1.října, USA - Kanada; U sousedů...

     A tak jsme se v Osoyoosu také s Gatyjovci sešli, večer pokecali u vína a ráno už vyrážíme vstříc Spojeným Státům. Důkladný prohlídce na hranicích jsme se nevyhnuli, ale poučeni z předminula, že nesmíme s sebou převážet všechny možný kousky zeleniny a ovoce, po chvíli procházíme s nezbytným papírem, který nás opravňuje k devadesáti denní návštěvě u strýčka Sama.

     Krátká zastávka v Oroville na nákup a tankování a uháníme po dálnici na jih. Čeká nás necelých dvě stě kilometrů až kamsi k Washington Passu v Severním Kaskádovým pohoří. Hlavní tah na jih ale po sedmdesáti kilometrech opouštíme a po State Route 20, více známé jako Northern Cascades Highway, se pomalu začínáme nořit do hlubokých horských údolí. Nejdříve ještě stoupáme v podobně pouštních kopcích, jako v okolí Osoyoosu.

     Ale jakmile z jednoho sedla sjedeme do údolí řeky Methow River, je to jako bychom se dostali úplně jinam. Všude kolem silnice pastviny, na stráních regulérní lesy, ne jen křoviska jak z westernu vystřižený. A tak znovu pomalu nabíráme výšku a stále podél Methow směřujeme k Mazamě, kde bychom se už měli ocitnout v bezprostřední blízkosti Kaskádovýho pohoří, jednoho z mnoha článků Kordiler. Jak to může být dlouho, kdy jsme se o těchhle kopcích učili ve škole a teď se tu jen tak potulujem. Slunko se pomalu chýlí k obzoru a Lola se pouští do finálního stoupání k Liberty Bell Mountain ve Washington Passu. Zatáčka za zatáčkou, chvíli rovinka a padesátka na tachometru. Takhle se to chvíli v proměnlivém pořadí střídá než se výhled do údolí před náma trochu otevírá a už vidíme na konec, teda, myslíme si to tak. Dlouhá zatáčka nás ještě naposledy vrací na správnou stranu úbočí masivu nad námi až konečně míjíme ceduli „Washington Pass“ u krajnice. Zastavujeme na odpočívadle a poamericku se jdeme podívat, jakým to kopcem jsme sem dojeli. Krátký protažení a zas frčíme, chtěli bychom až do Newhalemu, městečka na druhý straně, kde je návštěvnický centrum Národního parku Severních Kaskád.

     Tam bychom se totiž měli zaregistrovat, pokud půjdeme na nějaký trail v národním parku a možná i nabrat medvědí kontejner na jídlo, aby to ti chlupáči měli trochu těžší, kdyby se nedej bože dostali k našim zásobám.

     Jenže sotva ujedeme deset kilometrů od vyhlídky, začne Lola v kopci poškubávat a motor trochu vynechávat. Zastavujeme u krajnice a chvíli dumáme co dál. Možná přece jen dostala zas trochu zabrat do těch dnešních kopců a hlásí se tak o pauzu delší než dvacet minut v sedle. Otáčíme to a z kopce sjíždíme k nedalekýmu parkovišti, kde přenocujem a zbylých sedmdesát kilometrů do Newhalemu dojedeme ráno. Zkoušíme zjistit, zda zde vlastně můžeme stát přes noc, protože všechny auta kolem mají nějaký návštěvnický pas za okýnkem. No, stejně jinou možnost ani nemáme a tak alespoň kupujeme denní permit a strkáme za okno, aby místní rangeři viděli, že snaha byla, kdyby přijeli na kontrolu.

