6. října; Na tři válce pomalu domů

     A tak po šestnácti dnech strávených mezi řádky zase vyrážíme na cesty. Bohužel ale nemůžeme vyrazit někam dál po Francii a třeba se podívat i do Španělska, kam jsme si také chtěli najít cestu, nýbrž nás čeká zpáteční jízda do Čech. Ale na druhou stranu o dobrodružství nouze nebude. Motor nám stále jede pouze na tři válce, po pravdě on už ani jinak nepojede, a tak mu budeme dávat jen menší dávky kilometrů po nocích, abychom na dálnicích moc nezacláněli. No a po těch malých dávkách musíme urazit celých devět set kilometrů domů. Vždycky tak do dvou set kilometrů, odpočinek a další den večer zase o kus dál. První cílové místo je francouzské město Metz.

     Aby byl výčet míst kompletní, tak jsme po denním čekání přímo v kempu nejdříve vyjeli z Verzenay do Remeše. Tam strávili další den a noc, naposledy se viděli s našimi novými kamarády, a pak už jen ukrajovali kilometry domů. První zastavení bylo u francouzské pevnosti z I. světové války, Fort de la Pompelle asi na půli cesty mezi Remeší a Verzenay. Na prohlídku jsme nešli a tak jsme si alespoň prohlédli památník ruským vojákům, kteří zde pomáhali pevnost bránit a po krátké procházce zase nasedáme do Modrýho a frčíme dál. No frčíme, jedeme co můžeme a i tak je nám trochu trapně, když se podíváme do zpětného zrcátka a vidíme tu šňůru aut za námi. Zde je namístě říct, že do Chalons en Champagne jsme jeli ještě za světla a tedy za poměrně hustého provozu. Tam nakupujeme sýry a další dobroty nejen na cestu, ale abychom také něco dovezli domů a čekáme na setmění.

     Může být tak půl deváté, když na parkovišti naposledy zavíráme naše skoro nehlučné šoupačky a startujeme. No a jako pomyslný první zápis z palubního deníku by mohlo být, že jsme netrefili správnou silnici k mýtu na dálnici a tedy, že nás čeká prvních šedesát, sedmdesát kilometrů po okreskách k Verdunu, kde je další nájezd na dálnici A4, po které bychom měli dojet až téměř k francouzsko-německým hranicím. Provoz však spíše žádný než malý, tak to ani nevadí a navíc, vcelku rovina, takže ani žádné přitížení našemu dost kulhajícímu motoru. A tak minulo pár vesniček, možná i měst a už najíždíme na vytouženou dálnici. Na mýtnici si vyzvedáme lísteček a otevřenou závorou se řítíme mezi rychlé pruhy spojnice Paris-Strasbourg. Jestli nás paměť neklame měli jsme do Metz urazit asi sto osmdesát kilometrů a tak nás ještě čeká zhruba nějakých sto dvacet. Modrej však nijak neprotestuje a tak cesta vcelku rychle utíká a nebýt zmatku ve značení u Metz a krátké zajížďky na jiném sjezdu, než byl ten správný, tak jsme do malé vesničky Saint-Julien-les-Metz na okraji dorazili jako bychom tam už někdy dříve byli. Ani netrvá dlouho najít vhodné místo na zaparkování a tak jen chvilka uběhne mezi okamžikem, kdy se písty ve válcích zastavili a ulehnutím do peřin.

     Ráno nás probouzí hřejivé sluníčko a tak po krátké kontrole jak jsme na tom s přibývající naftou v oleji a konstatováním, že něco je stále špatně, vyrážíme k místní pevnosti. Jen abychom nezapomněli, stojíme s Modrým v ulici, kde budíme trochu zájem, hlavně u staršího páru naproti jejichž domku parkujeme. Po ránu se začínáme motat okolo auta zrovna v moment, kdy se pán vrátil z ranní projížďky na kole a paní ho jde přivítat na zápraží. A tak se samozřejmě nezapomene zeptat i nás, jestli se nám dobře spalo. Nu, chvatně odpovídáme, že dobře a s trochu zvláštním pocitem raději rychle mizíme a necháváme na bedlivě střeženém plácku Modrýho zcela osamoceného.

     Celý den máme před sebou a tak se nejdříve jdeme podívat na starou fortovou pevnost a pak se uvidí, kam nás nohy donesou. U pevnosti jsme co by dup, prohlídnuto máme také hnedle a tak pokračujeme k centru Metz. Není to nejblíže, ale času máme fůru, tak proč se neprojít. Cestou potkáváme benzínku, takže i nákup oleje, který večer budeme muset tak jak tak vyměnit, máme vyřešený, teda pokud cestou ještě nenarazíme na levnější variantu. Tady totiž litr stojí stejně jako pět předtím v carrefouru nebo tak nějakém obchoďáku. No a tak se stává, že trajdáme po městě a koukáme po každém otevřeném obchodě, což zrovna v neděli není jen tak. Dokonce cestou ke katedrále potkáváme dva krámky s LPčkama a tak zas jen zbývají oči pro pláč, že tu nejsme v týdnu, kdy mají otevřeno tak jak všechny běžné obchody. Nakonec nacházíme ještě jednu benzínku a tak kupujeme olej tam asi tak s dvoueurovou úsporou oproti té první. Chvíli ještě tak trajdáme po starobylých uličkách, nahlížíme do výloh více či méně zajímavých krámků a pomalu směřujeme zpátky k Modrýmu. Parádní slunečný den, navíc strávený v pěkném městě, trochu změna oproti nekonečným řádkům na vinicích.

