Naposledy jsme slibovali, že budeme někde v lesích, zatím co budete čekat na naše další psaní. No a taky, že jo. Fort Nelson opouštíme s plánem dojet až někam k Muncho Lake. A tak se noříme do lesa a kilometry pomalu naskakují.
Ale abychom to neměli tak jednoduchý, máme
v cestě nejvyšší bod celé Alaska Highway, historickou míli 392 u Summit
Lake v nadmořský 1295 výšce m n.m.
Popravdě, kousek za Fort Nelson se lesy trochu rozestoupily a udělaly místo
právě kopcům. Lola statečně šplhala serpentinama a nebýt mlhy a sněžení, tak
jsme i něco viděli. Leč vidět opravdu moc nebylo a když jsme dorazili na vrchol
stoupání, nechali jsme se zviklat vlastními dojmy, že už výš to přeci být
nemůže a mysleli si, že už jsme právě v tom nejvyšším místě celé silnice.
A tak sjíždíme na odpočívadlo a když místo slavnostní cedule o nejvyšším bodu
nacházíme pouze tabulku pro kamioňáky, že si mají zkontrolovat brzdy, že dál je
čeká dlouhé klesání, trochu jsme znejistili. Lovíme tedy v letácích a ty
nás ujišťují, že to jde ještě výš a opravdový vrchol tedy ještě přijde. To jsme
tedy zvědavi, najíždíme zpátky na silnici a pouštíme se serpentinami dolů. Ze
zasněžených kopců se opět dostáváme do lesů a tak zas upadáme do té zvláštní
lesní nálady. Jenže zdání klame a tak jsme se ani nenadáli a je tu opravdu
nejvyšší bod dne a tedy i celé Alaska Highway. Pravda, že jsme se
z obestoupení stromů vymanili a už nějakou chvíli uháněli mezi kamenitými
stráněmi, ale žádné výrazné stoupání jako před tím, tak nás ani nenapadlo, že
by se schylovalo k takové vrchařské prémii. Samozřejmě jsme odpočívadlo,
již s tou správnou historickou mílí, přejeli a museli jsme si trochu
couvnout. Ono totiž u každý míle je deska s popiskem, proč právě ten který
kůlek je důležitý. Ale horší to je s jejich značením u silnice a tak se
Vám často stane, že míjíte odpočívadlo s patníkem a všimnete si toho, až
když tam ten černobílej klacek zahlídnete ve Vaší úrovni. Nějaký cedulky, jako,
že se blíží nejvyšší bod cesty nebo tak rozhodně nečekejte. Vše je však zachráněno,
fotíme Lolu s patníkem a pokračujeme. Za pěkného počasí se dá od Summit
Lake vyrazit do kopců na špacír, ale na to dnes moc pomyšlení není. Sněží,
v nižších místech prší, popravdě, ani za volantem to není žádná zábava.
A tak zas kilometry mlčky naskakují a náš čtyřkolový domeček ukrajuje pravidelnou dávku kilometrů, kterých nás ještě pěkná řádka čeká. Z nejvyššího bodu se pomalu vracíme na průměrnou nadmořskou výšku a směřujeme k Muncho Lake.
Jenže ještě než se přiblížíme dnešní
postupový tankovací stanici u Toad River, naskytne se nám parádní podívaná.
Začne to úplně nevinně cedulí ovce na silnici. A po pár zatáčkách opravdu
narážíme na několik horských koz, které se motají po vozovce a cosi vyžírají
nebo vylizují z puklin v asfaltu. A tak jim chvilku děláme společnost
a samozřejmě je zvěčňujeme do foťáku. Rozjíždíme se a než se nadějeme
zastavujeme podruhé. Ale tentokráte ne kvůli kozám, ale sobům. Zabývají se tou
samou činností jako kozy a projíždějících aut si pramálo hledí. A tak zase
chvíli zakoušíme jejich tempo a pokoušíme se je nějak hezky vyfotit.
