14.října, Kanada; Vancouverská potulka

     A jsme zpátky, abychom se s Vámi opět podělili se o zážitky ze dní minulých. Po několika dnech strávených ve Vancouveru již bylo na čase zase vyrazit na nějakou výpravu. Moc jsme to dopředu neplánovali a tak jediný náš plán byl, podívat se tam, kde se nám bude líbit. North Vancouver tedy opouštíme po Marine Dr., která se poblíž Horseshoe Bay napojuje na dálnici do Whistleru.

     Ale ještě než se pustíme do zápolení s ostatními, nutno přiznat, že rychlejšími souputníky, zastavujeme v Lighthouse Parku a skoro až do západu Slunka se tu tak potulujeme po lese a pobřežních skalkách. Dokonce i ten maják, byť trochu schovanej nakonec vidíme a tak můžeme s klidem pokračovat v cestě mezi kopce. O místech, do kterých vyrážíme víme pramálo. Dalo by se říci, že vlastně jen to, co o nich mapa prozrazuje. Jak již bylo zmíněno, v Horseshoe Bay najíždíme na dálnici do Whistleru a tou naší loudavou rychlostí ukrajujeme kilometry po pobřeží Howe Sound, což je jeden z mnoha zálivů, kterými tu Pacifik nahlíží do vnitrozemí. Slunko pomalu mizí za horizontem a tak i my začínáme vymýšlet, kde bychom hlavu složili. Cestou bychom měli projíždět Britannia Beach, což by podle názvu mohlo být vcelku dobrý nocležnický místo.

      Nenechte se mýlit. Britannia Beach není žádnou pláží s paraplíčky. Je to stará hornická osada na dohled od Squamishe, kde se v devatenáctým a hlavně v dvacátým století těžila měď a to až do roku 1974. A vůbec není náhodou, že to byl ve své době nejproduktivnější důl na měď v Britské Kolumbii, takže když tu kopáči skončili, rovnou ho přeměnili na hornický muzeum. Miniaturní vozejky a lokomotivy vytáhli z podzemí na povrch, opatřili popisnejma tabulkama, takhle to udělali i se zbytkem vybavení na povrchu a bylo.

     My jsme tedy navečír pouze zaparkovali na plácku za jedním z přízemních domků, jak jsme ráno zjistili za poštou a šli spát. Obhlídku důlní památky si necháváme na ráno. Na prohlídku jako takovou se nám moc nechce, tak aspoň obcházíme co se dá a není úplně za plotem a pak znovu vyrážíme. Jsme asi patnáct kilometrů od Squamishe a tam už se chceme zastavit v návštěvnickým centru a podívat se, kam bychom se mohli vydat.

     Zátoka tu totiž končí a místo ní se tu začínají zvedat hory všude kam se člověk podívá. Uvnitř ale moc informací k naším cílům nenacházíme a tak se už už chystáme hledat místečko, kde se usadíme s počítači a využijeme volnýho připojení na internet, když slyšíme z jednoho kouta chodby češtinu. Ne, že bychom se chtěli nějak družit, ale je to naším směrem. No a koho tam na lavičce nevidíme. Sedí tam Janek, kamarád z Čech, ke kterýmu se v minutě připojuje ještě Markéta, se kterou kdysi Merlin dělal v lanovým centru. Tak to je další slušná náhoda. Dobrou třičtvrtě hodinu kecáme o cestách, o Kanadě, o tom jak se tu potloukaj, kdy letěj a tak. Zimu strávili v Revelstoku a od tý doby se jen tak toulaj. Na jaře byli chvíli na Vancouver Islandu, odkud je déšť vyhnal do Států a z nich se na konci srpna vrátili zpátky do Kanady. Teď ještě vyrážejí na pár dní na Havaii lítat na paraglidech a do Čech by se měli vracet asi čtrnáct dní po nás. Dostáváme od nich pár rad, jak to chodí ve Squamishi se spaním, s vodou, se sprchama a mimo to ještě tip na japonskou restauraci se sushi. Tu zkoušíme v zápětí a můžeme jen doporučit. Na půl to bylo jak sedět přímo u někoho v kuchyni. Ta totiž byla hned za objednávacím pultem a tak mohl člověk klidně koukat majitelům pomalu přes rameno, jak mu to tam rolujou. A výsledek opravdu stál za to. Pak už jen krátká zastávka v obchodě a vyrážíme. Ještě teď na večer se totiž přesouváme o pár kilometrů dál na parkoviště pod kopci, odkud zítra vyrazíme ke Garibaldi Lake. Podle internetu je to poměrně oblíbenej trail, tak si to hodláme trochu nátahnout a snad to nebude vše jen po dálnicích jak v Mt. Robson Parku na jaře.

