zvláště na hoře Toc

• na skalním podloží je vrstva tvořena převážně z jílu a až na ní další vrstvy zeminy
• bylo dáno, že ve chvíli, kdy voda pronikne až k jílu, změní se v kluzké bahno, které poslouží jako skluzavka pro vše, co je uložené nad ním
• tento závěr byl znám ještě před napuštěním přehrady a firma SADE ho dobře znala
• i přesto, došlo k rozhodnutí, že se skutečnost utají a stavební práce budou pokračovat

• první napouštění přehrady začíná v roce 1959 a s ním se objevují první problémy
• v roce 1960 dochází k místním zemětřesením, které vyvolává stoupající voda a její tlak na podloží
• v listopadu 1960 se sesunulo 800 tisíc kubíků zeminy do jezera, které již bylo z plánovaných 260 m naplněno na 190 m
• SADE dočasně snížila hladinu asi o 50 m a začala s úpravami, jako bylo vybudování tunelu na pravé straně přehrady, aby případně nedošlo k rozdělení jezera
• po drobných úpravách se opět pokračuje s napouštěním, které vede k mnoha dalším zemětřesením a poškozením obydlí

• na obranu rozhněvaného obyvatelstva se postavila novinářka Tina Merlin, která psala pro komunistický list Unita, což ji moc nepomáhalo a nahrávalo SADE k jejímu diskreditování
• ukázala na praktiky SADE a proto mnoho vlivných činitelů mělo snahu ji umlčet
• nakonec byla obviněna a souzena pro šíření poplašné zprávy
• u soudu ji pomohli obyvatelé vesnic z údolí Vajontu, kteří dokázali, že jejich domovy jsou opravdu poškozené, že dochází k zemětřesením, sesuvům, trhlinám
• Tina byla v celém rozsahu zproštěna obžaloby

• mezitím dochází k celkovému napuštění přehrady a ke katastrofě chybí už jen málo
• SADE si r. 1962 nechává vypracovat model dynamiky pohybu vody při případném sesuvu části hory. Tento pokus jasně dokazuje, že sesuv půdy povede k vytlačení vody přes vršek přehrady. Experti přitom počítají s objemem zeminy do cca 50 mil.tun
• tyto výsledky byly samozřejmě veřejnosti zatajeny i přes skutečnost, že přímo pod přehradou leží městečko Longarone

• v březnu 1963 byla přehrada převedena pod správu ENEL, což byla italská společnost distribuující elektřinu. SADE se tedy podařilo přesně podle očekávání dovést záležitost do „úspěšného konce“.
• stále se opakují četné zemětřesení a v hoře se objevují hluboké trhliny, které předznamenávají konečnou katastrofu

• vedení společnosti se po dalších seriích sesuvů a vzniku trhlin v září 1963 rozhuje přehradu přeci jen upustit
• tím ale dochází ke snížení protitlaku vody, který do té doby držel miliony tun zeminy
• na počátku října 1963 se sesun úbočí hory Monte Toc mění z centimetrů na desítky centimetrů a až metr za den. Vedení společnosti stále obyvatelstvo nevaruje před případným nebezpečím

• v den katastrofy, je již situace kritická. Město Longarone ležící přímo v cestě předpokládané vlny bylo plné v nevědomosti stále vedených lidí. Nikdo se ani ten večer neodhodlal nařídit evakuaci
• jedna telefonní spojovatelka z Longarone je dokonce po přímém dotazu ujištěna, že je vše v pořádku

• 9. října 1963 ve 22:39 se z hory Toc definitivně uvolňuje zhruba 260 mil. tun zeminy, která vytlačuje asi 50 mil. tun vody. Tvoří se až 250 m vysoká vlna, která se žene do protisvahu. Přes korunu hráze se přelévá vlna 100-150 m vysoká a valí se směrem na městečko Longarone.
• po 3-4 minutách vlna dorazila do Longarone a celé ho srovnala se zemí
• kromě Longarone bylo zničeno několik dalších vesnic v okolí Piavy, ještě v Bellunu byla vlna pořád 12 m vysoká a zanikla až v ústí Piavy do moře
• velmi těžce byly postiženy také vesnice Casso a Erto, které leží přímo v údolí Vajont a byly zasaženy vlnou vyhnanou do protisvahu na opačné straně nádrže