     Pomalu se blížíme k Modrýmu a dumáme, co dál. Je potřeba se podívat na ten ucpaný vstřik, zda tam není nějaký zádrhel, že se přes něj stále dostává nafta do motoru a tedy skrz propálený píst i do oleje. Ono by to celkem nevadilo, kdyby se právě nemíchala s olejem, ten neředila a nezdvihala jeho hladinu. No trochu obšírně řečeno, že kdyby to pokračovalo, tak se prostě stane, že zadřeme motor a to by byla už definitivní konečná. Otvíráme Modrýho, vystěhováváme kufr, pak jde ven i dekl od motoru. Vyšroubovat trubičku ke vstřiku a hle. Měděná záslepka to nevydržela a v průběhu včerejší jízdy se v ní tlakem vytvořila dírka a nafta znovu začala proudit skrz vstřik do válce. Rozhodnuto je celkem rychle. Musíme vyrobit novou, odolnější záslepku a pak nejlépe vyměnit olej. Nechceme však dělat moc rozruch v ulici, ve které už pozdvižení vzbudilo celé naše kempování a tak jen vyrobíme záslepku z hlavy šroubu a výměnu oleje si necháme na veřejné parkoviště, které jsme potkali o kus dál cestou do města. Ještě nás přiběhly skontrolovat místní kravky, a to doslova, až jsme se v prvním okamžiku lekli, že se valí Lipanská první jízdní, ale to už na nás zvídavě pokukovaly přes masivní lehce orezlou ohradu. Během půl hodinky je vše zase na svém místě a tak startujeme. Paní z domu přes ulici zrovna náhodou kouká z okna, tak si vyměníme zamávání a jen tak dumáme, jestli jsme byli pod dohledem celou dobu a nebo jen startování našeho kulhajícího motoru přitáhlo pozornost. Na parkovišti jsme za deset minut, během kterých mimo zjišťujeme, že nám Modrej tolik nekouří jako před tím, tedy, že by záslepka mohla být v pořádku. Ono popravdě člověk co chvíli kouká do zpětného zrcátka, zda zas auto nekouří jak studená avie a všude v okolí se neválí modrá oblaka, což by zase znamenalo poruchu na zaslepeném vstřiku. Na parkovišti si vybíráme co nejnenápadnější místo, co nejblíže k popelnicím, ať moc nepřitahujeme pozornost. Všechen olej měnit nebudeme, ale vypustíme tak aby v motoru zůstaly dva litry a poté doplníme novým na předepsaný objem 4,5 litru a budeme držet Modrýmu pěsti, aby to tak fungovalo. Ač jsme dělali co šlo, bez drobnějšího úniku na zem se nám to nepodařilo. Ještě, že jsme přejeli sem, kde si nás nikdo nevšímal, protože netušíme jak bychom té milé paní z našeho předchozího parkovacího místa vysvětlovali tu mastnou olejovou skvrnu z pod našeho auta. A o tom, že by se jistě přišla zeptat, ani nepochybujeme. Takhle to vypadá, jako by jsme s těch starších lidí, naproti kterým Modrý přečkal noc a den, měli jen srandu a dělali si dobrý den. Nene, ba naopak! Jsme rádi, že jsme stáli zrovna v takové ulici, kde jsme možná byli pod dohledem zpoza záclon, na druhou stranu, aspoň jsme měli jistotu, že se s našim dobrodruhem nic nestane. Být to v Čechách, kdoví, jestli by se na nás z popudu takovýchhle sledovatelů nepřijeli ještě podívat městští strážníci s nejednou jízlivou poznámkou o parkování a vůbec obecném zaclánění a tak. Nakonec vše v autě na správném místě a tak znovu vyrážíme vtříc dálnici A4 a dalším dobrodružstvím se třemi válci pod kapotou.

     Další etapa byla naplánovaná už do Německa, konkrétně k městu Grünstadtu, kde před těmi několika dny právě začaly naše problémy s motorem. Že by nostalgie? No, spíše to tak jen vyšlo. Tedy zhruba sto sedmdesát kilometrů, z toho necelých sedmdesát ještě po Francii než přejedeme do Německa. Cesta utíká bez problémů a tak až na pár kopců, ve kterých toho má Modrej až nad hlavu, se držíme a nějak kolem jedenácté večer zastavujeme na parkovišti u jednoho Autohofu, kde budeme trávit noc, co by kamenem dohodil od Grünstadtu.

     Ráno absolvujeme nákup v nedalekém globusu a pokračujeme na prohlídku Grünstadtu. V okolí toho moc zajímavého není a navíc nechceme Modrýho moc trápit kilometry navíc, jen abychom se podívali jinam než do města, do kterého se pohodlně dostaneme pěšky. Centrum neveliké a kromě zábavně vyhlížejících šlapohybů zaparkovaných u školky, krámku s modely vláčků a jednoho nablejskaného transportera stejného jako je náš Modrej, tam ani nic zajímavého nebylo. A tak jsme zpátky u našeho autíčka poměrně brzy a čekání do večera krátíme aspoň filmem na noťasu. Nakonec jsme se však dočkali, dáváme rychlou večeři a kolem osmé vyrážíme na další cestu. Tentokráte k Nürnbergu, tedy česky Norimberku.