     Nejdříve nás hned po ránu čeká trochu toho stoupání lesem a tak ani nevadí, že se Slunko ještě schovává a do údolí moc nenahlíží. Naštěstí není stoupání tak zničující jak v Kaskádách a tak se jde jedna radost. Podle občasnejch kilometrovníků se dozvídáme, že to dělá zhruba sto výškovejch metrů na kilometr. První zastávkou je skalní vyhlídka, kde poprvé vidíme do údolí jehož úbočím stoupáme. Co je však v tu chvíli zajímavější, jak místní veverky pokouší svou bázlivost a ve snaze zjistit, zda náhodou s náma nepřišlo i něco k snědku, pouští se blíž a blíž až jedna dokonce Verce přeběhla po noze a druhá Merlinovi zkoumala objektiv.

     Vyhlídka se jmenovala „Barier lookout“ a tak nepřekvapí, že kousek za ní bylo jezero, jak jinak než Barrier Lake. U něj také narážíme na první známky pomalu přicházející zimy. Jeho břeh byl posetý starejma šlápotama plnejma zmrzlých krystalků vody. A tak nám to chvilku chroupá pod nohama, než se zase dostáváme na lesní pěšinu. Naštěstí to vypadá, že se dnešní předpověď počasí moc nevydařila a když dorážíme na břeh Garibaldi Lake na nebi není ani mráčku, ačkoli mělo být zataženo. Lola odpočívá nějakých devět set metrů pod námi, tak je čas taky něco sníst. To se dostáváme do spárů dalších místňáků. Tentokráte veverky vystřídali nějací bíločerní letci a zkouší se nám zakousnout do housky i z letu. Daří se to teda pouze jednomu, když zrovna Merlin zkouší druhýho vyfotit.

     Ale zpátky na nohy, čeká nás ještě pěknej kousek. Podle mapy jsme si usmysleli, že dojdeme až na Panorama Ridge, což je dalších pět set výškových metrů na sedmi kilometrech. Pomalu se z lesů dostáváme na alpinský louky a na závěr i mezi kamení a pomalu mizící ledovce z okolních údolí. Tady nutno souhlasit se všemi, co se sem opakovaně vydávají, že sem se vrátit rozhodně stojí za to. A vidina zimního výletu na lyžích, rozhodně ne nezajímavá myšlenka.

     Na samotný Panorama Ridge se nakonec nedostáváme a na led zmrzlé firnové pole nás otáčí doslova pár metrů od vrcholu. No, nevadí. I tak jsme už dost vysoko, abychom viděli do okolních údolí a hor táhnoucích se až k obzoru. Moc dlouho se nezdržujem, pár obrázků a dáváme se na cestu zpátky. Kousek to ještě je a Slunko si to už pomalu míří k obzoru, tak ať úplně nezatmíme uprostřed lesů.

     Tomu jsme se stejně nevyhnuli a posledních šest kilometrů, od Barrier Lookoutu, kde jsme se ještě jednou zastavili na fotku, dávame skoro potmě. Skoro...na závěrečný tři už vytahujeme čelovky, ať se tu na dohled od Loly ještě nepřerazíme.

     Ale i ty nakonec zdárně dobíháme a ještě než zalehneme přejíždíme zpátky na okraj Squamishe, kde u Walmartu tradičně kempujeme.

     Ráno si trochu dáváme se vstáváním na čas. Přeci jen včerejších třicet pět kilometrů dalo zabrat a tak i první kroky po ulici vypadají trochu směšně. Popravdě nemáme kam spěchat. Čeká nás pouze přesun zpátky do Vancouveru, kdy bychom se měli znovu setkat s Martinou a Gatym než definitivně odletěj do Čech. A tak ten loudavej den pokračuje až do večera, který trávíme jak jinak než na sushi a vyprávěním o Kubě, kam si ti dva na týden před odletem odskočili.

     Další den nás čekalo zas trochu poletování po městě. Ráno do banky v centru Vancouveru a zase zpátky do North Vancouveru, kde opět bydlíme v naší oblíbený ulici.

