12. července; Na 2000 mrtvých...

     Naposledy jsme se Vám ozývali z Rakouska, kde jsme se po dlouhé době konečně dostali na internet. Mezi tím však pár dní uteklo, my jsme stačili dojet zpátky do Čech a tak se teď s Vámi vrátíme na konec našeho předešlého vyprávění, k břehům Gardy.

     Po našem útěku z pod přeplněných skal přejíždíme na okraj Rivy, kde po krátkém obcházení nacházíme pláž a okoušíme totéž, co mnoho Čechů okolo. Ono okolí Lago di Garda je jak česká provincie, tak každé třetí až páté auto ve městě má českou poznávačku, pomalu kdekoli častěji slyšíte češtinu než italštinu a nakonec, když jsme dojeli na plácek, kde jsme trávili první noc u Laga a mysleli si, že i tu nadcházející, tak byl plný a můžete hádat, odkud většina byla. Trošku rozladěni se otáčíme a jedem hledat dál. Vrátíme se sem ráno, abychom se podívali na lezení, které tu hned vedle svodidel začíná. Pokračujeme tedy po pobřežní silnici a hned v dalším městečku nacházíme pěkné parkoviště u lanovky na Monte Baldo. Zůstáváme tu přes noc a vlastně ani nevadí, že nejsme na předem vyhlídnutém plácku kousek od skal. Je tu klid, jen kolem půlnoci doráží ještě trošku novější VW Transporter se zvedací střechou a poté nás oba kontroluje místní policie. Naštěstí hoši docela dobře mluví anglicky, tak vše probíhá v pohodě. Jde pouze o běžnou obhlídku parkoviště a tak nám po chvilce vrací občanky a přejí dobrou noc. Ráno startujeme a vyrážíme na vyhlídnuté skalky. Vše naznačuje, že bychom si mohli po včerejšku trochu spravit náladu, nebýt zatažené oblohy a větru věstícího přicházející bouřku. Nestihli jsme ani dolézt první cestu, když už začínalo pršet a do auta zalejzáme za pět minut dvanáct, no spíše ve dvanáct. A co teď? Kam oko dohlédne, všude šedivá obloha přecházející v černou, do toho blýskání a hřmění. Chvíli hodnotíme vyhlídky na rychlé vyčasení a shodujeme se, že než čekání, zvolíme pokračování naší cesty, vyrazíme k Roveretu a nabereme směr Diga del Vajont. I na skály v okolí Rovereta máme „průvodce“, tak si říkáme, že když ve vedlejším údolí bude slušně, můžeme zůstat tam a dál pojedeme až zítra. Jenže ani v Roveretu není nijak parádně. Sice se déšť už dal na ústup, ale ani nadále to nevypadá, že bychom se ještě dnes mohli podívat na místní vápencové stěny, tak jen dokupujeme pár drobností v obchoďáku při cestě a frčíme dál směrem na Trento.

     Co tak psát o kilometrech strávených na asfaltkách, zvláště, když jsme už po nich před nějakým časem jeli, jen v opačném směru. V Trentu odbočujeme a nejdříve údolím Brenty a poté Piavy pokračujeme k Bellunu. Z něj už to je do Longaronne pod Digu del Vajont, co by kamenem dohodil. A co nás vlastně do tohoto nevelikého města nad Piavou vůbec táhne, že o něm od začátku tak básníme? Může za to jeden film, který jsme vlastně úplně čirou náhodou před časem viděli. Možná někdo budete znát...Vajont, šílenství mužů.

     V šedesátých letech 20. století byla v úzkém kaňonu říčky Vajont, přímo naproti Longaronne, vybudována přehradní nádrž s tehdy nejvyšší hrází na světě. Ještě dnes se svými 261,7 metry směle konkuruje zbytku světa a figuruje v první desítce nejvyšších. A toto dílo se stalo dějištěm jedné z nejstrašnějších událostí v novodobé italské historii.