     Už je to trochu stereoptyp posledních dní. Najedeme na dálnici a po ní až do dalšího cílového místa. Občas zastavíme na benzince natankovat nebo se jen tak protáhnout a zas dál, v té stejné šňůře aut jako včera, předevčírem a zítra a pozítří. Rádi bychom to aspoň na kousek vzali po nějakých zapomenutých okreskách a podívali se do zajímavějších míst než je okolí dálnice, ale přeci jen máme jasný plán a jediný cíl, ke kterému se upínáme, a to dojet zpátky domů. Dojet tak, abychom nemuseli Modrýho někde nechávat nepojízdného a stopovat dál a pak se pro něj složitě vracet. A tak zase ukrajujeme kilometry po nekonečných německých dálnicích, tu a tam se poškorpíme s kamioňáky, kteří nás zvláště v kopcích tu a tam zuřivě problikávají. Někdy se jim aspoň mezi sebou omlouváme, že nám to víc bohužel nejede, někdy jim posíláme podobný pozdrav našimi dálkovými tentokráte do jejich zpětných zrcátek. Ani dvě stě dvacet kilometrů k Altmühl See u Norimberku není výjimkou, snad jen posledních dvacet kilometrů, které absolvujeme po okresce k nedalekému jezeru, abychom nemuseli trávit noc a následující den na odpočívadle přímo na dálnici. Zítra pak budeme druhou okreskou pokračovat k dalšímu nájezdu na dálnici a tak to není ani veliká zajížďka. A navíc, Modrej, jako by se také trochu probral, když už nemusel trčet v té šňůře aut na dálnici, ale zase si to upaloval po silnici, na které se musel cítil hnedle líp, sám uprostřed noci. Zastavujeme na malém lesním parkovišti a sotva se dotočí všechna kolečka našeho kamaráda už spíme a necháváme si zdát o zítřejším dni.

     Ráno nás budí přijíždějící auta místních pejskařů, mezi kterými je toto parkoviště asi obzvlášť oblíbené, neb po celou dobu co se motáme okolo Modrýho, vaříme snídani a vyrážíme na výšlap okolo jezera, tak se neustále střídá jedno za druhým a z nich vyskakují pejsci nejrůznějších plemen a samozřejmě i jejich páníčkové. No, čaj s bagetou a už si to vykračujeme po hrázi okolo jezera. Na první pohled to vypadá jako obrovská plocha, tak ani netušíme, jestli se nám celé podaří obejít. Jak se později z naučných cedulí dozvídáme je uměle vybudováno na pokrytí povodňových stavů na řece Altmühl a hladina je zhruba tři metry nad okolní krajinou. S tím je spojena i hráz, která se vine kolem celého jezera a tvoří ji dvanácti a půl kilometrový val, po kterém vede parádní cesta jak stvořená na kolo a tak znovu litujeme, že je nemáme s sebou. Vyšlapujeme si po hrázi, míjíme přístaviště plné loděk a tak si jen představujeme jak rušno zde musí být v létě, nebo kdy tu vlastně mají plnou sezónu. Na protější straně než stojí Modrej prolejzáme po dřevěných mostcích ptačí rezervaci a nakonec i zdoláváme dřevěnou rozhlednu, abychom viděli, že se tu voda střídá se zelenými loukami kam až oko dohlédne. Čtrnáct nebo kolik jsme to ušli kilometrů však není nijaká dálka a tak docházíme k Modrýmu relativně brzo a dumáme, co dál. V okolí je ještě další jezero, přeci jen se to tu jmenuje Seeland, ale to bychom museli přejíždět a to se nám z už několikrát výše napsaných důvodů nechce a tak nakonec vyhrává povalování, koukání na počítač a odpočinek před další noční anabází.

     Všechno už ale zase zpátky nastěhované v našem domečku na kolečkách, startujeme a vyjíždíme na předposlední etapu s cílem kousek za našimi hranicemi. Takže až Vám budeme přát dobrou noc, bude to už z Čech, teda pokud vše bude klapat podle plánu a motůrek si někde v kopcích před Rozvadovem nezačne stavět hlavu. Nejdříve se však musíme dostat zpátky na dálnici k Norimberku, což obnáší asi dvacet kilometrů po okresce mezi poli a lesy, které se tu kolem jezer vinou. Ovšem zatímco včera v noci to bylo bez kopců, dnes to je jiná a k tomu je tahle silnice v rekonstrukci, takže nejen semafory, ale i kousek pouze po zpevněném svršku nás trošku znervózňuje. Přeci jen to Modrýmu moc neupaluje, provoz ještě také nějaký je a když v jedné vesničce míjíme značku s desetiprocentním stoupáním, trochu nás jímá hrůza. Naštěstí to na vršek ani tak dlouho netrvá, i když pěkných pár stovek metrů na jedničku je jak čekání na plné bedně střelného prachu. Ale už jsme na vršku a znovu osmdesátkou uháníme s větrem o závod k dálnici. Další cesta je jak jinak už jen rutinou.

     Asfalt pod koly jen sviští a tak nebýt občasného pošťuchování od rychlejších souputníků, je to vcelku nudné přesouvání z bodu A do bodu B. Pokud jste tedy nezažili jízdu ve Volkswagen Transporteru T3, jako máme my. To byste totiž věděli, že není kilometru, který by nebyl zajímavý. Auto se s Vámi jen pohupuje, na vše se díváte z výšky, jako byste byli v prvním patře, do toho hukot od motoru kdesi v zádi. A jako třešinka na dortu, hranaté tvary vonící nostalgií kam se jen podíváte. Zkrátka to je auto, co má duši. Duší dávných mořeplavců, cestovatelů, všech možných barev kůže a vyznání ze všech koutů světa, které jakákoli pohnutka donutila vstát a vydat se na cestu.

