A zase jsme o kousek dál a k Vám se vracíme s naším internetovým palubním deníkem.
Jak jsme psali naposledy, akorát jsme se chystali do světoznámého lyžařského střediska Lake Louise. Známé je hned z několika důvodů. Tím prvním je patrně světový pohár ve sjezdu, který se zde každoročně koná. A dalším je, nedaleké Lake Louise, podle kterého se jmenuje. Samotné jezero by nebylo až tak unikátním, když hned ve vedlejším údolí je jistě neméně krásné Moraine Lake a v dalším zase jiné. Ale to by na jeho břehu nesměl vyrůst hotel Chateau de Lac Louise, jehož až kýčovité fotografie zdobí snad všechny propagační materiály Alberty a národního parku Banff, ve kterém se právě nacházíme. Co bychom Vám tak mohli psát o lyžování? Možná snad jen to, že rozdíl nadmořských výšek úplného vršku a spodku je takový, že nahoře jsme naše prkýnka proháněli ještě v prašanu a dole už to bylo typicky jarní lyžování v mokré krupici. Každopádně, stálo to za to, koukli jsme se do obou údolí, projeli si tratě jak chlapskýho, tak ženskýho sjezdu a užili si príma den. Po lyžování jsme chtěli přesídlit na parkoviště právě k Lake Louise a tam zůstat až do dalšího dne. Všude kolem silnic tu mají informační cedule, že je nutné mít návštěvní průkaz, pokud se nacházíte v jakémkoli z národních parků. A jelikož jsme do národního parku vlastně vjeli už včera odpoledne a ještě nevyjeli, tak se jdeme do informačního centra poptat jak to chodí. Usměvavá strážkyně parku nám podává vyčerpávající vysvětlení, že průkaz není povinný pouze u těch, kteří projíždějí od Revelstoku k Banffu a na území národních parků nezastavují. Zbytek musí mít, buď zakoupen na dané dny anebo rovnou na rok. Průkaz jako takový je vlastně vjezdním permitem pro auto. Při výletech po kopcích ho mít vůbec nemusíte, ale auto co máte dole na parkovišti musí mít vstupenku. Z nabízených variant nám nejvýhodněji vychází roční skupinová. Je pro dva až sedm lidí a za 139 dolarů stojí stejně jako vyjde osm jednotlivých dnů pro dva. Letmo odhadujeme, že bychom v národních parcích chtěli asi strávit více jak osm dní a je rozhodnuto. Tak sedáme do Loly a vzhůru k jezeru. To jsme si alespoň mysleli dokud jsme neminuli ceduli, že u jezera je parkování omezeno od deseti dopoledne do čtyř odpoledne a protože už teď je po čtvrté, otáčíme a rázem jsme zpátky na parkovišti a dumáme jak dál. V okolí informačního centra je sice hned několik parkovišť, ale ani jedno nepovoluje stání přes noc. Do kempu se nám nechce a tak vyhrává varianta, že samotné jezero si prohlédneme až tu budeme příště a dnes pofrčíme dál. Není totiž ještě tolik a tak alespoň ukrojíme kousek z naší další cesty.