     Ráno nakopáváme toho našeho šestiválcového drobka a znovu vyrážíme do kopce. Tentokráte ale bez zaváhání až na vršek a znovu dolů jak na houpačce. Projíždíme okolo Ross Lake, který je ve všech mapách zaneseno jako velká rekreační lokalita. A klesáme dál okolo Devils Dam a nakonec i Gorge Dam až na samý dno údolí, do Newhalemu. Všechny tři výše jmenovaný jezera jsou totiž ve skutečnosti přehrady, který vyrabějí elektřinu pro Seattle a tak Newhalem vypadá z půlky jak město ze snu Františka Křižíka a z půlky jak vojenská vesnice z americkýho filmu. To je však celkem jedno, my tu potřebujeme pouze zmíněný visitor centrum, kde se dovídáme, že pokud nepůjdeme na vícedenní trail na území parku, není třeba žádná registrace a pokud Lolu zaparkujeme šikovně, tak ani parkovací permit. Ne, že by to pro nás byly teda nějak rozhodující informace, s placením do národních parků zrovna problém nemáme, ale nakonec se nám podařilo vymyslet si trasu, že nebude potřeba ani jednoho. A ani medvědí kontejner nemusíme mít, v místech kam se chystáme je prý okolo tábořišť dost stromů na zavěšení pytle s jídlem, zubní pastou a vůbec vším, co by medvědy mohlo lákat k návštěvě.

     A kam že to teda půjdeme? V mapě na zdi jsme kousek od Ross Lake našli asi tak dvou až tří denní okruh s příznačným názvem, Devils Dom Loop. Teda nejdříve jsme koukali na jeho souseda, který má první půlku společnou. No, z obojího nebude o výhledy nouze, tak můžeme ještě definitivní rozhodnutí nechat až do Devils Passu, kde se trasy rozdělují. Opisujeme si do mapky údaje z vyvěšené podrobnější topografické mapy a vyrážíme pár kilometrů zpátky k severnímu břehu Gorge Dam, kde je kousek od vesnice s dost výstižným názvem, Diablo, kempoviště. Zbytek dne strávíme tady, poflakováním se po okolí.

     Od Marca jsme totiž vyrazili trochu nachcípaní a tak to snad den relaxu spraví. Městečko Diablo se snad ani lépe jmenovat nemůže. Leží v sevření údolí na dohled pod hrází Devils Dam. Všudem kolem skalnaté stráně, říčka, která dává tušit, že voda v ní dokáže pěkně nabrat na rychlosti, do toho všudy přítomné dráty a sloupy a k podtržení nikde nikdo, úplný město duchů. Jen sem tam projede dodávka s nápisem Seattle Electric Light na dveřích.

     Navečír jen popojíždíme pár kilometrů zpátky až nad Ross Lake, kde na nás bude Lola nadcházející dva až tři dny čekat. Už jen zabalit batohy a alou na kutě.

     Ráno se budíme do pěkně jasnýho dne jen trochu zakalenýho od lesních požárů, který zrovna sužují sever Kaskád a od kterých jsou všechny výhledy na okolní kopce trochu zasněný. Pomalu nabíráme tempo proti toku Ruby Creeku, místy, kde se ke konci devatenáctýho století krátce rozhořela zlatá horečka a v srdcích pár jedinců vydržela až do dvacatých let století dvacátýho. Chvíli na úrovni divoce zurčící studený vody, chvíli pěknej kousek nad zpěněnou hladinou. Kilometr za kilometrem až k rozvalině starýho srubu, nejspíš jednoho z claimů.

     Kousek od něj totiž opouštíme bezprostřední blízkost řeky a začínáme stoupat lesem vzhůru. Nějak jsme nevěnovali vrstevnicím pozornost a tak ani netušíme, že stoupání to bude trochu výživnější. Dnes už víme, že to bylo zhruba jedenáct set vejškovejch metrů. Pravda, batohy na zádech se trochu pronesli a i časový plán dostal trochu na frak. Když jsme byli na vrcholu stoupání, byly tři odpoledne a to nás ještě čekalo dalších jedenáct mil pochodu k předpokládanýmu tábořišti, Devils Passu. No, uvidíme, jestli tam dnes dojdeme. Jsme v malým bočním údolí na ubočí Crater Mountain a vypadá to, že cesta k passu bude ještě pořád z kopce do kopce.