Ale je
na čase pokračovat a tak putuje foťák zpátky do brašny a Lola uhání k Toad
River. Tankování probíhá podle již zažitého schématu. Zajet ke stojanu,
dotankovat tak nějak do plna a zaplatit. Takhle je to i u nás, tak si možná
říkáte, proč Vám to tu popisujeme. Ale ono to je právě jinde v Kanadě
trochu jinak. Normálně u pumpy vystoupíte z auta a nejprve zajdete na kasu
zaplatit dopředu vymyšlené množství paliva a pak se teprve začne čerpat. Ještě
jsme nezjistili, co pak člověk dělá, když má velký voči, zaplatí si za 30 litrů
a vejde se jen 25. Ale vzhledem jak tu fungují s platebními kartami, tak
to asi taky velký problém nebude.
U Toad River koukáme, že paralelně se
silnicí vede i vyštěrkovaná přistávací dráha a tak si uvědomujeme, že ty
vzdálenosti tady asi budou přeci jen snesitelnější letadlem než autem. Neuplyne
však už moc kilometrů, lesy se rozestoupí a jsme u jižního okraje Muncho Lake a
první co nás vítá je další letiště hned vedle silnice u první z několika
možností ubytování v provinciálním parku Muncho Lake. Zastavujeme a děláme
Lole památeční fotku s érem. Tady to vypadá, že se s tím moc párat
nebudou a soudě podle délky srovnaný plochy vedle silnice, to asi berou při
vzletu i při přistání taky kousek po silnici.
Délka jezera nejlépe vynikne, když si
člověk myslí, že už bude na konci za každou zatáčkou, která se před ním vynoří
během jízdy po úzké asfaltce těsně podél břehu. A za to každou zatáčkou
následuje další a další a sem tam se to prolne rovinkou s rozhledem jak
jinak než na hladinu jezera na jedné straně a suťoviště na druhé. Ale aspoň
trochu příjemná změna z nekonečných lesů. No a tady právě někde mezi
zatáčkami potkáváme pro dnešek poslední zvířátko. Patrně opět nějaká koza, ale
soudě podle odlišného tvaru rohů, asi nějaký jiný druh od těch předešlých. Pár
obrázků na památku a alou na posledních pár kilometrů.
Zastavujeme v těsném sousedství
Northern Rockies lodge a ukrýváme Lolu mezi stromky přímo pár metrů od ještě
stále zamrzlé hladiny jezera.
A tak jako již po několikáté, ráno krátká
snídaně, tentokráte pouze čaj, kontrola a dolití oleje a vyrážíme. Nejdříve nás
čeká jen asi šedesát kilometrů k Liard Hot Springs. Horkým pramenům, které
již využívali vojáci a dělníci pracující na stavbě Alaska Highway a dnes patří
mezi povinné zastávky na trase. Ještě není sezona a tak nás vítá prázdné
parkoviště, pouze s baráčkem z Aljašky a ještě asi dvěma dalšími
auty. Baráček je pitoreskní vozidlo postavené na základě Mitsubishi Musso, což
je velikostně jak avie možná o chlup menší, a na podvozku s kabinou je
jako obytná nástavba postavená parádní chajda. Už jsme je během cesty
z Dawson Creeku potkali a tak teď napravujeme resty, fotíme tuhle
opravdovou pojízdnou chaloupku na parkovišti a pak už pádíme do vody. Přeci jen
se už těšíme až ze sebe trochu té špíny posledních dní spláchneme. Nejdříve to
zkoušíme z té nejteplejší strany a poté co ihned po namočení vytahujeme
málem spálený chodidla, neb voda má až čtyřicet stupňů, volíme ústup a jdeme
osvědčeným směrem z nejstudenějšího a postupně se těmahle přírodníma
bazénama posouváme do teplejších a teplejších míst. Nakonec tam trávíme asi tak
čtyřicet minut a vracíme se na parkoviště, kde nás v Lole čeká jogurt
k trochu pozdní snídani. A ač to bylo spíš jen odmočení, člověk si hned
připadá čistší a s chutí se dáváme do další cesty.