Čeká nás Icefields Parkway do Jasperu a to je asi 240 kilometrů. Jedná se o silnici spojující národní park Banff, Yoho a Jasper a je to vlastně obdoba panoramatických silnic v Rakousku. Což nám potvrzuje hned prvních pár kilometrů, kdy si můžeme hlavy vykroutit při pohledech na štíty Skalnatých hor po obou stranách silnice. Je to tady tak trochu atrakce a tak jsou na nejzajímavějších místech zbudovaný odpočívadla s výhledem a někde doplněný o jakýsi tábořiště. Zkrátka si z auta vyskočíte, rozhlídnete se kolem a frčíte dál. V některých místech by mělo být možný si udělat i výšlap, ale to si necháme až na léto, kdy bychom se tudy měli vracet zpátky k jihu. Ono jsme tu stejně poměrně brzy a většina odpočívadel je zavřená a odpočívá pod notnou dávkou sněhu. Snad jediná atrakce, která je v provozu jsou výlety speciálníma autobusama k ledovcům v místě nazývaným Columbia Icefields. Celé to vypadá asi tak, že nastoupíte do kolosu s kolama jak bagr v lomu a s tím se vydáte k několik kilometrů vzdálenému ledovci. Tam i uděláte krátkou projížďku po něm a někde se zastaví, aby si všichni mohli vyzkoušet jaké to je po ledovci chodit a pak se jede zpátky. No, po pravdě, nic pro nás. Ledovce jsou krásný, takže asi zkusíme spíš nějakou túru po svých, než se k nim nechat dovést nadopovaným autobusem. Na celé trase Icefields Parkway je vlastně jen jedna jakási osada i s možností doplnění paliva, Saskatchewan Crossing, a jinak to jsou pouze už zmiňované odpočívadla, kde se dá parkovat. Jenže všechna jsou ještě zavřená a v Saskatchewan Crossing to zrovna vypadá, že by rádi, kdyby jsme se stali hosty jejich motelu, vedle kterýho stojí velká nádrž na benzín s přemrštěnou cenou 1,6 dolaru za litr a to je vlastně všechno. Takže jsme koukli na budik, jestli nám Lola dojede s tím co má až do Jasperu a budeme koukat cestou dál. Je to ještě asi sto padesát kilometrů, tak se snad něco najde. Dlouho Vás napínat nebudeme, dojeli jsme až do Jasperu, kde bylo kousek před městem asi první otevřené odpočívadlo na celé trase. Ani se dlouho nerozhodujeme, je asi devět večer a tak se na něj po natankování vracíme. Nakonec jsme si ani víc přát nemohli. Parádní místo a navíc tu začínají nějaký vycházkový trasy, takže můžeme zítra vyrazit na špacír a Lola bude odpočívat.
Z našeho tábořiště je to kousek do údolí pěti jezer a dál k Wabassco lake, takže po snídani vyrážíme jen s lahví vody na procházku kolem. Jídlo jsme si žádné nebrali, že to jednak nevypadá na dlouho a že jsme měli velkou snídani, tak to musí vydržet dokud nedojdeme. U pěti jezer jsme zanedlouho a neb jsou ještě z většiny zamrzlá o těch popisovaných rozmanitých barvách si spíše necháváme zdát, než že by i led hrál do odstínů od zelené do modré. Nacházíme i další informační cedulku, na které je kromě už známého Wabassca lake ještě cesta na druhou stranu k Old Fort viewpointu. Výlet nám sotva začal, tak vyrážíme na nově objevenou variantu. Překrásnou přírodou si to štrádujeme a celé ještě kořeníme výhledy na kopce na obzoru kolem dokola. K Old Fort viewpointu nakonec přicházíme z druhé strany než bylo původně plánováno, ale to je operativní změnou trasy a nutno dodat, za lepší. Celé to je vlastně v místech, kde již mohutná řeka Athabasca přitéká k Jasperu, tak i podruhé za den potkáváme pár lidí, co si asi přijeli prohlédnout západ Slunce nad řekou, aby zas naskákali do aut a zamířili dom. My tomu tedy s tím západem moc nedáváme, rozhodně tu na něj čekat nebudeme a raději upalujem druhou stranou k pěti jezerům. Přeci jen to ještě pěknej kousek je, trochu nám kručí v břiše a navíc by tu měli být po lesích v okolí medvědi a ostatní, tak je tu v podvečer zrovna moc rušit nechceme. Vychází nám to jak kdyby to načasovali Švýcaři. Chvíli na to, co jsme se svalili u Loly, vysvobodili se z pohorek a nechali batohy ať si chvíli žijou svým vlastním životem, dorazila do kraje tma. Popisování toho, co se pak odehrávalo na vařiči a rozhodnutí, že nádobí se bude umývat ráno, už by bylo pouhým nošením dříví do lesa. Usínáme ani nevíme jak a probouzí nás až ranní paprsky Slunka, co do Loly kradmo nahlíží skrz střešní okýnko.
A co nás čeká dnes? Nejdříve taková malá debordelizace, abychom se v tom našem příbytku na kolech mohli trochu hnout. Pak se poposuneme do Jasperu, kouknout na net kvůli další cestě a vůbec se podívat do městečka v srdci národního parku. A pak pofrčíme dál.
K velkému úklidu asi netřeba cokoli psát. Sjezdový lyže jsou už dostatečně suchý, aby se dali zahrabat až na dno, neb je narozdíl od telemarků až do léta asi už neužijeme. Přerovnání poliček s oblečením a vytřídění přebytečných krabic k vyhození, toť ve zkratce vše.