• obyvatelé Longarone neměli žádnou šanci přežít. Na počátku se přihnala tlaková vlna vzduchu, která byla následována vlnou vody o výšce 70 m. Ten večer zemřelo více než 2000 lidí. Bylo identifikováno 2117 obětí a vzhledem k velkým nánosům bahna se nikdy nepodařilo najít všechny těla. Některá dokonce odplavala po proudu Piavy a záchranáři je objevili až u moře

• následné vyšetřování odhalilo, již předem známý důvod, proč k celé katastrofě došlo. Nicméně k odsouzení jen několika mála lidí nesoucích odpovědnost došlo až po letech a to k poměrně nízkým trestům.
• jediný, kdo si celou událost vzal doslova k srdci byl architekt přehrady, který ve chvíli katastrofy spáchal sebevraždu

• hráz byla po katastrofě téměř netknutá
• přehradní jezero bylo z větší části sesuvem zasypáno a dodnes slouží jako pomník katastrofy.
• hydroelektrárna přehrady, zřejmě díky bočnímu tunelu, kterým protéká říčka Vajont stále produkuje elektřinu. 

9. července; Vlasta Třešňák promine, třešňáci z Itálie...

     A tak se po zimě strávené na horách zase vracíme k našemu blogu, abychom se s Vámi mohli podělit o další obrázky a zážitky z cest s naším Modrým vozidlem.

     Jako prověrku před létem jsme pojali prodlouženy víkend v okolí Nové Bystřice. Provětrat od podzimka nový motor, na kterém stále chytáme mouchy, odzkoušet zánovní nosič na kola, letošní novinku, a hlavně znovu vyrazit na cesty...kamkoli.

     Jihočeský prodloužený víkend se vydařil na jedničku. Nosič se osvědčil, Modrej se ani nezadejchal a aj na kolech jsme leccos pojezdili. Původně z tohoto měl být samostatný příspěvek, ale než jsme stačili dát dohromady pár řádků a seřadit fotky, tak už jsme zase vyráželi na cesty, tentokráte do Itálie. Tak alespoň pár obrázků z jižních Čech připojíme a další povídání už bude o Itálii, třešních, kopcích a kilometrech v podhůří Dolomit.

 

     Tak a teď jak nás vítr do Talianska zavál. Stejně jako loni jsme zkoušeli sehnat nějaké sběry po Evropě a nakonec se zadařilo na třešních nedaleko Verony. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda opravdu odjedeme, ale pak jeden telefonát vše změnil. Během tří dnů vše vyřídit a už už startovat na cestu. Aby jsme stihli, co bylo třeba, tak jdeme z úterý na středu spát až okolo šesté ráno a ze Stodůlek do Itálie nakonec vyrážíme až v šest večer. Původní plán byl tak po poledni, takže jsme se skoro trefili, ale nejdůležitější bylo, že zas ukrajujeme kilometry spolu s naší bleděmodrou krabičkou.

     Po Čechách jsme tradičně uháněli po okreskách a náš plán, jet přes Domažlice a hraniční přechod Folmava, se vydařil tak úspěšně, že jsme nakonec frčeli přes Klatovy a Železnou Rudu. Nu, se tak stane ani nevíte jak... takové malé přehlédnutí v autoatlase kdesi na Plzeňsku. Začíná nám to pěkně, ale což, alespoň jsme se podívali aj na Šumavu a v Německu trefit dálnici na Mnichov není o nic složitější z Železné Rudy, než z Folmavy.

