A pokračujem....

     No, pravda je to už trochu déle, co jsme sem něco připíchnuli a tak je na místě podat adekvátní vysvětlení. Stojí za tím změna v autorské dvojci...už se tak stává, že se lidé scházejí a rozcházejí a tak tato změna postihla i náš blog. Leč Modrej zůstává na silnicích a přihody z cest se budou nově objevovat na nové adrese...www.coffee-garage.blogspot.com

Díky za přízeň a třeba někde na cestě, Merlin.

24.června; Pánská jízda

     Trochu opožděně sem připícháváme kratičkou zprávu z jednoho červnovýho víkendu, kdy si Modrej odbyl premiéru u našich sousedů na Slovensku.

  Celý to začalo jedním z příspěvků na internetovým fóru o vzduchem chlazených Volkswagenech: 21.-23.6. 2013 1. Aircooled Volkswagen Meeting Gazárka. Modrej na cesty připraven, na práci prakticky nic, tak proč se tam nepodívat. Verka tentokráte zůstává doma, neb ona narozdíl od Merlina něco k práci má, ale tak to aspoň kluci obhlídnou, jestli aj ženská část posádky snese víkend plnej ozubených koleček, pístů, válců a hřídelí hojně prosycen spáleným benzínem. Chvíli jsme řešili, jestli nás odtamtud nepoženou, když je Modrej chlazen vodou a navíc ještě nafťák. Ale jak kluci mailem odpověděli, začínají a tak ještě striktně nevyhraňují účast pouze vzduchem chlazeným VW, a ať přijedem, při vjezdu nám prý vypustí vodu z chladiče a budeme jejich.

     A tak si to v pekelným vedru šineme pátečním provozem ku Slovensku. Gazárka je poměrně zavedenej rekreační areál mezi písáky u obce Šaštín – Stráže, nějakých slabých 20 kilometrů od česko - slovenské hranice nedaleko hlavního tahu z Brna na Bratislavu. Modrej šlape jak hodinky a i to teplo se dá unést, hlavně že je čím cestou chladit...

    Před sedmou jsme na místě, dostáváme podrobnej program na zítřejší spanilou jízdu do nedaleké Skalice a hledáme místo na zakempení. Dále se to už nese, tak jak to asi všichni čekají. Sedí se tak porůznu kolem aut a grilů, popíjí pivko a ty naše plechovky se probírají horem dolem.

     Ale to už tu máme sobotu a v poledne se vyráží na společnou jízdu do asi třicet kilometrů vzdálené Skalice. Kromě toho, že tam mají řemeslnické slavnosti, do jejichž programu se máme zapojit jako zpestření parkováním přímo v centru dění na náměstí, je ještě navíc domluvena prohlídka historického mlýnu bratří Pilarikových. Slunko zas spolehlivě pere, ale to nikterak nevadí tomu, aby se lehce po dvanáctý dala celá kolona do pohybu. Jízda jako taková jde jen stěží popsat. Stačí si představit špalír tak třiceti postarších aut v různým stavu naleštěnosti, o hluku jejich výfuků nemluvě, jak si to tak štrádujou malebnou krajinou. S Modrým jsme se trochu krčili vzadu, abychom ten líbeznej zvuk vzduchem chlazených boxerů moc nenarušovali klapáním toho našeho srdíčka, ale o to jsme měli větší rozhled na tu parádu před námi. Ve Skalici jsme pak už jen zaparkovali a hodnou část dne strávili mezi košíkáři, kováři, řezbáři a dalšími řemeslníky, kteří se sem sjeli.

     Na třetí se však slejzáme do mlýna, který je dnes proměněn v muzeum a vyhlášen technickou památkou. Jedná se totiž o jeden z mála dochovalých elektrických mlýnů z první poloviny 20. století. Původně byl poháněn klasickým vodním kolem, ale s rozvojem elektrifikace došlo i na něj a tak se v suterénu usídlily dva elektromotory pohánějící celou tu skrumáž řemenů napříč všemi třemi patry budovy. Ujímá se nás slečna průvodkyně a pomalu procházíme všemi místnostmi až jsme na samým vršku pod půdou, na vlastním začátku procesu mletí obilí. Hodinka prohlídky utíká jak voda a už jsme zase venku. Nu, vcelku zajímavá podívaná na ty povětšinou dřevěný stroje poháněný plochými koženými řemeny až si člověk vzpomene, jak mu kdysi ve škole vyprávěli o průmyslový revoluci, parních strojích pohánějících řemeny vše, co se mohlo točit, továrnách a žárovkách.

     To jsme již ale zpátky na náměstí, poslední chvilky mezi řemeslníky a startujeme ty naše báječné stroje a s decibely z výfuků uháníme zpátky k Šaštínu. Večer znovu probíráme všechno co se kolem těch našich kár točí a tak se zas ulehá až v pokročilých hodinách.