     Okolí Ambergu nás již vítá prvními táhlými stoupáními a tak jen s trochu svírájícím pocitem u žaludku čekáme jak se s tím ten nás mladík popere. Ale je to bojovník a tak všechny kopce dříve nebo později zdoláváme. Pěkně jeden po druhém a když vidíme první cedule upozorňující na sjezd do Waidhausu, německému protějšku Rozvadova, víme, že to Modrej zvládne. A i jako on by to cítil a jako by se hned ochotněji sbíral do otáček. Na hraničním přechodu kupujeme desetidenní dálniční známku, abychom ho nemuseli ani u nás hnát po okreskách a frčíme dál. Původně jsme mysleli, že zastavíme někde kousek za hranicemi a na chvíli zalehneme. A tak kolem čtvrté ráno bychom vyrazili, abychom to tak do šesti stihli do Prahy, ještě než to začne všude na silnicích vřít jak na závodním okruhu. Nakonec ale jen dáváme na benzince nedaleko Plzně kafe i Modrej dostane dávku nafty, trochu oleje a pokračujeme, tak abychom něco před druhou v noci mohli ve Stodůlkách do palubního deníku slavnostně zapsat návrat z francouzského putování za vínem s proměnlivým počtem válců našeho motoru.

     A tak teď Modrej čeká na transplantaci nového motoru, abychom zas co nejdříve mohli vypálit někam do světa. Nu a Vy si zatím můžete krátit chvíle čekání na další zápisky prohlížením fotek v galerii.

1. října; Plná bedna šampaňského

     Ne jen tak na zdař bůh jsme si do nadpisu propůjčili název knížky od Oty Pavla, nacházíme se totiž asi dvacet kilometrů od Remeše v kraji Champagne a jediné co nás tu na dalších pár dní čeká, je plnit bedny hrozny šampaňského.

     O samotném sbírání se toho moc napsat nedá. Ráno dostanete nůžky, kyblík a hurá do řádku, kde se po drátech linou větve tak metrových stromků. Každý si to asi dokážete představit, vinná réva, něco mezi stromkem a keříkem asi tak metr, metr dvacet vzrostlým a k tomu tam máte parťáka, se kterým ostřiháváte hrozny z obou stran, házíte do kyblíku a ten čas od čas vysypete do předem připravené bedny. Takhle se pomalu nebo rychle, jak to zrovna jde posouváte od začátku na konec řádku a tak stále dokola, dokud není celá vinice sklizená. Ráno se začíná kolem půl osmé, po dvou hodinách se tak dělává pauza na čaj, kafe nebo cigárko, každému dle libosti (někteří zvládají všechno) a pak zas do řádku, aby kolem poledne přišla tentokráte trochu delší pauza na oběd. Po obědě zpátky do řádku a tak kolem páté šesté večer konec a návrat do kempu. Někdy se stane, že strávíme celý den na stejné vinici a sklízíme nedozírné lajny vína, jindy zas člověk pomalu více času stráví v autě na přejezdech mezi jednotlivými kousky parcel a stříhá se po pár řádcích. No a jelikož odměna za naší práci závisí na sklizených kilogramech vína, všichni se snaží co nejrychleji sestříhat co možná nejvíce, někdy včetně svých i kolegových prstů, což nezřídka kdy vyvolá bouřlivé reakce jak od něj, tak i senzace chtivého okolí, očekávajícího minimálně peprnou poznámku od střihnutého. V naší skupině je šestnáct střihačů a dva bedňáci, kteří se starají, aby byly v řádcích bedny, do kterých se postupně vysýpají kyblíky a následně je stahují pryč. A aby se nám tahle práce aspoň trochu vyplatila je dobré, když se za den podaří naplnit 200 a více beden, což přestavuje zhruba 10 tun sklizeného vína.



     To by byl tak prostý popis toho, oč tu mezi řádky běží. Samotný člověk tu moc nezmůže, protože se tu sklízí ve skupinách. Dostat se do skupiny Čechů je jakž takž záruka, že si odtud člověk něco odveze. Naproti tomu, dělat z Francouzi je spíše za trest. Místní vinaři si nás tu dobírali, že se už na dálku pozná odkud jsou lidi pracující na vinici. Čechy totiž není vidět jak jsou skrčení a stříhají, zatímco Francouzi většinu času prostojí s cigárkem a rukama v kapsách.

     Je konec dne, všechno víno sklizené, tak se přejíždí zpátky do kempu. Nezřídka kdy se vracíme se setměním, tak rychle něco teplého do žaludku, chvíli posedět u ohně, než se začnou oči zavírat a pak pár hodin spánku, než se kolotoč mezi řádky znovu rozeběhne.

     Dnes, kdy čekáme na výplatu za posledních pár dní, se to už píše lehce a lecčemu se člověk jen zasměje, ale někdy nebylo lehké se ráno přemluvit, vyhrabat z teplíčka a uvařit čaj s vidinou celého dne stráveného v polostoji polodřepu nad kyblíkem s nůžkami v ruce. Ale teď když se ohlédneme, tak to za to stálo. Nějakých čtrnáct dní s fajn lidmi stále venku, večery u ohně a k tomu i nějaký ten peníz, co víc si přát, když jsme na začátku nikoho neznali a věděli jen to, že jedeme sbírat víno k vesničce jménem Verzenay. Ba ani to, že je její hlavní dominantou větrný mlýn a co chvíli kolem prosviští TGV. Tak snad z těch něco málo fotek, co se v jinak ne moc fotogenickém prostředí pořídili, ucítíte jak jsme se tu měli. Více obrázků naleznete v galerii a my se už pomalu chystáme s churavým Modrým na cestu domů.

14. září; Znovu na cestě...

     Všem našim čtenářům se musíme omluvit, že jste museli tak dlouho čekat na nový příspěvek. O to víc se Vám snad bude líbit pokračování psaní z našich cest.