     Do Německa jsme dorazili se setměním, ale to ničemu nevadilo, neb nás stejně čekalo pouze brázdění dálnic až kamsi ke Garmisch Parten Kirchenu, kde jsme u jezera Walchen-see měli naplánovanou zastávku a zasloužený spánek až do rána. Nejen abychom si my odpočinuli, ale i Modrej, aby se vydejchal a nechal všechny více i méně významné součástky orazit. Kousek za hranicema u Deggendorfu jsme najeli na dálnici do Mnichova, takže není až tak o čem psát, snad jen, že jsme se na okraji Mnichova trochu zamotali. Ale po chvíli máme jasno a vracíme se na správnou cestu. Rychle přes město a už zase pádíme po široké čtřproudovce až kamsi pod nejvyšší horu Německa. Nedaleko Penzbegu sjíždíme na okresku a už směřujeme k vytouženému jezeru. Jsou asi dvě v noci, takže než na kochání se okolní krajinou, myslíme jen na jedno, na pěkný plácek, kde bychom mohli zastavit. Projíždíme okolo Kochel-see a v serpentinách k Walchen-see konečně zastavujeme na malém odpočívadle mezi stromy. Ani nemusíme říkat jak dlouho nám trvalo zavřít oči a ponořit se do zaslouženého spánku.

     Ráno nás budí vytrvalý klapot dešťových kapek do střechy. Ale nijak moc to nevadí, přeci jen se nechystáme na žádný výšlap a aj v Modrým bude snesitelněji, než při 30ti stupňovém pařáku. A tak se zas po chvilce ocitáme na čtřech kolech uhánějící po asfaltkách směrem k německo-rakouské hranici. Z vytrvalého deště se nakonec vyklubal den plný přeháněk střídajících se s ostrůvky prosvícenými Sluncem. Dneska řídí Verka, tak se můžete těšit na fůru obrázků zpoza stěračů a okýnek naší dodávky.

     A jaká cesta nás vlastně dnes čeká? Tak nejdříve přejet z Německa do Rakouska a přes Brennerský průsmyk do Itálie. Nejdříve tedy olympijské město Innsbruck, pak již zmiňovaný Brenner a v Itálii, Bolzano, Trento a údolím řeky Adige až k Veroně. Kousek za hranicema jsme začali pomalu sjíždět k řece Inns a tak Modrýho čekalo šestnácti procentní klesání, kde jsme litovali proti jedoucí kamioňáky jak se šplhají do kopce. No, rozhodopádně zpátky pojedeme jinudy, přeci jen nemusíme tahat toho našeho mladíka do každýho krpálu, který na cestě potkáme.

     Už se nám aj vyjasnilo a tak první kilometry k Brenneru už jsou zase zalité Slunkem. Hned od začátku se Modrej začal s kopcema prát statečně a tak jen čekáme, kdy začne to vražedné stoupání, o kterém se vyprávějí ty dech beroucí historky o silnici až do nebe. A tak zatáčka střídá zatáčku, sem tam rovný kousek s výhledem na okolní kopce a zas do zatáček. Tak pořád dokola, jen pár vesniček toto monotónní střídaní z levé do pravé přerušilo a jen dálnice, co si to šine po mostech nad našimi hlavami, nám dává vědět, že ještě stoupání nekončí a pověstný výšvih teprve přijde. Ale netrvá to ani tak dlouho a u krajnice míjíme dvojjazyčně psanou ceduli Brenner – Brennero a tak už víme, že na italskou hranici je to sotva pár stovek metrů. Ale hlavně to znamená, že už jsme na kopci a můžeme dopřát naší šestnáctistovce taky trochu odpočinku, aby si písty a ventily a tak všechno běželo jen setrvačností a nemuselo to pořád jen táhnout náš modrej příbytek do všelimožných kopců.

     Tak se dostáváme do Itálie, čeká nás dlouhatánský sjezd přes Brixen do Bolzana a pak podél Adige až k Veroně. Modrej si jen vrní a tak to krásně utíká. V Brixenu děláme zastávku na benzince ani ne tak kvůli tankování, nafty máme ještě dost, ale děláme si kávičku a nakonec nám tahle siesta vydrží na dvě hodinky, než zas vyrazíme dál. Okolo Bolzana jsme chytili pár přepršek, ale ty jak rychle přišly, tak zas rychle pominuly. Nestačíme se divit kolik tady vidíme sadů okolo silnice. Každičký kousek půdy je využit a kde nestojí sad nebo vinice, tak je nějaký podnik na zpracování ovoce, soudě podle všudypřítomných přepravek na tuny jablek, třešní, hroznů a kdoví čeho všeho možného. Jak se tak dostáváme více k jihu, tak se ale i krajina pěkně mění. Zatímco v Bolzanu by člověk chvíli přemýšlel, jestli ještě pořád není v Rakousku, jižněji to už spíše připomíná přímořská městečka. Hrubě omítnuté domy s nezbytnými okenicemi, špičaté a hlavně hrozně vysoké tůje a samozřejmě pořádné vedro. No více než z popisu se o tom můžete přesvědčit z pár obrázků zpoza čelního skla, jak se nám podařilo fotit za jízdy. Vesnička střída vesničku a tak kolem sedmé konečně dorážíme k Negraru, našemu místu pobytu na další čtyři-pět týdnů. Krátké přivítání s ostatními, se kterými budeme teď den co den sklízet jeden strom za druhým a plnit bedýnky třešněmi a višněmi a jdeme na kutě, zítra nás čeká první pracovní den.