     Třetí srazový den je už pak jen ve znamení pomalého balení a lelkování, než se člověk rozhoupe, skočí do auta a vyrazí na cestu.

     Nakonec se i my vydáváme zpátky do tej naší kotliny. A protože jsme během večerního povídání u pivka nakousli starý Masarykův okruh, kde se jezdívala Velká cena Brna, kroužíme s Modrým vzpomínkový kolečko místy, kterými projelo toliko zvučných jmen, že spočítat je, by bylo na celý další víkend. Stück, Farina, Šťastný, Sojka, Reed, Agostini, Havel.... Až do roku 1984 tudy pravidelně jezdívali v nejvyšších rychlostech, co jim stroje a jedna z posledních přírodních tratí mistrovství světa, evropského poháru a všech možných dalších šampionátů umožňovala.

  Kousek za Brnem se už vedro na dálnici dá sotva vydržet, nejvyšší čas na kamioňáckou přestávku. Zpátky do provozu se vracíme až se západem Slunce a dorážíme zbývající kousek do Lokte, kde na potemnělým parkovišti u mekáče nocujem.

    Původně se ještě na pondělí plánoval cyklovýlet po nedokončených mostech prvorepublikové dálnice západ – východ. Jenže počasí tomu už nechtělo a od časného rána zkrápí krajinu vysočiny jeden déšť za druhým. Nakonec tedy aspoň stíháme Vojslavický most, který jako jediný slouží svému původnímu poslání. Teda tak trochu. Klene se nad dnešní přehradní nádrží Švihov, spíš známou jako Želivka. Původně měl převézt dálnici pouze z jedné strany údolí na druhou, jenže to bylo na konci třicátých let a o chystané přehradě nikdo neměl ani zdání. Ta si totiž vynutila změnu trasy kvůli ochraně pitné vody a rázem byl most moc hluboko. Nakonec to vyřešila mohutná nástavba a tak nad původní mostovkou vyrostlo ještě jedno patro se současnou dálnicí. Když nic jinýho, tak je aspoň jeden z mála pamětníků původního projektu pěkně chráněn před dopadajícími kapkami deště a nabízí spektakulární místo k dnešní snídani. Jenže déšť stále neustává a ani po zbytek dne by neměl, takže z kola nic nebude, naposledy poskládat věci do Modrýho a vyrážíme rovnou za Verkou.

20.května, Čechy; Potulka na jih...

     Tak aby to nevypadalo, že jsme na Vás, naše čtenáře, zapomněli, připichujeme sem trošku opožděně první letošní zápisky. Není jich mnoho, neb jsme v okolí Nové Bystřice pobyli jen krátce, ale což.

     Pravda, že jsme do teď nezaháleli a stačili se už ledaskam podívat, sotva, co slezl sníh z hor. Ale letošní první výprava s Modrým byla až teď. A co jsme pohledávali zrovna v okolí Bystřice skoro na dohled od rybníka Osiky. Jeli jsme tam našemu známýmu pomoct s přípravou chatek na letní sezónu. Vymést okapy, trochu něco posekat, pohrabat. Zkrátka nakonec té práce ani tolik nebylo, a tak jsme možná delší dobu strávili na kolech a couráním kolem. Na víkend navíc dorazili Verčiny rodiče a sestra s malým synovcem a samozřejmě s pejskama. Tak jsme na to byli rovnou celá banda.

     Moc toho k psaní ani není, tak tu tentokráte máte od nás více z obrázků než vět.

18.října, Kanada; Finále...

     Jak jinak dnešní příspěvek můžeme nazvat, když vzniká ve výšce 37 tisíc stop nad zemí a my se spolu s ocelovým ptákem zmítáme kdesi nad Calgary a velkejma pláněma. Už je to tak. Poslední dny ve Vancouveru pomalu plynuly až nadešel čas opět zvednout kotvy a vyrazit zas o kus dál. Jenže ne tak jak jsme vyráželi v uplynulých dnech a měsících. Ne jen o pár desítek nebo stovek kilometrů na další vyhlídnutý místo v Kanadě. Tentokráte nás čeká trošku větší porce, my totiž letíme domů! Nejdříve to je teda jen takovej kousek, do Toronta. Ale pak už rovnou do Mnichova, kde jsme se skoro před rokem loučili s matičkou Evropou. Ale ať nepředbíháme, ještě Vás vezmeme s sebou na uplynulých několik dní zpátky do Vancouveru.