     Nakonec to nelámeme přes koleno a táboříme tak šest sedm mil od cíle. Soumrak přichází do kraje, rychle uvařit něco teplýho a zalehnout, ráno nás čeká pokračování. I tak dnešní bilance není tak tragická, odhadem osmnáct kilometrů a spíme tak o  dvanáct set metrů vejš.

     Ráno vylejzáme ze spacáků s rozedněním a pěkně z čerstva pokračujeme. Ač to ze začátku vypadá na další slunečný den, trochu nám to šedne.

     Dílem to je teda práce požárů, ale aspoň na nás nebude tolik pražit jako včera. Když přes hranu vlejzáme do od rána už třetího údolí a klesáme, abychom zas v zápětí to samý vyšlápli, je nám jasný, že jsme včera měli trochu velký voči, když jsme chtěli dojít za den až do Devils Passu, kam přicházíme chvíli po poledni. Docela vyšťavení žvejkáme kus chleba se sýrem a dumáme co dál. Počasí vypadá, že se úplně otočilo a dokonce i první kapky deště míří k zemi. Zvažujeme, jestli má cenu pokračovat v Devils Dom Loopu, což znamená zhruba dalších šestnáct kilometrů po hřebeni a závěrečný sešup k jezeru, kde teprve bude další možnost se utábořit. Anebo, jestli nevyrazit po původně vyhlídnuté trase, na které to vypadá na víc možností k utáboření cestou, kdyby se počasí pokazilo úplně. Na vzdálenost je to celkem jedno, oba okruhy jsou zhruba stejně dlouhé.

     Mince nakonec padá na stranu původního plánu a tak si to pomalu šineme k Decemption Passu. Naštěstí z těch pár kapek víc nebylo a jen šedivá obloha zůstala pro připomenutí. Co slezem, to zas vylezem a ani nás nenapadlo, že Decemption Pass může být na dně údolí. Jen podle mílí, který jsou na v pořadí druhým rozcestníku od včerejška, si domejšlíme, kde asi tak jsme. Dostali jsme se na protější hřeben a tak teď na obzoru rozeznáváme Devils Pass, ze kterýho jsme po poledni vyráželi. A když se nám ještě podaří ujít dalších sedm mil, mohli bychom se dostat až k řece, podél které bychom už měli zítra dojít poslední porcičku kilometrů k Lole. Lákává to myšlenka, i když všichni víme jak moc pohodový může být takový „chození podél řeky.“ Ale i Slunko se nám na poslední dávku mil ukazuje a zvedá náladu. Tak po vrškách, sem tam po té, sem tam po oné straně hřebene ukrajujeme míly za mílí až se na poslední tři zanoříme do lesa.

     A z něj vylezeme až na samým dně údolí u řeky o tisíc vejškovejch metrů níž. Kolena? Ty se jen divěj, a záda, ty taky. Rychle večeře, pověsit pytel na větev a rovnou do spacáku s hučící řekou za hlavou, jinde než na naplavený plošince mezi různě poházenými stromy to prostě nešlo.

     Ráno nacházíme vše na stejným místě, jak jsme večer nechali a tak to vypadá, že žádná návštěva v ležení se ani nekonala. Měli bychom to mít ještě zhruba něco málo přes jedenadvacet kilometrů k Lole, tak moc neotálíme a vyrážíme hledat cestu po proudu.