Neujedeme ale ani deset kilometrů a znovu zastavujeme. Na vině jsou
totiž jak jinak než zvířátka podél silnice. Ale tentokráte ne jen tak
ledasjaká. Ale přímo jedny z největších, které zde můžeme potkat, bizoni.
Na severní hranice Britské Kolumbie s Yukonem se vyskytují největší volně
žijící stáda bizonů a my máme to štěstí, že zrovna potkáváme jedny z nich.
Běloši na přelomu devatenáctého a dvacátého století bizony téměř vyhubili a tak
je teď pěkné vidět, že se tyhle majestátní zvířata zase vracejí do volné
přírody a daří se jim. Nejdříve pozorujeme páreček přímo u silnice a pak se nám
ještě daří vidět celé stádo kousek stranou. Zkoušíme se k nim dostat co
nejblíže, ale jakmile si někteří všimnou šrumotu mezi stromy a zneklidní,
vzdáváme ambice na lepší místo pozorování a vyklízíme pole. Přeci jen oni jsou
tu doma a my jen na návštěvě a tak je nebudeme rušit zrovna při obědě. Vracíme
se k autu a pokračujeme dál. Nakonec ještě potkáváme menší stádo polehávat
přímo u silnice a jednoho samotáře o kousek dál.
Kilometry pěkně naskakují a tak se po
chvíli stane, že opouštíme teritorium Britské Kolumbie a vstupujeme na území
bájného Yukonu. Když se to slovo vysloví, všichni si hned představí Jacka
Londona, zlatou horečku na Klondiku a tak jsme zvědavi jak se liší realita od
těchhle mýtických výjevů. Nejdříve se motáme po hranici a chvíli jsme na jedné
straně a chvíli na druhé. Nakonec ji překročíme sedmkrát než jsme definitivně
na území Yukonu a prvním místem, které bychom měli navštívit je Watson Lake.
Dnes žije na území Yukonu, který je
rozlohou větší než celé britské souostroví, pouze 34 tisíc obyvatel,
z toho 26 tisíc v hlavním městě, Whitehorse. Watson Lake, naše první
zastávka na dotankování a protažení, je druhým největším městem a tak jsme pak
trošku zaskočeni realitou, když do něj přijíždíme. Je to totiž vlastně jen pár
baráků podél silnice, asi dvě nebo tři křižovatky a nebýt známého lesu cedulí,
tak vlastně ani na nic jiného než pár benzinek nenarazíte. Ovšem co ho
proslavilo je už zmíněný les cedulí. S tradicí, kdy projíždějící tuláci
zanechávají v samotném centru na dřevěných kůlech památeční cedulky, že tu
také byli, začal během stavby Alaska Highway Carl K. Lindley, kterému se stýskalo
po vzdáleném domově. Vyrobil tedy směrovku, kterou zapíchl uprostřed „města“ a
dlouho netrvalo a následovali ho další. Dnes je zde zhruba 72 tisíc poznávaček,
dopravních značek a vlastnoručně vyrobených cedulí a každým rokem jich přibývá
asi tak dva tisíce. Naše cedulka se zatím rodí a tak bychom ji tu chtěli cestou
zpátky také nechat, ale to ještě chvilku trvat bude. Procházíme tedy mezí kůly
s nejroztodivnějšími nápisy a tvary, sem tam zahlídneme i českou vlaječku
a po chvilce se vracíme k Lole. Je ještě poměrně brzo, tak nás čeká pár
dalších kilometrů.
Nakonec zastavujeme asi o stodvacet kiláků u
postupové stanice The Continental Divide a vedle čerstvě protažené závěje
necháváme našeho šestiválcového draka do rána odpočinout zatímco se chumláme do
spacáků v jeho útrobách. Ráno pak ještě před pokračováním přichází ke
slovu po nějakém čase i košťátko a ometáme nově připadnuté dva centimetry
z kapoty, než dolijeme olej před cestou.