   Když jsme končili předchozí článek, byli jsme už nastěhovaní pod pevnou střechou a netrpělivě čekali, s kým naše věrná Lola vyjede opět do světa. V poledne doráží chlapík, o kterým už podle hlasu z telefonu víme, že nebude úplně Kanaďan jak poleno. Nejdříve ho tipujeme na jak jinak než Inda. Nakonec jsme trochu vedle, je to totiž původem Egypťan. Obchazí Lolu ze všech stran, zkoumá prasklinu na čelním skle. Moc se mu nelíbí a tak se ho snažíme ujistit, že za celou dobu, co Lolu taháme po všech kotárech, se ten pavouk ani nehl. Přichází na řadu zkušební jízda. Během posledních dní, jakoby to Lola tušila, začínají se ozývat zvuky, které jsme za celý rok neslyšeli. Po nastartování to je, jakoby někde vibroval výfuk o kastli a jak teď pár dní pršelo, trochu nám celá povrzává. Sami, jak se nám náš zájemce představil, bravurně vyráží vstříc provozu velkoměsta, až se s ním Merlin skoro trochu bojí. Od semaforu k semaforu dává motoru pěkně naložit. Brzda plyn, do toho se snaží udržovat hovor, kde jsme s ní všude byli, co jsme celý rok dělali a když to otáčíme na cestu zpátky, začínáme se bavit odkud, že to vlastně jsme. No a mile překvapil. Jakmile zaslechl, že Česká Republika, začíná vyslovovat jméno, který mu evidentně nejde přes zuby, ale rád by ho řekl. Haveslav, Haveslav...drtí drtí až to s malou dopomocí přeci jen zvládne, Václav Havel. Ten dramatik a váš národní hrdina. Chvíli pak řešíme, proč jsme nezůstali se Slovenskem pohromadě a to už přijíždíme k zpátky k hotelu. Ještě jednou Lolu obcházíme ze všech stran a pak padá od Samiho návrh na cenu. Následuje chvilka napětí, je to asi o dvěstě dolarů míň, než jsme v inzerátu napsali a to jsme během posledních pár dní klesli skoro na polovinu ceny, než se kterou jsme začínali. Ale na druhou stranu, začíná to vypadat, že Lola bude potřebovat trochu pozornosti a tak souhlasíme. Na autoplanu, kanceláři pojišťovny, vyřizujeme rovnou celý přepis a během hodinky se z nás stávají opět chodci bez vlastního povozu a bydlení. Ale tak už to chodí, Lola bude v dobrých rukou a pevně věříme, že ještě poslouží. Vždyť jsme tu s ní stačili najezdit skoro šestnáct tisíc kilometrů a i když si občas už říkala o trochu péče, nikdy nás nenechala ve štychu. Ještě drahnou chvilku si se Samim povídáme než nakonec startuje a odjíždí. A co my? Míříme zpátky na pokoj a s klidem si konečně můžeme oddychnout, že tuhle odrážku v našem seznamu máme splněnou. Přeci jen datum odletu se blíží o překot a tak už jsme začínali trochu nérvóznět, neb vidina, že Lolu vezeme do šrotu se nám nelíbila ani za mák. A co dalšího je v tom našem seznamu. Antropologické muzeum, opěvované snad ve všech zmínkách, průvodcích i letácích o Vancouveru.

   Hned po snídani tedy vyrážíme na zastávku autobusu a míříme skoro na druhej konec Vancouveru k University of British Columbia, v jejímž kampusu se muzeum nachází. Je to dobrá tři čtvrtě hodina jízdy, tak aspoň okoušíme kolorit místní hromadný dopravy. No oproti Evropě žádnou moc velkou změnu nehledejte. Snad jen, že znamení k zastavení se řidiči dává zatažením za lanko, který je natažený odpředu až dozadu podél oken. K muzeu přicházíme na minutu přesně, akorát s otevřením dveří. Nejdříve nás posílají ke skřínkám, ať si odložíme, ale pak už se neohroženě vrháme mezi exponáty, nejen z nejrůznějších koutů Kanady, převážně pocházející od prvních národů, ale i z jiných částí světa. Takže se nám stalo, že jsme z Velkýh plání od původních obyvatel Severní Ameriky skočili rovnou do podhůří Himálaje v severní Indii. A zakončili to Papuou a Novou Guineou. Exponátů tu jsou tuny. Velký množství je jich vystavených v různě velikých vitrínách a ještě snad dvakrát tolik v šuplících pod nimi, kterými se můžete prodírat jak kartotékou. Jedinou expozici, kterou jsme vynechali, byl Evropský porcelán. To už jsme tu totiž načínali asi třetí hodinu a co Vám budem povídat. Masku od Haidů ze severozápadu Britský Kolumbie, bychom tou dobou byli už schopni přiřadit klidně Kečuům.

   Ještě si procházíme přilehlý neveliký park s dvěma dlouhými domy, které jsou názornými replikami, na jejichž zdobení se podílel Bill Reid, asi nejznámější umělec prvních národů.

