Jak jinak dnešní příspěvek můžeme nazvat,
když vzniká ve výšce 37 tisíc stop nad zemí a my se spolu s ocelovým
ptákem zmítáme kdesi nad Calgary a velkejma pláněma. Už je to tak. Poslední dny
ve Vancouveru pomalu plynuly až nadešel čas opět zvednout kotvy a vyrazit zas o
kus dál. Jenže ne tak jak jsme vyráželi v uplynulých dnech a měsících. Ne
jen o pár desítek nebo stovek kilometrů na další vyhlídnutý místo
v Kanadě. Tentokráte nás čeká trošku větší porce, my totiž letíme domů!
Nejdříve to je teda jen takovej kousek, do Toronta. Ale pak už rovnou do
Mnichova, kde jsme se skoro před rokem loučili s matičkou Evropou. Ale ať
nepředbíháme, ještě Vás vezmeme s sebou na uplynulých několik dní zpátky
do Vancouveru.
Když jsme končili předchozí článek, byli
jsme už nastěhovaní pod pevnou střechou a netrpělivě čekali, s kým naše
věrná Lola vyjede opět do světa. V poledne doráží chlapík, o kterým už
podle hlasu z telefonu víme, že nebude úplně Kanaďan jak poleno. Nejdříve
ho tipujeme na jak jinak než Inda. Nakonec jsme trochu vedle, je to totiž
původem Egypťan. Obchazí Lolu ze všech stran, zkoumá prasklinu na čelním skle.
Moc se mu nelíbí a tak se ho snažíme ujistit, že za celou dobu, co Lolu taháme
po všech kotárech, se ten pavouk ani nehl. Přichází na řadu zkušební jízda.
Během posledních dní, jakoby to Lola tušila, začínají se ozývat zvuky, které
jsme za celý rok neslyšeli. Po nastartování to je, jakoby někde vibroval výfuk
o kastli a jak teď pár dní pršelo, trochu nám celá povrzává. Sami, jak se nám
náš zájemce představil, bravurně vyráží vstříc provozu velkoměsta, až se
s ním Merlin skoro trochu bojí. Od semaforu k semaforu dává motoru
pěkně naložit. Brzda plyn, do toho se snaží udržovat hovor, kde jsme s ní
všude byli, co jsme celý rok dělali a když to otáčíme na cestu zpátky, začínáme
se bavit odkud, že to vlastně jsme. No a mile překvapil. Jakmile zaslechl, že
Česká Republika, začíná vyslovovat jméno, který mu evidentně nejde přes zuby,
ale rád by ho řekl. Haveslav, Haveslav...drtí drtí až to s malou dopomocí
přeci jen zvládne, Václav Havel. Ten dramatik a váš národní hrdina. Chvíli pak
řešíme, proč jsme nezůstali se Slovenskem pohromadě a to už přijíždíme
k zpátky k hotelu. Ještě jednou Lolu obcházíme ze všech stran a pak
padá od Samiho návrh na cenu. Následuje chvilka napětí, je to asi o dvěstě
dolarů míň, než jsme v inzerátu napsali a to jsme během posledních pár dní
klesli skoro na polovinu ceny, než se kterou jsme začínali. Ale na druhou
stranu, začíná to vypadat, že Lola bude potřebovat trochu pozornosti a tak
souhlasíme. Na autoplanu, kanceláři pojišťovny, vyřizujeme rovnou celý přepis a
během hodinky se z nás stávají opět chodci bez vlastního povozu a bydlení.
Ale tak už to chodí, Lola bude v dobrých rukou a pevně věříme, že ještě
poslouží. Vždyť jsme tu s ní stačili najezdit skoro šestnáct tisíc
kilometrů a i když si občas už říkala o trochu péče, nikdy nás nenechala ve
štychu. Ještě drahnou chvilku si se Samim povídáme než nakonec startuje a
odjíždí. A co my? Míříme zpátky na pokoj a s klidem si konečně můžeme
oddychnout, že tuhle odrážku v našem seznamu máme splněnou. Přeci jen
datum odletu se blíží o překot a tak už jsme začínali trochu nérvóznět, neb
vidina, že Lolu vezeme do šrotu se nám nelíbila ani za mák. A co dalšího je
v tom našem seznamu. Antropologické muzeum, opěvované snad ve všech
zmínkách, průvodcích i letácích o Vancouveru.
Hned po snídani tedy vyrážíme na zastávku
autobusu a míříme skoro na druhej konec Vancouveru k University of British
Columbia, v jejímž kampusu se muzeum nachází. Je to dobrá tři čtvrtě
hodina jízdy, tak aspoň okoušíme kolorit místní hromadný dopravy. No oproti
Evropě žádnou moc velkou změnu nehledejte. Snad jen, že znamení k zastavení
se řidiči dává zatažením za lanko, který je natažený odpředu až dozadu podél oken.
K muzeu přicházíme na minutu přesně, akorát s otevřením dveří.
Nejdříve nás posílají ke skřínkám, ať si odložíme, ale pak už se neohroženě
vrháme mezi exponáty, nejen z nejrůznějších koutů Kanady, převážně
pocházející od prvních národů, ale i z jiných částí světa. Takže se nám
stalo, že jsme z Velkýh plání od původních obyvatel Severní Ameriky
skočili rovnou do podhůří Himálaje v severní Indii. A zakončili to Papuou
a Novou Guineou. Exponátů tu jsou tuny. Velký množství je jich vystavených v různě
velikých vitrínách a ještě snad dvakrát tolik v šuplících pod nimi,
kterými se můžete prodírat jak kartotékou. Jedinou expozici, kterou jsme
vynechali, byl Evropský porcelán. To už jsme tu totiž načínali asi třetí hodinu
a co Vám budem povídat. Masku od Haidů ze severozápadu Britský Kolumbie, bychom
tou dobou byli už schopni přiřadit klidně Kečuům.