     O samotném sbírání se toho moc napsat nedá, snad jen, že místo žebříků se zde používají takové zhruba dvoumetrové trojnožky, cavalleta, na které se z jedné strany leze po příčkách, stejně jako na žebříku, jen jsou mnohem stabilnější než například štafle, ke kterým to mají asi nejblíže. A tak člověk celý den leze nahoru a dolu a pomalu plní kyblík za kyblíkem sladkými kuličkami. Zezačátku se nemůžete ubránit pokušení a sem tam nějakou tu třešínku sezobnete, ale jak sklizeň pokračuje, přistihnete se, že už třešni ani nemůžete vidět, natož je do sebe ládovat plnými hrstmi, jak tomu bylo ještě před pár dny. A tak nám sklizeň pomalu utíkala, vždy celý týden v sadu, jen nedělní odpoledne jsme si vybírali volno. Takhle nám to nakonec vydrželo na čtyři týdny a poslední pracovní den jsme si náležitě užili. Dopoledne jsme strávili na višních a odpoledne ještě chvilku na třešně. Višně, to byla ta pravá práce. Pěkné malé stromky, žádné lezení po „kaválu“ a navíc to ještě krásně šlo od ruky.

     A tak přichází závěrečná párty s našimi sousedy ze Slovenska, pěkný večer stráveny u grilu po dni volna na kolech a zítra už zase o kus dál. Ráno sbalíme Modrýho a čeká nás Verona a pak Lago di Garda, Arco, Longaronne a kdoví jaký ještě kousek Itálie.

     Co bychom tak mohli napsat o Veroně, o městě Romea a Julie. Strávili jsme v něm zhruba tři hodinky za vydatného pařáku a tak si asi umíte představit, jak jsme rádi po tom potulování rozpálenými ulicemi zasedli zpátky do našeho vozítka a zase popojeli o kousek dál. Pravda, že by teď měl následovat podrobný výčet všech památek s podrobnostmi jak to bývá v průvodcích. Ale spíše než mapou se zakroužkovanými body jsme se nechali vést vlastními dojmy a tak minuli balkón s Julií, ale neunikl nám ani Dóm, ani nejstarší most přes Adigi, Ponte di Pietro. A nakonec ani římská aréna, obestavěná různými kulisami k operám, které se touto dobou v ní již od roku 1913 každoročně hrají. Takže povinná porce památek slousknuta a vyrážíme směr Lago di Garda.

     Ještě naposled míjíme Negrar a proti proudu Adige postupujeme na sever směrem k Roveretu. Nejeli jsme totiž přímo ke Gardě, ale chtěli jsme se ještě cestou zastavit na pevnosti Forte Ceraino Nakonec jsme tam ale moc nepochodili, ani vidu po nějakém parkovišti, kde bychom mohli do rána pobejt a pak si pevnost prohlédnout a vlastně ani žádná cedule o pevnosti. Chvíle rozmýšlení na autobusové zastávce a pokračujeme dál. dalším bodem na naší pomyslné mapě je Rovereto, město, kde bychom měli sjet na silnici k severnímu konci Lago di Garda do městečka Riva del Garda. Cestou se pomalu sešeřilo, ale to nám moc nevadí. Tudy jsme už jeli, jen v opačném směru před skoro pěti týdny. Za Roveretem se dostáváme do kopců a tak zas pár kousků se zatáčkami a z výšky koukáme na nočně rozsvícenou Rivu. Za nedlouho už jí projíždíme a pomalu se poohlížíme po nějakém kousku, kde bychom mohli Modrýho zaparkovat a do rána se prospat. Jenže to se jen tak řekne, nějaký kousek tam určitě bude. Nakonec nacházíme malý plácek u ústí jednoho z mnoha tunelu asi pět kilometrů po pobřeží směrem na Veronu a Milano.