     A tak znovu vyrážíme na autobus, ať se trochu přiblížíme centru. Tam kromě již notoricky známé Broadway Avenue, kde se v Mecovi pokoušíme sehnat poslední kousky, co nás ještě napadly, míříme na Granville Island. Takový svérázný kousek země, hned pod mostem spojující přilehlé oblasti s vlastním centrem a mrakodrapy. Člověk tu má najednou pocit, jakoby byl úplně v jiným městě. Úzký ulice, se všude přítomnými kolejemi dávají poznat, že jsme ve světě námořníků a přístavů. Do toho svérázní lidé a aj chmurné počasí pomáhá dokreslovat tenhle zajímavej cípek hnedka vedle Downtownu.

     Jenže čas neúprosně běží a tak to bereme přes banku v centru, kde musíme zrušit účet rovnou až do Gastownu na Skytrain. Poslední typ hromadný dopravy, který nám ještě chybí k vyzkoušení.

     Ve Vancouveru zastává funkci metra a nadzemky, zrovna tak jak to znáte z americkejch filmů. Funguje už od roku 1977 a zajímavostí je, že jde o plně automatizované soupravy bez řidiče. K vlastní jízdě toho tolik nemáme, je to jak v jiným podobným dopravním prostředku, až se člověk neubrání pocitu, jakoby jel metrem.

     A už přichází opravdu poslední den spojený s konečným balením našich zavazadel. Nu, nebyl to zrovna jednoduchý úkol. Pořád to vypadá, že se nám to do těch našich spolucestujících nebude moct vlézt. Popravdě, taky že ne a tak jeden balíček končí na poště a měli bychom se s ním shledat v čase vánočním. Ale jinak to nakonec dopadá zdárně a s pomocí hotelové váhy se ujišťujeme, že jsme to nikde nepřepískli ani s hmotností a podle papírovýho metru, ani s rozměrama. Teda pokud pomineme to, že do letadla půjdeme navlečeni, jak kdyby mrzlo až praštilo. Večer nás nestačej ukolíbat ani dva shlídnutý filmy a tak když ráno o půl šestý zvoní budík, nemáme zrovna pocit dvakrát prosněné noci. Spíše to je jak po tahu. Dobalit posledních pár drobností a hurá všechno ven na recepci a čekat na taxik. Ten je tu na čas, jediný co trochu vázne, je odhlašování z hotelu, ale i to máme nakonec zdárně za sebou a jedeme.

     A tak už nám to finále pomalu vrcholí. Nejdřív jsme vystáli půlku fronty na mezinárodním terminálu, než se jdeme zeptat, jestli jsme tu správně, když ten náš let začínáme jen kouskem do Toronta. To nás posílají na vnitrostátní terminál, kde začíná ta pravá bojovka. Všichni drží nějaký papíry a my jen pasy. Naštěstí to není na škodu a pán u přepážky nám i tak vydává palubní lístky, označuje zavazadla a jde se odbavovat. S paní se nejdříve nemůžeme domluvit na poplatcích, které chtějí za naše nadměrné drobečky. Podle internetu by to mělo být sedmdesát dolarů za jedno dodatečný zavazadlo, což je u nás u jednoho krabice a u druhýho fusak s lyžema, to sedí. Jenže paní po nás chce ještě další stovku za nadváhu u krabice. To jsme ale žili v dojmu, že není v právu, protože jsme si mysleli, že druhý zavazadlo může být do 33kg a ne jen do 24. Chvíli se to snažíme vysvětlit, že i sem jsme platili, pouze za druhý zavazadla a žádný nadměrečný příplatky nebyly. Jenže to vypadá neprůchodně, tak rezignujem a platíme. Dorážíme k váze a tam začíná to pravý drámo. První dáváme lyže, o kterých si jsme takřka jistí, že jsou do limitu. Když jsme to vážili na pokoji, určitě jsme se vešli do požadovaných maximálních čtyřiadvaceti kilo. A ejhle, na monitoru svítí dvacet sedm. Kurňa, to není zrovná náš Černej Petr. Verčina krosna by měla být tak tak na hraně, až spíš za ní a ani krabice na tom není o moc líp. S obavami tedy na váhu pokládáme nejdřív Merlinovu krosnu, heuréka, prošlo, pak Verčinu krosnu, zázrak, taky prošla no a krabice nakonec taky. Tak jen co udělat s těma lyžema. Paní nám je nechává ještě jednou zvážit. Zase sedmadvacet, chce nás poslat k přepážce, abychom zaplatili za další nadváhu. Ale pak náhle otáčí, nalepuje štítek o nadváze na fusak s lyžema a s přimhouřením oka nás posílá k dalšímu odbavení. Ještě jednou děkujeme naší zachránkyni a kvapem mizíme, než to praskne nebo si to rozmyslí. Další odbavení šlo jak na drátkách, trocha čekání před startem a už jsme ve vzduchu. Pěkně si to kolíbáme nad mraky a pomalu ukrajujeme kilometr za kilometrem proti smyslu otáčení zeměkoule k domovu.

