Naposledy jsme se Vám ozývali z Pentictonu, kam jsme sjeli z našeho zimoviště v Apexu. Moc dlouho jsme se tam nezdrželi a po absolvování nezbytných pochůzek po úřadech a nákupech jsme vyrazili dál. V první řadě bylo potřeba obnovit platnost našich českých řidičáků. Ta je totiž omezena na půl roku, ačkoli mezinárodní podle informací v něm platí rok. To jsme se už dozvěděli ve Vancouveru a trochu nás to zaskočilo. Ale naštěstí pán v kancliku, kde jsme si dělali pojištění na auto nás uklidnil, že stačí přejet přes hranice do Států a při návratu se nám zase automaticky započne půlroční lhůta platnosti. Takže z Pentictonu jsme vyrazili přímo na jih, neb na hranice je to asi 70 kilometrů a navíc přes místa, kde bychom chtěli v létě zkusit sbírat ovoce na živobytí. Tak se cestou zpátky poptáme přímo na vyhlídnutých farmách, jak by na tom byli v létě s prací. Z Evropy jsme přeci jen zvyklý se na tyhle místa ptát dopředu, tak to chceme vyzkoušet i tady, i když nám tu všichni „garantují“, že to je zbytečný, že práce tu vždycky je. No tak uvidíme, a zkusíme s jakou při tom našem průzkumu pořídíme. To ale předbíháme, teď jsme na cestě na jih k malému městečku Oroville, hnedle za hranicema ve státě Washington.
Pateční noc ještě trávíme na kanadské straně, a to na takovým odlehlým plácku u Osoyoosu, na dohled od celnice. Jsme tu trochu atrakcí pro projíždějící auta a není hlavy, která by se za námi neotočila, když míjejí naši Lolu s čumákem namířeným do silnice.
Ráno balíme a vyrážíme na čáru. Řadíme se do fronty a jelikož před náma stojí čtyři další auta, ani dlouho nečekáme než na nás vyjde řada. Začíná to slibně, obligátní otázka jak se máme. Stejně obligatní odpověď, že dobře. A dál, jestli nevezeme nějaké ovoce, zeleninu, zbraně, alkohol, tabák…zkrátka takové ty normální otázky na hranicích. A tady vznikl zádrhel, kvůli kterému nás na poprvé obrátili a poslali zpátky do Kanady. Nejdříve nás odstavili na postranní parkoviště a vydali žlutý papír, se kterým máme dojít na přepážku. Tam se nás ten samej chlapik začal ptát na to samé. Tak jsme na sebe práskli, že tam máme navíc dvě píva, na který jsme předtím zapomněli. To už si ale bral kožený rukavice, klíčky od Loly a šel udělat prohlídku. Ty dvě přiznaný piva mu vůbec nevadili, ale naše krabice s bramborama, paprikami, rajčaty a hlavně pomeranči byl ten největší problém. Očividně nás chápe, že tohle jsme opravdu nečekali, ale bohužel verdikt byl jasný. Buď vyhodit a pokračovat, nebo nevyhodit, ale vrátit se zpátky do Kanady. Rozhodnuto bylo poměrně rychle, vrátíme se, u někoho to zkusíme schovat a při návratu ze Států si to vyzvedneme. I když jsme vlastně ani nestačili opustit Kanadu, tak následuje vstupní prohlídka od kanadské celnice, která nám potvrzuje, že amíci nemaj rádi hlavně pomeranče a zase frčíme zpátky k Osoyoosu. Po chvilce rozmejšlení zkoušíme infocentrum, jestli by se na pár hodin neujali naší krabice, do který jsme pro jistotu ještě ukryli láhev tequily, kterou jsme dostali v hotelu. Paní se na to zezačátku moc netváří, teda chápe nás, jen to vypadá, že si není jistá, jestli to pro nás může udělat. Ale nakonec asi vítězí zvědavost z exotických lidí a krabice se stěhuje do kumbálu infocentra. A my frčíme zpátky na celnici. Tam už s úsměvem odpovídáme, že žádný ovoce ani zeleninu nevezeme a začíná další obíhání papírů. Chlapik si z nás nejdříve dělá srandu, jestli mluvíme anglicky, tak nás zkouší z nejoblíbenější vánoční koledy. No, z odpovědi, že naše nejoblíbenější koleda není anglicky a tudíž mu v jeho dotazu moc nepomůže, zrovna nadšenej není. Ale zkouší to tedy s námi v angličtině. Vyplňujeme zelený kartičky a nakonec ještě po zaplacení dvaceti dolarů zjišťujeme, že ESTA, kterou jsme si vyřizovali a zaplatili za ni už dřív každej patnáct dolarů kvůli návštěvě USA je pouze pro lety a ne pro návštěvníky, kteří přijedou po zemi. Takže trochu pobaveni koledami a trochu nakrknuti ztrátou skoro šesti stovek pro nic nasedáme do Loly a konečně ukrajujeme první metry ve Spojených státech.
Míříme do Oroville, což je malý městečko na druhým konci Osoyoos lake, ve kterým, jak záhy zjišťujeme, krom pár krásných aut nic není. Nuž, co naplat, už jsme tady, tak se alespoň podíváme kolem. Parkujeme Lolu u krajnice a vydáváme se na procházku městem. Stavili jsme se v supermarketu optat, jak na tom jsou s akceptováním kanadských debitních karet, protože včerejší automatická odpověď pani v bance se nám moc nezdála, ale i tady nás ujišťují, že v pohodě. Tak si alespoň kupujeme pár koblih, chleba a pití na cestu a vyrážíme zpět k Lole. Blíží se třetí, tak bychom to chtěli do čtyř stihnout do íčka pro naší krabici, aby na nás nemusela čekat až do zítra a paní z ni neměla těžký spaní. Hranice jsou minutovou záležitostí, jen trochu udivujeme celníka, že jsme jeli jen do Oroville a hned přitakává, vždyť tam nic není… Budiž, to už taky víme, ale slepičit naše zajíždění kvůli řidičákům se nám moc nechce, tak jen přikyvujeme.
A tak je třičtvrtě na čtyři, zastavujeme před infocentrem a pádíme pro zeleninu. Paní nás hned vítá a posílá dozadu, kde na nás čeká i s popiskem pro jiné zaměstnance, že to je zelenina páru, kterej potřeboval přes čáru. Skoro jak kdybychom tam utíkali, jako nějací desperáti... To je ale pro dnešek vše, nějaké obrázky na Vás čekají v galerii a my zítra vyrážíme shánět práci na léto a pomalu se budeme vracet na sever.
Žádné komentáře:
Okomentovat