     Nu a když hledat, tak doslova. Řeka si tu totiž někdy nedávno dala trošku práce a krom různých popadaných stromů v korytě a kolem, poslala vodu i tam, kde normálně nebývá a ta přilehlý místa popřeházela dle libosti. Výsledkem je, že spíš tušíme kudy bychom měli jít a tak si cestu razíme s jediným pravidlem, a to, že musíme po proudu dolů. Chvíli se prodíráme větvemi stromů na břehu, chvíli štěstí pokoušíme přímo v korytě, balancováním na kluzkejch kamenech. Ne jednou zkoušíme, jak dlouho vydrží impregnace na našich pohorkách. Ale na rozdíl od rozbředlýho sněhu, tady to jsou jen zlomky vteřin a tak si hlavně nenabrat vrchem a je to v suchu.

     Mělo by to být zhruba míly k dalšímu přítoku, kam podle naší mapy ze strany přichází i jiná cesta a tak jen doufáme, že tahle spoušť už dál pokračovat nebude. Jestli v tom hledáte nějakou logiku, nehledejte. Je to jen jeden z myšlenkových pochodů, kterým jsme se tu první hodinu na cestě bavili. Právě hodinu nám totiž ta první míle zabrala. Na rozcestí, ale nacházíme už celkem slušně zachovalou pěšinu a až na občasnej kmen přes cestu se dá zas trochu jít. Pravda, že po tom včerejším závěrečným seběhu se tak trochu šineme, než že by nám to zrovna nějak upalovalo. Po rovině a do kopce to ještě jde, ale jak přijde klesání, musí na nás být srandovní pohled. Asi tak něco mezi důchodcovským špacírem a rychlochůzí. No a, že těch klesání si ještě užijeme na sebe dlouho čekat nenechalo. Pěšina si to zezačátku šine pěkně podél vody. Míjíme napůl rozestavěnej-rozbořenej srub nějakýho zlatokopa, teda alespoň na varovnejch cedulkách kolem se píše, že jde o státem registrovanej claim. A hned, jak o kousek níž přejdeme po mostě řeku na druhou stranu, začínáme nabírat na výšce. Po chvíli už jen slyšíme hukot vody z hlubiny pod námi. Klesání přichází v zápětí a tak to bude ještě několikrát. Takhle se také koukneme k jednomu z bočních přítoků, Mill Creeku, který musíme na naší cestě překonat.

     A pak zas pěkně nahoru do stráně, aby o kus dál mohlo přijít klesání k dalšímu potoku. Ale den jak obrázek nám to vše vynahrazuje. K tomu pohledy na protější zalesněný stráně spadající až k hučící řece pod námi, spolu s pomalu se barvícím listím na stromech kolem. Už to vypadá, že se začíná podzim hlásit o slovo v Kaskádách. Však nejen tady. Jeden boční přítok střídá druhý a když už se nám to začíná trochu vléct, začínáme klesat až na dno údolí, po jehož úbočí se naše cesta vine. Až konečně znovu spatříme zpěněnou vodu říčky, přes kterou jsme ráno kličkovali a po mostě přecházíme na druhej břeh. A co to znamená? Teda kromě toho, že fotka mostu je poslední z naší výpravy, neb došly baterky ve foťáku.

     Znamená to, že nás už čekají pouze tři poslední míle k Lole a je vyhráno. A tak po dvou dnech šlapeme po stejné cestě, jakou jsme se první den blížili k hlavnímu stoupání špacíru a v myšlenkách už jsme dávno vpředu u toho našeho čtyřkolovýho baráčku. Tam jen zběžně vybalujeme věci z batohů a pomalu se chystáme k odjezdu.