     A tak místo závěru i jako poděkování, že jste tu naší kanadskou anabázi vydrželi až sem, dáváme obrázek z mraků, kdesi nad Britskou Kolumbií.

14.října, Kanada; Vancouverská potulka

     A jsme zpátky, abychom se s Vámi opět podělili se o zážitky ze dní minulých. Po několika dnech strávených ve Vancouveru již bylo na čase zase vyrazit na nějakou výpravu. Moc jsme to dopředu neplánovali a tak jediný náš plán byl, podívat se tam, kde se nám bude líbit. North Vancouver tedy opouštíme po Marine Dr., která se poblíž Horseshoe Bay napojuje na dálnici do Whistleru.

     Ale ještě než se pustíme do zápolení s ostatními, nutno přiznat, že rychlejšími souputníky, zastavujeme v Lighthouse Parku a skoro až do západu Slunka se tu tak potulujeme po lese a pobřežních skalkách. Dokonce i ten maják, byť trochu schovanej nakonec vidíme a tak můžeme s klidem pokračovat v cestě mezi kopce. O místech, do kterých vyrážíme víme pramálo. Dalo by se říci, že vlastně jen to, co o nich mapa prozrazuje. Jak již bylo zmíněno, v Horseshoe Bay najíždíme na dálnici do Whistleru a tou naší loudavou rychlostí ukrajujeme kilometry po pobřeží Howe Sound, což je jeden z mnoha zálivů, kterými tu Pacifik nahlíží do vnitrozemí. Slunko pomalu mizí za horizontem a tak i my začínáme vymýšlet, kde bychom hlavu složili. Cestou bychom měli projíždět Britannia Beach, což by podle názvu mohlo být vcelku dobrý nocležnický místo.

      Nenechte se mýlit. Britannia Beach není žádnou pláží s paraplíčky. Je to stará hornická osada na dohled od Squamishe, kde se v devatenáctým a hlavně v dvacátým století těžila měď a to až do roku 1974. A vůbec není náhodou, že to byl ve své době nejproduktivnější důl na měď v Britské Kolumbii, takže když tu kopáči skončili, rovnou ho přeměnili na hornický muzeum. Miniaturní vozejky a lokomotivy vytáhli z podzemí na povrch, opatřili popisnejma tabulkama, takhle to udělali i se zbytkem vybavení na povrchu a bylo.

     My jsme tedy navečír pouze zaparkovali na plácku za jedním z přízemních domků, jak jsme ráno zjistili za poštou a šli spát. Obhlídku důlní památky si necháváme na ráno. Na prohlídku jako takovou se nám moc nechce, tak aspoň obcházíme co se dá a není úplně za plotem a pak znovu vyrážíme. Jsme asi patnáct kilometrů od Squamishe a tam už se chceme zastavit v návštěvnickým centru a podívat se, kam bychom se mohli vydat.

     Zátoka tu totiž končí a místo ní se tu začínají zvedat hory všude kam se člověk podívá. Uvnitř ale moc informací k naším cílům nenacházíme a tak se už už chystáme hledat místečko, kde se usadíme s počítači a využijeme volnýho připojení na internet, když slyšíme z jednoho kouta chodby češtinu. Ne, že bychom se chtěli nějak družit, ale je to naším směrem. No a koho tam na lavičce nevidíme. Sedí tam Janek, kamarád z Čech, ke kterýmu se v minutě připojuje ještě Markéta, se kterou kdysi Merlin dělal v lanovým centru. Tak to je další slušná náhoda. Dobrou třičtvrtě hodinu kecáme o cestách, o Kanadě, o tom jak se tu potloukaj, kdy letěj a tak. Zimu strávili v Revelstoku a od tý doby se jen tak toulaj. Na jaře byli chvíli na Vancouver Islandu, odkud je déšť vyhnal do Států a z nich se na konci srpna vrátili zpátky do Kanady. Teď ještě vyrážejí na pár dní na Havaii lítat na paraglidech a do Čech by se měli vracet asi čtrnáct dní po nás. Dostáváme od nich pár rad, jak to chodí ve Squamishi se spaním, s vodou, se sprchama a mimo to ještě tip na japonskou restauraci se sushi. Tu zkoušíme v zápětí a můžeme jen doporučit. Na půl to bylo jak sedět přímo u někoho v kuchyni. Ta totiž byla hned za objednávacím pultem a tak mohl člověk klidně koukat majitelům pomalu přes rameno, jak mu to tam rolujou. A výsledek opravdu stál za to. Pak už jen krátká zastávka v obchodě a vyrážíme. Ještě teď na večer se totiž přesouváme o pár kilometrů dál na parkoviště pod kopci, odkud zítra vyrazíme ke Garibaldi Lake. Podle internetu je to poměrně oblíbenej trail, tak si to hodláme trochu nátahnout a snad to nebude vše jen po dálnicích jak v Mt. Robson Parku na jaře.