Ještě si
procházíme přilehlý neveliký park s dvěma dlouhými domy, které jsou
názornými replikami, na jejichž zdobení se podílel Bill Reid, asi
nejznámější umělec prvních národů.
A tak znovu vyrážíme na autobus, ať se
trochu přiblížíme centru. Tam kromě již notoricky známé Broadway Avenue, kde se
v Mecovi pokoušíme sehnat poslední kousky, co nás ještě napadly, míříme na
Granville Island. Takový svérázný kousek země, hned pod mostem spojující
přilehlé oblasti s vlastním centrem a mrakodrapy. Člověk tu má najednou
pocit, jakoby byl úplně v jiným městě. Úzký ulice, se všude přítomnými kolejemi
dávají poznat, že jsme ve světě námořníků a přístavů. Do toho svérázní lidé a
aj chmurné počasí pomáhá dokreslovat tenhle zajímavej cípek hnedka vedle
Downtownu.
Jenže
čas neúprosně běží a tak to bereme přes banku v centru, kde musíme zrušit
účet rovnou až do Gastownu na Skytrain. Poslední typ hromadný dopravy, který
nám ještě chybí k vyzkoušení.
Ve Vancouveru
zastává funkci metra a nadzemky, zrovna tak jak to znáte z americkejch
filmů. Funguje už od roku 1977 a zajímavostí je, že jde o plně automatizované
soupravy bez řidiče. K vlastní jízdě toho tolik nemáme, je to jak
v jiným podobným dopravním prostředku, až se člověk neubrání pocitu,
jakoby jel metrem.
A už přichází opravdu poslední den spojený
s konečným balením našich zavazadel. Nu, nebyl to zrovna jednoduchý úkol.
Pořád to vypadá, že se nám to do těch našich spolucestujících nebude moct
vlézt. Popravdě, taky že ne a tak jeden balíček končí na poště a měli bychom se
s ním shledat v čase vánočním. Ale jinak to nakonec dopadá zdárně a
s pomocí hotelové váhy se ujišťujeme, že jsme to nikde nepřepískli ani s hmotností
a podle papírovýho metru, ani s rozměrama. Teda pokud pomineme to, že do
letadla půjdeme navlečeni, jak kdyby mrzlo až praštilo. Večer nás nestačej
ukolíbat ani dva shlídnutý filmy a tak když ráno o půl šestý zvoní budík,
nemáme zrovna pocit dvakrát prosněné noci. Spíše to je jak po tahu. Dobalit
posledních pár drobností a hurá všechno ven na recepci a čekat na taxik. Ten je
tu na čas, jediný co trochu vázne, je odhlašování z hotelu, ale i to máme nakonec
zdárně za sebou a jedeme.
A tak už nám to finále pomalu vrcholí.
Nejdřív jsme vystáli půlku fronty na mezinárodním terminálu, než se jdeme
zeptat, jestli jsme tu správně, když ten náš let začínáme jen kouskem do
Toronta. To nás posílají na vnitrostátní terminál, kde začíná ta pravá bojovka.
Všichni drží nějaký papíry a my jen pasy. Naštěstí to není na škodu a pán u
přepážky nám i tak vydává palubní lístky, označuje zavazadla a jde se
odbavovat. S paní se nejdříve nemůžeme domluvit na poplatcích, které
chtějí za naše nadměrné drobečky. Podle internetu by to mělo být sedmdesát
dolarů za jedno dodatečný zavazadlo, což je u nás u jednoho krabice a u druhýho
fusak s lyžema, to sedí. Jenže paní po nás chce ještě další stovku za
nadváhu u krabice. To jsme ale žili v dojmu, že není v právu, protože
jsme si mysleli, že druhý zavazadlo může být do 33kg a ne jen do 24. Chvíli se
to snažíme vysvětlit, že i sem jsme platili, pouze za druhý zavazadla a žádný
nadměrečný příplatky nebyly. Jenže to vypadá neprůchodně, tak rezignujem a
platíme. Dorážíme k váze a tam začíná to pravý drámo. První dáváme lyže, o
kterých si jsme takřka jistí, že jsou do limitu. Když jsme to vážili na pokoji,
určitě jsme se vešli do požadovaných maximálních čtyřiadvaceti kilo. A ejhle,
na monitoru svítí dvacet sedm. Kurňa, to není zrovná náš Černej Petr. Verčina
krosna by měla být tak tak na hraně, až spíš za ní a ani krabice na tom není o
moc líp. S obavami tedy na váhu pokládáme nejdřív Merlinovu krosnu,
heuréka, prošlo, pak Verčinu krosnu, zázrak, taky prošla no a krabice nakonec
taky. Tak jen co udělat s těma lyžema. Paní nám je nechává ještě jednou
zvážit. Zase sedmadvacet, chce nás poslat k přepážce, abychom zaplatili za
další nadváhu. Ale pak náhle otáčí, nalepuje štítek o nadváze na fusak
s lyžema a s přimhouřením oka nás posílá k dalšímu odbavení. Ještě
jednou děkujeme naší zachránkyni a kvapem mizíme, než to praskne nebo si to
rozmyslí. Další odbavení šlo jak na drátkách, trocha čekání před startem a už
jsme ve vzduchu. Pěkně si to kolíbáme nad mraky a pomalu ukrajujeme kilometr za
kilometrem proti smyslu otáčení zeměkoule k domovu.
A tak místo závěru i jako
poděkování, že jste tu naší kanadskou anabázi vydrželi až sem, dáváme obrázek
z mraků, kdesi nad Britskou Kolumbií.
Žádné komentáře:
Okomentovat