     Uvidíme kam až dojedeme, ale už je čas. Startujeme a uháníme dolů do údolí. Míjíme Ross Lake, Devils Dam i trochu schovanou Gorge Dam spolu s městečkem Diablo, a stejně jak poprvé, vychutnáváme si pohledy na okolní kopce a vodní plochy schované mezi nimi. V Newhalemu se ani nezastavujeme a pokračujeme rovnou do Marblemount, kde musíme natankovat, abychom ještě někam vůbec dojeli. Mysleli jsme si, že to bude trochu větší osada než Newhalem, u kterýho jsme pořádně nedokázali určit, zda to není jen vesnice domků od velký trafo stanice, nebo co to vlastně bylo. Ale ono to tu bylo zrovna takový. Jen ta stanice chyběla, za to kromě pár domů okolo centra, kterému vévodily dvě benzinky a jeden gril, to vypadalo víc jak hangáry z vlnitýho plechu a pár mobilhausů na kraji polního letiště. Však i to má ale svoje kouzlo. Kousek dál, chvilku pozorujeme kravky na pastvě a nutno podotknout, že ony zrovna tak nás.

     Kilometry ale přibývají a když už se pomalu začíná šeřit blížíme se k Burlingtonu, kde bychom se měli napojit na opravdickou dálnici. Teda, to nevíme jistě, ale z mapy se dá vytušit, že Highway No. 5 bude trochu větší, když vede přes celej stát Washington od severu k jihu a přes řeku Columbii vstupuje do Oregonu.

     Popravdě víc než ta vlastní silnice nás najednou překvapil ruch, jaký ve městě panoval. Všude samý semafory, fůra aut. Do toho cyklisti, chodci, světelný reklamy všude okolo. Ne, že bychom to před tím neviděli, ale bylo toho nějak najednou víc a hustěji, zkrátka takovej menší civilizační šok. Do teď jsme se potulovali spíše po větších vesnicích, než nějakejch městech a tak je to jak rána z čistýho nebe. Naštěstí k orientaci stačí hlídat směrovky na Seattle kolem silnice, takže pohoda a za nedlouho už se řadíme do nejpomalejšího pruhu na šesti proudový dálnici. Ne že bychom nemohli rychleji, ale nechceme Lolu moc drásat a tak si to valíme tou svojí osmdesátkou a všichni včetně kamionů nás houfně předjíždějí. Kousek od Everettu zastavujeme u Walmartu a krom doufání, že tu přespíme, jdeme na internet podívat se, jak si zítřejší návštěvu Seattlu rozvrhnout. Nakonec se k Lole vracíme, až když už je regulérní tma, ale alespoň máme jakýsi plán, jak to zítra všechno sfouknout do kupy.

     No a co bychom Vám tak v kostce o Seattlu napsali. Chtěli jsme se tam podívat do jednoho z velkejch obchodů s věcma do přírody, pak navštívit vyhlášenou tržnici a když to půjde, tak se tak projít městem. Parkování nacházíme přimo u Reie, což je ten vyhlídnutej outdoorovej obchod. Ale aby to nebylo tak lehký, předchází tomu ještě chvíle popojíždění po dálnici k centru a pak finální odbočení do vlastních ulic města. Notnou chvíli trávíme přehrabováním se v nejrůznějších odděleních, než přikračujeme k další části plánu a pěšky vyrážíme do vlastního centra pod mrakodrapy, k tržnici.

     O ní je celkem zbytečný něco psát. Vždy to bude jen úplně malinkatej zlomek toho, co se tam děje. Nejrůznější krámky s čímkoli a mezi nimi samozřejmě pulty s nejčerstvějšími úlovky místních rybářů. A do toho prodavači v holínkách a dlouhejch zástěrách, pořvávajíc na sebe, na lidi okolo, a ryby, které si zákazníci objednávají, lítající vzduchem od jednoho pomocníka k druhému, aby se nakonec úspěšně dostali na váhu a už jen tak mimochodem přišlo na řadu i placení. Ne ne, to je opravdu lepší být přímo na místě, než se pokoušet cokoli popisovat. A i když je to z větší části lákadlo na turisty, ponechává si to svůj punc originality a autentičnosti, kterému nakonec přispívají i pouliční muzikanti, kteří se sem z okolí stahují. Vždyť je to také známý muzikantský město. Narodil se tu Jimi Hendrix, založena tu byla Nirvana a Pearl Jam a jistě mnoho jiných. K tomu je ještě třeba připočíst bezpočet kaváren v okolních ulicích a máte to všechno pěkně smíchaný v jednom kotli.