     Nejdříve nás hned po ránu čeká trochu toho stoupání lesem a tak ani nevadí, že se Slunko ještě schovává a do údolí moc nenahlíží. Naštěstí není stoupání tak zničující jak v Kaskádách a tak se jde jedna radost. Podle občasnejch kilometrovníků se dozvídáme, že to dělá zhruba sto výškovejch metrů na kilometr. První zastávkou je skalní vyhlídka, kde poprvé vidíme do údolí jehož úbočím stoupáme. Co je však v tu chvíli zajímavější, jak místní veverky pokouší svou bázlivost a ve snaze zjistit, zda náhodou s náma nepřišlo i něco k snědku, pouští se blíž a blíž až jedna dokonce Verce přeběhla po noze a druhá Merlinovi zkoumala objektiv.

     Vyhlídka se jmenovala „Barier lookout“ a tak nepřekvapí, že kousek za ní bylo jezero, jak jinak než Barrier Lake. U něj také narážíme na první známky pomalu přicházející zimy. Jeho břeh byl posetý starejma šlápotama plnejma zmrzlých krystalků vody. A tak nám to chvilku chroupá pod nohama, než se zase dostáváme na lesní pěšinu. Naštěstí to vypadá, že se dnešní předpověď počasí moc nevydařila a když dorážíme na břeh Garibaldi Lake na nebi není ani mráčku, ačkoli mělo být zataženo. Lola odpočívá nějakých devět set metrů pod námi, tak je čas taky něco sníst. To se dostáváme do spárů dalších místňáků. Tentokráte veverky vystřídali nějací bíločerní letci a zkouší se nám zakousnout do housky i z letu. Daří se to teda pouze jednomu, když zrovna Merlin zkouší druhýho vyfotit.

     Ale zpátky na nohy, čeká nás ještě pěknej kousek. Podle mapy jsme si usmysleli, že dojdeme až na Panorama Ridge, což je dalších pět set výškových metrů na sedmi kilometrech. Pomalu se z lesů dostáváme na alpinský louky a na závěr i mezi kamení a pomalu mizící ledovce z okolních údolí. Tady nutno souhlasit se všemi, co se sem opakovaně vydávají, že sem se vrátit rozhodně stojí za to. A vidina zimního výletu na lyžích, rozhodně ne nezajímavá myšlenka.

     Na samotný Panorama Ridge se nakonec nedostáváme a na led zmrzlé firnové pole nás otáčí doslova pár metrů od vrcholu. No, nevadí. I tak jsme už dost vysoko, abychom viděli do okolních údolí a hor táhnoucích se až k obzoru. Moc dlouho se nezdržujem, pár obrázků a dáváme se na cestu zpátky. Kousek to ještě je a Slunko si to už pomalu míří k obzoru, tak ať úplně nezatmíme uprostřed lesů.

     Tomu jsme se stejně nevyhnuli a posledních šest kilometrů, od Barrier Lookoutu, kde jsme se ještě jednou zastavili na fotku, dávame skoro potmě. Skoro...na závěrečný tři už vytahujeme čelovky, ať se tu na dohled od Loly ještě nepřerazíme.

     Ale i ty nakonec zdárně dobíháme a ještě než zalehneme přejíždíme zpátky na okraj Squamishe, kde u Walmartu tradičně kempujeme.

     Ráno si trochu dáváme se vstáváním na čas. Přeci jen včerejších třicet pět kilometrů dalo zabrat a tak i první kroky po ulici vypadají trochu směšně. Popravdě nemáme kam spěchat. Čeká nás pouze přesun zpátky do Vancouveru, kdy bychom se měli znovu setkat s Martinou a Gatym než definitivně odletěj do Čech. A tak ten loudavej den pokračuje až do večera, který trávíme jak jinak než na sushi a vyprávěním o Kubě, kam si ti dva na týden před odletem odskočili.

     Další den nás čekalo zas trochu poletování po městě. Ráno do banky v centru Vancouveru a zase zpátky do North Vancouveru, kde opět bydlíme v naší oblíbený ulici.