Tepla ale není nazbyt, a tak nejjednodušší
cesta jak ho vyrobit je vydat se dál. Dnes nás čeká zhruba tři sta kilometrů do
hlavního města Whitehorse a tak jsme po včerejší návštěvě Watson Lake upřímně
zvědaví jak bude vypadat. Cestou tankujeme u Teslin Lake, jak jinak než
obrovského a krásného jezera. Zastavujeme se i u informačního střediska lidí
kultury Tlingit, původních obyvatel na březích jezera, kterým spojení
s ostatní civilizací přinesla právě až stavba Alaska Highway. Je zavřeno,
tak alespoň venku obdivujeme řadu totemů a chvíli se bavíme pozorováním
veverky, která se před námi tak jako na oko schovává, ale jinak je zvědavější
než vesnická babka.
Dorážíme
posledních asi sto osmdesát kilometrů a už sjíždíme k centru Whitehorse.
Než však stihneme zahlédnout legendární kolesový parník Klondike, který
zajišťoval přepravu lidí a materiálu mezi Whitehorsem a Dawson City, dvěma
ikonami zlaté horečky, zmerčí nás místní policajt a v tu ránu je
z protisměru za náma a s majákama ukazuje ať sjedeme ke kraji.
Zastavujeme a čekáme, co se bude dít. Nejdříve se vyptává odkud jsme, kam
jedeme, jestli je Lola naše a tak. Je v pohodě až to skoro vypadá, že se
ptá víc ze zvědavosti, než že by tím něco sledoval. Nakonec nám vysvětluje, že
dostal hlášení o naší jízdě, že si někdo stěžoval, že chvíli jedeme rychle a
chvíli pomalu, tak jestli prý nepopíjíme během cesty. Samozřejmě, že ne, jen to
Lole do kopců tak neupaluje a z kopce to pak dohání. Chlapík je však
rozumnej a více méně vypadá, že chápe jak se věci mají. Radši se ještě jednou
ptá, jestli opravdu nepopíjíme a nakonec nás se slovy, že mu stejně jako
opíjející se dvojka nepřipadáme, pouští abychom dojeli ty dva poslední
kilometry k centru města.
Whitehorse nás mile překvapuje. Není
nikterak velký, teda střed, v okolí roztroušené skupiny domků zabírají
relativně velkou plochu. Ale na rozdíl od druhého největšího města, včerejšího
Watson Lake, je od prvního dojmu žijícím místem a asi nejspíše opravdu
zaslouženým centrem obrovskýho neobydlenýho Yukonu. První kroky vedou do
hostelu Beez Kneez, kde bychom chtěli přenocovat. Přeci jen sprcha by se už
hodila a tak zkoušíme tip z letáků. Ten je úspěšný, domlouváme si přespání
a pak už pádíme jen s batůžkem na zádech do centra, podívat se na všeho
všudy tři hlavní ulice, které ho tvoří a zároveň jsou i „historickým“ jádrem.
Stavujeme se v outdoorovým obchodě, kde si Verka kupuje tenký rukavice na
šmajdání na lyžích, ke kterýmu se jak doufáme, ještě dostaneme.
V potravinách dokupujeme něco k snědku a v liquer storu víno na
večer. Jenže centrum prošmajdaný za chvilku a tak se vracíme na hostel. Teda
ještě na závěr povinně fotíme S.S. Klondike, dnes asi největší atrakci ve
městě. Na závěr svého plavení mezi Whitehorse a Dawson City už fungoval pouze
jako výletní loď a nakonec ho začátkem padesátých let vyzdvihli do suchého
doku, kde byl uložen. Tam vydržel do začátku let šedesátých, kdy ho definitivně
přesunuli na nábřeží a udělali z něj pomník plavení se po řece Yukon nejen
za vidinou zlaté hroudy. O vytoužené sprše Vám toho asi moc psát nemusíme, tak
jen už poslední zmínka a to o Martinovi. Když jsme se ubytovávali, slečna
recepční se ptala, odkud že to jsme. A když slyšela odpověď, že z Čech,
tak nám představila Martina, kluka, kterej zrovna stíral podlahu
v kuchyni, že je také z Čech. Chvíli jsme pokecali, je tu jen za byt
a stravu a za nedlouho se chystá zpátky dolů do Britské Kolumbie chvíli
cestovat a pak ještě do Států. Večer jsme pak ještě pokračovali v krafání
o Kandě a Kanaďanech než jsme se kolem půl druhý definitivně dostali do
postele.