     Nazítří ráno už ale zase vyrážíme. Ne teda na kdoví jaký výlet, ale aspoň tak. Musíme si vyzvednout uschované věci ve Fort Langley. Taky musíme vrátit ty vypůjčené z Apexu a přitom rovnou pozdravíme Merva a Merylin, „starouše“, se kterými jsme pracovali v zimě na horách. Jak jsme již někdy dříve psali, firma co provozuje v zimě hotel v Apexu, v létě spravuje kemp ve Fort Langley a tak tu byli i tihle dva. Ač se to na mapě nezdá, je to celkem štreka a navíc přes město, kde semafory zelenou vlnu moc neznají a tak nám to se všemi zastávkami zabere velkou část dne. Cestou tedy ještě zvládáme zamluvit bydlení na posledních pár dní před odletem a několikrát zkontrolovat mail, jestli se nám už někdo konečně neozval na naše vozidlo. Od tý doby, co je Lola na prodej se sice několik zájemců přihlásilo, ale u toho to zatím vždy skončilo a tak stále někoho sháníme, kdo by ji vzal na další kolečko po Kanadě. Zdárně dorážíme do Fort Langley a parkujeme na nám již dobře známým parkovišti u vody. Je vidět, že Den díkuvzdání, který se zrovna slaví je opravdu svátkem a tak je všude fůra lidí a obytek. Ne jako, když jsme tu byli naposledy a vypadalo to spíš jako když všichni odtud utekli. O tom jak nás naši „kanadský prarodiče“ přijali, když jsme se jim bez povšimnutí ocitli za zády a poklepali na rameno asi ani psát nemusíme. Hned se vyptávali jak jsme se měli, co jsme dělali, co naše auto a tak. No, znáte to, jako když se po půlroce ukážete u babičky a dědy. Měli ještě dost práce, protože se motali zrovna kolem krocana, který se tu servíroval kempovým hostům, tak se domlouváme, že se tu ještě zítra ukážeme a určitě za nimi zastavíme. V Lole si pak chystáme naši verzi sváteční večeře, takovej pokus, těstoviny s opečenou klobásou a frčíme na parkoviště u Mekáče v Langley, abychom byli na příjmu. Pokus s večeří se daří, jen ti, byť i potencionální kupci se zrovna nehrnou.

     Ráno ještě jednou prověřujeme schránku bez zásilky a vyrážíme znovu do kempu. Nejen pro ty naše věci a na návštěvu, ale také se podívat do vlastního městečka, které kdysi soupeřilo o post hlavního města Britské Kolumbie. To tu ale ještě kypěl obchod s kožešinami a zemědělskými produkty pod taktovkou Hudson Bay Company. Jakmile, ale toto dění začalo slábnout, slábl i zájem ustavit z tohoto střediska hlavní město až zbyla jen památka v pobobě staré pevnosti a podtitulku na cedulích, že tady se začala psát historie Britské Kolumbie. Hlavním městem byla nakonec ustavena Victorie na Vancouver Islandu a z místní pevnosti, kde původní stojí již jen jedna budova, udělali muzeum s připomínkou starých časů. Zaplať pánbů. Fort Langley si tak zachovalo svůj maloměstskej kolorit včetně malebnejch krámků na těch pár ulicích, co čítá. A po Frazer River, důležité dopravní tepně, která je prvopočátkem vzniku týhle osady, se dnes proháněj osmiveslice z místního veslařskýho klubu, místo výletních parníků s hordou turistů, kdyby tu byla bývala vyrostla hlavní metropole Britský Kolumbie.

     V kempu akorát navazujeme nit, kde jsme včera přestali a navíc ještě do debatního kroužku přibíráme Shannon, manažerku hotelu z Apexu a Terry, se kterou jsme se též viděli v zimě. Nakonec stěhujeme věci z kanceláře zpátky do Loly a kolemjdoucí strašíme našim fusakem s lyžema, že zima je už za dveřmi. Ale, tak jako už několikrát, poslední stisky rukou a obětí a zase na cestě. Ne teda zrovna daleko, do Langley na vyzkoušené parkoviště u mekáče. A zase nic...

   Další den je ve znamení návratu do velkýho města. Trochu nakupování a když navečír zastavujeme v New Westminsteru, kde plánujeme na známým walmartovským parkovišti přespat, zjišťujeme, že nás čekají poslední dva dny s vyhlídkou hezkýho počasí. Přehodnocujeme plán, ještě teď přejíždíme do North Vancouveru na ověřenou adresu a zítra bude v plánu Stanley Park. Asi nejznámější park ve Vancouveru. Znovu se tak ocitáme na ulici mezi svejma a alou na kutě.