Vše je zas tam, jak má být a vyrážíme do města. Narozdíl od předvčerejšího večera, kdy jsme tu tankovali a nepotkali pomalu živáčka, to tu dnes pěkně žije. Ulice plné lidí, místňáci, turisté, do toho chlapik s bouldermatkama na zádech, vypadá to na pěknou směsici lidí a na to, že je kolem dokola opravdu co dělat. A všeho toho je dohromady tak akorát, že byste neřekli, že to je turistický cirkus, atrakce jak Karlštejn. Nahlédli jsme do outdoorovýho krámu, prošli samotný centrum týhle spíš větší vesnice než města a zapadli na kafe do první ryze kafový kavárničky v Kanadě. Málem bychom zapomněli, cestou jsme ještě koupili v krámě skořicový cosi s bílou polevou, Verka má dnes narozeniny, tak to musíme oslavit s dortem, to je přece věc jasná. Leč dvojitá americana, náš výběr kávy, dopitá, plus minus všechny informace zjištěný, tak nezbývá než zvednout kotvy. Až tudy budeme znovu projíždět, zastavíme se na trochu dýl.
A teď kam roztočit kola té naší bílé fordky. Nejprve asi osmdesát kilometrů na Edmonton a pak uhneme a po forestry road číslo 40 do Grande Cache. Jen ještě než se s Jasperem rozloučíme, vyfotit starou parní lokomotivu, pomník místním průkopníkům a stavitelům trati Canadian Pacific Railway. Přes Jasper totiž vede varianta transkanadské železnice z východu na západ. Ta nejslavnější část překonává Skalnaté pohoří průsmykem Kicking Horse Pass, kde jsme byli předpředevčírem. Ten se tak jmenuje, protože tam kopl kůň doktora skupiny inženýrů vytyčující budoucí trasu železnice svému pánovi do zubů. Asi tušil co to znamená „kolonizace“, kterou s sebou trať přivede a chtěl se původních obyvatel trochu zastat. Varování však nestačilo a trať byla roku 1885 slavnostně dokončena. Varianta přes Jasper a přes Yellowhead Pass byla zprovozněna později pro svoji menší náročnost ve stoupáních pro tehdejší lokomotivy doslova zničující. Tak to jen taková odbočka k parní lokomotivě, jinak se už budeme věnovat zase výhradně krásám okolní přírody. Kterým dodnes neelektrifikované tratě, popravdě moc nepřidávají ať už z hlediska estetického, ale hlavně ekologického. Jenže jsme v Kanadě, ropy dost, takže proč to řešit, jak by se nám zajisté dostalo fundované odpovědi od místních.
Osmdesát kilometrů k osadě Entrance, což je vlastně brána do národního parku Jasper, uteklo jak mávnutí proutkem a tak odbočujeme z hlavního tahu na Edmonton, od kterého nás teď dělí asi dvě stě padesát kilometrů, necháváme hory za zády a noříme se do zdánlivě neprostupných lesů směrem ke Grande Cache. Zvlněné, nedozírné lesy, občas přerušené nějakou tou říčkou, jen protnuté silnicí a železnicí, jako znamením od člověka, tady už jsem také byl. Víc by se asi těžko hledalo slov, zvláště z tak krátké návštěvy, co se ten náš průjezd autem dá nazvat. Avšak po sto padesáti kilometrech se začínají objevovat u krajnice stavení, dokonce i provoz zhoustnul, dost odvážné tvrzení, a vjíždíme do malého ostrůvku civilizace uprostřed lesů, Grande Cache. Chvíli hledáme místo na zaparkování. Moc úspěšní nejsme a tak zastavujeme na parkovišti přímo u skupiny obchodů a doufáme, že nás tu do rána nechají.
Nechali a tak ráno už jen řešíme jak si dojít na záchod, když jste uprostřed města mezi obchody a do vylidněné hospody je to trochu hloupý. Nuže, startujeme a jedeme na benzinku. Stejně musíme natankovat a vyměnit žárovku, neb nám Lola teď svítí jen na jedno oko. Tam už je vše v pořádku, až teda na to světlo, to jsme totiž zjistili, že jsme jako rezervní koupili malý a nedrží v rámečku. Ochotná paní prodavačka, co nám půjčila šroubovák, neb naše za dolar ztroskotali a užvejkaly se jim zuby, se nás hned ptá, kam máme namířeno. A když slyší Grande Prarie, mává rukou, tam jich bude na výběr a ještě navíc nám nechává šroubovák, že se bude hodit. Děkujeme a odjíždíme opodál k informačnímu centru uvařit si snídani, na benzince jsme už zacláněli až dost, tak ať mají i jiní šanci.