Ráno už
jen balíme našich pár švestek, stěhujeme se zpátky do Loly a po dokoupení
plynových bomb k vařiči zase vyrážíme dál divokou přírodou, jen občas
přerušenou nějakým osamělým stavením. Ani ne sto kilometrů za Whitehorse však u
krajnice vidíme stopaře. Je to jeden klučina z Francie, se kterým jsme se
potkali už včera na hostelu. Potřebuje se dostat na Aljašku, resp. potřebuje
překročit hranice, protože mu zítra mají vypršet víza. Jenže Lola je jen
dvoumístná, takže jsme pro něj místo neměli, i když bychom mu rádi pomohli. To
je ale trošku těžký, když ho pak potkáváme uprostřed ničeho. Zastavujeme a
domlouváme se, že ho vezmeme alespoň do Haines Junction. Tam se připojuje
silnice z Haines a tak by mohl mít větší šanci na někoho narazit. Je to
teď nějakých sto kilometrů cesty, tak to snad u nás na zemi přežije. Cestou
potkáváme původní most z roku 1942, který dnes je již pouze pomníkem a
doprava je svedena na, o poznání většího mladšího kolegu. Ale i tak se po něm
dá přejít, a když se navíc dočítáme, že ho postavili za pouhých 18 hodin,
v duchu smekáme.
V Haines Junction zastavujeme u zavřeného
infocentra a vymýšlíme kam bychom mohli dnes až dojet. V plánu je
Destruction Bay asi o sto kilometrů dále možná ještě kousek, tak francouzského
kamaráda bereme dál. Cesta utíká jak po másle a dokonce je i na co koukat,
protože jsme se mezi tím dostali do podhůří Kluane Range a to jsou nádherný
kopce. Celý to je příhraniční národní park, který dále pokračuje i na území
Aljašky a tam bychom pak chtěli zkusit nějakej vejšlap na pásech, když to
půjde. V Destruction Bay dotankováváme a jelikož je ještě brzo, navíc jsme
již poměrně na severu a tak polární den dělá taky svoje, dohodujeme se, že dnes
to dorazíme až do poslední vesnice na yukonské straně hranice, Beaver Creeku.
Je to ještě sto sedmdesát kilometrů a tak nám to chvíli dá, než kolem osmé
konečně zastavujeme zhruba třicet kilometrů daleko od hranic s Aljaškou,
vykládáme francouzského kolegu u motelu a sami si nacházíme místečko pro Lolu u
místního kostelíka. Trochu nám slohem připomíná spíš polární stanici, ale
nevadí, zimy si tu jistě užijí do sytosti.
Ráno je
již podle zažitýho scénáře a za nedlouho jsme už zase na cestě. Ještě
natankovat a hurá na hranice.
Tentokráte to je vše v pohodě, žádná
zelenina, ovoce, zbraně, bum bum, jak nám názorně demonstruje pohraničník,
usměvavej klučina, kterej je evidentně pobavenej otevíráním našich šoupaček,
kterým chybí venkovní klika, a ani ne za pět minut jsme na Aljašce. Do Toku to
je zhruba devadesát mil skrz pokračující krásnou divokou přírodu, kde prim
hrají jak jinak než lesy a zasněžený kopce na jihozápadě. A tak tu teď sedíme
v knihovně, abychom Vám poslali pár řádek, ještě než se pustíme dál do
vnitrozemí. Obrázky budeme doplňovat do galerie, jak jen často to půjde a
taktéž i nějaké to psaní přibude.
Žádné komentáře:
Okomentovat