     Nazítří ráno už ale zase vyrážíme. Ne teda na kdoví jaký výlet, ale aspoň tak. Musíme si vyzvednout uschované věci ve Fort Langley. Taky musíme vrátit ty vypůjčené z Apexu a přitom rovnou pozdravíme Merva a Merylin, „starouše“, se kterými jsme pracovali v zimě na horách. Jak jsme již někdy dříve psali, firma co provozuje v zimě hotel v Apexu, v létě spravuje kemp ve Fort Langley a tak tu byli i tihle dva. Ač se to na mapě nezdá, je to celkem štreka a navíc přes město, kde semafory zelenou vlnu moc neznají a tak nám to se všemi zastávkami zabere velkou část dne. Cestou tedy ještě zvládáme zamluvit bydlení na posledních pár dní před odletem a několikrát zkontrolovat mail, jestli se nám už někdo konečně neozval na naše vozidlo. Od tý doby, co je Lola na prodej se sice několik zájemců přihlásilo, ale u toho to zatím vždy skončilo a tak stále někoho sháníme, kdo by ji vzal na další kolečko po Kanadě. Zdárně dorážíme do Fort Langley a parkujeme na nám již dobře známým parkovišti u vody. Je vidět, že Den díkuvzdání, který se zrovna slaví je opravdu svátkem a tak je všude fůra lidí a obytek. Ne jako, když jsme tu byli naposledy a vypadalo to spíš jako když všichni odtud utekli. O tom jak nás naši „kanadský prarodiče“ přijali, když jsme se jim bez povšimnutí ocitli za zády a poklepali na rameno asi ani psát nemusíme. Hned se vyptávali jak jsme se měli, co jsme dělali, co naše auto a tak. No, znáte to, jako když se po půlroce ukážete u babičky a dědy. Měli ještě dost práce, protože se motali zrovna kolem krocana, který se tu servíroval kempovým hostům, tak se domlouváme, že se tu ještě zítra ukážeme a určitě za nimi zastavíme. V Lole si pak chystáme naši verzi sváteční večeře, takovej pokus, těstoviny s opečenou klobásou a frčíme na parkoviště u Mekáče v Langley, abychom byli na příjmu. Pokus s večeří se daří, jen ti, byť i potencionální kupci se zrovna nehrnou.

     Ráno ještě jednou prověřujeme schránku bez zásilky a vyrážíme znovu do kempu. Nejen pro ty naše věci a na návštěvu, ale také se podívat do vlastního městečka, které kdysi soupeřilo o post hlavního města Britské Kolumbie. To tu ale ještě kypěl obchod s kožešinami a zemědělskými produkty pod taktovkou Hudson Bay Company. Jakmile, ale toto dění začalo slábnout, slábl i zájem ustavit z tohoto střediska hlavní město až zbyla jen památka v pobobě staré pevnosti a podtitulku na cedulích, že tady se začala psát historie Britské Kolumbie. Hlavním městem byla nakonec ustavena Victorie na Vancouver Islandu a z místní pevnosti, kde původní stojí již jen jedna budova, udělali muzeum s připomínkou starých časů. Zaplať pánbů. Fort Langley si tak zachovalo svůj maloměstskej kolorit včetně malebnejch krámků na těch pár ulicích, co čítá. A po Frazer River, důležité dopravní tepně, která je prvopočátkem vzniku týhle osady, se dnes proháněj osmiveslice z místního veslařskýho klubu, místo výletních parníků s hordou turistů, kdyby tu byla bývala vyrostla hlavní metropole Britský Kolumbie.

     V kempu akorát navazujeme nit, kde jsme včera přestali a navíc ještě do debatního kroužku přibíráme Shannon, manažerku hotelu z Apexu a Terry, se kterou jsme se též viděli v zimě. Nakonec stěhujeme věci z kanceláře zpátky do Loly a kolemjdoucí strašíme našim fusakem s lyžema, že zima je už za dveřmi. Ale, tak jako už několikrát, poslední stisky rukou a obětí a zase na cestě. Ne teda zrovna daleko, do Langley na vyzkoušené parkoviště u mekáče. A zase nic...

   Další den je ve znamení návratu do velkýho města. Trochu nakupování a když navečír zastavujeme v New Westminsteru, kde plánujeme na známým walmartovským parkovišti přespat, zjišťujeme, že nás čekají poslední dva dny s vyhlídkou hezkýho počasí. Přehodnocujeme plán, ještě teď přejíždíme do North Vancouveru na ověřenou adresu a zítra bude v plánu Stanley Park. Asi nejznámější park ve Vancouveru. Znovu se tak ocitáme na ulici mezi svejma a alou na kutě.