     Po našem prvním zahraničním neúspěchu na konci června a trochu hořkém návratu zpátky do Čech nás čekala hromada práce na našem Modrým. Jelikož jsme měli pořádnou fůru času, tak jsme se rozhodli mu opatřit nový kabátek. Nejdříve všechno dolů, až nám zbyla holá kastle. Pak následovalo broušení, kitování, zase broušení, občas znovu kitování a broušení a pak už konečně stříkání a opětovné nastrojení do podoby, jakoby právě vyjel z montážní linky v Hannoveru. Jen přidělat poznávačky a jsme připraveni zase vyrazit někam na cesty, tak jak o tom už ne jeden pátek sníme a všem kolemjdoucím vykládáme.

     A tak se také jednoho zářijového úterý stalo. Je ráno 14. září a na Lukách u stanice metra čekáme na naše spolucestující na práci do Francie. Zanedlouho už je Modrej plně obsazen a vyrážíme. Jede nás celkem pět: my dva a pak Láďa s Rosákem z Červeného Kostelce a Eva z Prahy. Všichni jedou tam kam my, jen Eva do jiné pracovní skupiny. Sychravé počasí, ale vcelku dobrá nálada v autě, tak první kilometry utíkají jak po másle a stavíme až ve Stříbře na poslední nákup za české koruny. Teda pravda, úplně poslední je tankování kousek před Rozvadovem. Co bychom dodali k našim spolucestujícím. Láďa s Evou jsou celkem v pohodě, jen z Rosáka jsme trochu rozpačití. Nutno však dodat, že během prvních dnů ve Francii se z něj vyklubal fajn člověk a tak se mu teď aspoň takhle musíme dodatečně omluvit za počáteční nedůvěru.

     A teď, co by se tak dalo napsat o devítisetkilometrovém přejezdu. Kromě toho, že občas někde ještě spadlo pár kapek a po německých dálnicích to Modrýmu upalovalo jak z praku, tak vcelku nic moc zajímavého. Snad jen to, že nás občas předjel i kamion, ale těm se nám to hlavně z kopců dařilo oplácet. Polovina cesty minula kdesi u Hockenheimringu a tak jsme si zpoza okýnek mohli prohlédnout tribuny, které stoji kolem trati, kde se kromě závodů formule 1 konají i obrovské srazy Transporterů jako je ten náš.

     Zbývá posledních 100 kilometrů k francouzským hranicím, tak se už všichni těšíme jak se pojede po tamějším asfaltu. A co by čert nechtěl, právě těch posledních 100 kilometrů k hranicím zbývá, když se ozve nevýrazná rána a motor začne být o poznání hlučnější a vibrovat s celým autem.

     Rychle zastavujeme a vykládáme všechny věci z kufru, abychom se dostali k motoru a mohli se podívat, co se děje. O to větší překvapení, když nic divného nenacházíme. Nikde ani kapka oleje, všechny hadice na svém místě a v pořádku. Řemeny napnuté, jen když se nastartuje, tak jde nepravidelně a pěkně se třepe a kouří do modra. Nedá se nic dělat a vše zas stěhujeme do auta a zkusíme popojet z dálnice na některé z odpočívadel nebo benzinku a něco vymyslet. Modrej jede, sice ztěžka a pomaleji, ale jede a za chvíli sjíždíme k Mc´Donaldu a benzince na okraji města Grünstadtu. Ochotná obsluha nám zjišťuje jak je to s odtahem a tak a my zatím žhavíme telefony do Čech, k pánům doktorům, čím by to mohlo být. Nejdříve to vypadá jen na vadný vstřik a tak zjišťujeme, že by to nemusel být až tak neproveditelný úkon na cestě. Sehnat nový nebo z nějakého vrakoviště funkční starší a vyměnit. Zkoušíme teda jeden po druhém a vypadá to na čtvrtý válec. Naštěstí se s tím dá jakž takž jet a tak už s klukem z mekáče neřešíme odtah, ale jen kontakt nebo aspoň nasměrování na nějaký servis nebo vrakoviště v okolí. Posílá nás asi tak půl kilometru do města, že tam je několik autoservisů a tak nás už jen tíží vědomí, že teď kolem osmé večer, budou asi všechny zavřené. Nicméně to zkoušíme a jeden rozsvícený s otevřenými dveřmi přeci jen nacházíme. Co víc si přát, když ještě navíc zjišťujeme, že pan mechanik mluví anglicky, heuréka. Chvilku to trvá, protože něco ještě s nějakým chlapíkem kutí, tak alespoň znovu vykládáme věci z kufru, aby se na ten náš trochu pokulhávající klenot mohl podívat. Ale už je venku před dílnou mezi těmi pěti trochu dost nervózními lidmi a jejich osudem závisícím na něm a chce, abychom Modrýho nastartovali. Chvilku lapá po dechu, ale pak chytne a běží tu svou rozhrkanou písničku. Co nám však ten pán v montérkách poví je jak studená sprcha v té největší zimě. Tou svojí roztomilou angličtinou se silným německým přízvukem nám oznamuje, že motor jede jen na tři válce, což už jsme věděli, ale navíc že to není závada na vstřiku, ale buď špatný ventil, nebo propálený píst. Zkrátka, že vypadá pěkně, ale že je starý a potřeboval by nový motor, tak jako na závěr dodal. Nicméně nám potvrdil, že se s tím jet dá, že jeho známý takhle jezdil tři měsíce. Rozhodování co dál je o to palčivější, že s námi jedou tři další lidé, takže se nemůžeme jen tak otočit, říct pardon, ale dál už nejedeme. Nakonec se rozhodujeme, že to zkusíme dojet až do Francie, tedy zbývajících 340 kilometrů a tam uvidíme co dál. Při nejmenším aspoň vyděláme nějaké ty zlaťáky na opravu.