     Seattle je totiž navíc hlavním městem kávy celé Severní Ameriky. A rovněž tu, 30. března 1971, byla otevřena první kavárna Starbucks. Byť je to dnes řetězec podobně fádní jak McDonald’s a jemu podobní, překvapivě tady, ve městě milionovém, si dokázal udržet ráz maloměstské kavárny. Teda ne ten první, dodnes otevřený originál, tam se schylovalo k davovému šílenství. Ale jeden ze Starbucksů mezi mrakodrapy, kde jsme se stavili cestou, na kafe a jak jinak než na internet. To už jsme však ale byli na zpáteční cestě k Lole. A před námi je poslední seattelská zastávka, krámek Easy Street Records.

     Obchod s novejma, ale i ohranejma eLPčkama. No, a že už byl jen pověstnou třešínkou na dortu, po tom, co jsme viděli uvnitř, škoda mluvit. Takový nepřeberný množství černejch desek a k tomu některé opravdové rarity až bylo člověku trochu ouzko. To, že jsme zde našli hned několik alb od Jimiho Hendrixe a Nirvany, to nikoho nepřekvapí. Ale, že pod písmenem M se bude ukrývat Marta Kubišová a o pár stojanů vedle najdeme Emila Viklického, to už vpravdě milým překvapením bylo. Strávili jsme tam notnou chvilku, ale se setměním jsme i my museli zpátky na cesty. Vymotat se zpátky k dálnici a popojet o kousek k severu. Spíme ještě na pevnině, ale zítra se už budeme toulat po ostrovech Strait of Juan de Fuca, zálivu Pacifiku, kterým se slaná voda nedostává pouze k Seattlu, ale také Tacomě, Everretu, Bellinghamu a mnoha dalším městům s nepřeberným množstvím ostrovů a ostrůvků, mezi kterými funguje velmi složitý systém přívozů.

     Ráno tedy začínáme čtvrthodinkou na vlnách, s Lolou odpočívající v útrobách trajektu Chelan, který nás převáží z Mukiltea do Clintonu, prvního města na ostrově Whidbey. Tam se moc nezdržujeme a míříme do osady Langley, malého městečka, které má být převážně domovem ostrovních umělců. A tak se v ranním mlžném oparu, který tu sedí nad celým ostrovem, procházíme po ulicích i promenádě nad pláží až nakonec těsně před odjezdem zastavujeme v malé pekárně, kde se nám dostává i přivítání na ostrově od slečny prodavačky. Hoho, žádnej Velkej Bratr, tady jste prostě na ostrově, zrovna tak jak, když nás lidi vítali na Aljašce.

     My však startujeme a již s vyčištěnou oblohou míříme dál, k Fort Casey, kde bychom se chtěli zastavit u jednoho z majáků, které tu před pevninou varovaly připlouvajicí lodě. Jak zjišťujeme hned záhy po příjezdu, Fort Casey nebyl pouze maják, byla tu i pevnost bránící případnému vpádu nepřátel k hlouběji v zálivu ukrytým přístavištím jejíž pozůstatky se tu nacházejí na každém kroku. Chvíli se tak motáme po loukách okolo majáku a kanónů, pozorujeme houf rybářů, kterak se pokouší odlehčit hejnům lososů mířícím za vytřením do klidných vod, než se znovu vydáváme na cestu.

     Pokračujeme do Coupeville, vesnice s nejstaršími domy na území ostrova. Některé z domků v centru pocházejí dokonce z konce devatenáctého století, což je na severoamerické poměry, již opravdu starý dům. Znovu, tak jako v městečkách minulých se potloukáme po ulicích a chvíli též pozorujeme, jestli se nevynoří z vody hlava lachtana, kteří tu houfně ve vodách zálivu žijí. Pár z nich se nám i zahlédnout podařilo, byť vždy jen na malou chvilku.