     Ráno nás ale vítá šedivou oblohou a jak se v následujících hodinách přesvědčujeme, bude to tak nejspíš celý den. Nedá se nic dělat, lepší než sedět na místě a vyrážíme na Seabus. V pár minutách jsme v samým centru Vancouveru a podél vody si to míříme do parku. Ten nese jméno stejnýho člověka jako známej Stenleyův pohár v NHL a je proslaven hned z několika důvodů. Když uvidíte fotku z Vancouveru s totemy, nejspíše bude pocházet odtamtud. Taky obrázky s Cedry a Douglaskami budou z lesa na území parku. A pravděpodobně i pohled na Lions Gate, visutej most mezi Vancouverem a jeho severním a zápádním předměstním bude odsud. Co je však asi nejužitečnějším na celým parku je to, že jste v pár minutách z centra uprostřed lesa a tak tu většina lidí tráví volný chvilky uprostřed jinak vytížených dní. Je tu mnoho možností jak si to zpestřit od golfu až po vyasfaltovanej chodník po pobřeží, po kterým celý park můžete obejít anebo třeba objet na kole. Deset kilometrů není moc, ale na obědovou pauzu stačí, ne. A tak se po týhle promenádě vydáváme taky. U totemů zažíváme japonskej školní zájezd a další horda lidí nám spolehlivě utváří dojem, kterej je na hony vzdálenej naší romantický představě o totemových sloupech rozesetých na okraji lesa sotva pár kroků od vod oceánu.

     Za to, proplouvající zaoceánský nákladní kolosy pod Lions Gate nám berou dech. Jen si to tak pomalu prohučí kolem a jsou uvnitř Burrand Inlet, zátoky, ve které je chráněn vancouverský přístav od nehostinných podmínek okolního pobřeží.

     Kousek za mostem zjišťujeme, že nás plánek trochu vodí za nos a nepodařilo se nám trefit na pěšinu po útesech. Vracet se teda nebudeme a tak pokračujeme po „Sea wall“, jak se té asfaltové promenádě přezdívá, pod nimi. Popravdě to ani tak moc útesy nejsou. Nakonec si to zkracujeme po jedné z mnoha pěšin přes les a už jsme u Lost Lagoon, kolem které jsme se procházeli loni, těsně než jsme si šli vyzvednout nám ještě tenkrát skoro neznámou Lolu. Tam se vracíme k jachtařským a kdoví jakým ještě přístavům a o podél nich zpátky do centra. Poslední zastavení u terminálu hydroplánů a hurá na Seabus.

     Druhý den jsme se takhle podívali do okolí ke Capilano Lake. Počasí pokračovalo ve svý zamračený náladě a navíc to zas tak nic moc světobornýho nebylo. Vypadá to, že přichází nefalšovanej podzim se všema svýma manýrama. Zalejzáme tedy do tepla knihovny a využíváme plnými doušky posezení v křesílkách a volný připojení na internet.

     A tak se také stává, že takhle lážo plážo načínáme poslední pomyslnou plechovku našeho putování po Kanadě a je tu finální kousek. Přišel totiž čas velkého stěhování a opět míříme z klidu North Vancouveru do centra dění, do vlastního Vancouveru. Původně jsme tedy plánovali, že touhle dobou už bude Lola téměř prodaná a tak posledních pár nocí strávíme chtě nechtě v hotelu, když už bude ukrajovat kilometry s dalšími majiteli. Ale zájemci to zatím vidí jinak a tak ji tu máme stále v našem opatrovnictví. No a na druhou stranu se v tomhle psím počasí bude hodit trochu větší přístřeší na balení všeho toho našeho harampádí, které jsme tu stačili nastřádat. Však včera chlapec na recepci jen koukal, když jsme postupně kolem pronášeli naší cestovní krabici, krosny, další krabice a zakončili to fusakem s lyžema. Popravdě byl toho plnej pokoj a i nás to trochu zaskočilo. A tak zbytek odpoledne trávíme prvním zběžným balením, toho co už určitě nebude potřeba, rozdělováním, co kam, znovu balením až to do určitý míry máme trochu roztříděné. Za okny padaj k zemi provazy vody a tak ani nevadí, že jsme zavřený mezi čtyřma stěnama. Večer zkoušíme vietnamskou restauraci naproti a bohužel to výhra teda není. Bylo to trochu studený, maso trochu neidentifikovatelný, nu nemůže být posvícení každý den.

     Ráno nás nevítá jinak, než dalšími kapkami deště. Nedá se ale nic dělat. Posledních pár dní máme naplánovaný místa v centru, která jsme ještě nestihli, tak vyrážíme směr Commercial Drive. Je to taková normální ulice víceméně plná obchodů. Ale to jaká atmosféra na ní panuje, ji dělá zajímavou. Většinou to jsou takový vetešniství, nebo alespoň první dojem takový budí a do toho malebný kavárničky, nejedna v italských národních barvách a taky že italštinu tu a tam slyšíte. Chvíli se tam tak potloukáme než se zas vydáváme na cestu zpátky. Bereme to ještě přes potraviny a zbytek dne trávíme vyřizováním mailů a esemesek kvůli Lole. Zítra dopoledne by se na ni měli přijít podívat, tak snad už to klapne a znovu vyrazí na cesty a my do dalšího objevování Downtownu.