     Jak jsme již výše napsali, zbývá nám posledních 340 kilometrů, tak se kolem půl desáté večer vydáváme na cestu. Po dálnici si to valíme sedmdesátkou, z kopce občas i devadesát a do kopce zas nezřídka kdy čtyřicet, ale autíčko drží a hlavně vydrží až do cílového bodu, kempu u Verzenay, kde se konečně shledáváme se zbytkem našich budoucích kamarádů. Jsou čtyři hodiny ráno, prší, tak rychle vyklízíme auto, kluci i Evka si staví stany a my chvatně přesouváme v Modrým bedýnky, abychom už mohli aspoň na chvilku zalehnout. Budíček se totiž valem blíží a my máme dvě hodinky aspoň na zamhouření oka. Nervy a vše okolo nich ale perfektně pracují a tak zatímco na dálnici člověk všemi silami bojuje, aby neusnul, tak teď když konečně může, jen tak usnout nejde. Koukáme do stropu, tiskneme se k sobě a až po pěkné chvíli přeci jen usínáme.

    

28. června; Jak sedláci od Chlumce až k Vídni se dostali

     Naposledy jsme se Vám ozývali, když jsme měli v plánu definitivně opustit podhůří Rotenmanner Tauern a tak jsme také udělali a zase se s Modrým vydali na další cestu. Přece jen se již čas začal krátit a museli jsme začít směřovat směrem k Vídni, kde máme nasmlouvanou práci, abychom zas pak mohli vyrazit někam dál.

     Rozhodnutí padlo na průsmyk Semmering a jeho okolí. Nejen si prohlédnout světoznámou železnici Jižní dráhy z Vídně do Terstu, kterou zde odvážně protáhl mezi kopci Carl Ritta von Ghega v letech 1848 – 1857, ale také udělat ještě nějaký výšlap a hlavně v nedaleké oblasti Adlitzgraben se podívat do skal a trochu popolézt, když to jen půjde. Nuž, program máme, tak vyrážíme.

     Kousek za Rottenmannem začíná pršet a tak alespoň vděčni za Modrýho střechu si prorážíme cestu mezi kapkami deště do St. Michaelu. Tam si pohlídat, abychom se nepřipletli na dálnici a dál po státovce ukrajovat kilometry k Semmeringu.

     Když jsem kdysi četl jak s nebezpečnými serpentinami sváděli tuhé boje závodníci éry hraběte Kolowrata a dob závodních speciálů Laurin & Klement, tak jsem se již nemohl dočkat až začneme pomalu stoupat do onoho magického místa v Rax Alpen. O to větší překvapení, když široká silnice za Mürzzuschlagem, který platí za jakýsi začátek stoupání k Semmeringu, pokračovala jako celkem široký pruh asfaltu jen s líně se táhlým stoupáním a zátáčkami, jež by se dali na prstech u rukou spočítat. Kde jsou ty divoké serpentiny a stoupání do nebe? Z rozčarování nás probouzí počáteční cedule Semmering a tak dnes již žádné kroucení v zatáčkách, odbočujeme na parkoviště u spodních stanic lanovek místního ski areálu a po chvíli se již rozvalujeme v naší cestovní ložnici.

     Byla by škoda opomenout se zmínit o pro nás dosud nepoznaném sportu a to sjezdech na horských kolech. Večer jsme totiž zastavili hned naproti české trojce bikerů a jejich stanu. A ráno jsme nestačili valit oči, kolik dalších takových sjezdařů se kolem nás vylouplo. Skoro celé parkoviště bylo zaplněné auty, které sem dovezly nepřeberné množství kol. Byly vidět poznávačky snad všech okolních států, Čechy, Maďarsko, Německo, Slovensko... a samozřejmě Rakousko. Po chvíli máme prvních pár postřehů. Do kopce tito kolisti nejezdí, teda, není to tak, že by si kopec vyšlápli a pak sjeli. Od toho mají lanovku, což se dá celkem chápat. Přeci jen, když kolem někdo projížděl, tak že i do pedálu musel zabrat, tak parádně odpružené kolo vypadalo spíše jako solidní houpačka. Nu, ale když jsme pak viděli, že po jednom sjezdu následuje hodina dvě posedávání u auta v kempových křesílkách... Rychle balíme batůžky a na kopec šlapeme po svých.

     Toho dne byl na pořadu výšlap na Liechtenstein Höhe a dále přes Sonnwendstein do vesničky Maria Schutz a zpátky do průsmyku. Stoupání po cestě klikatící se mezi sjezdovkami utíká vcelku rychle a za nedlouho již stojíme pod dřevěnou rozhlednou na vrcholu kopce. Hnedle vedle konečné stanice lanovky chrlící na vrchol jednoho sjezdaře za druhým, jak v zimě tak v létě. Krátké rozhledy na zakaboněné okolí a pokračujeme po pěšině k rozcestí, kde volíme Almenweg k vrcholu Sonwendsteinu. Netrvá však dlouho a ze zatažené oblohy začínají padat první kapky. Vymýšlíme co dál a obracíme zpátky. Z naplánovaného výšlapu se nedá nijak utéct a tak než zmoknout, radši se vracíme. Bohužel, těch pár kapek bylo vše, co z nebe spadlo a na parkoviště docházíme zase za Slunka na modré obloze.

     Tak a co teď dál. Je už pozdě znovu vyrážet, to jsme věděli v momentě, kdy jsme to nahoře otáčeli, tak balíme v Modrým, zkusíme internetovou kavárnu, kterou nám ráno poradila paní na informacích a ještě dnes pojedeme dál, abychom zítra mohli hned ráno vyrazit na skály. Možná se ptáte proč jsme tak vehementně hledali internet, místo šmajdání po kopcích. Věc se měla tak, že nám zbýval poslední den před nástupem do práce kousek od Vídně a tak jsme potřebovali zjistit podrobnosti, které nám ještě scházely. Maily však mlčí tak pokračujeme po Hochstrasse vinoucí se kolem semmeringské železnice k Adlitzgrabenu. Najít tuto nevelkou lezeckou oblast podle popisu na Lezci není až tak jednoduché a tak až po pěkné dávce kilometrů navíc, doptání se místních a nakonec ještě jedné české dvojice zůstáváme u dvojviaduktu přes Kalte Rinne s konečným povědomím, kam máme ráno vyrazit. Večer trávíme pod oblouky jedné z největších dominant již tolikrát zmiňované železnice, na jejíž stopu zde narazíte úplně všude.