     Ráno nás ale vítá šedivou oblohou a jak se v následujících hodinách přesvědčujeme, bude to tak nejspíš celý den. Nedá se nic dělat, lepší než sedět na místě a vyrážíme na Seabus. V pár minutách jsme v samým centru Vancouveru a podél vody si to míříme do parku. Ten nese jméno stejnýho člověka jako známej Stenleyův pohár v NHL a je proslaven hned z několika důvodů. Když uvidíte fotku z Vancouveru s totemy, nejspíše bude pocházet odtamtud. Taky obrázky s Cedry a Douglaskami budou z lesa na území parku. A pravděpodobně i pohled na Lions Gate, visutej most mezi Vancouverem a jeho severním a zápádním předměstním bude odsud. Co je však asi nejužitečnějším na celým parku je to, že jste v pár minutách z centra uprostřed lesa a tak tu většina lidí tráví volný chvilky uprostřed jinak vytížených dní. Je tu mnoho možností jak si to zpestřit od golfu až po vyasfaltovanej chodník po pobřeží, po kterým celý park můžete obejít anebo třeba objet na kole. Deset kilometrů není moc, ale na obědovou pauzu stačí, ne. A tak se po týhle promenádě vydáváme taky. U totemů zažíváme japonskej školní zájezd a další horda lidí nám spolehlivě utváří dojem, kterej je na hony vzdálenej naší romantický představě o totemových sloupech rozesetých na okraji lesa sotva pár kroků od vod oceánu.

     Za to, proplouvající zaoceánský nákladní kolosy pod Lions Gate nám berou dech. Jen si to tak pomalu prohučí kolem a jsou uvnitř Burrand Inlet, zátoky, ve které je chráněn vancouverský přístav od nehostinných podmínek okolního pobřeží.

     Kousek za mostem zjišťujeme, že nás plánek trochu vodí za nos a nepodařilo se nám trefit na pěšinu po útesech. Vracet se teda nebudeme a tak pokračujeme po „Sea wall“, jak se té asfaltové promenádě přezdívá, pod nimi. Popravdě to ani tak moc útesy nejsou. Nakonec si to zkracujeme po jedné z mnoha pěšin přes les a už jsme u Lost Lagoon, kolem které jsme se procházeli loni, těsně než jsme si šli vyzvednout nám ještě tenkrát skoro neznámou Lolu. Tam se vracíme k jachtařským a kdoví jakým ještě přístavům a o podél nich zpátky do centra. Poslední zastavení u terminálu hydroplánů a hurá na Seabus.

     Druhý den jsme se takhle podívali do okolí ke Capilano Lake. Počasí pokračovalo ve svý zamračený náladě a navíc to zas tak nic moc světobornýho nebylo. Vypadá to, že přichází nefalšovanej podzim se všema svýma manýrama. Zalejzáme tedy do tepla knihovny a využíváme plnými doušky posezení v křesílkách a volný připojení na internet.

     A tak se také stává, že takhle lážo plážo načínáme poslední pomyslnou plechovku našeho putování po Kanadě a je tu finální kousek. Přišel totiž čas velkého stěhování a opět míříme z klidu North Vancouveru do centra dění, do vlastního Vancouveru. Původně jsme tedy plánovali, že touhle dobou už bude Lola téměř prodaná a tak posledních pár nocí strávíme chtě nechtě v hotelu, když už bude ukrajovat kilometry s dalšími majiteli. Ale zájemci to zatím vidí jinak a tak ji tu máme stále v našem opatrovnictví. No a na druhou stranu se v tomhle psím počasí bude hodit trochu větší přístřeší na balení všeho toho našeho harampádí, které jsme tu stačili nastřádat. Však včera chlapec na recepci jen koukal, když jsme postupně kolem pronášeli naší cestovní krabici, krosny, další krabice a zakončili to fusakem s lyžema. Popravdě byl toho plnej pokoj a i nás to trochu zaskočilo. A tak zbytek odpoledne trávíme prvním zběžným balením, toho co už určitě nebude potřeba, rozdělováním, co kam, znovu balením až to do určitý míry máme trochu roztříděné. Za okny padaj k zemi provazy vody a tak ani nevadí, že jsme zavřený mezi čtyřma stěnama. Večer zkoušíme vietnamskou restauraci naproti a bohužel to výhra teda není. Bylo to trochu studený, maso trochu neidentifikovatelný, nu nemůže být posvícení každý den.

     Ráno nás nevítá jinak, než dalšími kapkami deště. Nedá se ale nic dělat. Posledních pár dní máme naplánovaný místa v centru, která jsme ještě nestihli, tak vyrážíme směr Commercial Drive. Je to taková normální ulice víceméně plná obchodů. Ale to jaká atmosféra na ní panuje, ji dělá zajímavou. Většinou to jsou takový vetešniství, nebo alespoň první dojem takový budí a do toho malebný kavárničky, nejedna v italských národních barvách a taky že italštinu tu a tam slyšíte. Chvíli se tam tak potloukáme než se zas vydáváme na cestu zpátky. Bereme to ještě přes potraviny a zbytek dne trávíme vyřizováním mailů a esemesek kvůli Lole. Zítra dopoledne by se na ni měli přijít podívat, tak snad už to klapne a znovu vyrazí na cesty a my do dalšího objevování Downtownu.