Při psaní
jsme náš pobyt u Fat Mermaid trochu protáhli, takže jsme nejen stačili udělat
rozruch, odkud jsme k nim přijeli, ale přišel nás přivítat i asi majitel,
kterej jinak stojí u plotny v kuchyni a ještě nám udělal místní
specialitku, pivní koláčky. No, špatný to rozhodně nebylo, popravdě zázrak taky
ne, ale potěšilo nás to. A když už jsme konečně odcházeli, zval nás ještě na
sobotu, že budou mít vzadu oheň, tak ať přijdeme na pivko. Odcházeli jsme však
pořád s nejasným plánem. Valdez je hlavně přístav, přeci jen tu končí ten
transaljašskej ropovod. A také tu začínali svou pouť na sever zlatokopové a
prospektoři v roce 1899. Ale jinak nic moc víc. Víme o pár kratších
trailech v jeho okolí, který by se daly projít, ale víc toho tu k dělání,
kór v deštivým počasí, který se tu teď rozhostilo, není. Nakonec ale přeci
jen nějakou činnost vyvíjíme a jdeme zkouknout místní outdoorovej krám, The
Prospector. Na to, že Valdez je vcelku malý městečko, tak ale obchod
s vybavením do přírody má parádní. Je znát, že jedním z trháků na
léto pro místní a hlavně pro turisty je rybaření. U některých věcí se spíš
dohadujeme k čemu by mohli být, než že bychom přesně věděli, ale vybavila
by se tu určitě nejedna rybářská expedice. Mají toho tu však i plno pro suchozemce
a tak procházíme mezi regály a tam úplnou náhodou nacházíme lyžařskýho průvodce
k Thompson Passu, kterýho Verka objevila na netu a tajně jsme doufali, že
ho tu ve městě někde zmerčíme, neb to vypadalo, že normálně není
v prodeji, pouze na dobírku. Ještě tak mapu, ale s tou už tak úspěšní
nejsme, ani s Kenaií, kam máme namířeno dál. To však zas až tak nevadí,
hlavně že se máme podle čeho zorientovat nahoře v sedle stále ještě plným
sněhu. Následovala zastávka na normální nákup a liquor store pro pivo. Pak už jsme
jen po kratším hledání našli plácek, kde se s Lolou uvelebíme do rána a
zakempovali jsme. Do střechy střídavě bubnujou kapky a sem tam vločka mezi nimi
proletí a tak prohlížíme jednotlivý trasy popsaný v knížce. Nacházíme i
pár sjezdů přímo v okolí Valdezu, tak máme ještě další alternativu
k těm pár trailům. Rozhodnutí necháváme na zítra a jdeme spát. Je něco
kolem půl dvanáctý a venku stále ještě šero...
Ráno se probouzíme do podobně upršenýho počasí
jako jsme usínali a při čaji vymýšlíme plán co s načatým dnem. Nejdříve do
přístavu kouknout na trajekty, jak to mají s rezervacema a tak pro naší
další cestu na poloostrov Kenai do města Whitier, kterým si zkrátíme cestu
směrem k Anchorage. Pak se podívat do školy na rozpis bazénu pro veřejnost.
To někde objevila Verka, že bychom nemuseli kvůli sprše utrácet za přespání,
ale mohli se zase jednou umejt za pár dolarů a ještě si k tomu zaplavat.
No a pak se zkusíme podívat k nástupu na jeden kopec kousek za městem,
jestli by nás to tam nepustilo na pásy nebo alespoň na nějakej ten trail. Podle
předpovědi to totiž i v Thompson Passu nevypadá kdoví jak krásně, tak
chceme zkusit něco tady a navečír přejet nahoru. V přístavu zjišťujeme, že
mají až od půl jedný, tak jedeme do školy. Tam to vypadá, že naše šance na umytí
je sobota nebo neděle od půl druhý do půl třetí. No a pak už si to uháníme po
Richardson Highway kousek zpátky ze města. Míjíme místo, kde stál původní
Valdez, než ho po zemětřesení v roce 1964 přesunuli na stabilnější místo
asi pět mil zápádně. Projíždíme příměstskými čtvrtěmi, něco mezi různě
roztroušenými loděmi a mobilhausy po různu kolem silnice a po pár mílích
odbočujeme na silnici k rafinérce a do Fort Liscum, staré pevnosti, kde
kdysi bujel obchod s kožešinami a dnes již nebují vůbec nic. Na popsané
míli z knížky zastavujeme a tak spíš tušíme, než že bychom přes tu mlhu
viděli, kudy by se dalo nejdříve skrz les a pak loučky s sem tam nějakým
křovím nahoru. Do toho stále prší a tak se nám ani za mák nechce
z teplíčka a sucha v Lole. Procházíme si to kolem, ale tady na lyže
opravdu vyrážet nebudeme.