     Ráno balíme bágly a pěšky šmajdáme asi dva kilometry ke skalám. Celou oblast, někdy nazývanou Semmering, tvoří asi půl kilometru dlouhý masiv, který je na většině své délky mírně až hodně převislý. Tak nějak celkově čekáme jaký místní vápenec bude a toužebně si přejeme alespoň párkrát se od země odlepit. Nakonec se to i daří a až pokročilejší hodina nás nutí opustit od sluníčka pěkně vyhřáté stěny a vydat se na cestu zpátky k Modrýmu. Jelikož jsme byly včera neúspěšní s našimi mailovými schránkami, musíme to dnes dohnat a tak se vydáváme k větším městům v podhůří Rax Alpen. V Glognitzu se po internetové kavárně ptáme marně, ale servírka nás posílá ještě kousek dál do Neunkirchenu a jak jinak než do Mc´Donaldu. Po kolikáté již...?

     Ani vám nemusím říkat jaké to bylo, když jsme otevřeli maily a tam nic, přestože bychom zítra již měli nastoupit do práce. Zkoušíme tedy ještě jednou psát, volat na čísla, která máme a hlavně nepřestáváme doufat, že je vše tak jak má. Nakonec se něco po deváté večer rozhodujeme, že odjedeme do Gänserndorfu jak se říká na blind a zítra hned ráno vyrazíme k domluvenému zaměstnavatelovi, i když se nám český zprostředkovatel neozval. Cesta utíká jak po másle a ani po Vídni, přestože spíše tušíme než přesně víme, moc nebloudíme. Noc jako každá jiná na parkovišti uprostřed města a hned z rána vyrážíme na adresu firmy. Sem, tam, projíždíme ulici, leč firma nikde. Ptáme se v servisu Iveca na druhém konci ulice, nikdo neví, firmu nezná. Kousek dál v jakémsi zahradnictví, také nic a nám to už začíná pomalu docházet. Nechali jsme se napálit a podvést vcelku seriózním jednáním, které polevilo až v posledních dnech. Přemýšlíme co dál a nakonec vyrážíme do Mc´Donaldu, který jsme včera potkali kousek zpátky a žhavíme internet jak jen to jde. Bohužel vcelku rychle narážíme na podobné zkušenosti dalších lidí a tak si jen potvrzujeme ranní zjištění.

     Co dál...? No, moc toho nezbývá. Promazat táhla řazení, která od včerejška šly o trochu tíž a pak asi nic jiného než návrat domů. Přeci jen ten člověk má naše oskenované doklady, tak alespoň nahlásit toto celé na policii. O tom, že by se nám každému vrátilo podvodně vylouděných dvanáctstovek za vyřízení pracovního povolení si spíše necháváme zdát a spíš ani to ne. 

     Vše už je v autíčku, tak vyjíždíme a aspoň Slunko nám svým světlem trochu rozjasňuje jinak dost zamračenou náladu.

Tak zase někdy příště z cest a snad to nebude zas tak dlouho trvat...

25. června; Od veteránů k cestě pěti světových náboženství

     Tak zas po pár dnech se nám daří připojit k internetu a doplňujeme obrázky z dalšího putování.

Z Bishofshofenu jsme pokračovali přes Wagrain do Altenmarktu a kousek nad fabrikou Atomicu přenocovali. To, že nám zvesela kapky bubnovaly do střechy asi ani nemusím zmiňovat. Ráno ve městě zjišťujeme jak by mohla vypadat předpověď na další dny a aspoň krátkou procházkou podél Ennsu větráme polobotky. Nicméně počasí nevypadá, že by se mělo umoudřit natrvalo a tak pokračujeme do Radstadtu, kde na informacích získáváme konečnou předpověď věstící ještě den deště a den zamračena do následujícího polojasna. A tak znovu zvedáme kotvy a rozhodnutí padá na Rottenmann v Rottenmanner Tauern.

     Úterní ráno už naštěstí věstí mírné zlepšení, tak do batůžků přibalujeme goračky a vyrážíme konečně zase na výlet po svých. Tedy ne až tak po svých. Nejdříve se kousek vracíme po hlavní silnici k Lieznu z níž po chvilce odbočíme do Strechau. Tam necháváme Modrýho a nás čeká výstup na Burg Strechau. Tohohle hradu jsme si všimli, když jsme navečer přijížděli do Rottenmannu, takže pořádně ani nevíme, co nás čeká. Naštěstí počásko drží a jen zatažená obloha nechává vzpomínku na předešlé deště. Za slabou tři čtvrtě hodinu jsme před bránou, kde se kámošíme s pár kůzlaty za plotem a přes most vcházíme do hradu.

     A teď to překvapení, které na nás čekalo uvnitř. Kromě normální hradní prohlídky s návštěvou komnat a sálů se můžete vydat na zkrácenou expozici čítající sbírku veteránů. No můžete hádat, kam jsme šli.

