2. května, Aljaška; Po zatokopecké stezce

     Nakonec jsme v Toku přesídlili z pomalu zavírající knihovny k Fast Edymu. Tam totiž měli také internet, a tak jsme spojili příjemné s užitečným a dali si pořádnýho americkýho burgera. Byl toho kopec, takže jsme během jídla stačili dodělat resty na blogu. Pak už jen dotankování a slavnostní opuštění Alaska Highway na Milepostu 1314., tedy na originální třináctistýčtrnáctý míli. Ten zbytek do Delta Junction a Fairbanks projedeme v protisměru až budeme na cestě zpátky do Kanady.

     Stáčíme tedy kola naší Loly v devadesáti stupňovým úhlu k jihu a frčíme po Tok Cut-of, Glenn’s Highway, ke městu Gennalen a kousek za něj do Copper Center. Je to ještě nějakých dvě stě kilometrů, ale po celkem slušný silnici, tak to utíká jako na drátkách. Až před Glennalenem se dali do opravování a tak asfaltovej povrch občas vystřídá štěrková roleta, až se v Lole rozdrnčí i ten poslední šroubek. První jsme, nevědouce podmínek, projeli asi padesátkou. Od další jsme vždy zvolnili tak na dvacet a pomaloučku polehoučku se ploužíme ke konci.
     A proč právě Copper Center? Je tam totiž hlavní náštěvnický centrum od Wrangell – St. Elias National Park, do kterýho bychom se chtěli podívat. Jsou to ty krásný a vysoký kopce, pod kterými jsme jeli v Kluane National Park, těsně než jsme překročili kanadsko-aljašskou hranici. Zastavujeme přímo na malým plácku před bránou do centra a alou na kutě.

     Ráno frčíme do visitor centra a vyzvídáme jak nejlíp se dostat do těch stále ještě zasněženejch hor na obzoru. Ale z odpovědí moc nadšení nejsme. Jednak je to ještě celkem daleko, což tak nějak víme z map. Ale horší je to, že silnice do centra McCarthy, kam bychom se museli dostat, není asfaltka, ale štěrková cesta. Vyzvídáme jak vypadá teď a prý by měla jet projet, protože v McCarthy normálně celoročně žijí lidé, ale nejsou si už tak jisti, že by šla projet s naším vozítkem, když nemáme 4x4 a přeci jen to je šedesát mil od jakékoli civilizace. Bohužel tedy tuhle variantu výletu balíme a vymýšlíme co dál. Do Thompson Passu, místní mekky freerideovýho lyžování je to sto čtyřicet kilometrů, takže to je jedna možnost, anebo vymyslet něco cestou. Necháváme to na tom druhým a pomalu vyrážíme. Ještě v informačním centru doplňujeme vodu a jedeme.

     Vůbec nám to nedává a stále koukáme doleva na ty krásný kopce na obzoru. Cestou se dostáváme do blízkosti ropovodu, tak u týhle dopravní tepny na chvilku zastavujeme. Vede z Prudhoe Bay na severu Aljašky do Valdezu, přístavu na jihu. Celkově měří osm set mil a stavěl se v letech 1974 – 1977. Je to celkem kolos a když si člověk uvědomí, že tím proteče 1,5 millionu barelů ropy denně, pěknej výkon.

     Kousek od ropovodu mají ještě jednu poštovní zvláštnost, tak nám to nedává a zvěčňujeme ji.

     A zase nasedáme do Loly a frčíme dál. Údolí kolem nás se ale již začíná zužovat i sníh sahá téměř na naši úroveň. Tak nás napadá, že bychom mohli na nějaký vršek vyšlápnout na lyžích víceméně od silnice. Chvíli si  vyvracíme krky než nacházíme přímo naproti rozšířenému plácku pěknej vršek, tak akorát pro nás. Zastavujeme a ještě než se rozsedíme k večerní kafíčkový seanci, balíme si batohy ať zítra můžeme vyrazit skoro z postele.

     Nejdramatičtější část máme hned na začátku, a to překonání řeky, co teče přímo vedle silnice. Naštěstí jsme už večer našli nedaleko padlý strom přes vodu, tak by to nemusel být takový zádrhel. Ani není, i když bez batohu s lyžema na zádech a v teniskách to byla trochu jiná hračka. Ale jsme na druhé straně, tak nasazujeme lyže a mezi stromy si razíme cestu vlastně rovnou za nosem směrem k našemu kopci. Nejdříve mezi stromy, pak keři a různým takovým mlázím až jsme konečně na vytoužených otevřených pláních. Trochu se i terén mění a tak už nestačí jít pouze nahoru a začínáme traverzovat. Chvíli na té, chvíli na té straně kopce. Až závěrečný hřebínek pálíme rovnou až k vrcholovýmu ostrůvku kamení. Tam zjišťujeme, že to je pouze předvrchol, ale pokračovat o těch pár metrů výš už nebudeme. Museli bychom buď stejnou cestou dolů anebo sjet na jinou stranu našeho údolí a pak dole v tom mlází najít cestu zpátky. To se nám moc nechce a tak za vrchol bereme předvrcholem a po chvíli frčíme dolů.

     Sjezd bílým kotýlkem je nepopsatelný, ale prodírání se mlázím a figury, které občas předvádíme v pokusech o oblouky mezi keři a později mezi stromy... Upřímně, jsme rádi když v pořádku dorážíme na dno údolí a přes již známou bobří hráz se dostáváme k našemu stromu a znovu přes řeku.

     Na našem plácku ještě přespáváme, ale po ránu budíme i Lolu a vyrážíme do Valdezu. Chceme pozjišťovat co nejvíce informací o Thompson Passu, abychom sem mohli vyrazit znovu na čerchmantský prkýnka. Cestou ho přejíždíme a tak se naše touha tady svést ještě zvětšuje. Koukáme jen co nám mraky a mlha dovolí a nestačíme si vymýšlet, kam všude bychom rádi nakreslili alespoň pár oblouků. Ve Valdezu jsme se také zastavili v hospůdce na internet, tak z něj právě píšeme. A další příspěvek bude možná také ještě odsud, to jak se nám podaří tady zaseknout s našima prkýnkama.