Ovšem do Grande Prairie to máme ještě sto devadesát kilometrů, tak to nebude jen tak. Kousek za Grande Cache míjíme uhelný důl a hlavně celé dopolední počasí s přeháňkama něco mezi deštěm a sněhem dávají celé krajině ponurý ráz. Chvíli se tak bavíme, že tak nějak si představujeme Sibiř. Smíšené lesy odnikud nikam, bažiny, jen transsibiřská magistrála jako průsečík, jojo, takový to tam musí být... Ovšem postupně se to vylepšuje a než dojedeme do Grande Prarie, sice Slunko ještě nesvítí, ale počásko vládne o mnoho přívětivější tváří. Tam navíc sháníme vše potřebné, i světlo se nám daří znovu zprovoznit a pokračujeme, tady ještě dnes nekončíme. S tím světlem je zde na místě zmínit, že Lola jako ještě pořádný americký auto má i americký světla. A v nich je od evropských rozdíl ten, že když Vám praskne žárovka mění se ve skutečnosti celý světlo. Je to vlastně velká žárovka s čočkou parabolou vše komplet sakumprásk, starý ven, nový sem a jedeme dál. V Evropě rozšířené H4 se tady ale také prodávají, jak jinak než na evropský auta, pod označením „European light.“ Pravda, že i novější americký povozy už budou mít nám známý žárovky, u novejch světel by to už nebyla sranda s těma rozličnejma tvarama, ale auta generace našeho forda maj všechna světla stejná, několik rozměrů hranatejch, několik rozměrů kulatejch. A tak je aspoň mezi náhradními díly krabice, se kterou by se v ohrožení dalo jít i na medvěda.
Jak jsme ale psali, Grande Prarie není dnešní cílovou stanicí, tak zase zvedáme kotvy a po čtyřicátý třetí hajwej frčíme na západ zpátky do Britský Kolumbie do města Dawson Creek. A teď už nemá cenu nic utajovat. Nejznámějším koutem Dawson Creeku je totiž „Nultá míle“ Alaska Highway, pověstného 2647 kilometrů dlouhého ALCANu z Dawson Creek do Fairbanks. Dálnice, kterou američtí a kanadští vojáci postavili v roce 1942 v rekordním čase osmi měsíců, kvůli obavám z nebezpečí rozšíření bojišť II. světové války na americký kontinent po japonském útoku na Pearl Harbour. A tak, bohužel jako mnoho před námi i po nás, i my po ní chceme dojet až na Aljašku. No, moc originální to není, ale nějak se tam dostat musíme a když už si s tím ty kluci vojenský dali tolik práce, tak se jim na to taky podíváme, že. Do Dawson Creek je to jen sto třicet kilometrů, tak se ani nenadějeme a jsme tam. S přespáváním si moc hlavu nelámeme, berem hákem parkoviště u Walmartu a po zasloužené večeři alou na kutě.
Navzdory tomu, že v předpovědi bylo sluníčko, ráno nás probouzí bubnovaní dešťových kapek do střechy. Ale nedá se nic dělat a po chvíli přemlouvání vylejzáme ze zahřátých spacáků. Lola má dnes chvilku pro sebe a dostane nový olej, tak nejdříve sháníme servis, kde by se jí ujali. Hned vedle v Canadian Tire, na kterej jsme tak trochu spoléhali, nás ale trochu vyvádějí z omylu s tím, že by měli místo až ve čtvrtek. Zkoušíme tedy dál, přeci jen ještě dnes bychom se chtěli zas o kousek posunout. Zkoušíme tedy jejich typ, leč chlapik by měl čas až zítra. Posílá nás však k dalšímu a konečně na radu od toho dalšího se dostáváme k poslednímu servisu, kde by měli na nás dneska čas. Máme přijet na jednu, tak teď ještě dopisujeme poslední řádky na netu, než vyrazíme s Lolou k prohlídce. Původně jsme chtěli nechat udělat i svíčky, ale cena nás trochu překvapila, tak jsme rozhodli, že je ještě necháme. Motor běží pěkně, žádný cukání, takže uvidíme.
To by tak bylo ze zápisků pro dnešek vše, doufáme, že přestane pršet co nejdřív, abychom ten první patník mohli pro Vás vyfotit v nějakým hezčím světle a potěšit Vaše oči zas nějakými obrázky v galerii.
Žádné komentáře:
Okomentovat