     O tom však ještě napíšeme. Do Longaronne přijíždíme s pomalu ustávajícím deštěm a pomalu vymýšlíme, kde strávíme noc na zítřek, kdy bychom se chtěli vydat k přehradě. Jenže nějak si nemůžeme vybrat ten správný kousek, kam Modrýho zaparkovat a tak se shodujeme, že zkusíme jet směrem na Digu, italsky přehradu. Najít cestu není nijak složité, stačí jen sledovat cedule podél silnice a ony Vás tam samy dovedou. Asi ani nemusíme psát, že nám to nakonec nedalo, dojeli jsme až k samotné hrázi a kus za ní, na malém plácku, kousek od Baru La Roccia, nechali Modrýho vydechnout po náročném výjezdu. Bereme si jen foťák a tašku s doklady a jdeme se podívat kolem, na to vše, co tu po jednom říjnovém večeru v roce 1963 zůstalo.

     Nemůžeme se zbavit trochu tíživého pocitu, takové pochmurné nálady, co tu kolem všude visí a v duchu se pořád ptáme, je to opravdu ono, nebo to je jen sen, dejavu, nebo jak to vlastně nazvat.

     Cestou od kapličky, která zde, pár metrů od koruny hráze připomíná to děsivé drama, potkáváme pod místními skalami pár lezců a napadá nás se v příznačně pojmenovaném baru poptat na průvodce k této oblasti. Trefa do černého, mají tu jeden kousek k zapůjčení pro návštěvníky. Není to žádná vázáná knížka, jak jsme tomu zvyklí, ale pár stran s dost neuměleckými nákresy map pro orientaci a soupisem cest a jejich obtížností. Jsou zde popsány všechny skalní sektory v okolí a tak si rychle opisujeme aspoň ten co máme doslova pod nosem. Dopíjíme pití, které jsme si tu ze slušnosti dali a pádíme za Modrým. Ještě přeparkovat na trochu lepší místo k nocování a podává se večeře.

9. října 1963, 22:39... 

• Diga del Vajont - přehrada, která měla v době dokončení jednu z nejvyšších hrází na světě. Leží severně od Benátek, v hlubokém údolí při ústí říčky Vajont do Piavy pod horou Monte Toc 
• první úvahy o stavbě přehrady se objevily počátkem 20. století
• k realizování tohoto díla dochází až po 50-ti letech od prvních plánů
• o tom, že ke katastrofě dojde, bylo vlastně rozhodnuto ve chvíli, kdy příslušná místa dala souhlas monopolní společnosti SADE, aby na řece Vajont postavila přehradu

• parametry: výška 261,7 m, šířka 27 m (u paty hráze), 3,4 m (u koruny hráze)

• přehrada je vystavěna v rokli mezi skalami, která ústí téměř kolmo do řeky Piavy
• prakticky naproti průrvě leží městečko Longarone (provincie Belluno)

• k pochybení při plánování stavby vedla snaha vystavět přehradu za každou cenu bez ohledu na geologické podloží, nerespektování přírody a místních obyvatel

• počátek stavby r. 1956, SADE ještě nedisponuje ani veškerými nutnými povoleními
• od počátku se stavba potýká s problémy, místní obyvatelstvo s výstavbou nesouhlasí, vedlo by to k vyhnání z jejich domovů bez jasné náhrady
• již v té době někteří geologové upozorňují na nestabilní podloží, zvláště na hoře Toc

• na skalním podloží je vrstva tvořena převážně z jílu a až na ní další vrstvy zeminy
• bylo dáno, že ve chvíli, kdy voda pronikne až k jílu, změní se v kluzké bahno, které poslouží jako skluzavka pro vše, co je uložené nad ním
• tento závěr byl znám ještě před napuštěním přehrady a firma SADE ho dobře znala
• i přesto, došlo k rozhodnutí, že se skutečnost utají a stavební práce budou pokračovat

• první napouštění přehrady začíná v roce 1959 a s ním se objevují první problémy
• v roce 1960 dochází k místním zemětřesením, které vyvolává stoupající voda a její tlak na podloží
• v listopadu 1960 se sesunulo 800 tisíc kubíků zeminy do jezera, které již bylo z plánovaných 260 m naplněno na 190 m
• SADE dočasně snížila hladinu asi o 50 m a začala s úpravami, jako bylo vybudování tunelu na pravé straně přehrady, aby případně nedošlo k rozdělení jezera
• po drobných úpravách se opět pokračuje s napouštěním, které vede k mnoha dalším zemětřesením a poškozením obydlí

