Sice jsme Vám v Dawson Creeku slibovali, že nultou míly, patník v samém centru města, který je prvním na trase k Aljašce, vyfotíme za pěkného světla a sluníčka, nepodařilo se. Celé dopoledne chvíli více, chvíli méně propršelo. A až když jsme se loučili v servise, kde dělali na Lole olej, tak se trošku vyčasilo. Leč sluníčko nevykouklo a tak jsme Dawson Creek prošmajdali s šedivou oblohou nad hlavou. Chtěli jsme se zastavit v informačním centru pro nějaké letáky a mapky, co tam mývají, ale měli zavřeno. Až přímo na křižovatce s nultou mílí, nacházíme Alaska Highway House, vlastně taky takový informace, navíc se strašně moc ochotnou paní. Byl akorát první otevírací den po zimě, tak musela pro brožuru do auta, ale hned se s námi začala bavit, kam jedeme, odkud, a vůbec, odkud že to jsme. Nakonec nás šla i vyprovodit, milé to setkání. Málem bychom zapomněli, v Dawson Creeku jsou lidé vůbec nějak hovořivý a družný. V mekáči, kde jsme na internetu čekali, než odvezeme Lolu do servisu, se s námi dal do řeči manažer. Nejdřív se ptal na nás, odkud jsme se tu vyloupli a pak nám začal popisovat jak se tu ocitl on a že byl i v Čechách. Chvíli to vypadalo, že všechen čekací čas tam s ním prokecáme. V servise se také hned vyptávali odkud jedeme a kam jedeme. A všichni zas úplně jinací, žádné povídání ze zdvořilosti, ale všechno takový opravdický. V bance, kam jsme se šli radši ještě jednou zeptat, jak jsou na tom na Aljašce s akceptováním jejich debitní karty, nás odchytl chlapík původem z Quebecu. Viděl jak se vrtáme v batohu a hned na nás spustil, jestli jsme na cestách. A že se určitě musíme vydat do Quebecu, že to je ta nejkrásnější část Kanady. Pak se rozpovídal o tom jak za mlada taky cestoval a jen s batohem na zádech projel půlku Evropy a severní Afriku. Moc příjemní lidé. Tak trochu nás to vrátilo do listopadu, když jsme loni přiletěli a byli vykuleni z lidí ve Vancouveru, se kterými jsme se dostali do kontaktu. A tady jsou možná ještě o stupínek přátelštější.
Ale je na čase vyrazit. Sedáme do Loly, startujeme a po chvilce už ukrajujeme první metry po té bájné Alaska Highway. Dnešní silnice už v některých místech nevede tam, co ta původní z roku 1942 a tak jsou kolem ní po různu rozesety připomínky té původní. Ono tu z toho mají hlavní tahák na turisty, tak se musí starat, aby to nebyla jen tak obyčejná highway.
První historickou mílí, u které zastavujeme je 21., jediný dochovaný původní most. Vede přes řeku Kiskatinaw a je celý ze dřeva. V Kanadě nic nového, i když tenhle byl prvním svého druhu a dodnes je největším takovým dochovaným v celé severní Americe, navíc stále v provozu. Co na něm zaujme asi nejvíc je, že vede do zatáčky. Musí se k němu sjet z nové trasy a asi deset kilometrů jet po staré dálnici, což už samo o sobě je zážitkem. Žádné široké krajnice, pěkně zatáčkovitá a relativně úzká asfaltka si to šine skrz lesy po srázech temných roklí. Popravdě, dřív to byla asi ještě větší romantika, než na dnešní trase. I když, zvláště v prvních letech provozu, soudě podle zkazků v brožurách, to byla pěkná dřina projet z Dawson Creeku na Aljašku. Nezpevněný povrch, složitý terén, zatáčky a extrémní klimatické poměry z cesty po ALCANu dělali opravdu ryzí dobrodružství.
Další mílí, kterou tedy pouze projíždíme je překonání toku řeky Peace. Nejdříve se dostávalo na druhý břeh pomocí přívozů než se postavil visutý most, který se pak v roce 1957 zřítil přímo do jejích vod. Nikdo nebyl zraněn, protože si divného chování mostu všiml jeden z truckerů, most byl ihned uzavřen. A druhého dne ráno se severní koncové pole mostu zřítilo.
A konečnou stanicí prvního dne našeho putování po Alaska Highway je Fort Saint John. Nevelké město, kde hned po ránu doháníme resty a dokupujeme pozapomnělé věci, než vyrazíme dál. Také tankujeme a v informačním centru nejen vybíráme letáky, které by se mohli hodit, ale díky ochotné obsluze i dotankováváme vodu na vaření a tak. Za městem se už jen na chvilku zastavujeme u památníku americké armády u Charlie Lake. Tady se během stavby stala tragédie, při níž utonulo dvanáct vojáků, když se s nimi uprostřed asi dvaceti kilometrového jezera potopil ponton převážející jídlo a potřeby do dalšího stavebního tábora.
Další zastavení bude už uprostřed lesů na 101. míli. Blueberry Control Station, byl až do roku 1949, kdy byla silnice oficielně otevřena pro veřejnou dopravu, 24 hodin denně hlídaným Checpointem, kde se všichni, co projížděli museli hlásit a mimo jiné museli doložit, že mají všechny části povinné výbavy, jinak byli vráceni zpět. Jako kontrolní stanoviště s vojenskou posádkou, později už jen s příslušníky RCMP, Kanadské jízdní policie, fungovalo Blueberry Control Station až do šedesátých let. Dnes se tu dá dotankovat, koupit něco na zub, přenocovat v motelu a podívat se na pomalu se rozpadající baráky, které patrně ještě pamatují zašlou slávu tohoto místa.
A tak skrz lesy, místy z kopce do kopce přes hory a doly pokračujeme. Lola se statečně pere s kilometry a nutno dodat, že jí to uhání jak z praku. U Sikanni Chief River zbežně kontrolujeme olej a frčíme až do pro dnešek cílové stanice u Propeth River. Cestou stíháme déšť, sníh, sluníčko, osamoceného soba, zkrátka všechno, co místní příroda nabízí. A to, že se line odnikud nikam asi ani dvakrát zdůrazňovat nemusíme. V Propeth River zastavujeme na plácku nedaleko silnice a necháváme ten náš šestiválec do rána taky pořádně odpočinout.
Ranní vstávání do sychravého počasí je poněkud těžší, ale po chvíli přemlouvání to přeci jen jde. Snídaně je ale dnes skutečnou satisfakcí za opuštění spacáku. No, považte, vajíčko na měkko a krabí pomazánka od večera, to už na nastartování stačí. A jak jinak, vyrážíme na cestu. První etapa je dnes však krátká a po osmdesáti kilometrech zastavujeme ve Fort Nelson, doplnit zásoby, vodu a teď tu sedíme v kavárně, abychom se mohli připojit. Příště to bude ve Watson Lake nebo možná až ve Whitehorse, tak si čekání na další psaní z cest můžete tradičně zkrátit prohlídkou fotek v galerii. My zatím budeme někde uprostřed lesů...
Žádné komentáře:
Okomentovat