     Ale vše již prohlídnuto a tak zas zvedáme kotvy. Čeká nás poslední zastávka dne a to Deception Pass, úzký průliv, který odděluje Whidbey Island od ostrova Fidalgo. A co tam kromě proužku vody uvidíme? Klenutej ocelovej most, jež spojuje oba ostrovy. Sbíháme od silnice pár stovek metrů až na pláž a tam se chvilku motáme mezi rybáři, soustavně nahazujícími do vod zálivu. Soudě podle pár kousků na břehu jsou asi i úspěšní a sem tam nějakého toho lososa chytí.

     Slunko se však už pomalu chýlí k západu, tak se vracíme k Lole a vyrážíme na posledních pár mil do městečka Anacortes, kde dnes hlavy složíme. Přejíždíme most, na jehož oblouk jsme se ještě před chvílí z pláže pod námi dívali a už ukrajujeme první metry po Fidalgu. Ještě než definitivně motor naší fordky na přístavním parkovišti utichá, stačíme v místním bazénu absolvovat očistnou koupel, jaká to lahoda po dnech strávených na cestě.

     Ráno nás Anacortes, staré přístavní město a současně největší na ostrově, vítá stejně jako Whidbey Island včera, mlhou a lezavým chladem v ulicích historického „Downtownu.“ Ale i tak procházka působivá, nejen kvůli řádce starých domů, ale i několika desítkám nástěnných kulis a maleb v životní velikosti, místních obyvatel v průběhu let minulých. Z nich se tak dozvídáme, že ve dvacátých letech žil ve městě švýcarský tesař a jeho manželka se tu živila jako fotografka. Jejichž prostřednictvím se potkáváme i s ředitelem banky, několika číšníky a prvními čínskými usedlíky, kteří přišli na ostrov v první čtvrtině dvacátýho století. A jako posledního potkáváme banjistu, určitě světoznámýho.

     Ale jako již mnohokráte před tím, zvedáme kotvy a vyrážíme směr pevnina. Přes most opouštíme ostrovní říši a v Bellinghamu opět najíždíme na naší starou známou dálnici číslo pět. Daleko po ní však nepojedeme a odbočíme na vedlejší silnici 539, po které se již budeme blížit zpátky k americko-kanadským hranicím. Po pětce bychom tam dojeli také, ale takhle se chceme vyhnout nejen častým frontám v odbavování na čáře, ale také Vancouveru, neb nejdříve míříme do jedněch z jeho přilehlých částí, Fort Langley, kde bychom rádi navštívili staré známé z Apexu, kteří tu řídí kemp. Poslední americké dolary míří do nádrže proměněné za levnější benzín než v Kanadě a už zase uháníme po kanadským území. V Langley přespáváme na parkovišti u obchoďáku a ráno se jedeme podívat do kempu, stejné firmy, co vlastní hotel v Apexu, kde jsme strávili zimu. Chvíli trávíme v kancliku s Merylin, jednou z kancelářskejch a i účetní Chantel stačíme pozdravit. A tak povídáme, kde jsme všude po zimě byli, ptáme se na ostatní a nakonec necháváme část našich pokladů z Loly přímo v kanceláři, že se tu ještě zastavíme, tak ať vše nemusíme vozit s sebou. Přeci jen Vancouver je už velký město se všemi klady i zápory, tak asi bude lepší být připraveni, kdyby se někdo náhodou chtěl podívat dovnitř našeho pojízdnýho bydlení. Chvíli se ještě potulujeme po břehu Frazer River, která tudy protýká a pak vyrážíme dál, skoro přímo do centra Vancouveru.