Otáčíme a frčíme zpátky do Valdezu. Akorát
to vychází, že v přístavu otevírají, tak zjišťujeme vše co je třeba a
dokonce i předpověď, která zná snad jen mráček a kapičky až do příští středy a míříme
zpátky k Fat Mermaid na kafe a net. Zjišťujeme aktuální předpověď nejen
pro Valdez, ale i Thompson Pass a nakonec se rozhodujeme, že asi nemá cenu déle
čekat dole a pojedeme zkusit štěstí do kopců. Když nic jinýho, tak kapky
vystřídají vločky. Což teda nevěstí nic dobrýho, neb většina svahů nahoře má
pěkný lavinový dispozice, ale aspoň změna. Je to vejškovejch 845 metrů, tak se
s nima chvíli Lola pere, ale po třiceti mílích jsme na parkovišti, kde už
zůstali jen poslední dva stanaři. Obytka, kterou jsme tu viděli před dvěma dny
už odjela a i zbytek „místních“ je pryč, tak uvidíme co tu zmůžeme a nacházíme
si svý místečko na skoro prázdným place. Máme jeden tip na zítřek, kde by to
nemuselo být moc lavinézní, i kdyby sněžilo, tak se uvidí. Otevíráme si pivko
z Valdezu a zobeme zásoby sýra a sušenýho masa ještě z Kanady.
Celou noc pěkně foukalo a do toho tak
trochu poletoval sníh. Ale žádný velký příbytky, jak nám ukazovala před dvěma
dny paní ve visitor centru ve Valdezu. Když nám dramaticky líčila jak musela
ráno shazovat dvacet čísel čerstvýho sněhu z auta, aby mohla do práce.
Ráno to však vypadá líp, sice je vše v takovým oparu, ale žádný vločky a
aj Slunko se dá tušit na obloze. Z našeho parkoviště se tedy trochu
vracíme do vlastního Thompson Passu a tam u krajnice necháváme Lolu odpočívat.
Vyhlídnutou
cestou si to míříme nahoru a vypadá to, že by to mohlo vše vyjít. Až kousek pod
vrškem se nám to moc nelíbí a tak tam trochu zvolňujeme a hledáme nejideálnější
linii. To už jsme však opravdu nahoře a kromě paprsků Slunka, které sem tam
vykoukne zpoza mlhavejch mraků nás přivítal i rachot od sněžnejch skútrů, který
si to nahoru šinuli místama naší stopou místama jinudy a tak je najednou vidíme
kousek pod náma. Nic naplat, sundáváme pásy a pofrčíme dolů. Skútristi, ze
kterejch jsme radost zrovna moc neměli nám ale nakonec trochu pomohli a chmury
zahnali. V místech, kde jsme si zrovna moc jisti nebyli, že by ten svah
nemohl ujet toho najezdili tolik, že dva lyžníci to už tolik nevytrhnou.
Nakonec jsme se ještě z půlky vrátili kousek pod vršek, abychom si to
sjeli po druhý. Což bylo sice pěkný prodloužení, ale mezi tím dorazila tak
ukázková difůze, že jsme si občas připadali jak na obláčku a vůbec netušili po
čem to ty naše lyže jedou. K Lole jsme se nakonec probojovali, ale stálo
to za to. O chvíle kdy měl člověk pocit že zakopl zrovna nouze nebyla, navíc s
volností volných pat... není vždycky posvícení.