     Většinu tvoří vozy Steyr, ale i pár Fiatů se našlo a také jedna Isetta, NSU, Jaguar a hlavně Tatra z Kopřivnice. Všechny jsou provozuschopné a tak jsme hned vymýšleli, jestli se s panem hrabětem nedohodneme a na chvilku mu nesvěříme Modrýho na výstavu a nepůjčíme si nějakého mladíka z jeho sbírky. S posledním kouskem však přichází náš odchod, ještě rozloučení s kůzlatama a druhou hradní stezkou zpátky dolů do vesnice.

     Chvíli jsme se rozhodovali kam dál a tak zkoušíme úzkou silničku na Oppenberg. Měla by to být vesnice výše proti proudu potoku nad Strechau. Prudké stoupání, serpentiny, nakonec i jízda na jedničku...nu, asi po dvou třech kilometrech se rozhodujeme, že nebudeme Modrýho trápit v další vrchařské prémii a otáčíme. Necháváme naši šestnáctistovku trochu vydýchat a vracíme se zpět k Rottenmannu.

     A je tu středa a výlet na Kreuzbergalm. Nu, výšlap směrem na Kreuzberg, neb z místních map jsme moc moudří nebyli, tak jsme se až do poslední chvíle spíše nechávali překvapit, než přesně věděli kam jdeme.

     Ráno jsme vyrazili s Modrým do St.Lorenzen a dále již pěšky do kopců. Úvozová cesta, prosvítající Slunko, zkrátka pohoda jak má být. Až teda na to, že po červené značce ani vidu ani slechu, ale tomu moc nevěnujeme pozornost. Nakonec docházíme na náhorní plošinu s několika baráčky a největším stavením u jezírka. To ještě netušíme, kolikrát se kolem jezírka a přilehlých kopcích budeme motat a sami sebe ptát, kde vlastně opravdu jsme. Nakonec díky lámané domluvě s místními dřevaři vyrážíme přes údolí v domnění, že Kreuzberg, musí přeci mít na vrcholu kříž, který tu nikde nebyl, bude tam. Párkrát to vypadá spíše jako cesty Dr. Livingstona, ale i protější vršek zdoláváme a po kříži ani památky. Tak citem volíme cestu návratu, která nakonec po pár kilometrech končí a sbíháme kus naslepo lesem dolů, kde narážíme na nějakou další, zajisté už správnou. Jaké je to překvapení, když se zase ocitáme na Kreuzbergalmu. Scházíme tedy zpět po naší výstupové trase a kousek nad St.Lorenzenem znovu zkoušíme nějakou variantu, kterou bychom sešli zpět k Modrýmu. Nakonec kolem stavení s několika pejsky, kteří se na nás zkoumavě dívají dorážíme zpátky do vesnice a zdravíme se s čekajícím Modrým a jen se dohadujeme kam se poděla ta červená značka, kterou jsme za celý den ani jednou neviděli.

     Tak jako včera a předevčírem se probouzíme na parkovišti před hradbami starého Rottenmannu a den začínáme snídaní za užaslého přihlížení kolemjdoucích. Ale netrvá to tak dlouho a ranní divadlo balíme a pešky vyrážíme k Rottenmanner Hütte a ještě výše k Diewaldguplf (2125m n.m.) a třeba i dál, když nám bude zbývat čas. Počáteční stoupání okolo městské sjezdovky je celkem přísné a tak jsme dost zvědavi jak nám půjde dalších 1450 m převýšení, které nás dělí od vrcholových partií, kam máme namířeno. Naštěstí pokračování už je přívětivější a okolo domku na skalním ostrohu se dostáváme až na parkoviště u nákladní lanovky pro Rottenmanner Hütte, kde konči široká lesní cesta a dále pokračuje pěšina začínající jako Cesta pěti světových náboženství. Jaké číslo si v Rakousku představují pod pětkou se dozvíte z obrázků a neříkejte pak, že vás to nepřekvapilo.

     U Rottenmanner Hütte potkáváme místní chlupáče a po čaji pokračujeme dál k vrcholkům. Kousek na chatou se dostáváme na hranici lesa a s výhledy na skalkami poseté vršky nabíráme metry, abychom po chvíli stáli ve dvou tisících a koukali na druhou stranu do údolí k Oppenbergu.

     Jaké to shledání se sněhulákem Lojzou na výpravě, tak mu pořizujeme vrcholovou fotku a sami pokračujeme k dnešnímu cíli Diewaldguplfu. Na jeho vrcholku se naopak fotíme my a po krátké pauze vyrážíme kousek zpět, abychom mohli pokračovat na Stein am Mandl, ze kterého máváme Modrýmu dolů do Rottenmannu a sami začínáme sestupovat do údolí.

     Kamplsteig na začátku vypadá jako příjemná pěšina po hraně hřbetů a servíruje nám parádní výhledy do údolí Rottenmannu i Oppenbergu. Leč netrvá to ani tak dlouho a po kousku klesání řídkým lesíkem se dostáváme na vrchol něčeho, co by se bez nadsázky dalo pojmenovat peklem. Alespoň lesním. Cesta dál pokračuje prudce z kopce, jen řídký horský les se zakrslými jehličnany vystřídal jeden nekonečný polom. Hledání pěšiny mezi vyvrácenými pařezy a přebíhání jednotlivých vodorovných cest pro lesáky nebere konce. Vypadá to spíš jako bychom sbíhali přes jednotlivé galerie v lomu, než jako pěkná lesní stezka. Leč nakonec přeci jen vcházíme do lesa a poslední porci sestupu nám už zas šumí koruny stromů nad hlavami. Na závěr se z cedule dovídáme, že dále žijí klokani a to už nás ani tak nepřekvapuje. Lousknutím prstů jsme u Modrýho a jen krátký přejezd na opuštěnější parkoviště před večerním posezením s vínkem.

Dobrou noc, všechny obrázky jsou v galerii a my zas jedem dál.