• na obranu rozhněvaného obyvatelstva se postavila novinářka Tina Merlin, která psala pro komunistický list Unita, což ji moc nepomáhalo a nahrávalo SADE k jejímu diskreditování
• ukázala na praktiky SADE a proto mnoho vlivných činitelů mělo snahu ji umlčet
• nakonec byla obviněna a souzena pro šíření poplašné zprávy
• u soudu ji pomohli obyvatelé vesnic z údolí Vajontu, kteří dokázali, že jejich domovy jsou opravdu poškozené, že dochází k zemětřesením, sesuvům, trhlinám
• Tina byla v celém rozsahu zproštěna obžaloby

• mezitím dochází k celkovému napuštění přehrady a ke katastrofě chybí už jen málo
• SADE si r. 1962 nechává vypracovat model dynamiky pohybu vody při případném sesuvu části hory. Tento pokus jasně dokazuje, že sesuv půdy povede k vytlačení vody přes vršek přehrady. Experti přitom počítají s objemem zeminy do cca 50 mil.tun
• tyto výsledky byly samozřejmě veřejnosti zatajeny i přes skutečnost, že přímo pod přehradou leží městečko Longarone

• v březnu 1963 byla přehrada převedena pod správu ENEL, což byla italská společnost distribuující elektřinu. SADE se tedy podařilo přesně podle očekávání dovést záležitost do „úspěšného konce“.
• stále se opakují četné zemětřesení a v hoře se objevují hluboké trhliny, které předznamenávají konečnou katastrofu

• vedení společnosti se po dalších seriích sesuvů a vzniku trhlin v září 1963 rozhuje přehradu přeci jen upustit
• tím ale dochází ke snížení protitlaku vody, který do té doby držel miliony tun zeminy
• na počátku října 1963 se sesun úbočí hory Monte Toc mění z centimetrů na desítky centimetrů a až metr za den. Vedení společnosti stále obyvatelstvo nevaruje před případným nebezpečím

• v den katastrofy, je již situace kritická. Město Longarone ležící přímo v cestě předpokládané vlny bylo plné v nevědomosti stále vedených lidí. Nikdo se ani ten večer neodhodlal nařídit evakuaci
• jedna telefonní spojovatelka z Longarone je dokonce po přímém dotazu ujištěna, že je vše v pořádku

• 9. října 1963 ve 22:39 se z hory Toc definitivně uvolňuje zhruba 260 mil. tun zeminy, která vytlačuje asi 50 mil. tun vody. Tvoří se až 250 m vysoká vlna, která se žene do protisvahu. Přes korunu hráze se přelévá vlna 100-150 m vysoká a valí se směrem na městečko Longarone.
• po 3-4 minutách vlna dorazila do Longarone a celé ho srovnala se zemí
• kromě Longarone bylo zničeno několik dalších vesnic v okolí Piavy, ještě v Bellunu byla vlna pořád 12 m vysoká a zanikla až v ústí Piavy do moře
• velmi těžce byly postiženy také vesnice Casso a Erto, které leží přímo v údolí Vajont a byly zasaženy vlnou vyhnanou do protisvahu na opačné straně nádrže

• obyvatelé Longarone neměli žádnou šanci přežít. Na počátku se přihnala tlaková vlna vzduchu, která byla následována vlnou vody o výšce 70 m. Ten večer zemřelo více než 2000 lidí. Bylo identifikováno 2117 obětí a vzhledem k velkým nánosům bahna se nikdy nepodařilo najít všechny těla. Některá dokonce odplavala po proudu Piavy a záchranáři je objevili až u moře

• následné vyšetřování odhalilo, již předem známý důvod, proč k celé katastrofě došlo. Nicméně k odsouzení jen několika mála lidí nesoucích odpovědnost došlo až po letech a to k poměrně nízkým trestům.
• jediný, kdo si celou událost vzal doslova k srdci byl architekt přehrady, který ve chvíli katastrofy spáchal sebevraždu

• hráz byla po katastrofě téměř netknutá
• přehradní jezero bylo z větší části sesuvem zasypáno a dodnes slouží jako pomník katastrofy.
• hydroelektrárna přehrady, zřejmě díky bočnímu tunelu, kterým protéká říčka Vajont stále produkuje elektřinu.