Na druhý den si nacházíme výstup na Little
Girls Mountain. Nástup je hned naproti parkovišti, který je zároveň i tábořištěm,
tak jen bereme batohy, lyže a hned za silnicí se už do nich nazouváme. Nejdříve
nás čeká kus po dně údolí, kde kromě zakopanýho ropovodu potkáváme jednoho
lyžaře na skútru. Pro skútry tu mají vůbec nějaký velký pochopení. Včera jsme
navečír jednoho skútristu, lyžaře, pozorovali. Vždycky vyjel kam chtěl, tam
slezl ze skútru, ten nějakým způsobem nanavigoval z kopce a pustil. Nevíme
jestli to tak pouštěl na neutrál nebo tak něco, ale dole to vypadalo, že skútr
tak nějak pozvolně zastavil, asi když už odpor sněhu byl větší než jeho
setrvačnost. Mezi tím si to pilot, lyžař, k němu na lyžích sjel. No a
takhle tam jezdil celý večer, tak tři hodiny minimálně. Tak asi jednoho
takovýho potkáváme ještě než začneme stoupat z platíčka výš. Oproti
včerejšku je Slunko trochu víc odhalené z mraků a tak pěkně připaluje. Je
to trochu ubíjející, ale přeci jen je alespoň vidět do kraje kolem a tak, když
už nic jinýho, může se člověk kochat těma vrškama okolo, než se zas sebere, aby
nastoupal pár metrů do kopce.
Takhle dorážíme do bočního údolí, kterým
bychom měli krátce stoupat směrem ke Girls Mountain, než se odpojíme více
vpravo k Little Girls Mountain. Tam už ale také doráží stejný opar, nebo
mlha, nebo co to vlastně je, jako včera a přináší s sebou nám již dobře
známou difůzi. Naštěstí, jsou ale skalnatý vršky kolem nás dost výrazný, že lze
hlavní směry odhadnout a dá se pokračovat. Vymotáváme se po předpolí ledovců,
které tak nějak nad náma tušíme a začínáme stoupat po úbočí Little Girls
Mountain k jejímu vrcholu. Měli bychom jít po jihovýchodním hřebínku, ale
viditelnost se tak zhoršila, že nebýt míst, kde si kamení již našlo svou cestu
ven v polích sněhu, tak netušíme, jestli jdeme nahoru nebo dolu. A takhle
když se nám daří trefit na převěj jako prase, začínáme přemýšlet, že to
otočíme. Docházíme ke skupince kamení, kde sundaváme pásy a chystáme se dolů.
To však ještě netušíme, že včerejší
vrávoravé zakončení byl jen čajíček. Víceméně až na dno toho bočního údolí se
nám daří udělat jen jakési trhané značně nejisté cosi, co vzdáleně může vypadat
jako pokusy o oblouky, ale spíše by to člověk klasifikoval snahou o první
krůčky na lyžích. Rozhodně bychom si takovéhle jízdy za rámeček nedali.
Naštěstí, tam kde ty mizerný světelný podmínky začaly, tak taky skončily a zbytek
sjezdu je už parádním svezením byť v trochu jarně pobředlým předvčerejším
sněhovým nášupu. Pak už jen balíme, sušíme, jíme a nakonec startujeme na cestu
dolů do Valdezu, čeká nás přeci večer s ohněm u Fat Mer Maid.
Oheň je teda jen jakýsi roztopený kotel,
ale teplo je, do toho tam místní umělec vyhrává na kytaru, tak je to celkem
fajn závěr pěknýho dne. Zítra nás čeká obíhání trajektu, nějakej ten nákup a
hlavně koupel, tak plni dojmů uleháme do Loly hned vedle hospody a těšíme se na
zítřejší máčení. Když to dobře půjde, v pondělí bychom měli plout do
zhruba 90 mil vzdálenýho Whittieru, kolem jedněch z nejvyšších kopců,
který tu mají, tak snad to vyjde a aj něco z nich uvidíme. A pak se
s Vámi tady samozřejmě podělíme. Takhle zatím můžete zkouknout doplňenou
galerii a příště zas z jinýho aljašskýho místa. Přeci jen jsme už i takhle
u Fat Mermaid skoro za barový židle.