     Ono celkově nás to tu překvapilo. Čekali jsme nějaké menší město s přístavem, plážemi a placem pro surfaře a místo toho letovisko jak z Chorvatska vystřižené. Však si ještě tento dojem při dopolední procházce utvrdíme a rychle prcháme do Arca. No, prcháme, je to co by kamenem dohodil a tak po pěti kilometrech míjíme počáteční ceduli. Je nám jasné, že jakožto vyhlášená lezecká oblast nebude to tu překypovat volnými plácky pro parkování a všechny přijíždivší se budou snažit dostat do místních kempů. Nakonec ale nacházíme pěkné místo a všudy přítomná cedule o zákazu parkování od 23 do 7 hodin zde jakoby zázrakem chybí. Rychle si vybíráme nejlepší místo, tak abychom byli co nejvíce skryti před zraky zvědavců a spouštíme kotvy. Odpoledne ještě vyrážíme na procházku kolem, k mostu, kde se trochu smočíme, do vesnice přes řeku a tak lajdačíme až do večera. To nás ještě čeká překvapení. Asi tak kolem sedmé osmé slyšíme jak někdo jde po silničce, vedle které stojíme a najednou potkáváme kamarády z Trutnova. Chvíli řešíme jak to tu tedy doopravdy je s parkováním přes noc a nakonec i oni si vedle nás stavějí dodávku a přespávají.

     Ráno však balíme a plni očekávání se vydáváme hledat nějaké pěkné cesty k vylezení. Sami jsme zvědavi, jak pochodíme, neb máme staženého průvodce z netu a tak některé popisy jsou dost prapodivné. Moc jsme to neřešili, tím, že tu nemáme v úmyslu nějak dlouho zůstávat, tak spíš využít toho, že jedeme zrovna kolem. První vyhlédnutý kousek se s námi moc dlouho nepárá a tak hned po ránu věšíme první pytel. Zkoušíme tedy jinou taktiku a přejíždíme k jiné oblasti. Abyste tomu rozumněli, vy co jste ještě v Arcu nebyli, je zde po okolí fůra roztroušených masivů, na které se leze a tak někdy je lepší se pošoupnout autem, než trávit den pochodováním od jedné k druhé skále. My jsme tedy popojeli do centra města a pěšky se vydali ke hradu a dál za něj do oblasti Laghel, přímo na Muro Dell’Asino. Podle popisku v našem „průvodci“ jsme si mysleli, že nemůžeme minout. A hádejte, co se nám přihodilo...? Došli jsme sice až na vrchol Cimi Colodri, ale po naší vyhlídnuté skalce ani vidu ani slechu. Nakonec jsme se smířili, že jsme někde vedle, pár fotek na vrcholu a pomalu sestupujeme zase zpátky ke městu. Už už si myslíme, že tu opravdu nic není, když narážíme na nepatrnou odbočku do lesa k plácku s ohništěm. Jen tam tak nahlédneme, když se ze křoví vynoří chlapík se sedákem a po pravé ruce na nás vykouknou menší skalky osázené nýty k jištění. Nakonec zjišťujeme, že sice Muro Dell‘Asino tu opravdu je, k naší smůle úplně přecpané lidmi. Chvilku se tam potloukáme s hlavami otočenými vzhůru a nakonec se i tak otáčíme a pádíme pryč. Přeci jen stát ve frontě na cestu se nám moc nechce. Do Arca dorážíme značně vysušení, tak frčíme okusit koupačku v pověstném Lagu, největším italském sladkovodním jezeře a lezení necháváme na zítra.

     Toť zatím vše, na internet jsme se dostali po měsíci od začátku naší cesty do Itálie a tak jsme připíchli pouze připravené psaní s obrázky. Na pokračování si hold budete muset počkat, ale věřte, že bude stát za to....

.... a myslíte si, že stojí do teď?