     Máme namířeno do Sport Junkies, sportovního bazaru na West Broadway Avenue, kam poputují Verčiny lyže a lyžáky a když budou chtít i trofejní hůlky z Apexu. Nebylo to zadarmo, ale nakonec jsme se do centra dostali. Chvíli trávíme v mekáči na internetu a pak už alou na Broadway. Pan prodavač chvilku kouká na slalomky od Sprotenu, lustruje je i na internetových stránkách a nakonec nabízí za vše 90 dolarů. Chvíle napětí, ale pak kýveme a jen s paklíčkem peněz vycházíme zpátky na ulici. Ještě naposledy Verka zamačkává slzu nad věrnejma prkýnkama, ale je čas obměnit stáj. Nakonec i Merlinovi Kneissle zůstali kdesi na okraji prérií v Albertě a tak zpátky s námi poletí jen telemarky a druhý Verčiny dřeva. V nedalekém Mecu, kanadský obdobě našeho Hudy Sportu, ještě koukáme, co by se nám mohlo hodit. Teda spíš, co tu vychází levněji a mohli bychom si přivést zpátky do Evropy s sebou. Z obchodu vylejzáme až těsně před setměním a než se vymotáme bočními ulicemi na Main Street, hraje už všema barvama od koncovejch světel aut před námi, semaforů a reklam kolem. Máme vyhlídnutej jeden z Walmartu v části New Westminster, blíže k jižnímu okraji a hlavně k letišti, kam máme po ránu namířeno.

     Tím bychom vlastně mohli vysvětlit, proč se motáme po Vancouveru, místo toho, abychom si někde užívali krásy indiánskýho léta. Hold už je to tak, rok se téměř s rokem sešel a pomalu nadchází čas našeho odletu zpátky do Čech. Potřebujeme tedy na letišti ohlásit nadměrný zavazadla, naší cestovní krabici a fusak se zbylými lyžemi. A do toho už nám na internetu visí inzerát na prodej Loly, tak bychom tu měli mít i několik schůzek s potencionálními kupci. Pár už se ozvalo, když jsme mířili do Kaskád, tak teď uvidíme, jestli se jim náš domeček na kolečkách bude líbit až ho uvidí na živo. A jelikož odlítáme až v půlce října, zbytek času se budeme motat někde po okolí, abychom mohli včasně reagovat a Lolu přivést předvést dokud ji nějaké dobré duši neudáme.

     Ráno tedy opět startujeme, tak jako už po stý a hrneme si to na letiště. Tam jsme málem v bráně na parkoviště očesali větrací střešní okýnko. Teda málem, dostalo zásah, ale jenom popraskalo, tak to půjde slepit, tesa páska to jistí a jsme na americkým kontinentu, tak to bude oprava pomalu podle místních zvyklostí. Paní na přepážce na nás chvilku kouká jako z jara, ale pak praví, že nic ohlašovat dopředu nemusíme, tak zas mizíme. Zvláštní, když jsme sem přilítali, museli jsme čtrnáct dní před odletem nahlásit, že budeme míst jedno přídavný zavazadlo a jedno nadměrný, lyže. Tak snad si s tím poradí až se tu v říjnu ukážeme. Teď už jen do banky a alou do Severního Vancouveru, kde bychom chtěli zakotvit, po čas předvádění Loly zájemcům. V bance během, pěti minut zjišťujeme, že zrušit účet nebude žádná věda a už míříme přes Stanley park a Lions Gate Bridge, vancouverskou obdobu Golden Gate v San Franciscu do North Vancouveru. Nacházíme si klidný místo na ulici hned vedle obchoďáku a tady teď trávíme čas, když se tedy nepotulujeme kolem, jako třeba včera nebo dnes krátkým výletem Sea Busem, přívozem, do centra.

     Dlouho tu snad ale zahálet nebudeme a už brzy se zas vydáme někam do přírody. Bude to nejspíš trochu na sever, směrem ke Squamishi a Whistleru, ale o tom až zas příště.